Máj (almanach 1862)/Adam Mickiewicz

Máj (almanach 1862)
Obrázek z lesa	Adam Mickiewicz	Mariška

Údaje o textu
Titulek:	Adam Mickiewicz
Autor:	Josef Kolář
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 199–227. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Adam Mickiewicz
Související na Wikidatech: Adam Mickiewicz

… Signor dell’ altissimo canto,
Che sovra gli altri, com’ aquila vola.

Dante Parad.

Jak bolestný pocit zmocňuje se i nejchladnějšího srdce při úmrtí člověka, jenž byl nejvyšším výrazem svého národa, svého věku! Marně dusit žal při pohledu na hasnoucí život, při pohledu na odlétajícího genia! Zřídka na tom světě dozrává duch bohatý a prožije celé kolo svého života. Často třeba čekat dlouhé věky, než se nahradí ta chvíle, v níž neobyčejná bytosť opustila zemi.

Poslední leta byly svědky tolikerých ztrát nenahraditelných; bezohledná smrť zasahovala často v samé čelo zástupů! Kdo zastoupí ty, co byli? —

Uprostřed našeho zaměstnání, často malicherného, uprostřed toho motání a shánění se bez cíle, nadějí, založených na ničem a odtud zklamání a vracení se k tak zvané praktice života, upoutané velmi nízko k zemi — ví se, že byl jakýs muž velkého srdce i ducha, jenž znal všecky struny citů a uměl jimi otřásti a s okem upřeným do sfér vyšších, s kterých vykládal nadšení božské, zpíval lidem dobré vůle:

„— — — pravdu svaté víry:
že láska řídí lidstvo na světě,
že trofejemi světa jsou jen: obětě.“ —

Kdo by i u nás neznal alespoň jmeno Adama Mickiewicze? Zářil jako jasná hvězda na jednom místě nebe slovanského. A když přišla smutná zpráva z východu, že ta hvězda shasla, že Mickiewicz umřel — jakoby najednou nastala velká práznota v literatuře polské a tudíž slovanské.

Adam Mickiewicz narodil se r. 1799 v měsíci únoru^[1] v Nowogródku na Litvě, v jehož okolí tehdáž rodiče jeho zdědili malý statek se vsí Zaosie. Dům Mickiewiczův je stará rodina litevská, která po unii s Polskou přijala znak Poraj,^[2] později však značně schudla; vedla život v poctivé mírnosti šlechtické, kde se více pěstují cnosti domácí a veřejné. Rodiče jeho měli čtyři syny: Adam byl nejmilejším jich dítětem; druhý, Aleksander, zběhlý právník, zaujímá posud čestné místo na katedře university Charkovské; třetí, nejstarší, mrzák, seděl pH rodičích a opustiv Litvu, sdílel s mnohými jinými změnné osudy života; čtvrtý, lékař vojenský, zahynul ve vojně turecké. — Matka těch synů, Barbora, rozená šlechtična Majewska, kterou Adam nade všecko miloval, byla prý neobyčejná ženština; otec Mikuláš, též právník a přitom znatel spisovatelů polských z doby Zykmundovské, čítával verše Jana Kochanovského a sám skládal verše, co časně působilo na mysl i srdce vědychtivého Adama. A první vychování pod okem rodičů musilo být zajisté v duchu dávného, prostého obyčeje; neb v jakýchkoli okolnostech pozdějších, v jakékoli společnosti, uprostřed ohlušujících zdání a novin toho světa — vždy tam na dně ozývala se struna patriarchalní prostoty a poctivosti. Rafinované mudrlanty nejčastěji porážel zdravým svým úsudkem a těmi pravdami, kterých netřeba hledat v knihách, neb každý je najde v sobě, umí-li je ovšem hledati.

Když vyšel z let dětských, dali ho rodiče do blízké krajské školy v Nowogródku k dominikánům, u nichž nalezl tentýž směr vychování jako doma, a mimo to podnět k práci, důkladné počátky nauk a tu horoucnosť víry katolické, jež se později jevila v jeho spisech a která ho neopustila nikdy, i když byl unešen naukou, jež se příliš neshodovala s naukou církevní. — Zvláštní zalíbení nacházel potomní básník v chemii. V domě, kde bydlel, byla lékárna, z které dostával potřebné aparáty ke svým zkouškám, jež před jeho očima konal jeden z otců dominikánů, učitel chemie. Mickiewicz dlouho zachoval tu náklonnosť k naukám přírodním, což se i jeví v některých jeho básních, zvláště v básni dru. S. V tom se podobá Götheovi, s tím rozdílem, že v dobách, kde věc obecná volala k němu o myšlenku neb soucit, nepsal o metamorfozách rostlin neb o barvách.

Jiný ještě silnější dojem, o němž často rád vypravoval, pocítil, když armáda Napoleonská r. 1812 vkročila do Litvy. Sama příroda na nebi i na zemi zdála se jeviti předtuchu velké jakés katastrofy na světě. Na počátku 11. zpěvu „Pana Tadeusza“ vylíčil ty úkazy bouře mohutnými tahy štětce s tou tajemnou pravdou, jakou může jen básník uhodnout. Ačkoli psal tu báseň 20 let později, přece pamětí srdce zachoval ten dojem, jakým vřela vzbuzená tehdáž duše chlapce; — byla to vesna i na světě i v krvi — a na takovou se nezapomíná i v nejpěknějších vesnách pod nebem Italie.^[3]

„O vesno! kdo tě viděl tehdáž na Litváni,^[4]
památná vesno vojny, vesno požehnání,
o vesno, kdo tě viděl, jak jsi byla krásná,
i boží úrodou i lidmi skěle jasná,
tak hojná událosťmi, nadějemi plesná!
O já té posud vidím, pěkný zjeve ze sna.
— — — — — — — — —
Já jenom jednu takou vesnu měl sem v žití!“

Sám pohled, a což teprv sblíženi se s těmi železnými lidmi, kteří vítězným krokem měřili Evropu od Taja do Dźwiny, kteří uskutečňovali nejsmělejší blouznění o bohatýrech epopejí — muselo působiti na mladou obraznosť, jako svěží vonný vzduch májový na chorého, který dlouhou zimu strávil na lůžku. V domě jeho rodičů byl ubytován jakýs starý rotmistr, figura čistě vojanská, a napoleonista zapálený, který kde třeba i netřeba do všeho míchal milovaného císaře a ustavičně se zaklínal a přísahal „na jmeno velikého Napoleona“. Ta slepá víra v jednoho člověka, držícího v ruce osudy národů, sdělila se i chlapci; přízrak vojenské slávy začal ho trápit na jevě i ve sně.^[5] Avšak prozřetelnosť mu vykázala pole jiné, na kterém neměl míti sobě rovného.

S pokojné lavice školní díval se na nedobitky velké armády, hnané a pochovávané spoustami sněhu, jenž s nimi pohřbil všecky naděje jarní.

R. 1815, 17tiletý jinoch, odebral se do Vilna, kam ho volal vzdálený příbuzný, kněz Jos. Mickiewicz, exjezuita, kanovník Žmudský a tehdáž děkan fakulty filosoficko-matematické. Maje před vstoupením do fakulty složiti zkoušku, očekával s jinými posluchači ve vedlejším sále na kolegium. Náhodou tam vedle něho seděl neznámý jinoch s výrazným a myslícím obličejem, s postavou ku podivu zajímavou a šlechetnou. Cítě nevýslovnou náklonnosť k sousedovi, počal s ním rozmluvu, učinil s ním známosť, a v několika dnech spojila je nejužší shoda citů a myšlenek svazkem nerozlučným. Jen mladý věk umí nalézat a činiti přátele tak rychle, ale i na vždy. Tím přítelem básníka byl Tomáš Zan, památný v dějinách university Vileňské, zvěčnělý v třetí části „Dziadów“, kde mu básník klade v ústa verš:

„Mám povinnosť, bych trpěl za vás, přátelé“ atd.

Mickiewicz se oddal se zápalem naukám universitním, obrav si za předmět fyziku a matematiku; ale brzo se cítil v cizím živlu mezi ciframi a figurami. Pročež přešel k filologii a literatuře, poslouchal výborné přednášky o literatuře starožitné i novověké, zvláště když v sobě pocítil přirozenou náklonnosť k výtvorům poesie. Profesor Borowski, zasloužilý kritik a spisovatel, který uměl otevřít širší a vyšší kruh literatury, uvedl ho v nový svět ponětí a postav, jaké poskytovaly jiné literatury, jako: italská, německá, anglická. Studuje při tom důkladně arcidíla klasická a především řecká, vzdělával se a obohacoval těmi poklady, jimiž měl potom svítit národa celou mocí ducha tvůrčího.

Odbyv studia universitní na útraty vládní, musil přijmout profesuru literatury polské a latinské v Kovně. Bylo to r. 1820, když na konci práznin přijel do toho města, slavného v dějinách Litvy a známého pro neobyčejně krásné okolí. Neví se, zdali už tehdáž zrodila se v srdci jeho ohnivá náklonnosť k Marii Wereszczakovně, sestře jednoho z jeho školních přátel; neb takové city přicházejí obyčejně buď nevíš kdy, aneb jsou zahaleny posvátným tajemstvím, ku kterémuž klíč mají jen zamilovaní sami; a Mickiewicz, jako nerad ukazoval básně své dříve než je vydal, tak ještě více musil tajit cit, ovládající celou jeho bytosť. Každé svatosti, buď láska, buď poesie, daří se nejlépe v tajemném polostínu. Možná se jen domýšlet, že když přibyl do Kovna, duše jeho utrpěla už všecky rány nešťastné lásky; Marie dala ruku Putkamerovi, bohatému statkáři — dráma srdce odehrálo poslední jednání — opona spadla — shasla světla, a on z herce stal se divákem, začal psáti na černé blánce zoufání ohnivými slovy vzbouřené náruživosti celou tu zpověď o Marii, která ho měla postavit vedle Heloizy a Werthera.

Podobně jako jiné básníky, tak i Adama nešťastná láska učinila básníkem; ovšem že by byl snad i bez ní nalezl tu žílu, ale to je jisto, že by dlouho byl nepoznaným hostem mezi svými, kdyby nebylo té lásky; neb jak se každý obdivoval básníkovi, tak byl každý zvědavý poznat jinocha s bledým čelem a s rozervaným srdcem Gustava…

Krásná dolina Kovenská činila bohatý rámec v samotných procházkách zamyšleného profesora. Kolegové i žákové měli ho za podivína neb za zamilovaného; prvním nebyl, neb každé slovo jeho dchlo vyšší myšlenkou; o druhém nikdo nevěděl — všeho se domýšleno, jen ne toho, že byl básníkem. V něm se však tehdáž pořád silněji budilo nadšení, a ve dvou letech vylily se z jeho prsou zvuky tak čisté a uchvacující, že žádný ze známých básníků nepočal tak své vystoupení na jeviště. Žije-li Tibur, Sorrento, Vaucluse v paměti pěvců, jest i dolina Kovenská ode dávna pokřtěna „Dolinou Mickiewicze“, či neoslavil-li ji po světě?

„Já viděl pěknou dolinu u Kovna,
kde Rusalek dlaň stele vesnou, letem
drn zelený, jejž zdobí krásným květem —
ta dolina je nejpěknější v světě!“

Za dvouletého vyučování literatuře vzrostla pěkná sbírka výtvorů básnických; byly to „Ballady i Romanse“, — byla bez začátku a konce fantastická báseň „Dziady“, — pověst z dějů litevských: „Grazyna“ a didaktické „Warcaby“. Prvotiny tyto vyšly ve Vilně ve dvou svazcích r. 1822 jedině na domluvu přátel. Básník, vstupuje u veřejnosť, věděl, že bude posuzován, a i to tušil, znaje tehdejší stav kritiky, že soud ten vypadne dle zásad jiné školy, než té, ku které se přiznával. Chtě tedy obecenstvo postaviti na vlastní stanovisko, předeslal svým básním krátký ale duchaplný nástin vývinu poesie v ohledu dějepisném i krasovědném. — Vydání těch dvou svazků básní bylo pravým překvapením. Mládež i ženské s instinktovým zápalem uvítaly ty výtvory, tak nepodobné těm, jakých jim posud podáváno. V myslích i srdcích bouřila mocná revoluce, jedině zástup tak zvaných pseudoklasiků protestoval. Sarkasmy v kruzích literatů a časopisech dráždily jen, ale neudusily entusiasmus mladých vyvolenců, kteří jdouce za mistrem, jako obyčejně všichni následovníci, vpadli v přílišnou romantiku, což ovšem táboru protivnému poskytovalo mocnou zbraň proti novatorům. Povstala tedy válka klasiků s romantiky. Avšak v srdcích a myslích čilejších počaly vříti nové živly: v poesii vypovězeno poslušenství kodexu Horáciovu, a tudíž přetrženo i s tradicemi školního klasicismu, a na to místo přijata tradice křesťanská, příbuznější duchu novověkému, a zároveň obrácen zřetel na poesii národní, která měla oživit a nasytit vyčerpané už zřídlo nadšení.

Avšak nejen v oboru umění nastala změna, nobrž jako dotknuta čarodějným proutkem počala mladá srdce svrhovat splesnivělou koru, milovat a sentimentalisovat, jako on, a ženštinu, postavenou příliš nízko ironií materialního a filosofického věku, povznášet k idealu, v jakém se skvěla v dobách rytířských. Každý přívrženec školy romantické musel mít svou Beatricu neb Lauru. Tím nastal i směr k spiritualismu čili spojování světa viditelného s neviditelným. Ve výtvorech Adamových všude proniká víra plna dětské prostoty, jakás touha po lepším světě — však nebylo by poesie nadšené bez citu náboženského; tak po vůni kadidla tušíme služby boží ve svatyni. — Příkřila se už lidem suchost srdcí a střízlivosť rozumů; pročež, když se ozval hlas věštce litevského, otvírající jako dva nové, svět citu a svět duchový, rozuměli mu ti, kterým on rozuměl, a poesie jeho stala se, abych tak řekl — socialní. Poesie Adamova vzbouřila mysli neobyčejně.

Mickiewicz buď nespokojen učitelstvím v malém městě, buď vyléčen o samotě z ran, jež mu láska zadala, aneb osmělen dojmem, jaký jeho výtvory spůsobily ve světě — opustil Kovno a přijel do Vilna, nejspíše aby byl mezi přátely, po nichž se mu zastesklo. Jak mile přišel do toho kola, kde všecka srdce bila jedním taktem, kde ho milovali a o každou jeho myšlénku se dělili, odpadla mu chuť k profesuře. Jeden z jeho velebitelů, maje vliv u knížete kuratora škol, vymohl, že Adam byl sproštěn povinnosti ještě pětiletého učitelství a že mohl zůstati ve Vilně. Přítomnost básníka v hlavním městě Litvy dodala živosti už tak oživenému kolu vrstevníků, které kromě pásky přátelství spojovalo heslo zámyslů vyšších. Cílem těch spolků byla nejčistší láska k naukám a zároveň povinnosť dávati pomoc peněžitou i naukovou chudým študentům.

Že se tehdáž na universitách německých tvořily tak zvané „Burschenschafty“, které se místo nauk obíraly politikou revoluční, bála se vláda ruská i spolku Vileňského, zapověděla jej, a básník „Dziadów“, kterýž tehdá obrátil na se obecnou pozornosť, přišel s mnohými jinými do vyšetřování. To se dlouho táhlo, nalezeno několik mladých hlav zapálených, několik veršíků, několik študentských kousků, ale ač nenalezeno žádné viny, bylo jich přece pro příklad několik zavezeno hloub do Rus, a mezi nimi byl i Mickiewicz. Avšak on jediný měl štěstí, že za několik let dostal dovolení vyjet do Italie, kdežto jiní, jako Zan, Kowalewski, Daniłowicz a j., jichž vláda užila k účelům naukovým, dostali místa dle svých schopností. Bylo to smutné a bolestné loučení s drahými místy a ještě s dražšími osobami — snad navždy.

Bylo to 24. září r. 1824 — památný den v životě básníkově — když jeden z jeho dobrých přátel, Czeczot, přinesl mu album své nevěsty, prose ho, aby se zapsal. Povoz s poštovními koni čekal před vraty, Mickiewicz se chystal k odjezdu, důstojník náhlil — tu básník mezi prosbami přítele a náhlením důstojníka napsal několik slov do album:

„Neznámé, daleké neznámý, daleký,
když nás chce osud ještě dále rozehnat,
posýlám, chtě se s tebou poznat i rozžehnat,
dvě slova: „Vítám tě!“ — „Buď zdráva na věky!““

Byla to předtucha v tom loučení „na věky“, že nikdy už neměl spatřit Litvy? Nastojte! věščí duch jeho, čítající často ve vzdálené budoucnosti, i tehdáž se nemýlil.

„Po sněhu čím dál k pustší krajině
jde kibitka^[6] jak vítr v pustině;
a oči moje, jak dva sokoli
nad oceánem nepřehledným krouží
urváni bouří po pevnině touží,
a cizota je v duši zabolí:
kde křídla roztáhnout, kde odpočinout?
V dol patří, tušíce, že musí zhynout…“

Tak začíná Mickiewicz popis své cesty na sever — do Petrohradu. Zavezen do té stolice Ruska, strávil tam nějaký čas, jak se zdá, příjemně ve společnosti vzdělaných Rusů, kde se seznámil s Puškiným, jenž byl Rusům tím, čím byl Polákům Adam. Pobyt ten oslaven krásnou odou, kterou Mickiewicz napsal v horoucím nadšení a záchvatu mladosti — nikdy ještě pod točnou nevylil se takový potok lávy. Trhali se o ni, a kdo ji jednou přečetl, uměl ji nazpamět. Velké výtvory mají vždy to privilegium. —

Poněvadž Petrohrad nebyl ustanoven za jeho stálé bydliště, obdržel po nějakém čase rozkaz, aby se odebral do Oděssy, kde byl přidělen kanceláři knížete Voroncova. Po boku tak osvíceného a šlechetného představeného, v teplejším podnebí a ve společnosti meškajících tam rodáků, bylo básníkovi zajisté veseleji; vidět to z některých písní více milostných než náruživých, které tam složil. Chvilkové snad unešení, vrtochy a nic více — neb „Sonety Krymskie“, povstalé ze zažitých dojmů na čarokrásném půlostrově, zaznívají mnohdy strunou tesknoty tak hlasitě, že se až v pralesích Nad-Němenských ozývají. Divný kontrast činí též ta neudusitelná tesknosť vyhnance s tím mořem, hrajícím jak oči tigrovy, s tím nebem východním, rozlévajícím potoky živého zlata na vystřelené minarety,^[7] s tím zpěvem slavíků Bajdaru, s těmi vodotrysky, kde se chladily odalisky chanů Bachčiserajských! — Fantastické krajiny, vůně sadů, zpěvy muezinů,^[8] stepi i moře, černé oči dívčí — jako zlato a lazury, purpur a rubíny, jimiž v mysli zdobí smutné lesy a bahna Litvy a ty, jež tam zůstavil.

„O mysli! v hloubi tvé je hydra památek,
co spí v zlém osudu a v náruživé bouři,
a když je srdce tiché, topí v něm své drápy.“

Směle možná říci, že Krym, známý tehdáž z několika popsání, jež mají snad cenu zeměpisnou, odkryl teprv Mickiewicz, pokropiv jej růžovým olejem poesie tak mocně, že turysté ze samé zvědavosti dostali závrať hlavy.

„Sonety Krymskie“ vydal básník r. 1826 neb 1827 v Moskvě, neb po odbyté cestě po Krymě, kterouž též děkoval šlechetnosti knížete Voroncova, kázáno mu jeti do Petrohradu. Líto mu bylo opustit teplé slunce a Černé moře, ačkoliv mu připomínalo blízkost těch míst, kde ukazují hrob Ovidův.

Na štěstí, když přijel do Moskvy, cítil se těžce churavým na prsou. Jmeno jeho bylo tehdáž už známo, měl i listy poroučející — pročež se hned všecko zajímalo mladým a tak nešťastným básníkem. Andělem strážcem byla mu Ruska — kněžna Zeneida Volkonska. Ona mu vymohla dovolení zůstati v Moskvě, ona mu otevřela svůj dům, ona ho uvedla v první společnosti, ona cítila a vykládala jeho básně, ona mu byla vlastí, rodinou, vším — neb na její přímluvu u cara obdržel neobmezený průvodní list do Němec, Vlach a Francie, s pochvalným ještě dodatkem při popisu osoby: „slavný básník polský“.

Tak strávil Mickiewicz rok 1825 a část 1826 v Oděse, a pak as rok v Moskvě, kde složil krásnou báseň na „Pokoj řecký“ kněžny Zeneidy Volkonské a kde, jak už praveno, vydal své „Sonety“, které jako bomba padly mezi překvapené kritiky Varšavské, neumějící si zjevení to vysvětlit.

Jak známo, chystalo se tehdáž Rusko k vojně turecké. Car Nikolaj povolal všecky guvernéry do Petrohradu, aby jim dal potřebné rozkazy na čas vojny, mezi nimi i guvernéra Moskevského, knížete Volkonského, který poznav nadání a pěknou duši Mickiewiczovu, vzal ho s sebou do Petrohradu, kde se básník mohl ukázat ve volnějších poměrech, ozářen tak vysokou protekcí. Byly mu otevřeny první salony, a všude byl vítaným hostem — ač duše básníkova po tom netoužila, přece to přijímal vděčně jako důkaz hostinnosti a soucitu. Že ho nic nemohlo svesti s dráhy jednou zvolené a strhnout k zemi pro marnosť, nejlépe dokazuje „Konrad Walenrod“, napsaný a vydaný v Petrohradě. Ohromný ten obraz dějů křižáckých a Litvy, jako lavína svalila se až na břeh Visly. Tehdáž klasikové staré školy oněměli — zvuk rýmů, kouzlo slohu, svěžesť obrazů a porovnání, jediné věci, které posud v kategorii jich soudů spadaly, nalezli tam v převážné síle, a proto začali kapitulovat — myšlénka sama, porážející hlubokostí svou a ohromem, nalézala ohlasu v duších živěji cítících, a ty povznesly o kolik sáhů parnas, na němž básník seděl. Ano, myšlenka té básně mohla se zrodit jen v tom, kdo byl v samém ohnisku města žulového^[9] — kdo viděl z blízka první mocnosť po Bohu; kdo se dotýkal o všecky pružiny, jež pohybují velikána. Někteří, berouce poesii jako mrtvou literu, křičeli, že myšlénka té básně je nekřesťanská, duchu slovanskému nepřirozená! — Ale krátký zrak jich nedostihl, že kdyby se sňala úprava epická, k níž se musela poesie utéci, a kdyby se smyšlenka středověká vměstnala do praktiky — na dně by se ukázala prostá politika k všednímu užitku: panovati vysokostí ducha nad materialismem zvířecím, světlem nad temností, pravdou nad klamem. Leželo to v povaze věci — genius to postihl a objevil, a není to jeho vina, že ho nepochopili.

R. 1828 vydal ještě dva svazky rozličných básní, starších i nových, mezi nimiž byl „Farys“, opravdový uragan lyrický, zosobněný duch věštce severního, utíkající na oři své fantasie ze sněžných step k slunci a k rozpáleným pískům Sahary. Sbírku tu uvedl předmluvou: „O krytykach i recenzentach warszawskich“, v které zvrátil vše, co proti němu psáno, a vlastními jich důvody porazil ty bídné orgány veřejného mínění. Zdálo se, že to na dlouho vyléčí z podobných kritik, které jako bodláky chytají se na oděv mimojdoucího, že nelze leč rukavičkou sprostiti se toho vtíravého bejlí.

Jedna z nejpamátnějších dob Adamových v Petrohradě byla slavnosť k jeho jmeninám na štědrý večer r. 1828 v domě hraběte Jindř. Rzewuského. Byly tam samé znamenitosti spisovatelské a umělecké. Hospodář (hr. Rzewuski) nevyčerpatelným vtipem bavil společnosť, Orlowski kreslil genialní obrazy, jakýs virtuos hrál na fortepianě, a ku konci přišla řada na Mickiewicze, aby improvisoval. Dán mu předmět: „Samuel Zborowski“. — Básník si nakreslí plán v rozměru Shakespearovského dramatu, a vybíraje sceny po scenách, improvisuje. Byla to prý scena uchvacující, když Zborowski před Batorym padá na kolena, děkuje mu za odpuštění vraždy spáchané na Wapowském — zápal unesl věštce tak daleko, že síly fysické nestačily — omdlel.

Z té improvisace jen několik veršů kdosi pamatoval a v „Gaz. polskiéj“ ve Varšavě uveřejnil, ostatek ztracen na věky. Několik menších jeho improvisací šťastně se zachovalo; jaká v nich přirozenosť, jaký celek! Vidět, co je improvisace básníka v nadšení, v pravém nadšení, jež přichází jako milosť nebes v chvíli nenadálé… Obyčejně společnosť vřelých přátel neb půvab míst historických budil v něm sílu improvisatorskou, ale aby ho božské nadšení neopouštělo, potřeba bylo, udržovat je hudbou, při níž se vznášel jeho duch nad poesii samu. Nejzamilovanější jeho píseň, při níž býval básnicky vytržen, byla polská píseň o Filoně a Lauře, a menuet z Don Juana. Mohl je slyšet hrát celé hodiny a ještě neměl dost.

Vlivem šlechetné Rusky, kněžny Zeneidy Volkonské, odebral se Mickiewicz r. 1829 za hranice; vsedl v Kronstadtě na loď a přistáv v Lubeku navštívil ve společnosti Odyńce Berlín, Drážďany, Karlovy Vary, Prahu, a vraceje se zpět do Němec, zdržel se nejdéle ve Výmaní, kde se představil Göthe-ovi, který znal už některé jeho básně z překladů. Jestli v něm bystrý zrak olympského Joviše německého neuhodl největšího věštce toho času, pověděl mu alespoň zdvořilosť, jaké byl schopen jen dvořenín nových Atén, neb podávaje mu v dar zlaté péro, doložil: „Tys nyní největším básníkem v Evropě — Göthe vstupuje už do hrobu.“ — Druhá ovace čekala ještě Adama ve Výmaře: Slavný řezbář David d’Angers učinil tam jeho medailon, kde nejlíp pochyceny rysy a výraz jeho duše. Podlé toho vzoru ryl ho později Oleszczyński.

Z Výmaru dostal se básník zeměmi Porýnskými do Švýcar. Tu ještě jednou, na vrchu alp, v Splügeně, zasteskl si mocně po Maryle své mladosti:

„Ach nikdy, nikdy rozstat nemohu se s tebou!
Po zemi za mnou jdeš a mořem plyneš se mnou,
na štítech ledovců tré vidím stopy vnadu,
a hlas tvůj slyším v šumu alpských vodopádů,
a vlasy se mi ježí, když zpět okem kroužím,
a postavu tvou vidět lekám se i toužím.
Nevděčná! když já nyní v nebetyčných hůrách
tu padám v propasti, tu mizím zase v chmurách,
severní hledám hvězdu, zaraženo však nebe;
a hledám Litvu svou a domek tvůj i tebe —
nevděčná! ty snad nyní tančíš vesele…“

Tu následují hořké výčitky i obraz toho štěstí, jaké by s ním mohla tam sdílet. — Byl to poslední hlasitější nářek milence — se štítů alp.

Pod pěkným nebem italským, uprostřed divů umění starožitného i novověkého, v nejvýbornější společnosti rodáků v Římě, rozmar básníka se vyjasnil, zmije tesknoty řídčeji rvala srdce jeho, cítil se tak svobodným, jako nikdy. Vždy to říkal, a bylo vidět, jak ho tu všecko zajímalo, učilo, povznášelo v duchu, zvláště velké děje křesťanstva, zapsané v nepomíjejících pomnících stavitelství, řezby, malířství, tradice a legend, lnoucích k těm památkám, jako haluzky břečtanu.

V Italii viděl všecko, co mohl jen vidět, od Lombardie až k Jonickým ostrovům a k Neapoli. Výlety činil obyčejně ve společnosti osob, s nimiž ho loučil svazek sympatický. Šťastnou náhodou sjelo se tehdáž do Říma několik výtečných jeho rodáků; mimo nerozdílného Odyńce byl tam hrabě Jindř. Rzewuski, kníže Chołoniewski, St. Garczyński, byl tam pozdější básník „Irydiona“ Zykm. Krasiński, samí známí spisovatelé polští; z cizích pak: kněz de La Mennais a Montalembert; z dám: kněžna Zeneida Volkonská, pravý anděl strážce básníkův — a ještě jedna, která ho dojala více než pouhá známosť — ale poměr ten se později pro jakés překážky změnil ve věčné přátelství.

Jak blahodárně Mickiewicz působil na své okolí, svědčil nejlépe Štěpán Garczyński. Když se v Římě sešli, Štěpán, Poznańčík, veskrz nasáklý filosofií Hegelianskon, v níž utopil zbytek víry otců svých, přesvědčil se na konec, že ten system se neshoduje s duchem slovanským, neb neukojí jeho potřeby; pročež zavrhl to jalové pole a přešel na půdu vděčnější. Mickiewicz srdcem svým rozehřál v něm víru a vzbudil v něm vrozené, ale posud zle naměřené vlohy. Garczyński stal se básníkem znamenitým a napsal „Wacława dzieje“, které Mickiewicz za deset let později ve svých čteních v „Collège de France“ vynesl nade všecky výtvory básníků polských. — Podobných příkladů, jak Mickiewicz na své okolí, na své společníky, rodáky i cizince, blahodárně působil, mohlo by se uvést ještě více. Tak Lamennais i Montalembert, sešedše se s ním v Římě, změnili se docela a přilnuli k idei, jim předtím cizí neb alespoň lhostejné. Tak později v Paříži i George Sand, Balzac, a zvlažte Michelet a Quinet živili se drobty z homerického stolu jeho.

V Římě a v Italii vůbec rozehrály se v něm struny básnické, jinak ovšem ani býti nemohlo; ale co to nebe bez obláčku, co ty sochy a sloupy, co Apeniny, co ty sady lombardské, kdyby nebyl nalezl niti, spojující je s nějakou zpomínkou na vlasť? I nalezl zpomínku — v „Legioniście“, v tom Legionistovi, co složil nesmrtelnou písničku, zpívanou ode všech, která přetrvala už tolik psaných básní a několik pokolení. Báseň ta, ovšem nedokončena, přešla bez pochyby v pozdějšího „Pana Tadeusza“, zvláště ona místa, kde sentimentální hrabě blouzní o kráse Italie, a Tadeuszek hájí nebe a lesy litevské. Ale někteří od něho v Římě slyšeli překrásné úryvky o Vatikaně a Koloseu.

V Italii ztrávil z části r. 1829 a celý rok 1830. V měsíci prosinci byl jistého večera v četné schůzce u kardinála C., ministra zahraničních záležitostí. Když se všichni nejlépe bavili, vešel sekretář a doručil kardinalovi depeši… ministr ji přečetl — a přítomní mohli jen na jeho tváři znamenat výraz polekání. Po chvíli teprv pravil k hostům: „Víte-li, pánové, že ve Varšavě vypuklo povstání?“

Zpráva ta všecky projela; a když první dojem minul, žádaly dámy kardinála, aby tu depeši přečetl. Byla to podrobná zpráva o prvních dvou dnech povstání ve Varšavě. Nato nastal hovor o politice, rozličné domněnky, předtuchy a naděje… Konečně pravil kardinal: „Dejte mi biblí — neb u nás duchovních je to tradičním obyčejem, že se ve věcech pochybných radíme s tou svatou knihou.“

Když mu ji podali, obrátil se k Mickiewiczi řka: „Vy, pane básníku, povězte, na kterém místě mám čísti.“

„Na pravé straně, verš třetí,“ odpověděl básník. A kardinal otevřel knihu, a bylo to místo, jak se Ježíš táže mrzáka, ležícího u cesty k Betsaidě, chce-li býti uzdraven? a on odpovídá: „Domine — hominem non habeo.“— Ta slova vlastně připadala v třetím verši.

Od té chvíle touže po svých, chtěl Mickiewicz odjet z Italie; ale nepřemožitelné překážky mu byly v cestě. Bylo s ním zrovna tak, jako když se někomu sní, že utíká, a cítí, že se nemůže hnout z místa. Teprv na konci toho roku mohl přijet k svým známým v okolí Brodnice a tam na vlastní oči vidět konec devítiměsíčního dramatu (1831).

Drážďany tehdáž neobyčejně oživené zadržely ho na delší čas. Uprostřed víru svěžích zpomínek a politických vášní psal po celý rok 1832 báseň velkého rozměru „Pan Tadeusz“. Jest to jediná zdařilá epopeje v bohaté literatuře polské, osnovaná na živé tradici, proniknutá tím kouzlem, jež činí bohatýry, jež i básníku samému vložilo do ruky proutek kouzelný, totiž lásku k vlasti. Dětem se vypravují rozličné bájky o zakletých palácích, v nichž bydlí lidé a zvířata zkamenělí a oněmělí. Básník, jako mocný čaroděj, vstupuje do takového zámku — a zámkem tím je celá Litva — a jedním dotknutím všecko oživuje a navrací řeč od pohanského dubu Baublisa až k nejmenší hlávce zelné a růžovému máčku v zahrádce Zosi. Ze všeho se tam ozývá tak upřímný, hluboký ton, že nelze nezamilovati si tu zemi, která jako nesličná dívka teprv tehdáž září nejvyšší krásou, když ústa otevře a celou krásnou duší k sobě vábí. Výborná ta epopeje šlechtická nejvíc ze všech výtvorů básnických charakterisuje Litvu a lid litevský. Proto jí také nikdy cizinec nedovede ocenit, neb žádný překlad nedostihne toho originálu. Německý překlad, chtěje být věrným, je spíše parodií než kopií.

R. 1833, plného pletek politických, odebral se Adam do Švýcar a v Ženevě napsal třetí část „Dziadów“, alespoň se tam zrodila ona slavná improvisace Konrada, v hotelu à l’Ecu de Genève, kde básník meškal. Bylo to v měsíci květnu. V říjnu téhož roku doprovodil umírajícího přítele, Garczyńského, do Avignonu, jemuž lékaři radili jet do jižní Francie. Tam ho i ztratil, pochoval a oplakával dlouho.

Roztoužený nad tou smrtí tak nadějného 27tiletého mladíka, rozmrzelý na mnohé nepříjemnosti, jež se dály kolem něho, chtěl Evropu opustit a opravdu myslil na dalekou cestu do jižní Ameriky. Přátelé, aby mu v tom překazili, přilákali ho do Paříže a radili mu, aby se oženil. Návrhy byly rozličné. Náhodou tehdáž přijel jeden z jeho dávných známých z Petrohradu do Paříže. Mickiewicz se ho počal vyptávat o rozličných osobách, mezi jinými o rodině slavné fortepianistky Szymanowské. Od něho se tehdy dověděl, že Celinka, již jako malou holčičku zůstavil v Petrohradě, vyrostla už v krásnou pannu.

„Oženil bych se s ní, kdyby tu byla,“ řekl básník obojetně, pouštěje klub dýmu.

A slovo to učiněno skutkem. Onen přítel navrátil se do Petrohradu, celou tu věc smluvil — a panna Celina byla brzo v Paříži. Mickiewicz dostál slovu a oženil se s ní r. 1834.

Povídají: smrť i žena je od boha souzena — Mickiewicz, moha, jak se říká, učinit mnoho šťastných partií, oženil se s osobou, které, když byla ještě děvčátkem, v Petrohradě r. 1829 napsal v album žertovný veršík:

„Zaczyna sie werbunek, widzę z dala, goni
ogromna cižba pieszych, ułanów, huzarów,
niosąc imiona nakształt rozwitych sztandarów,
chcęc w albumie założyć obóz róžnéj broni.
Stanie się — będę wtenczas siwym bohaterem
i z žalem rozmyślając o mych lat poranku,
opowiem towarzyszóm, že na prawym flanku
jam w téj armii pierwszym był grenadyerem.“

A stalo se tak. První grenadier podržel své právo; ale to je divné, že i v tom nepatrném veršíku se jeví důkaz jeho věštího vidění.

Co se však stal mužem a otcem rodiny, nezavzněla jeho lyra ani jednou, alespoň svět jejího zvuku neuslyšel, ačkoli důvěrní přátelé jeho ujišťovali, že píše. Avšak není divu, kdyby byl odložil pero; neb věkem prchá básnický ideal před skutečností. A konečně kdo uhodl povahu básníků? Jeden přestane zpívat, když naň nepatří oči, co ho nadchly životem a radostí; druhý umlkne, když trnový věnec se změnil v měkký vavřín; vždy buď bol neb štěstí rozechvěje neb přetrhne struny na loutně. Jest to pohádka nerozřešitelná, zvláště u věštce, který nikdy se nedotekl strun, necítil-li, že v prsa jeho vstoupilo božské nadšení.

Tak Mickiewicz strávil v domácnosti několik let až do r. 1839, kde mu akademie Lausanneská ve Švýcarech podala katedru literatury starožitné. Přijal ji s vděčností, ačkoli to nebylo pole hodné takového genia. Mickiewicz však zastával svůj nový úřad k obecné spokojenosti Švýcarů, ano noviny Švýcarské velmi chválily jeho rozsáhlé vědomosti a zajímavé i poučné, povznášející a ušlechťující přednášky o literatuře latinské, esthetice a slohu.

Mickiewicz však zůstal jen něco přes rok v tiché Lausanně, neb francouzský ministr osvěty, p. Cousin, zřídiv stolici literatury slovanské v Collége de France, vyzval ho r. 1840, aby ji přijal. Poprvé tehdáž civilisovaná a civilisující Francie obrátila pozornější oko v ohledu duchovní kultury i na bližší země slovanské, neb literatura vzdáleného Tibetu, Číny, Mongolska atd. už dávno tam veřejně přednášena.

Mickiewicz počal první své čtení 22. prosince 1840, a zastávaje ten profesorský úřad po čtyry leta, četl posledně 28. května 1844. Z nařízení ministra odňata mu ta katedra, již obdržel malých schopností Cyprien Robert, a Mickiewicz jmenován kustodem při bibliotece arsenalské.

Čtení jeho o slovanských literaturách v Collége de France možná rozdělit na dvě části. Po první dvě leta vykládal s nevyrovnaným talentem všecko to, co bystrý jeho zrak shledal na poli literatury Slovanův; vnikal v jich ducha, porovnával je mezi sebou i se starší civilisací západní. Byly to věci ukázané zcela z nové strany, prochvěné svěžím životem. Profesor nepřestávaje být básníkem uměl všecko oživit a tím vzbudit interes Francie, myslící, že nedaleko za jejími hranicemi je konec světa. Nejvíce dojímalo v jeho přednáškách to, že vyjímal taková místa z kronik a z písní, jež jím povznešeny vybleskly jako rakety a osvítily celý horizont umrlých věkův — v bližších zas místech vždy jako prstem vytknul ráz nejpronikavější. Slovem: vtěloval mrtvé slovo. V posledních dvou letech výklad jeho se změnil: literatura byla toliko věcí vedlejší, a profesor, nedrže se programu, mluvil právě o všem, zvláště o mesianismě.

Odkuď ta změna?

R. 1841 dal Ludvík Filip přivezt tělesné ostatky Napoleona z ostrova sv. Heleny. K té slavnosti hrnuli se lidé se všech stran do Paříže. Přijel tam i litevský šlechtic Towiański, jenž měl pak takový vliv na básníka. Přihodilo se, že se tehdáž náhle roznemohla žena Mickiewiczova; nešťastný muž ji musil dáti do blázince. V tom se zjeví Towiański a uzdraví ji podivným způsobem, téměř mocí slova…

Po prvním vidění Towiańského přišly Mickiewiczi na mysl věští verše, jež byl jednou u vztržení napsal a jež nyní zcela vztahoval k Towiańskému, poznav ho zevrubněji.

„Ty pojedeš do dalekých, cizích zemí,
budeš v davu bohatých a velkých lidí,
hledej muže, který víc než oni umí;
poznáš, pozdraví tě první jmenem božím,
poslechni, co poví…“

Tak tedy nalezen ten mistr, jehož měl poslouchat… od něho též bral nadšení k pozdějším svým výkladům o mesianismu, k němu konečně obrátil poslední svou přednášku, ukazuje v něm člověka prozřetelnosti, „který na slávě zbuduje svou církev.“ —

Později Mickiewicz, prošed rozličné osudy a zkoušky, které se zcela nepovedly, odvrátil se konečně od toho závratného kola ve vzduchu. Samolibosť však mu nedovolila, aby se vyznal z bludu, ačkoli naň svědomí ukazovalo prstem. Bylť ovšem tehdáž v postavení výminečném; ale kdyby se byl jako Anteus dotknul své matky země, byl by ze svého úpadku povstal silnější i vírou i pravdou. Kdo nemá pod nohama pevné půdy, uvázne vždy ve vzduchu mezi nebem a zemí.

Byly to bludy genia, jehož na neštěstí jeho přívrženci vlekli jako tělo Rektorovo se vzteklou horlivosti sektářskou. Při všem tom však mnoho lidí zas naplnil horoucím duchem. Jako před dvacíti lety svou poesií zbudil spící city, tak později svými pohledy na děje lidstva zbudil ducha. Vždy byl nejsociálnější genius toho věku.

Věnec trnový, propletený listem vavřínu, opásal ho na celé jeho vezdejší pouti. Demagogie ho chtěla strhnout k sobě, a vrhla se na jeho poesii, vymítajíc z ní aristokratism, jezuitism a nápodobení Göthe a Byrona, nemohouc trpět jednu velikosť v národě! A obráncové náboženství ho zas vyháněli z církve.

Mickiewicz má mnoho podobnosti s Dantem, jehož nyní někteří viní z nevěry, domnívajíce se, že jsou lepšími katolíky, než tehdejší doktoři písma, kteří epopeje středověké veřejně vykládali a vychvalovali. Neméně podobnosti má s ním i v osudech života, ačkoli se jeho Maryla nevyrovnala Beatrici Portinari. Mnoho podobnosti má i s naším pěvcem „Slávy Dcery“. J. Kollára nadchla Mína, již on oživil a zvěčnil ideou Slávy, která vzbudila u nás a v celém Slovanstvu mocný cit sebevědomí; i on později upadl v blouznění, ovšem poněkud jiného druhu, když v něm utkvěla hlavní idea.

V měsíci březnu r. 1855 zemřela Mickiewiczi žena, zanechavši mu sedum sirotků. Menší z nich nalezly ochranu a mateřské srdce u některých bohatých paní polských. V červnu téhož roku odjel Mickiewicz do Cařihradu, aby tam z rozkazu vlády francouzské obádal země slovanské v Turecku. Ale smrť, jež ho tam v předměstí Galatě 28. listopadu 1855 zastihla, nedala mu dojít cíle jeho poslání. Umřel jako horlivý křesťan, zaopatřen svátostmi a církevní útěchou od polského kněze, jehož byl povolal. Oči mu zatlačil věrný jeho přítel a ctitel Jindřich Słužalski. Genius jeho odletěl mnohem dříve, zanechav zde pozemské roucho — tělo, jako svůj stín. Mickiewicz žil, dokud básnil, dokud tvořil. Tak mnohého genia přežije tělo, jako i našeho pěvce „Slávy Dcery“, nesmrtelného Kollára.

---

1. Hlavní věci vyjímáme z „Czasu“, chybná místa opravujeme dle W. Korotyńského, jenž v „Kur. Wil.“ uveřejnil některé zajímavé podrobnosti ze života A. M. dle věrohodných dokumentů. — Dle matriky byl Adam v Nowogródku pokřtěn 12. února 1799.
2. W. Korotyński vyvrací zprávu kronikáře Stryjkowského, že by Mickiewiczové pocházeli z rodu knížecího.
3. Podobný asi pocit vzbuzuje v nás zpomínka na vesnu roku 1848 (viz Beleslavana r. 1860).
4. Litvě
5. W. Korotyński vyvrací podání, jakoby A. M., tehdáž třináctiletý chlapec, nějaký čas s karabinou v ruce byl bojoval v několika půtkách.
6. Ruský vozík.
7. Štíhlé, vysoké věže u mečet (modlitebnic) mohamedánských.
8. kněží mohamedánských.
9. Petrohradu.