12. srpen 1881

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 12. srpen 1881
Autor: Jaroslav Vrchlický
Krátký popis: Čistý výnos věnuje se ve prospěch Národního divadla.
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. 12. srpen 1881. [Plzeň] : vlastním nákladem, [1881]. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: V rumech slávy, Nad troskami Národního divadla
Související články ve Wikipedii:
Národní divadlo

V mrak neslo včera štít svůj zlatoskvělý
a dnes juž pláče nad ním národ celý.

Zda bylo snem to, jednou že tu stálo
a divem nebes, bájí být se zdálo?
Či skutečností zda jest probuzení?
Ó kdo je viděl státi ve plameni,
jenž tryskl rázem jako z jícnu draka
a rostl, obr, chrlil nad oblaka
déšť jisker, moře krve, spousty žáru,
ten mnil, že slunce chytlo do svých spárů
ten zázrak náš, na jeho žárlíc krásu
nám chtělo unésti jej! V mrtvém žasu
my stáli dole, rty neměly vzdechu
a oko slzí, ale plamen v spěchu
svou slavil žeň; na křídle větru lítal,
kol skrání jeho děsný věnec splítal
a v praskání a sykotu a jeku
se vyhoup’, šláp mu na vaz v divém vzteku,
jak upír ssál tam, na šij se mu chytil
a s duněním se s krovem jeho sřítil
a jisker mořem smál se v temno noci.

A dole trnul národ bez pomoci,
zřel jeho pád a měl jen slzy k tomu,
když kolos ten se kácel v bouři hromu.

Tu každý ptal se v hloubi svého nitra:
Což nikdy my se nedočkáme jitra?
Což každá hvězda sklamati nás musí?
Což každý pohár rozpadne se v kusy
než dotknou se ho v slasti naše rety?
Což uvadnou nám v dlani všecky květy?
Jsme prokleti, že o nebes štít bijem
jen pláčem svým? Či právě snad že žijem
jest znamením, že pouze utrpením
a bezseností nocí, potem denním
si cestu klestíme tam každou cenou,
kam jiný dojde dráhou přirozenou?
Co osvítit má pochodeň ta děsná
nám ve srdcích? Či spíme ještě? Ze sna
má probudit nás tento rudý plamen,
kov rozlitý a rozpraskaný kámen?
Či to, co naše mělo všecko snění,
vše naděje, vše přání, touhy, chtění,
vzlet ducha, mozol chudiny, groš vdovy,
krev našich žil, co nelze říci slovy,
co mělo krátce naše celé žití,
chce ještě také naše slzy míti?

Nuž nyní má je. Víc nemůžem dáti!
Teď víme jedno: že zas musí vstáti
v té hrdé kráse naše chlouba, spása!
Ten žár, jímž jeho roztavena krása
nám šlehl v duše, lhostejností masku
strh s nich a ozářil tam poklad — lásku,
jíž opět velké dílo zbudujeme
jen vlastní sílou, proto jen, že chceme!
Před požárem tím my jsme nevěděli
kdo vlastně jsme, on ukázal nám celý
že národ nyní jedno srdce vroucí;
a láska taková jest všemohoucí
a vůle taková se nepodává!
Nad námi ještě nebe do krvava
je zbarveno tou děsnou ohně září,
nám v uších ještě doposud se sváří
hluk požáru, pláč davů, hrozné zvuky,
v nichž mluví dějiny, leč srdcí tluky
jsou mocnější a přehluší vše hlasy:
Jsme děti bouře, zvyklí na zápasy
a otužení, v neštěstí jsme bratři, —
co takých slzí křest má — věkům patří.