„Božská komedie“ v českém rouše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: „Božská komedie“ v českém rouše.
Podtitulek: Příspěvkem ku literární činnosti J. Vrchlického.
Autor: Jan Spáčil
Zdroj: Literární listy. 1. listopad 1880. roč. 1. čís. 3. Dostupné online. Str. 18–19
Licence: PD old 70
Související: Božská komedie, Autor:Jaroslav Vrchlický

„A na cestě mého života leží ještě velký balvan, jejž odvaliti chci, jest to Danteova ‚Božská komedie‘.“ Tato slova psal veliký náš pěvec Vrchlický v listě, v prosinci r. 1877 panu J. Kosinovi, tehdá řediteli českého gymnasia v Olomouci zaslaném.

O úsilovné snaze jeho — vyhověti tomuto slibu svému v době nejkratší — svědčí překlad prvního dílu veliké básně této, jejž Vrchlický na podzim roku minulého pro veřejnosť českou do tisku uchystal. Ještě od literární události této neuplynul ani rok, a již zase oznamují nám listy české že druhý díl „Božské komedie“ „Očistec“ vyjde co nevidět nákladem překladatelovým a pomocí „Lumíra“. Věru, kdybychom nevěděli, že důležitosť a význam takových událostí literárních, jako bude překlad „Očistce“ ničehož by nenabyly předčasností reklamy, ani bychom tomu víry dáti nechtěli. Vždyť jest produkce Vrchlického tak nevysvětlitelně plodnou, že se věru diviti jest, jak mu ještě času zbývá ku práci tak veliké jako jest překlad Danteovy básně. Neb vzpomeneme-li si, že ve krátké době, jež uplynula od vydání překladu „Pekla“ až po dobu nynější napsal ohlásil aneb skutečně vydal čtyry nové svazky prací svých („Julian Apostata“, „Pantheon“, „Nové epické básně“, „Rozmary a dojmy“, „Kain“ od Leconta de Lisle) nepočítajíc v to mnohé jiné básně uveřejněné v „Lumíru“ není tento náš úžas z činnosti jeho bez podstaty. Fráse o „vyplňování mezer“ v literatuře stala se již tak banální, že bychom ji tuto s ostychem pronesli, kdybychom nevěděli, že, měla-li slova tato vůbec kdy jaké platnosti, mají ji tentokráte. Česká literatura až po vzmíněné již události byla jedinou ze západních, jež úplného překladu „Božské komedie“ neměla, jež známa byla čtenářstvu našemu toliko z úryvků Douchových[1] a Žákových. Maďaři v té příčině již dávno nás předstihli. Mluviti o Němcích, Francouzích, Angličanech bylo by zbytečno, mají-li Němci překladů asi Tucet (bylť r. 1877 opět jeden vydán) Francouzi sedm a Angličané jistě více než jeden!

A myslím, že i při menší vzácnosti, jakou překlad díla již dřivě přeloženého míti může pro národy tyto, více se u nich píše o událostech takových, než u nás, kde bychom novostí zjevu měli pojati býti radostným nadšením. Pokud se upamatovati dovedeme, nezmohly se u nás projevy tohoto nadšení nad pouhé oznámení v listech našich, ovšem tu delší tam kratší. Jest to již tak, že básník pracuje a tvoří (ať třeba ve překladu) s tou nadějí, že bude pochopen, a uznán, že obtíže a námahy, s jakými mu tu zápasiti bylo, budou úplně pojaty. Výraz, jejž pak kritika těmto svým poznáním dala, jest mu odměnou za obrovskou práci, jíž obětoval spánek a klid, a mravní pobídkou ku tvoření dalšímu dodávajíc duchu unavenému nové síly a kolébajíc jej v onen klid dýšící láskou a pracující ku porodu velkými myšlénkami.

A jakých obtíží působí překladateli „Božská komedie“ jest známo. Mimo jiné fysické aneb, abych lépe řekl, technické obtíže, s nimiž překladateli kterékoli básně zápasiti jest (tedy rytmus, rým a sled myšlének) vyskytuje se tu obtíž nová, úsečnosť vlaštiny, která překladatele nutí ku volbě slov podobně úsečných. Němec si pomáhá neustálou eliminací koncových slabik, aby myšlénku pronesenou veršem originálu vtěstnal i do verše svého. U nás však dala by se slova, u nichž eliminovati lze, na prstech spočítati. Čím větší tu namáhání, čím trapnější tu zápas s látkou, již překladateli je zmoci!

Ale bylo-li vůbec kdy na obtíže tyto upozorňováno, zapomenuto tu vždy té největší. Ovšem obtíže této nepozná ten kdo „Božskou komedii“ toliko čte, již přeloženou, nýbrž kdo ji sám překládati se pokusí. Obtíž tato jest mravní a je na nekonečnosti tercíny. Každé toto nevinné trojverší na pohled tak snadno přeložitelné jest článkem obrovského řetězu, jejž ruka překladatelova vytahovati musí z hlubin nekonečna! Nekonečnosť tercíny. Ta myšlénka, to vědomí mučí vás více než všechny rýmy a rythmy na něz si zpomínáte. A byť i počátek každého nového zpěvu rýmem svým na poslední trojverší zpěvu předešlého se nevázal, to vědomí, že sloka tercíny se vlastně nikde nekončí a že končí-li se ve skutečnosti, v mysli básníkově přece nekonečnou zůstává, není zajisté prostředkem usnadňujícím. Ovšem jest ona pak ohněm, z něhož vychází zlato práce překladatelovy a jest obrazem cíle kam duch Danteův spěje: k věčnosti, ana jej vždy vede ku „hvězdám“!

Říci, že se těšíme na překlad „Očistce“ bylo by trochu naivním, kdyby se nevyrozumívalo samo sebou. Účelem řádku těchto nemá býti výtka, nýbrž toliko ocenění obrovské práce pěvce našeho. Stalo-li se tak již jinde a my bychom to nevěděli, rádi zříkáme se pro slabé řádky tyto nároků na prioritu. Dej Bůh jenom pěvci „Vittorie Colonny“, „jenž neustává v strádání potu, by z očistce své práce vyšel a spatřil zase své hvězdy.“


  1. A to mistrných.