Život a dílo skladatele Foltýna/Váša Ambrož - Mecenáš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Život a dílo skladatele Foltýna
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Poslední, nedokončený román Karla Čapka, vydaný až po jeho smrti v roce 1939.
Zdroj: www.mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. První parta, Život a dílo skladatele Foltýna. 10. vyd. První party, 14. vyd. Života a díla skladatele Foltýna. Praha : Československý spisovatel, 1989. 228 s. Spisy, sv. 11.
Licence: PD old 70

Byli jsme v mistrovské škole konzervatoře, tři chudí hoši: houslista Procházka, řečený Ládíček, tlustý a ospalý Mikeš, zvaný Fatty, a já. Z čeho jsme byli živi, to ví milý bůh; asi z toho, že jsme si pořád mezi sebou půjčovali jednu dvacetikorunu, kterou Fatty jednoho šťastného večera vyhrál u klavíru v nočním lokálu.

Jednou si nás zavolal náš milovaný učitel a Mistr a radostně nám ohlásil: “Mládenci, měl bych pro vás mecenáše!” Prý k němu přišel zámožný přítel umění a řekl mu, že je ochoten podporovat dva nebo tři nadané budoucí skladatele. Sto padesát korun měsíčně, hoši, řekl nám; není to mnoho, ale dáte-li si na sobě záležet, může to být později víc. Tak ať mi, holoto, neuděláte ostudu, končil starý dobrák dojatě, a ať se mi slušně chováte! Pamatujte si, že musíte mít čisté límce a že se klobouk nedává na piano. A už koukejte mazat, abyste se představili!

To se rozumí, koukali jsme mazat; sto padesát korun, to byl pro nás neuvěřitelný dar z nebe. Když jsme zazvonili u pana Foltena, připadalo nám, že nás je celé stádo, samý nadějný skladatel v černých oblýskaných šatech, a dělali jsme se co nejtenčí, aby nás nevypadalo tolik. Panská s bílou zástěrkou nás uvedla k panu Foltenovi; seděl u ohromného psacího stolu v brokátovém zlatém županu a psal. Zvedl hlavu, nasadil si brýle, které ho dělaly starším a přísnějším, a pozorně si nás jednoho po druhém prohlédl. Byl patrně (nevím ovšem proč) s námi spokojen, neboť na nás přátelsky zakýval a řekl: “Tak to jste vy? Mně vás doporučil váš učitel. To je veliký umělec, pánové! Veliký umělec a člověk!”

Mumlali jsme, že zajisté ano. Pan Folten zazvonil a vstal. Ve mně hrklo, že jsme snad něco provedli a že nás nechá vyhodit; Fatty rozčileně funěl a Ládíček se velkýma očima rozhlížel po tom sametovém pokoji. Ale nevyhodili nás, jen přišla ta švihlík panská a udělala kniks docela jako na divadle. “Annie, přineste pánům čaj,” kázal pan Folten. “A posaďte se, pánové! Tady, prosím!” Mumlali jsme sice, že rádi stojíme, ale museli jsme se usadit do křesel, v jakých jsme ještě neseděli. Fatty se zabořil tak hluboko, že leknutím ustrnul, Ládíček nevěděl co s dlouhýma nohama, a já jsem iniciativně zahájil hovor tím, že jsem nesměle odkašlal. Pan Folten se vrhl do svého křesla a sepnul špičky dlouhých prstů. “Veliký Mistr,” opakoval ještě jednou. “Já vám, pánové, blahopřeji k takovému učiteli. Vůbec věnovat se umění je krásná životní dráha. Krásná… a těžká. Já vím nejlíp, jakým utrpením je být umělcem.” Přitom si projel kštici dlouhou rukou. “Musíte být připraveni na tvrdý a odříkavý život – –” Fatty Mikeš uděšeně mrkal a Ládíček bloudil očima po těch záclonách a kobercích. Pan Folten mluvil o nepochopení, se kterým se veliký umělec setkává, a já jsem chvílemi vydával různé zvuky souhlasu. Do toho přišla panská s ohromným podnosem; Ládíček se jí vrhnul vstříc, aby jí ten tác vzal galantně z rukou, ale asi to nemělo být, protože si toho nevšimla a postavila tu čajovou nádheru před nás. Jakživi jsme něco takového neviděli: koflíky jako dech, plno křehkých talířků, konvice s čajovým extraktem, konvice s vařící vodou, karafa s rumem, karafa s citrónem, konvička se smetanou, mísa s obloženými chlebíčky, talíř s biskvity, miska s cukrovím a kdeco ještě, a teď to všechno ta panská před nás rovnala na stůl. Ládíček si ji docela nestydatě prohlížel velkýma poetickýma očima a vypadal, jako by ji chtěl vzít za ruku; Fatty úžasem tajil dech a šťouchal mě pod stolem, a já za ně obstarával hovor tím, že jsem občas řekl “ano”.

“Poslužte si, pánové,” vybídl nás pan Folten, a sám nám naléval čaje. “Světlý? Tmavý?” ptal se. My jsme toho dne ještě nejedli; Fatty vjel rukou mezi chlebíčky a už nesl k ústům kus bohatě obložený šunkou a lososem. Ještě včas jsem ho kopnul, aby počkal. Pan Folten si zatím nalil čaje a pomalu jej míchal stříbrnou lžičkou; cukr si nevzal. I učinil jsem totéž. Fatty v rozpacích položil svůj chlebíček na krajkový ubrus, aby nezamazal talířek, a míchal také. Pan Folten míchal zádumčivě dál a rozjímal o trudném údělu umělce v dnešní době; přitom si vzal malou sušenku, po drobtech ji ukusoval a zapíjel hořkým čajem. I učinil jsem totéž, ukusoval sušenku a zapíjel hořkým čajem. Fatty se na mne tázavě podíval a vzal si taky sušenku. Doufám, že jsme na pana Foltena udělali dobrý dojem. Potom se Ládíček probudil ze svého žasnutí, dolil si koflík rumem a začal se cpát obloženými chlebíčky; bohužel jsem ho nemohl kopnout. Vždycky říkám, že tihle houslisti se nedovedou chovat a příliš mnoho si o sobě myslí. Když to viděl Fatty, vzal svůj chlebíček a zakousl se do něho. Asi to nemělo být, protože pan Folten se na něho zadíval a řekl: “Vy tedy jste klavírista, pane – pane –?”

Nešťastný Fatty zrudnul, polknul plnými ústy a položil půlku chlebíčka zpátky na ubrus. “Mikeš,” vypravil ze sebe zaškrceně. “Ano.”

Pan Folten se ho chvíli vyptával, zatímco Ládíček pokojně požíral jeden chlebíček za druhým. Pak došlo na mne; pan Folten se vlídně ptal, odkud jsem, kdo byl můj otec, kterou hudbu mám nejraději, a podobné mému věku přiměřené otázky. Potom se podíval na Ládíčka. Ládíček vstal, protáhl se jako nažraná kočka a jakoby nic šel ke klavíru, kde ležely tmavohnědé housličky; vzal je do ruky, brnknul na ně znalecky a jen tak na půl huby se zeptal: “Mittenwaldky?” To bylo první slovo, které promluvil.

Pan Folten zazářil. “Ano. Z vlastní ruky mistra Matthiase Klotze. Okamžik, já vám ukážu atest.” Podívali jsme se s Mikšem na sebe. Počkej, Ládíčku, to ti nedarujem! Zatím si Ládíček Procházka nasadil chraptivé housličky pod bradu, párkrát je přejel smyčcem a začal hrát píseň od de Fally. Ten kluk v tom uměl chodit, jako by se jakživ stýkal jenom s mecenáši. Pan Folten se snesl do křesla a poslouchal se zavřenýma očima, pochvalně pokyvuje hlavou. “Dobré,” řekl nakonec. “Nemáte něco vlastního?” Ládíček ani nemrkl a spustil své variace na dětský motiv; odehrál tři, řekl “Tak”, položil housle a šel si zase sednout k chlebíčkům. Pan Folten se podíval na mne. Už jsem seděl za klavírem a pustil jsem se celkem statečně do svého Andante; dnes vím, že jsem si v něm ledacos přisvojil z našeho drahého učitele, ale tehdy jsem byl na své Opus 3 dost pyšný. Potom došlo na našeho geniálního Fattyho; měl děsnou trému a špatně zahrál svou skvělou chaconnu s nádherným basovým ostinatem. Pan Folten na to neřekl nic; přiznám se, že mě to trochu mrzelo – pravda, Fatty hrál toho dne prabídně a při každé chybě nakrabil tváře jako tlusté dítě natahující moldánky, ale ta jeho chaconna byla tak čistá skladbička, že kdo trochu rozumí hudbě… jenže kdo jí opravdu rozumí?

Dopadlo to celkem dobře; pan Folten prohlásil, že má o nás živý zájem, a s velkým taktem nám rozdal zavřené obálky; jak se ukázalo, v každé byly dvě zbrusu nové stovky. Dokonce nám srdečně podal ruku, a abychom prý za měsíc přišli zas a zahráli mu něco nového. Vraceli jsme se opojeni štěstím; měli jsme svého mecenáše, měli jsme podle svého mínění peněz jako slupek a vůbec nebe plné houslí; jenom Ládíček se pořád lítostivě vracel k té panské; mládenci, vzpomínal, všimli jste si těch jejích střevíčků, a toho čepečku? – Zvláštní, když jsme tam přišli podruhé a potřetí, už se nám zdaleka nezdála tak apartně hezká; a ještě zvláštnější, – ukázalo se, že s těmi dvěma stovkami se nám nevedlo o nic líp nežli bez nich. Jak to přijde, to nevím.

Měsíc nato jsme se přihrnuli, každý pod paží několik listů not: skladbičku věnovanou Mistru Bedovi Foltenovi. Ládíček složil fandango pro housle s doprovodem klavíru, já zhudebnil jednu báseň a Fatty přinesl malé, klasické rondo pro klavír. Pan Folten měl upřímnou a velikou radost; sám sedl ke klavíru a přehrál mou píseň, bzuče si k tomu nápěv; přehrál si i Mikšovo rondo a spokojeně kýval hlavou. Hrál dost neškoleně, ale se zřejmou rutinou a hudebním citem. Potom jsem s Ládíčkem hrál to fandango; Ládíček do toho ještě vložil čertovské improvizované pizzicato a la guitarra, a pan Folten přímo zářil. “Dobře, hoši,” řekl, “mám z vás radost.” Pak se rozhovořil o komponování. “Myslím, mládenci, že je chyba skládat, co vás zrovna napadne. Já bych takovému mladému skladateli dal úkol, a teď, chlapíku, ukaž, co z toho uděláš! Na osobní inspiraci máš dost času, až najdeš svůj styl.” Zamyslil se a pak řekl: “Mne by zajímalo, kdybyste například všichni tři zpracovali stejné téma. Pak bych vás líp poznal a mohl vám poradit, kterým směrem jít…” Přejel si rukou čelo. “Například… například takovou malou předehru: noc ve vojenském táboře. Noc jako před bitvou. To je silně hudební představa, ne?”

Fatty vyvalil oči. “A… svítí přitom hvězdy?”

Pan Folten si zakryl dlaní oči. “Ne. Je spíš před bouří. Já vidím rudé blesky na obzoru. V táboře duní bubny a troubí stráže –”

“Jaké to má být vojsko?” ptal se Ládíček suše.

“Proč?”

“Kvůli nástrojům.”

“Správně,” souhlasil pan Folten a pochvalně kývl. “Řekněme… vojsko krále Nabuchodonosora, ne? Aby to bylo hodně exotické.”

Fatty vypadal zdrceně. “Ale to přece byli pohani,” vyhrkl.

Pan Folten se na něho udiveně podíval. “To by vám překáželo?”

Fatty zrudl a byl zřejmě docela nešťasten. “Když člověk o nich nic neví,” koktal. “Kdyby tam aspoň byly hvězdy… To už se dá spíš vyjádřit!”

“Tvořivý umělec si dovede představit všechno,” mínil náš mecenáš. “Ale já vás nenutím. To byl jen takový můj nápad.” Tentokrát byly v obálce pro každého tři stovky. Kupodivu, nevystačily nám o nic déle než ty dvě předtím. Na penězích je asi nějaká divná kletba: nikdy jich není dost, ať jich máš víc, nebo míň.

To se rozumí, dali jsme se do práce s tím Nabuchodonosorovým táborem, aby měl pan Folten radost. Ládíček se krátce rozhodl, že to musí být “takové saracénské”, a nandal do partitury samý turecký buben a tympány a táhlé vzdálené vytí, “jako když zpívá muezzin (jenže Ládíček tvrdohlavě říkal muzein); mně vyšlo něco jako lyrické nokturno se stydlivým náznakem vojenského čepobití; zato Fatty se do nocí potil s Nabuchodonosorovým táborem a rval si zoufalstvím vlasy, že do toho nemůže dostat “ty rudé blesky na obzoru”. Pořád prý tam má hvězdy, – noc bez hvězd, tvrdil beznadějně, to přece není žádná noc, to je jen pustá černá díra! Nakonec to bylo malé heroické largo pro klavír, snad nejlepší věc, kterou do té doby Fatty napsal; ale s vojenským táborem to nemělo zrovna mnoho společného.

Náš laskavý mecenáš byl velmi spokojen; studoval naše výtvory s brejlemi na nose a hýbal potichu rty. “Není to špatné,” bručel uznale nad Ládíčkovou partiturou. “Ten šakalí motiv je dobrý nápad.” Ládíček nás kopl, abychom se nezmínili o jeho muzeinovi. Mně pochválil to čepobití; ale nad Fattyho largem se chmuřil a dloubal se párátkem v uchu. “Trochu chladné,” usoudil. “Nemá to tu velikost.” “Ano,” šeptal zdrcený Fatty.

“Poslouchejte,” rozhodl se pan Folten, “vám by snad spíš sedělo takové malé pastorále. Představte si stádo ovec… a mladý pastýř hraje na šalmaj píseň lásky –”

“Ano,” ševelil Fatty oddaně mrkaje, ale na jeho buclatých tvářích se rozhostil výraz hrůzy; až mu vyrazil na čele pot, když si představil to stádo ovec a pastýřskou píseň lásky. Ládíček dostal za úkol slavnostní pochod barbarského vojevůdce. “Asi takhle,” řekl Ládíček pohotově a bubnoval prsty na stole barbarský pochod. Mně pan Folten přidělil nějaké verše, abych se pokusil je zhudebnit. Prý je to sbor žen bědujících nad hrůzami války. Ty verše se mi zdály být děsné, samé “Ký žal, ký žal” a takové věci. Ale ruka pana Foltena byla tentokrát ještě víc otevřena, i snažili jsme se vyhovět mu co nejlíp.

“Víš co, Fatty,” povídám, “já ti udělám to stádo ovec i se šalmají a písní lásky; nějaké to bečení a lásky sen, to je zrovna má specialita. A ty bys zato zhudebnil ten Ký žal. Ty jsi jako dělaný na Ký žal a na sbor matek. Však on pan Folten nepozná, kdo co dělal.”

Ta píseň lásky se mi povedla tak, že se ctnostný Fatty až červenal; tak to vrkalo a vášnivě nylo. “Poslechni,” bránil se Fatty, “to mu nemůžu dát, vždyť by se mi vysmál! Copak já na to vypadám?” Zato Ký žal dokonale vyfiguroval jako cantus firmus; přidal mužskou ozvěnu a zakončil to táhlou altovou monotónií, že šel člověku mráz po zádech.

Když jsme panu Foltenovi odevzdali své úkoly, netajil se svým uspokojením; jenom se přes okraj mého pastorále podíval skoro vyčítavě na Fattyho. “Je to chladné,” řekl s politováním. “Pěkně vypracováno, ale docela bez vášně.”

“Ano,” mumlal nešťastný Fatty. Asi si na něho náš mecenáš zasedl.

“Vy jste ještě nemiloval, že?”

“Ne,” šeptal Fatty kajícně.

“To je chyba,” usoudil pan Folten. “Umělec musí milovat vášnivě, bezuzdně, dionýsky –”

“Ano,” vydechl Fatty a vyděšeně mrkal malýma očkama; asi se bál, že náš mecenáš bude od něho příště žádat doklady o nějaké bezuzdné vášni. Místo toho však dostal jenom za úkol zkomponovat “motiv panny, která jde s amforou ke studni”. Zřejmě si oddychl; to bylo něco pro něho. Mně byl přidělen recitativ herolda, který vypovídá někomu válku; a Ládíček dostal úkolem milostné duo pastýře Ezrona s nějakou Juditou. To duo jsem složil já, a Ládíček udělal hlasatele, protože měl rád fanfáry; přidal tam šest trubačů, – “šest horn, člověče,” liboval si, “to už je slyšet!”

Pan Folten nás div neobjímal, když jsme mu přinesli své partitury. Byl s námi otecky spokojen. “Ty partesy, mládenci, si schovám, až z vás budou velicí muzikanti. Vidím, že děláte pokroky.” Měli jsme ho opravdu rádi; byl velkomyslný a nesmírně miloval hudbu: co víc se může od člověka žádat? Vyptával se nás, jak žijeme, jaké máme styky, a kdesi cosi. “To nejde, hoši,” řekl energicky, “já bych vás měl trochu uvést do světa. Velký umělec se musí umět pohybovat i v nejvyšší společnosti. Musí být jako kníže. Jednou přijde doba, kdy budete jíst s králi a milovat nejvznešenější princezny –”

Fatty hrůzou vykulil oči, kdežto Ládíček jen mrknul, jako by chtěl říci: co se týče těch princezen, tak třebas hned.

“Počkejte,” pokračoval pan Folten. “Já tu mívám skoro týdně hudební společnost. Vynikající umělce, intelektuály, kritiky a takové lidi… Docela intimní společnost, ale vám by jednou mohla být užitečná, ne? Získáte si řadu známostí, – to umělec musí mít. Aspoň budete mít otevřenou cestu k úspěchu. Hoši, jaké máte šaty?”

Ukázalo se, že nejlepší jsou ty, které máme na sobě.

Pan Folten si nás kriticky prohlédl a svraštil nos. “To by nešlo. Víte co, já vám dám ušít pěkně smokingy. A vy pak přijdete mezi mé lidi a zahrajete něco ze svých kompozic, že? To bude pro vás nejlepší start do života.” Byl zřejmě rád, že nám může prokázat i tuto službu; poslal nás k prima krejčímu, a prý ať se přijdeme v nových šatech ukázat.

Dobrá, přišli jsme; byl žhoucí letní den, a nám se zdálo, že se celý svět ohlíží, když vidí za bílého dne putovat po ulici tři mládence ve večerním úboru. Dlouhý Ládíček kráčel nedbale jako krásný a vznešený princ, mně bylo, jako bych šel k biřmování, kdežto Fatty se potil a nadouval nešťastně tváře, jako by se ubíral na popraviště a přitom by ho ten smoking škrtil v podpaží. Pan Folten spráskl ruce nad našimi košilemi a střevíci. “To nejde, mládenci,” prohlásil. “Musíte si ještě koupit pořádné motýlky, košile a lakýrky; a příští čtvrtek sem přijdete v osm hodin večer, budu mít společnost. Rád bych, abyste zahráli ty skladby, co jste mi věnovali.”

Dobrá, dostavili jsme se v plném postroji úderem osmé: Ládíček nonšalantní jako kníže, já slavnostně vzrušený a Fatty Mikeš trémou ztuhlý, jako by byl ze dřeva. Tíkli jsme u Foltenů na zvonek, a přišel nám otevřít lokaj v hedvábných punčochách a bílé paruce. “Šmarjá,” vydechl Fatty, ale Ládíček vznešeně vešel, jako by měl doma lokajů deset; kde se to v těch houslistech bere! Jinak v předsíni nikdo.

“Páni jsou hudebníci?” zeptal se lokaj. “Račte sem, ohlásím vás pánovi.” Nacpal nás do malého pokojíku a nechal nás, abychom se dívali jeden na druhého. Za chvíli se objevil pan Folten v hnědém sametovém kabátku s vlající kravatou. “Nazdar, mládenci, nazdar,” řekl chvatně a roztržitě, “hned vám nechám přinést něco k jídlu.” A už byl pryč.

Za chvíli veplula panská s podnosem. “Máte se najíst,” hlásila. Ládíček strčil do úst chlebíček a jal se ji obtěžovat; přijímala to docela samozřejmě, kvikajíc “vy jeden a “nechte si to” a podobné věci. Fatty měl nějak stažené hrdlo, že ani nemohl vzít do úst; i já, benjamín našeho tria, jsem byl jaksi zaražen, ale nevěděl jsem čím. Když panská vyplula, vyplazujíc na Ládíčka jazyk, zvedl Ládíček obočí a řekl: “Mládenci, tak se mi zdá –”

“Co?” vydechl Fatty stísněně.

Ládíček pokrčil rameny. “Já bych šel raději domů.”

Potom se objevil ve dveřích lokaj. “Mistr Folten vás čeká.” Šli jsme husím pochodem za ním. Ve velkém salónu stál pan Folten ve svém hnědém kabátku vedle málo hezké, všední a nejistě se usmívající paní. “Má drahá,” děl pan Folten rytířsky, “dovolte, abych vám představil své mladé přátele.” Mumlali jsme něco o zvláštní cti a líbali její krátkou měkkou ruku. Zatím pan Folten radostně vítal prvního hosta. “Jen pojďte, jen pojďte,” hlaholil nadšeně, “jako doma!” Pak přišel druhý a třetí host; pan Folten si nás už nevšímal. Ládíček mě šťouchl loktem: “Koukej, žádný smoking!” Stáli jsme tři v koutě jako černý ostrůvek, zatímco pan Folten u dveří vyrážel srdečné vítací pokřiky a jeho paní podávala příchozím ruku s nejistým a milým úsměvem. Přicházel host za hostem, vrhl tázavý a cizí pohled na naši černou skupinu a kráčel pružně do vedlejšího salónu, kde byl patrně bufet. Bylo nám čím dál tím víc horko: nikdo neměl smoking. A nikdo s námi nemluvil.

“Co máme dělat?” šeptal jsem.

“Počkej,” sykl Ládíček a rýpl do žeber Fattyho, který stál strnule jako krátká tlustá modla. “Člověče, hýbej se trochu!” Fatty skutečně zamrkal a zachvěl se. “Měli bychom se rozejít,” šeptal Ládíček vztekle, “aby nás nebylo tak vidět!” “Kam?” vydechl Fatty s hrůzou. Zřejmě trpěl tak, že měl na krajíčku pláč – ponížením nebo čím; jeho dětské rty se křivily a třásly. Ládíček zbledl a stáhl obočí; vypadal v tu chvíli skvostně. Zrovna v ten okamžik vedl pan Folten k bufetu nějakou moc slavnou osobnost, soudíc podle toho, s jakým překypujícím nadšením ji vítal. Ládíček udělal dva kroky a lehce se uklonil. “Dovolte, pane,” řekl hlasitě, “abych vám představil skladatele Mikše.” Slavná osobnost se překvapeně podívala, a chudák Fatty se zděšeně uklonil jako padající pytel mouky. Pan Folten zrudl a něco polknul. “Ano, ano,” vyhrkl chvatně a nervózně. “Velmi nadaný skladatel. A to je pan – pan – pan Procházka.” Ládíček natáhl k slavné osobnosti ruku s nestoudnou urozeností prince. “Těší mne, pane!”

“Kdo to byl?” šeptal ustrnulý Fatty.

“Nevím,” děl Ládíček lhostejně a zamračeně.

Pan Folten se vracel od bufetu, a rovnou k nám. “Páni,” řekl s tichou zuřivostí, “nezapomínejte, že tu nejste jako hosté, ale jako – jako –”

“– placení muzikanti,” napověděl Ládíček klidně. “Prosím.”

Pan Folten se otočil na patě a vrátil se ke vchodu. Zatím se už velký salón naplňoval hloučky hostů vracejících se od bufetu.

“Pojďte, mládenci,” šeptal Ládíček. “Do hudebního salónu!”

Tam už bylo přistaveno piano Steinway doprostřed pokoje, a na něm tmavohnědé mittenwaldky. A naše skladby, krasopisně věnované Mistru Bedovi Foltenovi. Já vím, byla to od nás vzpoura domestiků; ale nemohli jsme si pomoci. Najednou to zařinčelo, m-ca, m-ca, m-cárára, hezky od podlahy, já s Fattym na čtyři ruce u klavíru, Ládíček s mittenwaldkami pod bradou, zkrátka prima šraml z noční kavárny; Fatty se nadšeně šklebil a Ládíček se točil a nadnášel jako hotový cikánský primáš; ještě si, neřád, shrnul do čela kadeř vlasů. Ve dveřích se objevily zděšené tváře. Břinkali jsme tím ohnivěji, a Ládíček se tím víc nadýmal a ukláněl a zřejmě se chystal hrát hostům do ouška. Ale to už tu byl pan Folten a zabouchl za sebou dveře. “Byl bledý a třásl se vztekem. “Zbláznili jste se, vy – vy –”

“Promiňte, pane,” děl Ládíček zvedaje udiveně obočí, “copak tu nejsme jako domácí kapela?”

Za půl minuty jsme stáli na ulici; ale ulevilo se nám. Ráno jsme panu Foltenovi poslali zpátky své nové šaty; ale mstitel Ládíček dřív ještě sehnal svíčku, aby svůj smoking pokapal voskem.

Měli jsme tehdy pocit, že jsme se ve svém mecenáši zklamali; od té doby jsme ovšem museli jako muzikanti ledacos spolknout a nebylo to o mnoho lepší. Ostatně i pan Folten se v nás zklamal: žádný z nás se nestal skladatelem. Náš ubohý Fatty, náš geniální Mikeš, brzo zemřel Parkinsonovou nemocí po chřipce; Ládíček Procházka nějak zmizel v Rusku, a já jsem jenom, jak stává na plakátech psáno, “u klavíru Váša Ambrož”.