„Větrně“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: „Větrně“[1]
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 5–18. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Nikdo na celém světě tolik toho nepamatoval jako babička u Vrbů. Když se dala do povídání, zatajoval se v lidech dech. Myslívali si, že to ani možná není, aby byly kdy takové časy chodily, jako ty, o kterých se právě rozhovořila. Vždyť pamatovala v našich horách první damaškovou šněrovačku, první zlatý čepec s holubičkou; měla je dvorská selka a platila je samými novými dukáty. Tenkráte nenosily ženštiny mladé staré jiného než kanduše. Šlyli kamsi přes pole či do kostela, navlékaly si na ně v zimě v létě kožíšky a hlavu si zatáčely do kukle.

Ale pamatovala ještě zcela jiné věci. Sama narazila jednou na polednici, právě když se chystala v baráku sousedním vyměniti svého netvora za dítě křesťanské, a podařilo se jí šťastně ji zahnati tím, že na ni hodila svůj růženec, jejž pak zavěsila v kostele na oltář. Ona byla první, která tehdáž, když měla býti ta veliká vojna, zpozorovala ženu zcela černě oděnou, jak z lesů pod samým vrcholkem Ještěda vystupuje a mává krvavým šátkem ku Praze, jež byla na to také bůh ví jak dlouho nepřítelem oblehána. Teprv po ní viděli tu ženu příšernou i jiní.

A co vystopovala rarášků, právě když se vznášívali nad takovými staveními, kdež je z nekalých příčin krmívali! A co napočítala na nebi ohnivých metel, když měl nastati mor! Jen tak mimochodem se zmiňovala, kolik vyslídila ve svém životě u potoka hastrmanů starých i zcela malinkých, sotva vylíhnutých. Co v houštinách lesních panen, jež tam spaly zahalené až k patám do svých vlasů jako do plášťů zlatých! Co mužů divokých, chmerkem v tváři zarostlých, již se tam rvali s kanci! Na štěstí nikdy ji nezahlédli, jinak by se jí bylo asi zle dařilo. A o těch bezhlavých koních, těch psech a kočkách s ohnivýma očima, kteří jí přes cestu přeběhli, aby ji zmátli, vyšlali si v noci před nějakým svátkem pro takové kvítí, kterého jí bylo jako křesťance k oslavě jeho potřebí, — o těch již ani nemluvívala.

Každý, ale každý babiččiny výklady rád poslouchal, jen její vnuk jako když je neslyší. Říkali mu Jiljí. Byl nějaký „necelý“ a nejspíše proto nechtívalo se mu do žádné práce. Hned za dětství naučil se hráti na cimbál, a jak! Když zahrál k tanci, každý musil do kola, zdravý, nemocný, nebylo mu pomoci, a když už byl dávno zakončil, ještě se všichni točili. Takovou mocí jeho hra lidmi zatřásala. Ku každé slavnosti žádali si jen jeho. Ale za peníze nehrál. Jak často odcházeli od něho poslové s nepořízenou! Tenkráte ještě nebylo jiných muzikantů v hospodách krom dudáků a cimbálníků. Ostatní nástroje ozývaly se jen v kostele k slávě boží a nikoli, aby napomáhaly lidem v prostopášnostech.

Jiljí rád se zamýšlel, drže mezi rtoma lupen, na nějž znal tak krásně pískati, že se člověku na poprvé zdálo, jakoby se jemně, jemňounce flétna z dálky ozývala. A v takových chvílích s ním nebylo ni hnutí ni pořízení. Zůstal na falousku, jako když ho tam přibije, a často tam prostál i oběd.

Aby měl lupenů i v zimě dost, nanosil si za pohody letní vždy tolik větví břečtanových z lesa, že se upínaly v sedničce po každé stěně až ku stropu, odkud visely v dlouhých zelených věncích všude, jak nad babiččiným ložem s modrými plátěnými nebesy, tak nad domácím stolem a lenoškami, především však nad křížem mezi okny a svatými obrazy kolem něho. Kamkoli si člověk u Vrbů stoupl, tam byl jako pod zelenou.

Kdo však si zasedl na babiččinu malovanou truhlu v koutě, ocitl se zrovna jako v loubí. Bylo mu jako by seděl prostřed zahrady, nechť venku sebe více vítr burácel a sníh do oken šlehal. Tam nejraději sedávala Větrně, ač nenáležela k těm, kdo si rádi v tichosti posedí.

Říkali jí vlastně Dorka, ale poněvadž byla tak splašená jako ta větrně, která kolem stavení se prohání, střechy pozdvihuje, dochy odnáší a kam se dostane, tam je jí hned plno, jako by ona byla v domě paní, přezdívali jí lidé po ní.

Jak neměla býti Dorka střeštěná, když nikdy matky nepoznala, aby v ní byla prudkosť krotila a do ní pravý rozum dala? Otec její snad některou chvíli ani nevěděl, že ji má. Byltě sice dobrák, ale při tom zvláštní podivín. Nic na světě ho netěšilo než pták, obzvláště „jilohlau“, jak u nás říkají bělohlávku. Plně dvanáct jich měl vedle sebe v klecích na povale zavěšených.

Jakmile přišel z lesa (byl hajným), ihned vypořádal jednoho za druhým. Každému do klece nasypal a u každého při tom zahvízdal svou oblíbenou notu. Milí „jilohlavové“ si však málo jeho noty všímali a přidržovali se nadále jen své vlastní. Avšak on jim neslevil, a tak si vedla každá strana po svém, jak hospodář tak jeho strávníci.

Větrně snad proto, že měla tolik toho hvízdání a pískání doma, nevšímala si u Vrbů toho přibledlého, vytáhlého muzikanta na falousku, třeba tam sebe líbezněji na svém listě se ohlašoval. Každý, kdo vešel, nejdřív u něho se zastavil a dlouhou chvíli se zalíbením jej poslouchal, a potom teprve si vyřídil svou.

Větrně neměla u Vrbů pro jiného ni vidu ni sluchu, než pro babičku a její výklady. Sedávala proti ní po celé večery ani nemrkajíc.

Když babička dopověděla, pravívala k dívce:

„Než odejdeš, se mnou se ‚pomod’‘.“

Větrně udělala sice na to kříž, ale na tom bylo dost.

„Děvče, děvče,“ kárávala ji pak, „což se nenaučíš nikdy modliti, jak bys měla?“

Dívka pokrčila ramenoma.

„Nu nemodlím se, jak vy byste chtěla,“ přiznávala se upřímně, „ale to ze žádné jiné příčiny, leda že pána boha nerada obtěžuji. Vždyť vím, jak mne to mrzí, když někdo na mne stále doráží, a myslím si, jaká to je asi pro pána boha obtíž, když na něho dokračuje ve dne v noci na sta lidí, z nichž každý si žádá čehosi jiného a chce býti vyslyšen. Nechť má aspoň ode mne pokoj.“

Babička kroutívala nad takovou řečí tuze povážlivě bílou hlavou.

„Měla bys to snad přece jinak zaváděti.“

„Jen mne nechte, však já si s pánem bohem dobře rozumím,“ tvrdívala vzdorovitá Dorka a svraštila čelo takovým způsobem, o kterém bylo babičce povědomo, že znamená: spíše hrom povolí než Dorka.

Co měla tedy dělati, než ji aspoň pro tu chvíli nechati? Ale v tichosti zbožné duše své babička horlivě o tom přemýšlívala, jak by tu Větrni přec jen na pravou cestu dostala, aby pro její lehkomyslnosť na ni nečekala těžká smrť, strašlivý soud a — ó nastojte! — snad i nešťastná věčnosť.

* * *

Náhle na tuto starosť zapomněla. Přišla jí tuze milá z Prahy zvěsť. Vzkázal druhý její vnuk Zikmund, starší bratr Jiljího, jehož byli k dragounům, či jak se ti koňáci jmenovali, před lety odvedli, že se na několik dní domů podívá.

Jiljím to nehnulo, zůstal jako jindy při své muzice. Snad ani hrubě neslyšel, co babička povídá, neboť právě byl přišel na obzvláště krásný nápěv, který zkoušel tu zcela ztichounka a hned zase tak zvučně, že by člověk jak živ nebyl řekl, tohle že je kdo s to dokázati na prostém lupenu.

Ale za to zčiperněla Větrně. Nikdy prý ještě nebyla vojáka viděla a nemohla se Ziky ani dočkati. Pořád babičky na něho se vyptávala a sama místo ní k příchodu jeho vše chystala.

Věru, dělala své přezdívce všecku česť: smejčila, myla, klidila v sedničce, a na kterou věc sáhla, ta se hned usmívala. Teď, kdy bylo v sedničce vše tak čistě upraveno, tak do bělá vydrhnuto, bylo teprve znáti, jak ty břečtanové věnce ji krášlí. Ač babička Jiljího několikrát vybídla, aby si aspoň toho povšiml, když na ostatní podívati se nechce, přece se nepodíval.

I opakovala si, co si byla již tolikrát řekla, že je Jiljí sice z jiného těsta uhněten než Dorka, ale že je v nich obou tatáž jiskra vzpurná.

Větrně po vykonané práci uvazovala si čistý fěrtoch. Najednou se zarazila.

„Co pak vlastně ten Zika váš na vojně dělá?“ tázala se z nenadání babičky.

„Co že tam dělá?“ podivila se stařena. „Jaké to máš zase divné řeči?“

„Proč mi to nechcete pověděti, když vidíte, že to nevím?“

„Inu, já to také navlas nevím, ale myslím si, že nejspíše bojuje, neb k boji se cvičí.“

„A za to ho tak chválíte a tak se naň těšíte?“ škubla sebou Větrně. „Kdybych byla spíše na to přišla, zajisté že bych nebyla ani stéblo k jeho uvítání křížem přeložila, natož po celé tři dni pometlo a věchet ani z ruky nedala. Krásné to řemeslo stříleti a sekati do lidí, kteří člověku jak živi nic neudělali! Jak ho můžete jen tak ráda míti? Já se za to na něho zlobím a také mu to povím,“ rozhorleně si umiňovala.

V tom obě vzhlédly. Na falousku, kde bylo dosud tak ticho, najednou se to ozvalo, zrovna jako když na kruchtě o velké spouštějí intrády.

Když se babička Jiljího otázala, co to tak z ničeho nic do něho vjelo, opět se nedočkala odpovědi.

* * *

Větrně umínila si, že se bude na Ziku hněvati, ale jakmile jej spatřila, v té chvíli na hněv nadobro zapomněla.

Nikdy ještě neviděla člověka, který by se mu byl mohl jen z daleka rovnati.

Jak stál! Jak chodil! Věru, voják je přec jen zcela něco jiného než ostatní lidé. Kabát měl na sobě tak bílý, jako čerstvě napadlý sníh, ostruhy mu na opatkách při každém kroku tak zazvonily, že se po každé toho zalekla, šavle po boku se mu leskla jako paprsek sluneční a přilba na hlavě jako zlatá koruna. Čím byl vedle něho pan správce, první to osoba na celém panství? Čím všichni písaři, ač byli také mladí a švarní? Bledé, nepatrné stíny.

A Větrně spjala tak dojatě ruce, když k ní přistoupil Zika s pozdravením, že se jí hlasitě zasmál, načež ze dveří zahanbeně vyrazila, jako když se nad ní stavení chytá.

Ale babička se nesmála s ním. Poznala hned, co s Větrní se děje, a pojal ji z toho strach.

Zika ji však z toho vyvedl. Prořknul, co se jí poslouchalo, jako kdyby byla polykala med. Třeba ji Dorka někdy domrzela, přece jí rostla v srdci a žádnou jinou by nebyla měla tak ráda ve stavení jako ji.

„Ke všem všudy výrům!“ zvolal a při tom sebou hodil do lenošky, až zapraskala, div se pod ním nezbořila. „Viděl jsem v Praze na sta hezkých holek, ale taková, jaká se z Dorky udělala, přece žádná z nich nebyla. Vždyť má vlasy tak černé a husté jako můj vraník, když mu hřívu nejpěkněji rozčesám, a oči se jí třpytí jako jemu, zaslechneli trubku vojenskou. A jí jako jemu je při každém kroku do skoku.“

Jiljí stál dosud u kamen, kdež byl bratra němě uvítal, a zůstával tam proti obyčeji svému státi jako by byl zkameněl.

„Ano, je to onaká holčice, ta naše Větrně,“ horlivě babička mu svědčila, „jen že dosud ještě trochu splašená, ale za to do práce jak oheň. Ona tu vše, jak to vidíš, uvedla do pořádku.“

„Však by brzo skrotla, kdyby se řádnému muži do rukou dostala, takovému na příklad jako jsem já,“ znova se zasmál hrdě voják a zapálil si dýmku, na níž měl svého vraníka vymalovaného, jak mu je nejvíce do skoku. Začal z ní bafati, až byly větve břečtanové za malou chvíli jako v oblacích.

„Ale víteli pak, proč jsem se sem vlastně vydal?“ mezi bafáním náhle se otázal. „Mám té vojačiny skoro dost, ano, mám jí dost! A když jsem se teď v zámku ohlašoval, pověděl jsem to panu správci. I řekl mi, že je zdejší mušketýr již stár a já že se mu líbím; buduli tedy chtíti, že za mne zadá, aby mne z vojny propustili. Mám si to prý ale dobře rozmysliti.“

„Rozmysli si to tak, vnoučátko, abys tu mezi námi zůstati mohl,“ žádala jej babička plna radosti, hladíc jej při tom po tváři tak červené a okrouhlé jako zralé jablko. „Všecko ti tu uděláme, co ti na očích uvidíme.“

„Vždyť je dobře,“ voják stařenu s vysoka odbýval a při tom se podíval ke kamnům. Čekalli, že ho bratr také poprosí, aby zde zůstal, a při tom mu přislíbí, že mu bude také vše dělati, co na očích mu uhlídá, nadarmo čekal.

Jiljí se neozval nejen za tento večer, nýbrž po mnoho dní ho nebylo ani slyšeti. Tak dlouho ještě nikdy bez své muziky nevydržel.

Zajisté, že by se tomu byla babička tuze podivila, kdyby nebylo veškeré její myšlení teď jen při Zikovi bývalo.

* * *

„Jestli pak víš, čeho babička si na mně mermomocí žádá?“ otázal se voják Větrně. Byla se konečně přece jen styděti přestala a odvážila se po bůh ví kolikátém vzkazu opět do chaloupky, kdež však v jednom kuse se zardívajíc, že se dala onehdy vojákem tak uchvátiti, na svoje staré místo pod břečtanové loubí na truhlu zasedla.

„Jak to mohu věděti, když se mi ještě o tom nezmínila?“ na to Větrně dodávajíc si statečnosti, neb zase jí bylo v duchu se podiviti, jaký jest to přec jen člověk ten Zika voják, zcela, ale zcela jiný, než kterýkoli hoch, s nímž dosud se setkala. Ale tenkráte nedala na sobě ničeho znáti, aby neměl proč se jí vysmáti.

„Žádá si na mně, abych tu v horách zůstal.“

Větrni to projelo bleskem. Tu v horách zůstati nejen teď, ale ještě déle! Snad na vždy! Ano, ano, na vždy!

„Babička chce však ještě více. Mám tu nejen zůstati, ale i zde se oženiti,“ prohodil voják a při tom zařinčel pod stolem, u něhož seděl, ostruhami.

Zase se zajiskřilo Větrni v očích. Zika se měl oženiti! Co to bylo jiného, než choditi, mluviti s dívkou, která by se mu zdála ze všech nejhezčí?

„Zůstanuli zde, hodlají prý páni ze mne udělati mušketýra,“ vychloubal se Zika znova Větrni. Při tom vstal a přecházel po sednici, kolébaje se sebevědomě s jedné strany na druhou.

„Mušketýra?“ opakovala po něm a již se v ní začala probouzeti její stará „casnost“. „Což to není ten člověk, který chodí s pouty a vodívá lidi do šatlavy?“

Zika pokývnul několikrát vážně hlavou. Patrně se mu důstojnost ta tuze líbila.

„Ovšem, voják je více než mušketýr, je to muž císařský,“ dodal a při tom vytáhl šavli z pochvy. Začal se jí oháněti, že se zdálo Větrni, jako by lítala po sedničce samá ohnivá kola.

„Vidíš, tak to děláme v boji,“ poučoval ji hrdě, „každým takovým rázem se srubne jedna hlava. Více bychom porubali takto za jedno půldne hlav nepřátelských než ty, když řežeš na poli makovice.“

Větrně, ač nebyla bázliva, přece před ním všecka polekána se uhnula.

„Ač je to tuze velká věc býti mužem císařským, přec mne to již omrzelo. Stanuli se zde mušketýrem, budu míti také svou česť.“

Větrně mimovolně zavrtěla hlavou.

„Že ne?“ podivil se jí dragoun.

„Ovšem že ne,“ opakovala rozhodně. „Já aspoň od dětinství mám mušketýra ve velké nenávisti za to, že lidi tak týrá.“

„Koho pak týrá, bláhová? Koná jen svou povinnosť, odvádíli lidi na úřad k potrestání. Chodí s pouty pro takové darebáky, kteří nepřicházejí v čas na robotu, neodvádějí vrchnosti, co jí jsou povinni, k pánům úředníkům se nezachovávají dosti uctivě atd. Musí přece někdo býti, kdo udržuje mezi lidmi pořádek a před kým by měli hrůzu. Kdybys nebyla tak tuze nezkušena, sama bys na to přijíti musila.“

Větrně neříkala ničeho, nenalezla ve své prostotě vhodných pro svoje myšlénky slov, ale v očích jejích stálo psáno, že na takové věci, i kdyby byla sebe zkušenější, nikdy by nepřišla.

„Nevím, nevím,“ začal Zika znova a při tom se u Větrně s potutelným úsměvem zastavil, „jak to asi dopadne, až se zdejší holky toho dozvědí, co mi páni chystají. Každé se asi zachce býti mušketýrovou. Budou mi nadbíhati, se domlouvati, po kmotrách a tetách mi vzkazovati, že nebudu věděti kudy kam. Ale nechť si povykují dle libosti, udělám, co budu sám chtíti, nedám si od nikoho poroučeti, třeba mi chystal pan správce vlastní dceru.“

A voják se nahnul k Větrni, a než se toho nadála, štípl ji do tváře.

Dorka křikla a chtěla smělému dragounovi dáti přes ruku, ale zajiskřilo se jí opět v očích a najednou nevěděla ni o poutech, ni o šatlavě, ni o srubaných hlavách, jen o jedné věci věděla, s kým se to asi Zika voditi bude, zůstaneli v horách, a která ze všech dívek se mu bude zdáti nejhezčí.

Když několik dní na to Větrně jako obyčejně večer do sedničky u Vrbů vstoupila, babička ji sice přivítala jako jindy, ale za to voják, jenž bafal opět za stolem, ani se po ní neohlédl.

Zaraženě zůstala Dorka u dveří státi a nevěděla, máli ku předu či nazpět.

„Jen dále, dále,“ pobízela ji babička, „a nic si z toho nedělej, že se Zika „bočí“. Vždyť se nemrzí pro jiného, nežli že jsi k nám včera večer nepřišla. Čekali jsme tě. Povíšli mu proč, ihned zase s ním bude dobře, uvidíš.“

„Já to ale říci nemohu,“ Větrně u dveří si vzdychla.

„A proč bys nemohla?“

„Vždyť to ani otec věděti nesmí.“

Voják se náhle k ní obrátil.

„Nejspíše se za tebou přiloudal na zapřenou nějaký hoch, snad i dva, třeba i tři.“

„Za mnou se ještě nikdy žádný hoch nepřiloudal ni na zapřenou, ni veřejně. Všichni stejně vědí, že se jim jen směju,“ oznamovala mu Dorka s planoucíma očima.

Babička přistoupila k Dorce, přivedla ji, ač tuze se zdráhala, ke stolu a právě proti dragounovi ji posadila.

„Jen nám to pověz, Dorčinko,“ domlouvala jí. „Nemáli o tom věděti tatík, my dva to na tebe nepovíme.“

„Přišel ke mně do přístodolku, právě když jsem tam štípala dříví k večeři, starý Blažej,“ přiznávala se tedy Větrně tlumeným hlasem. Při tom si však nevzpomněla, že je v sedničce ještě někdo jiný než voják a babička. Ale i kdyby si byla na Jiljího vzpomněla, přece by nebyla k vůli němu s odpovědí váhala. Samo sebou by se bylo u ní rozumělo, on že na ní nepoví, třeba jí to neslibuje. Nikdy jí nevstoupilo na mysl, že by kdy mohl provésti cosi nepěkného, ač jí nebyl nikdy svoje smýšlení projevil.

„Starý Blažej, ten pašíř?“ babička po Dorce opakovala. „A co ten u vás chtěl?“

„Přenesl zase nějaký ten uzel s tabákem přes hory. Při tom jej zahlédli pomezní strážníci a hnali se za ním. Šťastně jim sice upláchl, ale neví, nepřijdouli sem, aby se po něm přeptali… a tu…“

„A tu?“

„Tu mne prosil, abych řekla, že u nás za onu noc v přístodolku přespal, poněvadž přišel tak pozdě z práce domů, že ho již nečekali, a on se tedy na své doklepati nemohl.“

„Ale tys jej přec jak náleží prohnala,“ vyjel si voják, cítě se patrně již mušketýrem.

„Neprohnala,ů hodila Větrně hlavou. „Naopak, slíbila jsem mu, dojdeli k tomu, že řeknu, čeho na mně si žádá. Vždyť na tom není nic zlého, že si přinesl ze Žitavy několik liber tabáku, aby jej tu rozprodal. Když nejsou jiné výdělky, co mu zbývá, chceli si živobytí obhájit? Má sedm dětí.“

„Ale taková věc nemá a nesmí býti,“ křikl voják. „Jest to proti zákonu.“

„Ale on snad neví, že je to proti zákonu.“

„Jak pak by o tom nevěděl? Což by jinak před strážníky utíkal a na vytáčky pomýšlel? Ostatně neplatí na úřadě pranic, vymlouváli se obžalovaný, že zákonů nezná. Každý je má znáti, starý, mladý, muž, žena, ty je máš také znáti!“ kohoutil se voják.

Větrně, rovněž tak rozčepejřená jako on, chtěla se ho optati, kde že měla k takové znalosti přijít, a při tom ohlásiti, ona že si nebude do smrti nic ze zákonů dělati, třeba by je do jednoho znala. Ale najednou jí sklesly ruce a bylo po bujnosti. Poznávala, že jak nebyla onehdy s to dáti mu přes ruku, když ji do tváře štípl, dnes že zase není s to tak zpurně na něho si vyjeti — cítila, že jí záleží teď vlastně nejvíce na jedné věci — na jeho k ní libosti, vše ostatní že u ní málo platí. Ale ne, ne, tohle nebylo možno, a byloli tak přece, nuže, zůstati při tom nesmělo. Což by se nebyla musila za sebe až do té duše styděti? Jakou by to byla bývala Větrní, kdyby byla někomu takto ustoupila?

„Poslyš, Dorko,“ znova babička do toho se vkládala, „nedej se dobrým srdcem svým zavésti, pověz starému Blažeji ještě v čas, aby se k tobě neodvolával, přijdeli komis. Jen považ, jak by ti při tom bylo, kdybys musila svědčit.“

„Dobře by mi při tom bylo,“ tvrdila Dorka, sebravši všechen svůj vzdor.

„A to neuvažuješ,“ rozhorlil se Zika na ni znova, „že bys tím lhala bohu i lidem?“

Dorka pohrdlivě se usmála, umiňujíc si znova, že se mu nedá, třeba neznala nad něho onačejšího hocha.

„Lhala bych jen lidem, kteří si jiného nezaslouží za to, že chtějí člověka, který musí živit sedm krků, do neštěstí přivést. A bohu ani lháti nemohu. Vždyť přece všecko ví a vidí, jemu ani nelze lháti, abys věděl a tak zpozdile podruhé nemluvil!“

„Jaké jsi to děvče!“ zhrozil se jí voják nelíčené.

„Inu, nadarmo mi neříkají Větrně,“ zvolala Dorka a vyskočivši opřela si ruce o boky a otočila se na podpatku, až se jí husté černé vlasy, které se vojákovi tak líbily, jako měkká, lesklá hříva jeho vraníka, po plecích rozletěly, oči se jí při tom zasvítily jako vraníkovi, když zaslechl troubení polnic. Ale nutila se jen tak do dovádky, veselo jí při tom nebylo.

Voják ustal horovati. Patrně nevěděl všecek jí oslněn, kde na něm hlava stojí, a pravil si, takovému děvčeti že musí člověk leccos prominouti, co by jinému neprošlo.

„Mám z tebe věru strach, Dorko,“ zažertoval. „Zdá se mi, stanuli se mušketýrem, že pro tebe první asi budu musit zajíti s pouty.“

„Možná dost,“ zachechtala se a zase na opatku se zatočila a hřívou svévolně potřásala.

„Jen si přece konečně sedni,“ babička děvčeti domlouvala, neb již tušila, že z toho sporu asi málo dobrého a jí milého mezi mladými lidmi pojde, „a slib mi raději, že pašíře odbudeš k vůli… Zikovi.“

Větrně se zastavila. I ona přese vši svou nezkušenosť tušila, že jí teď nastal okamžik rozhodný. Váhala, dlouho váhala, ale konečně ze sebe urputně vyrazila přec:

„Nikomu k vůli nedám nevinného člověka zavříti.“

„Ani tenkráte ne,“ zasípal Zika mezi zuby, „povímli ti zpříma, podvedešli komis, že jsi také s to podvésti — mne?“

„To je přece dvojí věc!“

„Není,“ stál Zika hněvivě na svém. „Lež jako lež, nechť platí tomu či onomu.“

Umlkla a všecka v tváři při tom se proměnila, zdálo se, že bledne až do hlubin srdce.

„Nemusí ti vlastně do toho nic býti,“ vydralo se jí konečně z prsou, „myslíšli, že bych ti mohla skutečně kdy schválně zalhati.“

„Jak pak ne!“ znova na ni se obořil. „Dejme tomu, že bych se tu usadil a někdo by se mne na mou úřední česť zeptal, jaké jsi ty děvče.“

Mlčela jako kus skály.

„A co potom — pravím to ovšem jen tak na příklad — kdybych to chtěl věděti k vůli sobě… kdybych, říkám to jen tak licho, poněvadž mi právě nic jiného nenapadá — kdybych si chtěl na tebe mysliti?“

Temně k němu vzhlédla.

„Ty nemůžeš na mne nikdy si mysliti jako já na tebe,“ zamumlala, „neb jde pořád více najevo, že v každém z nás — jiná víra.“

Chvíli se rozhostilo takové ticho v sedničce, jako v nějaké kryptě mezi nebožtíky. Vždyť se bylo vyřklo slovo smrtelné.

„Snad si nemyslíš,“ zajíkal se Zika téměř bez sebe vztekem, „že jsem tu kdy chtěl do opravdy zůstati mezi těmi pustými skalami a tupými lebkami, že jsem si hodlal vzíti odtud děvče, které ani neumí chodit obuto a neví, jak má se slušnými lidmi mluviti? To by se mi chtělo, člověku císařskému, dělati tu mušketýra vedle nějaké takové od koz školačky, jako jsi ty.“

„Jen abys ho nedělal někde jinde vedle nějaké bohačky tak tvrdého srdce jako je to tvoje!“ pohrozila mu Větrně prstem a z očí jí při tom padal oheň.

Zika se již neznal, vylétl a s pozdviženou rukou se hnal proti Dorce.

Kdo ví, co by se bylo stalo, kdyby nebyl Jiljí mezi nimi se ocitl a děvče zastoupil.

* * *

Bylo po námluvách, ač se nedostavila žádná komis a Dorka v prospěch starého Blažeje svědčiti nemohla.

Voják odešel, oznámiv každému, především pak zámeckým pánům, že si to přec jen rozmyslil s tím mušketýrstvím, poněvadž poznal, že by se mu v té horské poušti příliš po veselém životě vojenském zastesklo.

Babička ho nezdržovala. Dávala mu smutně za pravdu, že se tak znamenitý člověk do hor mezi prosté lidičky skutečně nehodí, a myslila to upřímně po tom, co se bylo událo. Avšak bylo jí tuze líto, že ji statečný vnuk zase opouštěl, a jak byla již pevně doufala, Dorku do stavení jako nevěstu nad každou jí milou nepřivedl.

Jiljí dle zvyku svého neříkal ani tak, ani tak, ale zármutek nad odchodem bratrovým na něm znáti nebylo.

Větrně od onoho soudného večera u Vrbů se neukázala. Sedávala teď vždy sama ve své domácí zahrádce, ale co chvíli obracela zrak k babiččině útulné chaloupce. Tuze se jí stýskalo a bylo jí líto, že se tam asi na ni hněvají, ale přece nechtěla, aby se Zika vrátil. Co mu byla řekla, šlo jí přímo ze srdce, nemohla jinak, nechť si je při tom sama zažehla jako železem rozpáleným.

Nedbala jindy Jiljího muziky, ale teď jí bylo milo, mělili u Vrbů okno u sednice otevřené a loudilyli se k ní zvuky jeho lupenné flétny. Najednou se jí zdály zcela jinými. Vycítila z nich, co v nich nikdy nebývalo a bývaloli přec, čeho si nebyla nikdy dříve povšimla. Vše, co v ní samé kypělo, naříkalo, z nich najednou slyšela. Co to bylo? Vždyť jí přece nemohl Jiljí do duše nahlédnouti?

Ani jeho nebyla od onoho večera viděla a jediným slovem se mu nesvěřila, jak ji hryže, že nebyl Zika takovým, jak se jí zdál, když ponejprv jej spatřila, člověkem nad každého jiného onačejším. Nedalo jí to. Chtěla se přece jen dopátrati, co to, že Jiljí se jí citem přiblížil. I povstala jednou a poodešla ke plotu, který odděloval obě zahrádky. Ale náhle ucouvla. Zdálo se jí v soumraku večerním, že s druhé strany také kdosi k plotu přistupuje.

Nemýlila se, právě vedle něho asi na tři kroky od ní se zastavil.

„Tys to?“ zvolala Větrně, poznávajíc, že to Jiljí. Byl to první jasný okamžik pro ni od té chvíle, co jí Zika řekl, že v ní vidí lhářku, a to pro nic jiného, než že chtěla vyprostiti z těžkého trestu člověka, který více dbal svých dětí hladových, než rozkazů pánů v zámku.

„Ano, já to jsem,“ hlesl hoch ostýchavě. „Mrzíli tě však, že jsem se sem odvážil, jen mi to pověz, ihned domů se vrátím.“

„Jak by mne to mohlo mrzeti,“ žasla nad jeho domněnkou Větrně, „vždyť přece víš, jak ráda jsem k vám chodívala. Ani neuvěříš, jak se mi stýská.“

„Nám se také po tobě stýská,“ ubezpečoval ji hoch. „Co k nám nechodíš, jako by to nebyla ani naše sednička, ani naše chaloupka. I ta naše zahrádka se mi zdá zcela jinou, a co v ní kvete, jako by ani nekvetlo, když ty to nevidíš a jako jindy to nechválíš.“

„Jak ty to víš, že jsem vaši zahrádku chválívala, vždyť jsme v ní nikdy spolu nebyli?“ podivila se mu Větrně a když při tom pohledem o něj zavadila, znova se podivila. Viděla jej docela jinýma očima. Byl mohutnější, silnější, ba Zikovi skoro podobný. „To jsi mne asi slyšel pod okny s babičkou o ní rozmlouvati. Vida, nebyla bych řekla, že nás posloucháš a slova moje si pamatuješ. Vždyť jsi se nikdy po mně neohlédl, když jsem k vám vešla.“

Hoch sklonil hlavu k prsům, a Větrně rychle dodala, neboť podobalo se jí, že v tom snad vidí výčitku:

„Ovšem, já jsem se také po tobě hrubě nepřeptávala. Snad jsi pozoroval, že si z tvé muziky mnoho nedělám, ale to bylo jen proto, že jsem jí měla doma nazbyt. Otec celý den svým „jilohlavům“ hvízdal a oni jemu. Teď je to zcela jiné a je mi tuze milo, zaslechnuli, že na tu svou zelenou flétničku pískáš. Jen proto, abych tě lépe slyšela, jsem si dnes až sem ke plotu zašla.“

„Ty tedy mými písněmi již nepohrdáš?“ tázal se jí hoch, a hlas se mu třásl, že mu skoro ani nebylo rozuměti, avšak mocně si dodal zmužilosti a rychle dopověděl:

„Jak se bude babička těšiti, že zase jednou uslyší, jak se máš!“

„Myslíš tedy, že se na mne již nehněvá k vůli Zikovi… ale při sám bůh, já jinak nemohla; však ona to asi nahlíží jako ty, neníli pravda? Vždyť mne oba znáte a víte, jaká jsem i co by z toho pošlo… Povíšli jí, že jsi se mnou zde u plotu postál, řekni jí, že již nejsem, jaká jsem bývala, je mi nějak nekale. Jak ti to mám říci? Bývá mi zrovna… zrovna jako když se člověk z prázdna napije.“

Ano, takové to bylo, teď přišla na to pravé. Od té chvíle, co nezvratně poznala, co vlastně hned tušila, jak o Zikovi slyšela, že s ním, jak to nazývala, není jedné víry, od té chvíle měla takový pocit jako má žíznivý, jenž k studánce toužebně se sklání, aby si z ní nabral vody a jehož ruka již k ústům pozdvižená zůstává prázdná, rty suché, prsa nenavlažena, srdce neobčerstveno.

Co tomu asi řekne babička?

Budeli pak věděti o radě?

* * *

Nebylo Větrni dlouho na odpověď čekati. Příští večer, sotva se setmělo, stál Jiljí u zahrádky a volal ji k sobě svým zpěvným lupenem.

Tenkráte ho nenechala za plotem státi. Když viděla, že se na ni u Vrbů nehněvají, že jí přejí jako jindy, zvala jej dále pod velkou jabloň, kde byla lavička.

Začalo zticha pršeti, když na ni vedle sebe zasedli. Jak to v její klenbě krásně šustělo! Byla tak košatá, že se jen někdy tu a tam krůpěj mezi větvemi prodrala. Pocítila ji Větrně, když na hlavu jí ukápla, vždy jako slzu ze zraku přátelského.

Přišly jí samé tím slzy do očí, když si pomyslila, že ta jabloň snad nad ní pláče, a to proto, že ji vídá noc co noc státi v lomenici a se dívati do té čiré tmy, do které se již tolik a tolik lidského štěstí propadlo, k těm hvězdám na nebi, které se tam tak vesele třepetávaly, jako by neměly o lidské bídě tušení.

Ne, ne, nikdy při tom Ziku k sobě nevolávala. Což mohla kdy krutých slov jeho zapomenouti? Ovšem lidé říkali, nechť je co je, že žena má přec jen vždy smýšleti jako muž ten, kterého ráda má. Ale nemožno, aby to bylo pravda! Jak by si mohli na ženě žádati, aby byla poslušná manžela tvrdého srdce, nelidského smýšlení? Což by nebyla hřešila s ním zároveň?

„Ty pláčeš, Větrně?“ tázal se jí Jiljí a bylo znáti, že i jemu je do pláče. „Vida, nikdy bych si nebyl myslil, že tě kdy uvidím plakati. Připadala jsi mi k tomu vždy tuze hrdinskou.“

Větrně sklonila hlavu. Myslívala si o sobě totéž.

„Nejspíše má babička pravdu,“ ujal se hoch zase slova, když mu neodpovídala. „Myslí, že jsi snad nemocna. Vypravoval jsem jí, že je ti stále, jako bys byla z prázdna se napila. Povahuje, když tě trápí žízeň tak veliká, že se ti snad něco v prsou zapaluje. Máš se prý míti na pozoru.“

„Ano, ano, budu se míti na pozoru. Nechce se mi stonati. Musím si nejspíše odvyknouti ty horoucí k Panně Marii modlitby. Tím asi srdce ve mně tak prahne.“

„Ty k Panně Marii tak tuze se modlíváš?“

„Je ti to divno, viď? Pamatuješ se asi, co jsem se s vaší babičkou nahádala, když mi vyčítala, že se dosti nemodlívám. Nerada boha tehdáž jsem obtěžovala a vždy jsem si pravila, jaký to má kříž, když musí tolik tisíců a tisíců denně vyslýchati. Ale teď na to zapomínám a neustávám u Panny Marie orodovati, aby to přece s Pánem bohem udělala a ženštiny nemusily milovati žádných jiných mužů, než svoje otce a syny. To by byla úleva!“

„Snad bys tohle do opravdy si vymodliti nechtěla?“ zalekl se Jiljí. „Co by nám mužům pak na celém světě záleželo, kdyby na nás jiná láska nečekala než mateřská?“

Dorka k němu vzhlédla plna úžasu.

„Ty bys při tom měl asi nejméně čeho želeti,“ děla k němu, „ty, jenž jsi jak živ ještě na žádnou dívku nepomýšlel.“

„Že nepomýšlel?“ zvolal Jiljí s takovým přízvukem, že se Větrně od hlavy až k patě zachvěla a při tom se jí zdálo, že ta studánka, po níž její srdce tak tuze žíznilo, náhle kdesi ze skály se dobyla a plným proudem do květnatého pod ní trávníku vytryskuje.

Dlouhou chvíli oba vedle sebe mlčky trvali, a kdyby byla jabloň chtěla, snadno by byla mohla spočítati tlukot jich srdcí, tak hlasitě v nich se ozývala.

Konečně Jiljí povstal.

„Babička je také nějaká daremná,“ zašeptal chystaje se k odchodu. „Vzkazuje ti, abys k ní přec zase jednou přišla.“

„Nemohu k ní přijíti,“ zvolala Větrně a náhle ji zase uchvátila stará její popudlivosť. „Nemohu vstoupiti pod vaši střechu, kdež ten, však ty víš kdo, mi řekl, že se mne bojí, poněvadž se mu zdám býti lhářkou. Ó bylo to hrozné nařknutí,“ dodala a při tom ji obešel mráz. „Někdy se mi zdá, že jsem skutečně zamýšlela veliký hřích tím, že jsem hodlala před pány zapříti pravdu, když mne ten chudák za to prosil, a pomyšlení to bývá mi některou chvíli ze všeho nejhroznější.“

„Jen si ten hřích na duši nech!“ křikl Jiljí tak hlasitě, že se to po celé zahrádce rozlehlo, „neboť právě tenkráte, když jsi si jej chtěla tak milosrdně vzíti na svědomí, jsem tvou celou upřímnosť poznal. Ó jak jsi se mi zdála hodná, když jsi se nebála očistce, abys osvobodila nešťastníka a jej zachovala jeho dětem!“

„Ty se mne tedy nebojíš? Ty mi důvěřuješ? Před tebou jsem se nepošpinila tím, co jsem hodlala?“ tázala se Větrně bůh ví kolikrát po sobě. A studánka kýžená již jí zašplouchala u samých nohou a zalesknouc se nejčistším stříbrem, zvala ji, aby z ní se občerstvila…

„Bodejť!“ zasmál se hoch. „Právě na to, co jsi hodlala, byl bych tě sám navedl, kdybych byl věděl, co se děje. A kdyby ti byl bůh za to o soudném dni přiřknul přece trest, já bych se byl k němu hlásil a za tebe jej vytrpěl.“

Zdaž neměla babička pravdu, že ti dva, ač byl každý z nich z jiného těsta uhněten, přec měli v sobě tutéž zpurnou jiskru, a obávalali se, jak je ten svět přijme, až se budou musit přec jen konečně k němu hlásiti?

Bylo to dnes ponejprv, co slyšela Větrně Jiljího z plna srdce se smáti, a najednou bylo u ní po pláči a šlo jí také na smích.

„Jiljí!“ zvolala radostně, „nezdá se ti, že ty máš se mnou stejnou víru?“

„A to víš teprve dnes?“ vyčítal jí hoch. „Inu ovšem, jak jsi to mohla věděti, když jsi si mne nikdy nepovšimla. Ale slib mi raději, že již přestaneš u Panny Marie orodovati, aby ženštiny jen syny a otce svoje milovaly a nikdy děvče hocha, třeba vědělo, že je má k smrti rád.“

„Myslíšli, že to býti nemá, modlitbu tu zarazím,“ zajíkala se Větrně.

A aby nesnáze svoje poněkud zakryla, vztáhla ruku po větvičce, která se dotýkala jejího čela a na níž bylo plno těch nejměkčích lístků, právě takových, na jaké Jiljí nejraději pískal. Ale zvlhlá deštěm větvička se jí ulomiti nedala, vymkla se jí z ruky.

„Chtěla jsem ti ji dáti s sebou domů,“ pravila mu.

„Nechám si kytku raději zde. Či nesmím sem choditi? Začíná se ti moje muzika zprotivovati jako jindy?“

„Bodejť!“ zasmála se mu teď Dorka navzájem zcela již dle starého dovádivého svého spůsobu.

* * *

Když přišel Jiljí domů a babička slyšela, kterak byl s Větrní mudroval, pokřižovala se a pravila:

„Nevím, jak se chcete vy dva do nebe dostati. Vždyť do té vaší víry, na níž si tolik zakládáte, pranic není.“

„Jen nás nechte,“ na to Jiljí, „smýšlím, že jsme právě k němu na nejlepší cestě.“

Nevím, zdali měl pravdu, neb s takovými lidmi, jako byl on a Větrně, skutečně těžko rozumovati, jak každý zajisté již nahlédl. Avšak dlužno mi dodati, že než dozrála jablka na té košaté jabloni v zahrádce u Větrně k posvícenským výslužkám, nebyla v nich dvou jen jedna víra, nýbrž i jedna veliká láska.


  1. Názvem tím označuje se v krajomluvě ještědské prudký vítr vždy hustou mlhou provázený, jenž každou skulinou proniká a svým sychravým dechem celé stavení naplňuje.