Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/„Pěvec na hřbitově“

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Antonín Chittussi	„Pěvec na hřbitově“	Velebín Urbánek

Údaje o textu
Titulek:	„Pěvec na hřbitově“
Autor:	Jaromír Hrubý
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 72–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Boleslav Jablonský, Básně smíšené/Pěvec na hřbitově
Související na Wikidatech: [[d:Q891310\|Boleslav Jablonský]]

Boleslav Jablonský * 14. ledna 1813 v Řečici Kardašově; † 27. února 1881 ve Zvěřinci u Krakova; pochován 13. března 1881 na hřbitově Vyšehradském.

Jablonský v letech šedesátých navštívil dvakráte Řečici Kardašovu, své rodiště: poprvé r. 1862, podruhé r. 1869. Návštěvy platily především ovšem stařičkému jeho otci, jenž tu dožíval poslední léta svého požehnaného života. Ale kromě otce poutaly ho k Řečici dávné vzpomínky z dětských dob, strávených v klidném onom zákoutí za mrtvého ticha, které charakterisovalo periodu všeobecné reakce od míru vídeňského do nového revolučního hnutí r. 1830. Za těch dob prožil život venkovského chlapce, toulaje se bezstarostně po kvetoucích nivách širokého okolí, plného zrcadlících se hladin rybníků, vroubeného kolkolem se zelenajícími lesy. Znáte poesii šumícího boru s omšenými balvany žulovými, s měkkým mechem, voňavou travou, modře omženými borůvkami a rubínovými brusinkami? Znáte půvab podzimního večera na pastvě, když napasené stádo ulehlo a hlasitě přežvykuje na hnědnoucí pastvině, pod mezí plápolá ohníček, kolem něho pasáci se svou dětskou fantasií, plnou pohádek a bájí, jimiž opřádají každý strom, každý kámen celého okolí?

Těch dojmů prvního mládí nelze nevzpomínati. Pronikají svou mladou silou skrze těžké zkušenosti šednoucí hlavy a bezděky loudí úsměv z vadnoucích rtů. Vzpomínal jich i Jablonský. Nedlouho před smrtí r. 1879 zaslal „Lumíru“ poslední báseň svou „Pozdrav do vlasti“, v níž zapěl v náladě tklivě elegické:

Ó leťte, oblaky,
na západ k horám těm,
pozdravte národ můj,
pozdravte rodnou zem!

Zaneste city mé
ku klidné Řečici,
zaneste duši mou
k mé drahé Lužnici…

Ó všude, všude tam
jest moře vzpomínek;
tam znal mne každý strom
i každý pramínek…

Těm stromům, omšeným skalám, v úkrytu bublavým pramínkům také platily tedy jeho návštěvy, a ovšem i lidem zbylým mezi nimi v rodném hnízdě, starým, zvolna vymírajícím, i mladým jich nástupcům. Všechny je miloval krajanskou láskou, všechny zejména pozdravoval v každém svém dopise, zaslaném do Řečice, každého zvěčnělého oplakal. „Zarmoutila mne zpráva o smrti dobré manželky pana H., která tak záhy zemřela“ — píše svému otci; — „nenadál jsem se za své návštěvy v Řečici, že ji vidím naposled. Dej jí Bůh lehké odpočinutí!“

Za to ti, co zbyli na živě, spláceli mu nelíčenou láskou. Byl jejich chloubou, jedinou hrdostí. Jméno spisovatel, zvláště básník nepozbylo tehda na venkově ještě svého tajemného lesku, ono žilo jakoby samo o sobě, beze všeho spojení s osobností, jako bytost z jiného světa a nevolky budilo posvátnou úctu v nečetných čtenářích české knihy. Není divu, že tato úcta měnila se v pravé nadšení, když nositel proslaveného jména přijel sám do středu svých ctitelův a ubytoval se mezi nimi na několik neděl.

Vzpomínám svého prvého setkání s Jablonským a pamatuju se, že vzbudilo ve mně pocit nepříjemný, jakési ochlazující rozkouzlení. Můj otec míval hospůdku, v níž se s večera scházívala řečická národně uvědomělá intelligence: pan kaplan, učitelové, městský tajemník a několik jiných občanů. Jablonský za své návštěvy r. 1862 býval tam denním hostem. Prvního večera společnost už byla pohromadě a očekávala vzácného hosta. Věděl jsem, že přijde, a nadál jsem se, že spatřím něco nadobyčejného. Měli jsme doma knížku jeho básní, z níž jsem za večera předčítával matce, co mně naznačila. Matka šila a já četl už po kolikráte „Tři zlaté vlasy“, „Pěvce na hřbitově“ a jiné verše, z nichž jsem většinu uměl už z paměti. Měli jsme na stěně též lithografický obraz Jablonského, ale mně nijak nešlo do hlavy, že básník, jehož představoval obraz, mohl býti člověk jako jiní lidé, zrovna tak, jako jsem si nedovedl představiti živoucími osobami ony svaté, jejichž obrázky visely v rámcích na druhých stěnách. Proto zpráva, že přijde Jablonský, naplnila mne divnou ostýchavostí a já prchl k matce do kuchyně, odkud jsem oknem viděl do světnice.

Otevřely se dvéře a do světnice, sehnuv hlavu, aby nezavadil o podvoj, vešel vysoký, černě oděný pán mohutného složení těla s poměrně nevelkou hlavou, oholenou tváří, tmavě kaštanovými vlasy, sčesanými po spáncích k širokému, nevysokému čelu. Hosté vstali, vítali ho. Prve, než se opět usadili, přišel otec do kuchyně, vzal mne za ruku, přivedl k neznámému pánovi, představil mne: „To je můj nejstarší syn,“ a pak se obrátil ke mně se slovy: „Tohle je pan Jablonský, polib pěkně ruku.“

Vykonal jsem, co mi bylo poručeno. Jablonský mne pohladil po hlavě, optal se na něco a já odešel zase do kuchyně chudší o jednu illusi. Tedy básník je člověk jako jiný, leda že je o hlavu vyšší než druzí. Ostatně pil pivo, jedl, rozmlouval, smál se, šňupal tabák — vše zrovna tak, jako jiní naši hosté.

„Ale kterak to asi skládá básně?“ tanulo mi potom na mysli. Měl jsem spolužáka, synovce básníkova. K němu jsem přišel s otázkou, viděl-li někdy svého strýce, jak skládá básně.

„Viděl,“ odpověděl mně můj mladý přítel. „Chodil chvilku po pokoji, potom vzal dlouhé brkové péro, pošimral se konečkem trochu nad vrchním pyskem a napsal báseň.“ Ten výklad byl mně k neuvěření směšný, protože byl tak prosaický. Jak pravím, illuse mé o básnění strašně oprchaly.

Z té návštěvy nezbylo mně jiných upomínek, leč že v Řečici na počest Jablonského pořádány zastaveníčka, slavnosti, k nimž se sjížděli hosté i ze širšího okolí.

Posledně Jablonský byl v Řečici na podzim r. 1869. Byl jsem už starší gymnasista; použil jsem dušičkových prázdnin a přišel jsem do Řečice. Poměry se zatím změnily; rodiče mi zemřeli, naše hospůdka osiřela a společnost se scházela jinde. S Jablonským jsem mluvil několik slov v jeho bytě. Hlavní věc, na kterou jsem se těšil, bylo však jeho kázaní, které slíbil na den všech Svatých. Byla to koncesse, ke které svolil na důtklivé naléhání svých ctitelů. Sloužívalť v Řečici vždy jen tichou mši; na kazatelnu za svých návštěv nevystupoval nikdy.

Kázaní Jablonského bylo ovšem událostí pro celou Řečici. Starý gotický kostelík nebyl snad nikdy naplněn takovým obecenstvem jako tentokrát. Sotva na věži odzvonili, lavice chrámové, v nichž jindy při kázaní klímalo jen několik zbožných babiček, naplnily se lidmi, kteří jinak o kostel nezavadili. Byl jsem na přeplněném kůře pro zpěváky. Odzpívali starobylý chorál:

„Otče náš, milý Pane!
Dej nám Ducha svatého…“

otevřela se nízká dvířka ze sakristie, a jimi hluboce sehnut vstoupil na kazatelnu Jablonský v bílém, premonstrátském taláru.

Pomodliv se, jak je zvykem, přečetl sváteční evangelium, zavřel knihu a počal kázati. Ale nebylo to obvyklé kostelní kázaní, co mluvil, nýbrž samá vzpomínka z jeho vlastního mládí, plná poesie a vlasteneckého nadšení. Stál klidně, trochu sehnut, opíraje se rukama o kraj kazatelny, mluvil silným, zvučným hlasem s akcentem trochu polským, ale rovně, bez emfatických výkřiků, bez teatrální gestikulace, bez níž se neobcházel tehda ni jediný kazatel.

Den dušičkový vyvolal v něm patrně vzpomínky o smrti matčině, a vzpomínky ty byly jádrem celé jeho řeči. Po krátkém všeobecném úvodu přešel na doby svého mladí. O sobě mluvil ovšem v třetí osobě. Líčil život venkovského chlapce, nad nímž bdí starostlivé oko milující matky; líčil šťastné chvíle bezstarostného mládí uprostřed kvetoucí přírody pod jasným nebem, s něhož zírá oko všehomíra; nakreslil obrázek klidného života rodinného u plápolajícího krbu za dlouhých večerů zimních, kdy unavená hlava chlapcova skláněla se na prsa matčina a usínala v jejím náručí. Vzpomínal svých prvních učitelů na domácí škole, až nadešla doba rozluky. Za podzimního večera seděl naposled po boku matčině na zahrádce pod košatou jabloní, s níž padalo už žloutnoucí listí; poslouchal vroucí slova, rady a napomínání, naposled líbal matčiny vrásčité ruce a pak… Vše to, co kazatel dále vypravoval, bylo mně už jaksi známo. „Kde jsem to slyšel?“ tanulo mi na mysli několik okamžiků.

Odpověď sama se ozvala v mé paměti. Pak

…putoval v žití máji
s prahu domu otcovského,
opěvaje ve svém ráji
drahou hvězdu srdce svého.

Ach, a než se vrátil z dáli,
zatím jemu pochovali
první jeho hvězdičku —
jeho drahou rodičku.

Jablonský necitoval sice na kazatelně veršů, ale celé další líčení jeho bylo pouhým rozvedením myšlének známé básně „Pěvec na hřbitově“.

Jinoch kráčí už světem sám, bez věrné opory matčiny; nastávají mu krušné doby svízelů, ale mezi nimi prokmitávají hvězdy šťastných okamžiků. Zvláště jedna ta hvězda zapadla mu hluboko do duše.

Její záře blažívala
jako sladká matky láska…

Ale „hvězda zhasla… Nikdy už mu nezasvítí!

v otcovském tu opět domě
srdce chtělo pookříti;
s touhou spěl jsem, máti, k tobě —
ty však dřímáš v chladném hrobě!
Kamž má teď spět noha mdlá?
Milenko má — matko má!“

A Jablonský s chvějícím hlasem líčí s kazatelny, jak po svém vysvěcení vyhledal hrob matčin a jak zoufalé srdce našlo úlevu v blízkosti drahých mu ostatkův. Rozpřádaje dále osnovu své básně, přešel od lásky mateřské a dětinné k lásce k vlasti.

„Přejiž děcku matky tváří,
jinochu přej lásky slasti;
tobě jiná hvězda září:
muži sluší láska k vlasti!“

Nepamatuju se již na jednotlivé podrobnosti tohoto zajímavého kázaní. Jen hlavní obsah a chod myšlének utkvěl mi v paměti. Lituju, že jsem si nečinil tehda poznámek. Celé kázaní byla autobiografie básníkova, zakončená nadšeným vyzváním k lásce vlastenecké. Ale na poznámky nebylo ani pomyšlení. Veškera má pozornost, tak jako pozornost všech přítomných ve chrámě, byla upjata na samého kazatele, jehož velebná postava, mluvící slova, dosud neslýchaná pod klenbou venkovského kostelíka, byla zjevem tak neobyčejným, že jsem byl úplně jím zaujat a neprobral jsem se ze svého okouzlení dříve, dokud nezakončil svého kázaní modlitbou za vlast, a sám nesestoupil s kazatelny. —

Po roce zemřel stařičký otec básníkův, Karel Tupý, a Jablonský od té doby Řečice nenavštívil. Já se s ním také už nesetkal, až teprve nedávno — na hřbitově Vyšehradském.

* * *

Předkové Jablonského bydleli v Řečici už ve století šestnáctém. Jejich původní příjmení bylo Říha. Roku 1659 Tomáš Říha vyměnil, čili jak se říkalo, zfrejmarčil řečický statek svůj s jakýmsi Matějem Tupým ze sousední vesničky Lhotky, a obdržel pak po domě, ve který se nyní uvázal, nové příjmení Tupý. Jeho potomci přestěhovali se počátkem století osmnáctého opět do Řečice, kde si zakoupili malý sousedský mlýnek a v něm se r. 1813 narodil náš kněz-vlastenec, náš „pěvec na hřbitově“.