Život M. Daniele Adama z Veleslavína

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Život M. Daniele Adama z Veleslavína
Autor: František Čupr
Zdroj: M. Daniele Adama z Veleslavína Práce původní. Veleslavínových spisův svazek I. Praha : Jan Václav Rozum, 1853. S. I–XLVIII. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Daniel Adam z Veleslavína

Daniel Adam narodil se v Praze roku 1546. Otec jeho, Štěpán Adam, byl mlynářem tamtéž a pocházel z Veleslavína, z dědiny mezi Prahou a Břevnovem. Maje Staroměstské mlýny v pachtu emfyteutickém, v dosti dobrém stavu živ byl, jak toho Veleslavín sám ve svém Kalendáři střídmě podotýká. Matka pak Danielova jmenovala se Regina a pocházela z Kutné Hory, z rodičův Jakuba, sochaře, a Alžběty, šlechtičny z Lorečka a Elkuše, o čemž Veleslavín v úvodě k slovníku svému Nomenclator quadrilinguis, v listě dedikačním k pánům Kutnohorským dosti zevrubně píše, na materské předky své s jakousi útěchou se rozpomínaje.[1]

O Veleslavínově prvním mladém věku z hola nic známo není, jakož i o jeho pozdějším životu domácím jen málo které, velmi skrovné zprávy došly nás. Můžeme se však domysliti, že z vlasti své ani za své mladosti, ani později neodešel, a tudíž že všelikých vědomostí svých doma byl nabyl, a sice jak se i hned objeví, ne tak školami, jako spíše sám sebou.

Navštěvoval zajisté dříve nežli k universitě byl dospěl školy městské v Praze, kteréžto podlé vypsání Pav. Stránského (de Republica Bojema) v Praze, jakož i na venku v úzkém spojení byly s universitou. Že se tu přede vším latině vyučovalo, víme, a že se té nevyučovalo výbornou methodou, ba že tehdy nestávalo ani řádných kněh školních, toho můžeme také domysliti se. Veleslavín připomíná si tuto dobu s jakýmsi ustrnutím.[2]

Při tom nesmíme zapomenouti, že tehdy nestávalo, jako nyní, tak mnohonásobných a snadně přístupných knihoven a jiných pomůcek vědeckých, které by k tak nevšední učenosti snadně byly vedly, v jaké později Veleslavína spatříme. Nesnadnosť dosažení tak vznešeného stupně vzdělanosti, zvětšila se Veleslavínovi zvlášť i tím, že nižším stavům náležel, poněvadž přede vším šlechticové toho věku jako o závod po slovútnosti vědecké bažili, a že zvláštním spůsobem těmto všeliké pomůcky vzdělávací přístupny byly, k čemuž i časté cestování do cizích zemí, k hlučným toho věku školám evropejským, hlavně přispívalo, byvši možné a výhodné zvlášť šlechticům zámožným. Čím se Veleslavín stal, stal se tudíž sám sebou, svým zdravým důmyslem, svým neunaveným přičiněním. A ještě Balbin (Bohemia docta, II, p. 52.) uvádí Veleslavína za příklad, že i z nižších stavův toho věku učení vycházeli: ut sciamus, bona ingenia non tantum in purpura, sed etiam inter aranearum telas nasci.

Roku 1568 dosáhl Veleslavín hodnosti bakalářské,[3] a od té doby byla činnosť jeho universitě pražské věnována. Udělil mu jí na slovo vzatý historik český a děkan fakulty filosofické (která tehdy facultas artium sloula) Prokop Lupáč z Hlavačova, a není pochybí, že Veleslavín muže tohoto, v latinské a v řecké literatuře valně zběhlého za vzor sobě vyvolil k prvním učeným pracem svým, aneb že snad zároveň a vzájemně byli pracovali na historických Kalendářích svých, tento latinsky, onen česky. Rok na to, totiž 1569, dne 20. července stal se Veleslavín mistrem (totiž doktorem) filosofie, za rektorátu Matěje Curia z Hájku, byv přísně a veřejně zkoušen v Karolíně od čtyr professorův, od Jiřího a Sudetis, Petra Kodicilla z Tulechova, Prokopa Lupáče z Hlavačova a Václava Zelotina a Formoso Monte.[4]

Na může tyto vzpomíná si Veleslavín ve svých spisech často a vždy se zvláštní úctou; jimi se ohražuje jako štítem proti rozličným útržkám a úkorům nevděčných a závistivých učencův zvlášť latiníkův, na ně též ukazuje, aby dosvědčil povolanosti své k činnosti literární vůbec.[5] Zvláštní však náklonnosť choval po celý běh života svého, k Petru Kodicillu z Tulechova,[6] k muži slovútnému, v mathematice a filologii řecké velezkušenému, jemuž i spisky své: Elegantiarum Terentii, Plauti et Ciceronis interpretatio bohemica soukromě věnoval, odkudž i snímek náš, pod podobiznou Veleslavínovou se nacházející, vyňat jest.

Brzo potom stalo se, že se vzdal Prokop Lupáč úřadu svého učitelského, totiž stolice dějepisu, aby se oženiti a v Domažlicích městské písařství přijíti mohl. Daniel Adam obdržel uprázdněnou stolici, a musil tomuto povýšení akademickému tím více se těšiti, čím pilněji už od mladosti historií se byl obíral, moha se nyní zamilovanému studium svému s celou duší věnovati, a jím zároveň ve vlasteneckou mládež blahodárně působiti. Vyučoval takto sedm let na universitě pražské dějepisu. Zastával též v tomto čase některé jiné úřady a hodnosti akademické. Roku 1573 opatroval důchody statkův universitních, roku 1576 obstarával zároveň s Matoušem Molesimem, děkanem fakulty filosofické, rozvržení přednášek universitních (Codex Dec.).

O jeho činnosti učitelské a literární v těchto sedmi letech žádných stop nenalezáme. Možná však domýšleti se, že byla velmi horlivá, ač více soukromá, jinak by Veleslavín nebyl mohl hned po vystoupení z úřadu učitelského tolik a tak znamenitých děl vydati, kdyby byl už v těchto letech obšírné přípravy nekonal. Zvlášť historií se zajisté velmi obsáhle obíral, a sice čtením a porovnáváním nejen domácích leč i cizozemských historických pramenův, pokládaje studium těchto za základ všelikého historického bádání; zvláštní pilností a zalíbením pěstoval a porovnával letopočty, kteréžto s největší určitostí (nejen léta, nýbrž i měsíce, dni, ba hodiny znamenitějších dějův) hleděl vytknouti, an první mezi historiky českými zároveň s Lupáčem počal přidávati k zprávám svým svědectví historická, doklady pramenův, čehož všeho jest důkazem skvělým přede vším jeho Kalendář historický, hned po Veleslavínovu vystoupení z professury u Jiřího Melantricha z Aventínu na světlo vyšlý.

Nenalezáme ovšem žádné knihy, kterouž by Veleslavín před rokem 1578 (aneb jak Pelcl udává před rokem 1577), tedy za doby svého akademického působení, tiskem byl vydal. Vidí se nám, že Veleslavín právě už mezi tiskem prvního vydání Kalendáře historického professuru byl opustil, seznámiv se totiž takto s nejstarší dcerou, Annou, znamenitého typografa a rady Starého města pražského, a složiv úřad svůj, teprv na název už bez pochyby z větší části vytištěné knihy přidal firmu: U Jiřího Melantricha z Aventínu a M. Daniele Pražského, s chronostichem: Fer DeVs aVXILIVM nobIs. Tím však právě počíná druhá hlavní perioda životopisu Veleslavínova.

Císař Karel IV., jelikož zakladatel university pražské, ustanovil totiž zákonem, aby žádný professor universitní se neženil, a aby všickni v jednom příbytku (collegium) bydlili.[7] Zákon ten měl alespoň to dobré do sebe, že professorové chtíce v stav manželský vstoupiti, míst svých učitelských se vzdávali, opatřivše sobě mezi tím časem vydatná postavení jiná, obzvláštně úředníkův městských, čímž místa svá opět novým čekancům, mistrům a učitelům, zvlášť ze škol venkovských přišlým, postupovali, tak sice že vždy mladé a tudíž vydatné síly k vzdělávání mládeže vlastenecké obráceny byly a mnoholetým opakováním téhož vyučování ochabovati nemusily. Taktéž i Veleslavín náš nehodlal v panickém stavu professora pražského sestárnouti, nýbrž zasnoubiv se roku 1576 dne 27. prosince s dříve řečenou Annou Melantrichovou z Aventínu, stal se takto z professora typografem; o kterémžto přechodu si později leckdys tehdys slušný žert provedl, nazývaje jej přechodem z koně na osla.[8]

Poněvadž se takto Daniel náš se šlechtickou rodinou byl spojil, kterážto nad to bohatá, on však pouze učený byl, byla ta snaha jeho, aby též na šlechtice povýšen byl. A sice tvrdí Pelcl, že ještě před zasnoubením svým o šlechtictví se ucházel, kdežto Dobrovský v soukromých poznamenáních svých[9] nález českého zemského sněmu teprv od roku 1583 uvádí, dle něhož Adam Daniel na šlechtictví povýšen jest a sice prozatím beze všeho predikatu (příjmí), teprv roku 1585 udělen prý mu jest predikat z Veleslavína, totiž dle dědiny, v níž otec jeho zrozen byl — čemuž také nasvědčují knihy od něho od roku 1577—1585 vydané, na nichž se pouze nazývá: Danielem Pražským aneb Adamem Danielem. Sluší totiž znamenati, že ještě v XVI. století nestávalo všude určitých příjmí, v rodinách k nižším stavům náležejících, nýbrž že obyčejně přikládal syn křestní jméno otce svého k svému jménu křestnímu, jako i Daniel náš. Učení pak přikládávali k jménům svým i rodiště. Daniel se tudíž nazýval, dříve než na šlechtictví povýšen byl, Pragenus, co šlechtic však nikdy více tohoto názvu neužívaje, psal se vždy z Veleslavína, a ozdoboval s jakousi chutí, dle spůsobu toho věku knihy od něho vydané aneb u něho vyšlé svým velkolepým erbem záležejícím podstatně v pegasu, přílbici rytířské a nad ní mezi křídly rozprostřenými třpytící se hvězdou.

Hned po zasnoubení se s dcerou znamenitého typografa a rady Starého města pražského Jiřího Melantricha z Aventínu, měl Veleslavín pilné účastenství v tiskárně svého tchána, a knihy toho času z této tiskárny vyšlé měly firmu obou dvou. Když však roku 1580 Melantrich[10] smrtí sešel, převzal Veleslavín tiskárnu už tehdy velmi dobře spořádanou. On však za krátký čas k takové dokonalosti ji přivedl, že dalece převyšovala všecky ostatní tiskárny v městech pražských; čehož snadno lze bylo nadíti se od muže tak praktického a zároveň tak učeného, jakým byl skutečně Veleslavín. Pro množství, velkoleposť, skvostnosť a důkladnosť literárních děl, která aneb od něho samého aneb pod jeho dohlídkou a jeho opravou na světlo vyšla, nazván byl vůbec Architypographus Pragensis; důmyslem však svým, ryzostí a plynností jazyka vtiskl pečeť ducha svého celé literatuře české tehdejšího věku, tak že tento v literatuře české podlé něho nazván jest věkem Veleslavínským, jelikož věkem zlatým![11]

Tu teprv potkáváme se s Veleslavínem na pravé půdě jeho působení, tu oceniti nám jest, pokud možná, oučinkování jeho na literaturu a vzdělanosť národu českého vůbec.

Musíme však napřed podotknouti, jak nesnadné bylo, některých podstatných zpráv o soukromém životu a působení Veleslavínově se domakati,[12] a že tudíž obmezeni jsme téměř jen na jeho vlastní nám známé spisy a v těch ovšem nejspíše jen na předmluvy a úvody, jelikož práce jeho původní; poněvadž však právě soubor těchto původních předmluv a úvodův v tomto prvním svazku na světlo vydáváme, nechceme vlastnímu soudu a důvtipu čtenářovu jaksi překážeti, a tudíž se u vylíčení tohoto životopisu spokojiti hodláme nejvíce s předmluvami k spisům latinským v této sbírce neuvedenými a s ostatními pouze pokud toho celek přehledu nutně žádá, podávajíce čtenářům k vyplnění a dolíčení tohoto životopisu tuto sbírku původních prací Veleslavínových samu.

Nesmíme si mysliti, že byl Veleslavín pouhý typograf. On povolání své za mnohem vyšší měl, pokládaje je co pokračování, jako za doplněk svého působení akademického, jakož toho očekávali od něho přátelé a příznivci jeho;[13] nebo jako dříve mezi čtyrmi zděmi hleděl prospívati mládeži vůkol něho shromážděné, tak nyní blahodatným, tehdy ještě velmi novým, jelikož teprv sto let před tím vynalezeným uměním kněhtlačitelským hleděl prospívati, v povolnějších mezích: vlasti, králi, Bohu. Tyto tři ideje, totiž vřelá, nelíčená láska k vlasti a jazyku materskému, neúhonná a jako svatá úcta k nejvyšším panovníkům a k auktoritám všeho druhu, ona náboženská útěcha a jako rozčilenosť citův zbožných vládnou dokona duchem, a pronikají vesměs spisy jeho, tak sice, že tu není téměř ani stránky, kdeby alespoň nějaké naznačení jedné, druhé z těchto idejí se nenalezalo! Pomyslíme-li mimo to, že mlékem starořecké a starořímské vzdělanosti jako kojen a posilován jsa duševně vzrůstal a se zmáhal, že duchem výtečníkův antických nadchnut a povznešen nejen spůsob písemnictví, leč i zachovalosť a bezzištnosť myšlení a konání jejich úsilně za vzor si kladl a obíral — (čehož důkazem jsou veskrz spisy jeho jednák doklady mistrně z těchto spisův volenými, jednák úctou k těmto spisovatelům staroklassickým při každé příležitosti vzdávanou, kterážto n. p. v Sylva quadr. až v jakési nadsmyslné vzývání přechází, jednák celým duchem i formou svou): nepřijměje nás to, co ze života jeho praktického, ač ovšem velmi kuse, uvedeme k tomu, abychom jej neměli za muže vyššího, idealního, který při všem konání svém nikoliv ziskem a soběctvím, leč idejemi se nesl a řídil, nepokládaje proto život praktický a poměry rodinné jako nějaký snílek za přítěž a povrhel nepotřebný, vzdávaje zároveň úctu a oddanosť duchu časovému, obvyklostem národním i ustanovením politickým.

Tiskárna Veleslavínova nalezala se bezpochybí v nynější Karlově, druhdy Jesuitské ulici „jdouc k mostu“, a sice na té straně, kde nyní Kolloredovský dům stojí, poněvadž tu, kde kollej sv. Klimenta (Jesuitská kollej) nyní jest, tehdy pět kostelíkův a asi 14 nepatrných domkův prý se nalezalo.[14] Patrné stopy toho nalezáme v původní listině,[15] totiž v protokolu zkonfiskovaných domů pražských po bitvě na Bílé Hoře. Mezi těmito jest zaznamenán též dům vystěhovalce Samuele, syna Danielova z Veleslavína, jdouc k mostu vedlé domu Kristiana Plumšejna ležící. Adam z Veleslavína s jakýmsi důrazem naznačoval to, že ve svém vlastním domě tiskl, přidávaje v předmluvách: "Pragae ex aedibus meis.

V tomto domě tedy spatřujeme Veleslavína neunaveně působícího od roku 1580 až do roku 1599 až do úmrtí jeho, plných 19 let. Činnosť jeho byla tak mnohostranná, neustálá a jako bez oddechu, že, jak se někdo vtipně vyjádřil, Veleslavín ani času neměl, aby byl mohl podnikati práce zevrubné, původní, obmezuje se více na překlady tehdy za výborné vesměs uznaných děl jinojazyčních, všude hotov jsa přiložiti rukou svých, aby se práce od jiných započaly, prováděly i dokonaly, sbíraje, kde jen mohl, nové podněty a předměty k dílům a výrobkům tiskárny své, nabádaje a podpaluje duchy jaré, práce jejich prohlížeje a opravuje a při tom všem zvlášť na milou mládež vlasteneckou nikdy nezapomínaje.[16] Velmi chytře uměl praktický Veleslavín působiti předmluvami a dedikacemi svými k tomu, aby lásku k materskému jazyku roznítil, zvlášť u velmožů českých, aby jednotlivé osoby, řády, obce a města k svému a svého umění prospěchu přijměl, aby se zároveň obránil a jako obrnil proti utrhačům a závistníkům svým, aby čtenářům svým konečně všecky pěkné stránky velebné duše své rozprostřel a tak tyto k milování sebe a věci, kterou zastával, jako přinutil. A to vše konal přede vším proto, aby rozedmul a rozplamenil v účastnících lásku k vlasti, Bohu a mocnáři! Říkávalť: že raději chce všecko jmění své obětovati, nežli přestati pracovati pro dobro vlasti své (viz dále báseň Laurentia Benedicta).

A tak spatřujeme Veleslavína tu překládati s přítelem jeho Janem Kocínem z Kocínétu historii církevní Eusebia Pamphilia, tu opět pracovati s Ad. Huberem z Riesenbachu o Herbáři čili Bylináři českém, ohromném to foliantu s přemnohými vyobrazeními bylin, kterýchžto však formy v dřevě řezané Mathiol sebou do Tirol odvezl, a bylo se co starati o pěkné figurky z Frankfurta, opatřené od Cameraria, obnovitele a rozšířovatele Mathiolova herbáře, a bylo „nejen pospíšiti ale téměř kvapiti, protože jistý čas a termín uložen byl, v němž formy bylin tomu, kdo jich propůjčil, navrátiti se měly;“ tu opět vybízí se od Jiřího Fuňky z Olivetu, k. komory sekretáře, k vyobrazení a plánu města Jerusaléma, k překladu spisu Adrichomiova, tu Politiam historicam v jazyk český jakž nejvlastněji býti mohlo uvádí, „však ne bez pomoci jiných učených mužův a dobrých přátel svých“ („abych se nezdál všeho sobě osobovati, v čemž jiní také díl práce a chvály mají“); tu jej spatřujeme nabádati M. Trojana ku překládání Hyperiovy knihy „o opatrování chudých“,[17] tu opět už poddaný mu od kohosi překlad spisu Joannis Lodovici: Vivis ad veram sapientiam introductio opatrně prohlížeti a porovnávati; tu slyšíme jej rozmlouvati s učeným mužem a dobrým pedagogem, Mikul. Albertem, přišedším z Moravy a navštívivším ho, co muže znamenitého v Praze (viz Sylva quadrl. v předm.) o důležitosti a dobrém zařízení fraseologie česko-německo-latinsko-řecké ku prospěchu mládeže studující. Konečně když mu v této neunavené píli do rukou přišla kniha Itenerarium s. scripturae od M. Henricha Buntinga, faráře v Grunově, původně sepsaná, a on viděl, že „se takových kněh v jazyku českém nenachází“; poodložil na stranu jiných prací povolání svého a vzal před sebe již dotčené Itenerarium s. scripturae, aby je na česko přeložil, „předně pro zvelebení cti a slávy Božího jména, potom pro obecný užitek a rozšíření národu a jazyka našeho slovanského a nelituje v tom ani práce, ani statečku svého, s nemalým nákladem vytisknouti dal.“ Takto ustavičně rozmnožovaly a proplítaly se záležitosti a povinnosti povolání jeho a rostly rok co rok, den co den. A v tomto ruchu, v této píli, když byl s přítelem svým Kocínem více pojednání o příčinách a vlastnostech moru tehdy národy hustě trápivšího na světlo vydal, zastížen jest sám touto ranou morovou, dne 18. října 1599. Pět a třidcet toho času v Praze žijících učencův a básníkův skládali elegie latinské na jeho úmrtí.[18]

Domýšleti se můžeme, že Veleslavín takovýmto přičiněním a smělým podnikáním i pěkného jmění snad docílil, ačkoliv z jeho vlastních udání to nevysvítá. Víme sice z listiny už svrchu dotčené zkonfiskovaných domů po bitvě na Bílé Hoře, že měl Veleslavín v Praze dům blíž mostu a na venku statek. Nepochybně domu toho nezdědil po svém tchánu Melantrichu, poněvadž v téže listině uvádí se jiný Melantrichovský dům v „Konešovic“ ulici, který po Samuelu Melantrichovi k ruce J. M. C. zkonfiskován byl.[19] A vůbec nebylo snad Veleslavínovo jmění zděděné ani příliš tak veliké, nebo bez pochyby z tiskárny ostatní dědice Melantrichovy vypláceti musil, z čehož opět vysvítá, že i jmění svého Veleslavín nejvíce vlastním přičiněním, sám sebou nabyl. Jiná otázka jest, zdali toto jmění v skutku znamenité bylo? Kdybychom soudili podlé nemovitých statkův právě uvedených, podlé některých naznačení nalezajících se v předmluvách Veleslavínových o tom, kterak kvapně knihy jeho se rozebíraly,[20] podlé toho, že tiskárna Veleslavínova byla první v Praze a že i rozličné věci úřední, sněmovní, jakož i práva zemská tutéž se tiskla, konečně podlé jaksi rozhýřelého života syna a universálního dědice jeho Samuela, který z počátku XVII. věku v Praze skvostně živ byl a zkompromitovav se v pobouření pražském před bitvou na Bílé Hoře, opustiv statek a dům s celým ostatním jměním svým do Drážďan vytáhl,[21] kdybychom podlé těchto okolností soudili: musili bychom vyznati, že jmění to bylo dosti znamenité. Jinak však Veleslavín sám věc tu naznačuje.

Není téměř knihy od Veleslavína vydané, totiž předmluvy v ní, v nížby se zmínka neděla o tom, žeby tak velkého nákladu sotva bylo vydavateli dostihnouti, kdyby jej a čeládku jeho nebyl peněžitě podporoval ten aneb onen vlastimil, ten aneb onen přítel a pan kmotr jeho. A my tuto, jako typus a karakteristický kus takovýchto jako ustálených obratův v předmluvách, uvozujeme cosi z předmluvy k Kocínovu překladu Historie církevní (1594): „Což se pak mé vlastní snažnosti“ praví tamto Veleslavín, „a nákladu na knihu tuto dotýče, jaký ten a jak veliký býti musil, aspoň z toho každý porozumí, že teď blízko k půldruhému létu s čeládkou při vytisknutí jejím jsem pracoval. A mně jistě nevelmi zásobnému, nikoli nebylo možné, tak veliké a ustavičné útraty a vydání na papír, čeládku a jiné potřeby, zastoupiti a podniknouti, kdyby mi v tom moji dobří páni a přátelé pomocné ruky nepodali, a mne dosti velikou summou peněz dobrotivě a z lásky nezaložili. Z nichžto první jest urozený pan Vít Flavín z Rotenfeldu a na Pokraticích, místosudí dvorský království českého, pan kmotr můj příznivý, kterýž zvláštní náchylností k své vlasti jak zdravou radou a otcovským napomenutím, tak i štědrou pomocí hotových peněz mne k tomu měl a ponukl, abych takovou práci před sebe vzal; připověděv i dále mne v nedostatcích mých neopouštěti. Potom přičinili k témuž svou také pomoc urození a stateční rytíři pan Jan Mladší pan Přech, vlastní bratří z Hodějova na Floskově atd., urozeného a statečného rytíře pana Bernharta Staršího z Hodějova atd. J. M. C. rady, synové, kteříž také zvěděvše o tomto mém začatém předsevzetí, tímž úmyslem se ke mně v lásce své pronesli, a nedostatku v nákladích trpěti nedopustili. Smejšlejíce bez pochyby, že slušné jest z věcí časných od Boha štědře a hojně přijatých, zase něco pro Boha a čest jeho vynaložititi. A mně ovšem nevidělo se jména jejich tuto mlčením pominouti, abych aspoň tímto připomenutím, nemaje čím jiným, vděčnosti své k nim dokázal, a nynějším i budoucím ponavrhl, když historii tuto s potěšením a s prospěchem čísti budou, aby také věděli, komu z toho daru po Bohu děkovati mají, a kdo jsou k tomu radou i skutečnou pomocí příčinu dali. Pán Bůh rač dáti, aby těchto pobožných a šlechetných pánův památka v požehnání a počestném připomínání u věrných Čechův dlouho zůstávala, a příkladem jejich i jiní také mocní a bohatí v Čechách ponuknuti byli k tomu, aby pravou pobožnosť, moudrosť a obecné dobré vlasti své z velkých a přehojných statkův, jimiž vládnou, tím bedlivěji rozmnožovati a podporovati pomáhali.“ — Ve své Sylva quadrilinguis, v listě dedikačním, synům Hodějovým přímo udává, že otec jejich penězi jej zpodporoval, a za budoucího dlužníka jim dědicům se vyznává.[22] Na jiném místě (Sapientia Jesu Sirachi 1586), že taktéž za prokázaná dobrodiní povinen jest vděkem mecenáši svému panu Vilému Ostroeckému z Kralovic („pro ipsius ingentibus, quae in me contulit, beneficiis“); a tak na mnoha jiných místech. Možná že skutečně veliké výlohy, ježto přináší sebou kněhtlačitelství, a které teprv po letech, když se sklad vyprodá, se nahražují, Veleslavína do okamžitých rozpakův přiváděly, tak že nucen byl cizích podpor vyhledávati. Možná také, že rodinné poměry byly takové, že musil vydávati více, než by si byl přál, možná však také, že Veleslavín vyhledávaje a velebě mecenáše své, sám se co největší mecenáš jiným zvlášť mladým nadaným spisovatelům a studující mládeži prokazoval, podněcuje avšak i podporuje je peněžitě.[23] My však obzvlášť nakloněni jsouce této poslední domněnce, máme zároveň za to, že se toto časté v předmluvách k jeho spisům nalezající se poukazování na obmezenosť a skrovnosť statečku, pouze za osvědčení jeho skromnosti a nenávisti k všeliké ukázalosti považovati musí. Nebo jako Veleslavín učenosť a skutečné zásluhy své místy až příliš úzkostlivě hleděl zastříti ukazováním na cizí zásluhy a cizí učenosť, a jako hleděl uznáváním své vlastní nedostatečnosti už napřed ztupiti jaksi šípy závisti bledé: tak i častým naznačováním svého nedostatku materialního, obmezenosti statečku svého podlé dobrého staročeského spůsobu vystříci se hleděl všelikým útržkám a výčitkám vychloubavosti, a záští sprostému; čehož všeho v předmluvách jeho husté stopy nalezáme. Nebo žeby čacký Veleslavín, muž tak učený, a tak vznešenými idejemi nadšený skrovněl a skrbil, nemůžeme připustiti.

Co se poměrů jeho rodinných dotýče, o těch ovšem málo víme. Možná nadíti se, že on, muž srdečný, upřímný a citům přátelství a lásky, jak později ještě vysvitne, velmi nakloněný, i v rodině své největšího a nejčistšího blaha a obveselení požíval; nebo zrovna ta okolnosť, že se o domácnosti své v předmluvách svých nikde, ač se často příležitosť nahazuje, nezmíňuje, nasvědčuje tomu, že své domácí veselí a utěšení nechtěl na trh vynášeti. Víme přece o jeho domácnosti tolik, že měl dva syny, dceru Majdalenu, a (bez pochyby) strýce jménem: Mag. Joannes Kanhaeus de Veleslavina. Syn Samuel narodil se mu dne 15. dubna 1592, a zemřel, jak se už podotklo, ve vyhnanství po bitvě na Bílé Hoře, měv v držení tiskárnu Veleslavínskou přes 20 let, a vydávaje v tom čase nejvíce díla otce svého po druhé, po třetí. Známý básník Jiří Carolides učinil na jeho narození následující genethliatické verše s chronostichem:

Ter qVInto AprILIs ConCessIt In aethere CVrsV
     NataLI SaMVeL VeLesLaVIne tVo.
Vive puer, spe patris et ad pia vota bonorum,
     Quo te olim referat patria grata Deo.

Syn Jiří narodil se mu dne 8. února roku 1596, o němž dále ničehož povědomo není, nežli opět verše genethliatické od téhož básníka:

Februus octavo Veleslavina orte Georgi
     Stirpe, facem cunis contulit orbe tuis.
Vive Deo patriaeque puer: tibi Fata paternum
     Ingenium, sed avi nomen opesque dabunt.

Z čehož vysvítá, že nazván jest dle děda svého Jiřího Melantricha, jakož že i bohatství Veleslavínovo od tohoto první původ vzalo. Dceruška Veleslavínova narodila se roku 1593 a zemřela dne 17. srpna roku 1599. Zemřela osm neděl před smrtí otcovou, jakoby tímto andělem brzké přijití otce za hrobem mělo býti ohlášeno; ona nazývala se podlé o 7 let starší dcerušky věrného přítele Veleslavínova Kocína z Kocínetu: Majdalena. Carolides učinil na její úmrtí následující něžné epitaphium:

Magdalis hoc tegitur loculo, Danielis Adami
     Nata, Annae matris deliciosus amor.
A teneris edocta pios pia psaltria mores,
     Angelica suevit voce sonare Deum.
Hinc Deus, angelicis inserta cohortibus, inquit,
     Suavius in nostra arce concinet melos.

Co se dotýče onoho strýce aneb bratra Veleslavínova, Jana Kanhy z Veleslavína, víme o něm pouze to, co se opět v epitaphium na jeho úmrtí od Carolidesa složeném nalezá, totiž že byl muž zasloužilý, zámožný, učitel veřejný, a však podagrou stále trápený, až touto nemocí dne 29. prosince 1599, tedy as osm neděl po úmrtí Veleslavína sešel. Carolides nemoci jeho jaksi humoristicky podotýká, pravě mezi jiným, že se dostal nyní duší svou tam, kam by se nemohl za živa pro podagru nikdy dokulhati, totiž do nebe:

Sola valetudo, ne felicissimus esset,
     Obstitit, et vexans saeva podagra pedes,
Illa necis causa est; sed et illa est janua vitae,
     Namque animo invenit, quo pede non potuit.
Complexuque tenet praemissum nuper Adamum,
     Aelernoque breves pensat amore moras.

Veleslavínova něžnosť a náboženským duchem proniklá ochotnosť, kterou obzvláštně k paničkám jevil, jak poznati lze jest z listův v této sbírce umístěných, dotvrzuje to, že byl Veleslavín, muž nejen učený, zámožný, praktický, čacký, anobrž že byl i srdečným upřímným manželem i láskyplným otcem, že byl muž mající hlavu a srdce, jak říkáme, na svém místě.

Adauctus Voigt (v pozn. 11. tuto na str. XII uvedeném) tvrdí, že byl Veleslavín Primas in decemviratu antiquae urbis Pragensis, tudíž jako purkmistr aneb první starší obce; z čehož plyne, že velkou důvěru jakož i úctu měl u spoluobčanův svých. Co se ostatně karakteru Veleslavínova dotýče, obdivovati se nám jest obzvlášť jeho skromnosti. Není předmluvy, není úvodu v kteroukolivěk knihu Veleslavínem aneb sepsanou aneb od něho vydanou, v kteréžby se této znamenité skromnosti zřejmé stopy nenalezaly.[24] Všude hledí zásluhy jiných sebe nepatrnější zevrubně uváděti, o svých vlastních, ač často mnohem znamenitějších, mlče, aneb jako naschvál je zastíraje. To pak tuším jej zvlášť milým činí. O jeho neunavené pilnosti a neustálé přičinlivosti už dříve jsme podotkli, jakož i o jeho lásce k Bohu, vlasti a mocnáři. Z několika předmluv vysvítá, jak s outlými, přátelskými svazky spojen byl s jednotlivými osobami, jako n. p. s Kocínem z Kocínétu a s jinými. V předmluvě ku kronice Moskevské Matouše Hossia z Vysokého Mýta, kteroužto Veleslavín 1590 vydal, nalezá se místo, z kterého pěkně plyne, jak vysoce si vážil Veleslavín pravého, totiž bezzištného přátelství.[25] A však i některým městům v Čechách, jako Kutné Hoře, pro zpomínky rodinné, byl přede vším nakloněn, a jim i kde mohl, srdečnosť svou projevoval.[26]

Však vyličujíce karakter Veleslavínův i na některé slabosti jeho pozornosť obrátiti musíme. Nápadné jest, kterak mohl muž jinak tak osvícený jako Veleslavín, hověti mnohým pověrám tehdejšího věku, čehož zvláště v Kalendáři husté stopy nalezáme; tak objevování se komet, rození se nestvůr atp. u něho důležitý tajný význam mělo, tak též jakési záští a osočování židův, dle spůsobu tehdejšího věku i jeho se z části zmocňovalo. I musíme, ač máme-li jej v tom ohledu spravedlivě posukovati, stanoviště tehdejšího věku, zvlášť jelikož spisovatele pro zábavu obecného lidu píšícího, vždy míti na zřeteli. Ještě nápadnější a podivnější jest jeho pevná víra v domněnku tehdy velmi rozšířenou, že totiž věk XVI. jest poslední věk celého světa, a že po něm veliké, znamenité, a téměř nepochopitelné změny všude nastanou. Veleslavín tudíž téměř na všech knihách z tiskárny jeho vyšlých k dátum přikládá fatalistickou frási: „léta posledního věku“; ano v úvodu v překlad kroniky Eneaše Sylvia (papeže Pia II.) velmi zevrubně a s jakousi chutí vykládá nutnosť toho, že věk XVI. ovšem musí býti věkem posledním, koncem světa, a sice z důvodův historických, a zároveň pragnostických. V tom ohledu činí Veleslavín velikou koncesí tehdejším obvyklým pověrám pragnostickým, které s alchymií zároveň náležely k bludům oblíbeným toho věku, jichž nejméně prost byl i tehdejší mocnář Rudolf II. sám. Viděti z toho, že Veleslavín všelikou auktoritu, a proto i auktoritu tehdejšího ducha časového nanejvýš ctil a ji si obliboval; začež byl také spisovatelem právě národním, populárním. Jinak měl Veleslavín ostrý soud, který všude, obzvlášť v úvodu ku kronice Eneašově, osvědčuje. Opatrností a znamenitou šetrností ke všemu stávajícímu vynikal, a co spisovateli a zároveň nakladateli, prospělo to. Nesnázím z mnohých stran mu hrozícím uměl se vyhnouti tak, že jako prutem čarovným proměňoval nepřátely své v přátely; vlasť, jazyk a národ svůj a jeho práva miloval s velikou horlivostí, aniž by se však propůjčoval nenávisti k jiným národům. Cizí zajisté ctil, vlastní i miloval. Souvěcí spisovatelé o něm vypravují, že velmi dobrotivě a přívětivě s každým zacházel, že byl zvlášť velikomyslně dobročinným k těm, kteří se byli věnovali vědám a uměním. Náklonnosť jeho k studující mládeži významně se chválí.

Karakter našeho Veleslavína nejkratčeji a nejurčitěji naznačuje básník souvěký, Laurentius Benedictus, z jehožto elegie tuto kus uvádím:

Ante lubens, quae possideo, impendam omnia, dixit,
     Quam patriae nostro pectore cura cadat.
Judicio plenus, res circumspectus in omnes
     Et cultu superum religiosus erat.
Et cui non clemens, cui non afabilis ore?
     Saepe favens Musis dona benigna dabat.
Vir bonus, et sanctae legis sectator, amicus
     Omnibus, in primis, docta juventa tibi.

Veleslavín spisy svými utvořil znamenitou epochu, kteroužto nastal v literatuře české zlatý věk pěkné prosy; nebo ač obyčejně zlatým věkem vůbec se nazývá, přec v něm výborné básnictví pohřešujeme, a Veleslavín sám mimo překlad tak nazvaných versus Salernitani nic básnického nepsal.[27] Ovšem už před Veleslavínem byli dosti znamenití spisovatelé čeští, prosaičtí však žádný, tak dokonale a správně jazyku materského mocen nebyl jako právě on. Spisy jeho, co se týče správnosti mluvnické, na vždy budou vzorem pěkné, attické češtiny, a nejlepší spisovatelé čeští dle nich vždy se vzdělávali, a nynější mládež vlastenecká k vyšším stavům příznivým osudem povolaná a materským jazykem vzdělávaná, zvlášť k těmto zřídlům ryzí češtiny musí prohlížeti. Ovšem že v spisech jeho husté stopy spatřujeme, ač dosti samostatného, napodobování vzorův latinských, však to právě jim spíše k prospěchu než k ujmě jest; nebo právě latinští spisovatelé byli mistři slohu, jakožto vzorové všem národům všech věkův budoucích. Tato uhlazenosť slohová činí spisy Veleslavínovy klassickými, a jelikož takové, nepomíjejícími, ač co do látky více archeologické než čistě vědecké ceny do sebe mají.

Už tuto uvedu spisy jeho, pokud mně známé jsou, podlé let, v kterých vyšly, a podotknu též některé práce od Veleslavína pouze opravené aneb pouze vydané:

1. Kalendář historický, krátké a summovní poznamenání, všechněch dnův jednoho každého měsíce přes celý rok atd. Od M. Daniele Adama Pražského s pilností sebraný. A nyní v nově pro obecný užitek všech Čechův vydaný a vytištěný v Starém městě pražském u Jiřího Melantricha z Aventinu a M. Daniela Adama Pražského, léta Páně 1578. Dedikací: Purgmistrům a raddám Starého a Nového slavných měst pražských, pánům a ochrancům sobě laskavě příznivým.

Druhé velmi rozmnožené vydání od roku 1590 („léta posledního věku“), se stejným nápisem. K jednotlivým dnům s doložením let buďto od stvoření světa, aneb od narození Božího přidány jsou, víry a paměti hodné historie o rozličných proměnách a příhodách, šťastných i nešťastných, veselých i smutných, obecných i osobních, jak v jiných národech a zemích, tak obzvláštně v slavném národu a království českém, zběhlých.

Napřed položeny jsou genealogiae aneb tabule rodův, velikomocných knížat a králův, kteříž od začátku až do těchto časův v české zemi kralovali. Jest i mnohých jiných rodův královských a knížecích místy svými v Kalendáři dotknuto, kteříž nyní v Evropě a v Říši panují. Indices a registra dostatečná napřed i nazad se najdou. To všecko znova rozšířeno, a k libosti těm, ješto celých historií a obšírných kronik míti, aneb pro příčiny čísti nemohou (však s ukázáním, kdeby více hledati a najíti měli) a pilností sebráno, vytištěno a vydáno, prací a nákladem M. Daniele Adama z Veleslavína. Mimo předmluvu a rejstříky str. 636 ve čtverci.

Kniha tato svědčí přede vším o nesmírné učenosti a zečtenosti spisovatelově, pramenové i jinojazyční, všude velmi přísně udáni, létopočty provedeny až i dnové a hodiny důležitých dějův udány; než mnoho pověr a předsudkův z tehdejších časových poměrův plynoucích zároveň uvedeno. Největší vada spisu, že právě Kalendář jest, a že tudíž dějové nikoliv ve své souvislosti a příčinosti pragmatické, nýbrž nahodile podlé jednotlivých dnův roku se uvádějí. Tím se celá historie rozdrobuje, a co by mělo býti stavbou, jest pouhým materialem, ba jen hromadou písku.[28] Jest ten ostatně nejobšírnější spis docela původní Veleslavínův a žel, že nebyl od něho dle postupu v příčinné souvislosti a u vyvinování dějinném sepsán, byloby to zajisté dílo až posud i co do látky klassické. Jazyk ovšem nanejvýš ušlechtilý, plynný a správný.

Petrus Capella z Elbingu učinil na Kalendář ten následující verše:

Qui patriam illustrat scriptis, et gesta parentum
     Historia aeterno servat ab interitu:
Dignus, quem patria illustret, celebrentque nepotes,
     Historia et pariter servet ab interitu.

A básník Frencelius („poeta caesareus, non amore sed virtute optimi amici adductus scribebam“):

Ignorant multi sese ipsos, lapsaque gentis
     Orsa suae, seriem succiduosque gradus.
Illorum inscitiae Daniel medicatur Adamus,
     Solerti evolvens semisepulta manu.
Omnia quae patriae debet, persolvit Adamus,
     Dum juvat ingenio templa, scholasque suo.
Impendit nullas patriae qui ingratus opellas,
     Nomine homo forsan, caetera truncus erit.

2. Dictionarium linguae latinae ex magno Basilii Fabri Thesauro collectum atque concinnatum. Nunc primum in gratiam studiosae juventutis bohemicae editum studio et opera M. Danieli Adami Prageni. Pragae typis Georgii Melantrichi ab Aventino 1579. Ded. Carissimis viris, prudentissimis consulibus, aequissimis judicibus, optimis senatorii ordinis civibus Žatecii, Hradecii Reginae, Litoměřicii et Lunae, regiarum urbium in Bohemia dominis. „Potius sub nomine vestro universae juventutis bohemicae offert dictionarium.“ Jest ten slovník, latinsko-český, dosti hrubý svazek. Veleslavín s velkou skromností a nedůvěrou ve vlastní síly na světlo jej vydává. Ačkoliv skutečnou zásluhu nejen českým překladem, nýbrž i tím si vyzískal, že všeliké možné významy slov latinských nemíchá v jedinou směs, jako před ním se dělo; ovšem je roztříďuje a v rozličná oddělení rovná, zvlášť ku kmenům hledí a takto mládež navozuje, aby tyto sama hledati a nalezati mohla. Přidal též ozdoby a příslušnosti syntaktické.[29]

3. Knížky sv. Augustina: Soliloquia a též Manuale. V Praze 1583. Překlad výborný, často vydáván, naposled od Fr. Faust. Procházky 1786, později též od konsistoře arcibiskupské jako příloha k časopisu theologickému.

4. Politia historica o vrchnostech a správcích světských.[30] Knihy patery ku poctivosti všech dobrých, ctných a šlechetných vrchností, správcův, soudcův atd. slavného a dalece rozmnoženého národu slovanského. Podlé německého Regentenbuch od Jiřího Lauterbeka, rady knížat markrabství brandenburského. V Praze 1584 („léta posledního věku“). Dedikací. Raddám a nejvyšším úředníkům zemským v království českém, pánům sobě milostivě a laskavě příznivým, Jich milostem. Po druhé vytlačena a obnovena od dědicův Veleslavínových, roku 1606 a dedikována panu Vilémovi z Chlumu a Košumberka a panu Krištofovi Harantovi z Polčic a Bezdrazic. Registřík od Veleslavína pilně spracovaný.

5. Kronika světa od Jana Kariona pod čtyrmi monarchiemi krátce sebrána. V Praze léta posledního věku 1584. Už dříve (roku 1539 do jazyku českého uvedena a v Litomyšli) vytištěna jest roku 1521. Veleslavín ji znova přehlédl a v češtině poopravil a až do smrti císaře Maxmiliána II. (roku 1584) dovedl. Též u jeho dědicův roku 1602 vyšla.

6. Kroniky dvě o založení země české, Eneaše Sylvia a Martina Kuthena. V Praze léta posledního věku 1585. Zvlášť předmluva k tomuto spisu jest důležita, jeliož velmi promyšlena a za vzor jmína býti může pragmatického historického slohu. Dříve také Konáč (roku 1510) ji z latiny přeložil, kterýžto překlad za časů Veleslavínových už za zastaralý se pokládal. V novějším čase ji tak též Kramerius roku 1817 vydal.

7. Joannis Ludovici Vivis Valentini ad veram sapientiam introductio, libellus doctus et elegans. V jazyk český uvedený a zároveň s textem vydaný. V Praze 1586.

8. Nomenclator, omnium rerum propria nomina tribus linguis latina, bojemica et germanica, explicata continens, ex Hadriano Junio Medico excerptus et pro usu scholarum bojemicarum editus. In quatuor classes distinctus: de Deo, natura, homine, artibus. In fine indices copiosissimi bohemicus et latinus. Pragae 1586. Později doplnil Veleslavín spis ten jazykem řeckým a pod jménem: Nomenclator quadrilinguis roku 1598 opět vydal.

9, 10. Roku 1587 vyšel velmi ozdobný překlad veršův Salernitanských a též Hospodáře užitečného, kteroužto poslední knihu, původně byl sepsal M. Mikuláš Černobejl, měšťan žatecký (Viz Boh. doct. II., p. 291).

11, 12. Roku 1588 vyšel Výklad na Věřím v Pána Boha, kniha mně pouze podlé Jungmannovy historie liter. známá. Napotom: Tabule sedmi zlých a sedmi dobrých věcí. V Praze 1588. Věnována přítelkyni jeho za její nemoci. Jest ta kniha v maloučkém formátu, tak že podivné jest, kterak vedlé ohromných foliantův tak něžné knížečky vycházely.

13, 14. Roku 1589 vyšly školní knížky: Elegantiarum Terentii, Plauti et Ciceronis (epislolarum) interpretatio bohemica.

15. Roku 1590 spracoval a vydal Veleslavín: Vypsání krajin země ruské od Matouše Hossia Vysokomýtského, rozmnoživ vydání to s některými jinými monografiemi.

16. Roku 1591 vyšel „Štít víry pravé“, z latiny přeložen, kterýžto překlad Jungmann ve své hist. liter. co zvlášť výborný podotýká.

17, 18. Roku 1592 vyšlo tiskem: Vypsání města Jerusaléma, zároveň s historií Židovskou od Plácela z Elbingu. Též toho roku spatřil světlo Boží foliant: Putování svatých, překlad M. Henricha Buntinga: Itinerarium sacrae scripturae. K tomu připojil Veleslavín pojednání o mincích starohebrejských. To vše napotom od dědicův opětně vydáno.

19. Roku 1594 povstal překlad M. Mollera: Soliloquia de passione D. N. Jesu Christi. Kterýžto spis poznovu Nejedlý byl na světlo vydal.

20, 21. Roku 1595 vyšla Apoteka domácí a už dříve roku 1587 Regiment zdraví (therapie a diaetetica), na kterýchžto dvou spisech na slovo vzatý lékař Ad. Huberus z Risenbachu též pracoval.

22, 23. Konečně vyšel roku 1596 ohromný foliant, totiž Herbář Mathiolův, v jehožto sepsání (zvlášť co se týče indexu, této „svíce celého spisu“) a vydání Veleslavín s Thadeašem Hájkem z Hájku největší účastenství měl; roku pak 1598 Sylva quadrilinguis, náčelní dílo Veleslavínovo, na světlo jest vydáno. Herbář věnován jest Petru Vokovi z Rožmberka a Adamu z Hradce na Hradci, nejvyššímu purkrabí pražskému; Sylva quadrilinguis věnována jest synům pána z Hodějova. Tato poslední jest fraseologie a zároveň synonymický slovník latinsko-česko, řecko-německý, posud v literatuře české nepřekonaný a sice jazykem českým především vyložený.[31] Po jeho smrti roku 1600 vyšlo teprv dílo jeho: Pravidlo křesťanského života podle pořádku desatera Božích přikázaní.

Pomyslíme-li, že knihy tyto větším dílem samé folianty jsou, a že se tuto ani neuvedly všecky knihy, které Veleslavínovým přičiněním na světlo vyšly, jakož n. p. už hned pohřešujeme Čeledního vůdce (aneb jak se původně nazýval čeledního Ďábla) od roku 1586 a mnoho jiných méně patrných spisův: musíme se jen diviti této veliké činnosti i čilosti Veleslavínově.

Tuto ještě kladu pohřební báseň na Veleslavína od Carolidesa:

Genie Veleslavia Daniel deductus Adamus,
     Hoc sua post obitum condidit ossa solo.
Cujus si rarum ingenii viventis acumen,
     Si dotes magni frugiferas animi;
Si dulce eloquium quatuor manabile linguis,
     Si patriae impensum aevum omne pro amore suae,
Dum revocat priscum Boemo in sermone nitorem,
     Quo Latios cogit, Grajugenasque loqui;
Si grave concilium, placidae si munera Suadae,
     Quae facilis pleno promserat ille penu;
Si certum in dubiis, si promptum in rebus agendis
     Officium experti judiciumque viri;
Si quavis in sorte animos moresque videbis
     Tam gravitate bonos, quam bonitate pares;
Denique quos scripsit calamoque typisque libellos,
     Non operis partas addere parcus opes,
Doctrina instructus varia, rerumque peritus,
     Quarum nostra usu vita carere nequit;
Haec si perspicias et tecum singula penses
     Judicio sensus interiore tui:
Nestora, cum lacrymis dices, obiisse Bohemum,
     Si non hic meritis Nestore major erat.

Stůj tu též čásť z básně na Nomenclator Veleslavínův od téhož básníka:

Ille unus linguas, quibus Ausonis utraque tellus,
Graecia et Italia, elatae super aethera quondam
Nomina jactabant rudibus veneranda colonis,
Bojemis retulit Germanum idiomaque junxit:
Interea patrio quantum in sermone nitoris,
Quantum operae, cultusque novi, quantum artis et usus
Hoc autore queat prudens deprendere lector,
Malo data in lucem librorum immensa loquantur
Tot monumenta, quam ega, quae sunt certissima, tester.

Tu vero, o patriae pubes, studiosa juventus,
Quando aliud restat tenerae nihil, accipe tanti
Usibus expositum vestris exemplar amoris,
Librum praesentem, quo rerum nomina linguis
Quattuor efferri personarumque docentur;
Quo plures docta formae ratione loquendi
More poetarum, qui dulcibus aspera miscent
Fulmina tesserulis; et legibus oratorum,
Quorum ex adfectu moderata oratio surgit,
Et qui simplicibus narrant sua sensa, tenentur.

Sic vestri ingenii cultu exaugebitur ardor,
Sic patriae frugescet bonos et gloria gentis,
Sic vestra impensi causa Danielis Adami
Tot tantique suo vivent in flore labores.

Co se však konečně tohoto vydání dotýče, nebude snad zapotřebí zvláštní omluvy, že jsem v pravopis novější obrátil starý, bratrský, a tudíž že jsem mimo jiné upustil též od tvrdých ł u větší části spisův Veleslavínových důsledně provedených; nad to jsem co novinku, bohdá organickou, přijal měkčení souhlásek na konci hlavních jmen podlé „kosť“ padujících; ostatně jsem alespoň v prvním článku podržel rozdíl mezi oběma Veleslavínskými kommaty, totiž fonetickými a logickými, čili dlouhými a krátkými. Tu a tam musily se jednotlivosti ovšem vypustiti. Co se týče uspořádání samého, nehleděl jsem tak k systému nějakému jako k rozmanitosti. I přeji z plného srdce, aby tato sbírka posloužila nynějšímu věku k pochútce a k povzbuzení, jsouc zároveň vzorem pěkného písemnictví zvlášť mládeži gymnasialní, dle vys. vynešení hlavně v 6. třídě věkem literatury české „Veleslavínským“ se obírající. Už tuto má ona Veleslavína v jeho pěkném, plném znění. My pak u vydávání jeho spisův pokračovati hodláme ještě svazéčkem druhým, třetím.

V Praze dne 1. března 1853.

Dr. Frant. Čupr.


  1. Mater mea charissima, Regina, piae memoriae in Montibus Guttnis (hoc nomine antiquitus insignitam urbem vestram reperio) nata fuit ex honestis parentibus, Jacobo, statuario patre, matre etiam nobili Elisa de Loreczka ac Elkuše. Et avi quidem mei materni, ejusque artis extant adhuc hodie manifesta apud vos monumenta: pars in templo insigni ad D. Barbarae, ara videlicet sacrosanctae coenae dominicae; pars Prytaneo sive senaculo vestro: utpote imagines Salvatoris domini et duodecim ejus apostolorum, de solido ligno exculptae, quas ego nuper in urbe vestra hospes, non absque voluptate animi mei, et jucunda recordatione avi (quem vivum non vidi, quod is ante me natum, hasta inquilini sui ebrii, dum uxorem ejus contra injuriam viri tueretur, temere trajectus, hic Pragae, quo se cum arte sua jam pridem transtulerat, inleriit) lubens contemplatus sum. Nomc. quadril.
  2. Nobis pueris (praví v úvodě k
  3. Bakalářem stal se ten, kdo byl zkoušku přísnou u fakulty artium odbyl. Bakalářové posýlali se obyčejně na venkovské školy co učitelé; v městech, v nichž učiteli byli, později se písaři, anebo po skončených přísných zkouškách mistry na universitě stávali. Tím se právě usnadňovala dohlídka na školy obecné a zároveň usazování na místa uprázněná, kteréžto obě věci příslušely universitě. Ostatně byl v středověkém zařízení universit, student (žák), bakalář, mistr tolik, co u jiných cechův: učenník, tovaryš, mistr.
  4. Viz S. Codex M. S. Decanorum facult. philos.
  5. N. p. „Ego vero, ut plurimis de laude doctrinae cedo, conscius mihi meae imbecillitatis: ita temeritatis notam longissime amotam, a me esse volo. Nam praeterquam quod hujus propositi mei autores habui viros doctissimos, et cum de meis studiis, tum de omni re literaria praeceptores optime meritos: et his studiis meis non nisi publicam scholarum utilitatem spectavi atd.
  6. Viz Balbini Bohemia docta, II. p. 219.
  7. … dantes et concedentes eidem collegio auctoritate regia Boemiae pro nobis, heredibus et successoribus nostris Boemiae regibus et ejusdem regni corona in perpetuum pro inhabitatione accommoda magistrorum ac studentium praedicti collegii eam domum in Majore civitate Pragensi, quae Lazari dicitur, cum suo curtili et circumferentiis omnibus, prout ab aliis vicinis sibi domibus est distincta, ut infra scripti magistri et studentes in se resideant, sub eis conditionibus, quae inferius expressantur. (Ex origin. Arch. Car. Univ.)
  8. Ast initio quidem etiam haec vocatio mea, in quam divina voluntate vocatus ex Academia, non paulo honestius quam ab equis ad asinos transii, requirere a me videbatur: ut sicut alim in scholis docendo pueritiae prodesse conatus sum: ita nunc typographiae beneficio ejusdem studia pro viribus adjuvarem. Dictionarium. 1579.
  9. Jest ten vzácný exemplář „Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler von F. M. Pelzel“ v českém národním Museum pod známkou 72, J, 9, v němž to Dobrovský vlastnoruční poznamenání na krajích učinil, kterýchž tuto dílem upotřebeno. Knihy Dobrovského, jak známo, staly se po jeho smrti větším dílem jměním českého Museum.
  10. Georgius Melantrich ab Aventino civis, senator et typographus Pragensis Rozdialovicii natus anno 1511, fatis concessit anno 1580, 19. Nov., sepultus in sacello Bethlehem. Joannes Rosacius Suticensis eidem cenotaphium scripsit:

    Rozdalovicium primas mihi praebuit auras,
    Praga domum, natos, rent, thalamum et tumulum,
    Vixi: nec vixisse piget me: tota Deo nam,
    Et patriae, et musis vita dicata mihi est.
    Evulgare bonos, plebique, scholisque libellos,
    Haec mea praecipue curaque, resque fuit,
    Bacca mihi testis doctrinae laurea, nostrae
    Virlutis stemma est: curia consilii.
    Tu mihi, cui vixi, tu, quem moriendo vocavi,
    Da requiem in regnis rex pie Christe tuis.
    Lupacius in cor. ad Calend. hist.

  11. Adauctus Voigt (Acta literaria Bohemiae et Moraviae. Pragae, 1775 — II. p. 186): M. Daniel Adamus a Veleslavina, Primas in decemviratu antiquae urbis Pragensis, typographorum Pragensium cum socero facile princeps, multis libris, quos ex officina sua edidit, multisque in patriam meritis illustris… Bohemorum Varro et Tullius… (p. 328). De sermonis bohemici, quo interpres Placelius usus erat, nitore et praestantia dubitare non licet, cum Veleslavinae, Tullii bohemici, lima fuerit expolitus.

    Bohuslaus Balbinus (Bohemia docta II, p. 52) … comparat sibi insignem, et numeris absolutissimam typographiam, ex qua, velut ex equo (Trojano, aut (Amaltheae cornu, ut Lunapius alicubi dixit, libri diversi et utilis argumenti, sed maxime civiles et de civili scientia tractantes, tum historici et medici prodierunt… (de slylo sermo non est, nam bohemica lingua eaque pereleganti scripsit). J. Hanslik ve své: Geschichte und Beschreibung der Prager Universitäts-Bibliothek, Prag 1851, praví: Veleslavín ist der Ehrenname eines böhmischen Brockhaus oder Cotta, mit vollem Rechte… Nechť o jiných pomlčím.

  12. Spisovatel tohoto článku opravdu všemožně se vynasnažoval, domakati se některých podrobnějších zpráv o životu a působení Adama Daniele z Veleslavína, jak v archivech tak v bibliothekách; nelze mu však bylo dosíci něčeho jiného mimo už známé prameny, totiž: Balbina, Pelcla, Codex Decanorum facult. filos. a Parentalia et Farrago Georgii Carolidae a Karlsperga.
  13. … ut sicut olim in scholis docendo pueritiae prodesse conatus sum: ita nunc typographiae beneficio ejusdem studia pro viribus adjuvarem. Et quid a me respublica literaria tacito quodam desiderio expectaret, ex multorum non fictis sermonibus mihi innotuerat. Itaque nullo modo conveniebat me, vel negligere hanc partem officii mei, vel expectationi amicorum, de opera mea conceptae, non respondere. Dictionarium.
  14. Jesuité teprv v druhé polovici XVI. věku těchto 14 domů poznenáhla kupovali, a teprv v XVII. nynější kollej klimentickou stavěti počali. Čtyry kostely až posud zachovány, pátý pak sv. Eligia, patrona zlatníkův, zmizel.
  15. Zvláštní ochotností pana archiváře Erbena propůjčena mi byla tato listina k nahlédnutí. Tuto uvádím dotyčné místo zúplna: „Dům po Samuelovi z Veleslavína jdouc k mostu, vedle domu Kristiana Plumšejna ležící. Vedlé jiného statku jeho z Veleslavína k ruce J. M. C. konfiscirovaný. Prodán vedlé dekretu J. M. knížete z Lichtenštejnských panu Pavlovi Šejbovi, J. M. arciknížete Ferdinanda Arnošta rakouského, komorníku za 2500 zl. Actum 9. ledna 1623. Na ten spůsob, že dům svůj na Malé straně postoupil k ruce J. M. C. v 1000 zl. a 1500 do rathausu J. M. C odvedl.
  16. … denique quidquid doctum et eruditum Rudolfo II. imperante in Bohemia lucem adspexit, Veleslavinum vel authorem, vel interpretem, vel adjutorem, vel ad extremum typographum habuit. B. Balb.
  17. Soukromá poznámka vlastnoruční Dobrovského.
  18. Tyto elegie v quartu pěkně svázané tiskem také vyšly a nápis jejich jest následující: Nobili ac ampliss. viro M. Danieli Adamo a Veleslavina, civi patricio et architypographo Pragensi. — Ob innumeras animi, virtute Christiana, doctrina liberali, mira rerum plurimarum experientia cultissimi dotes et adfectum cum in bonos candidum ac benevolum, tum in rei literariae sludiosos singularem. — Ubivis gentium notissimo et clarissimo, amico incomparabili et bene merito, compatri observando — XVIII. Octobrit, qui s. Lucae sacer est, anno Chrisli MDXCIX., hora matutina XII. morlali ex hac peregrinatione in aeternam patriam pie evocato, posteaqam vixisset annos LIII. men. I, dies XVIII. — Suo et communi nomine publici luctus testimonium, virtutis debitum, sui amoris et observantiae monumentum — Barlholomaeus Havlik, Srnovecius a Varvažova, Georgius Carolides a Carlsperga, poeta caesareus, moerentes posuerunt.
  19. „Dům v Konešovic ulici Melantrichovský, po Samuelovi Melantrichovi, k ruce J. M. C. konfiscirovaný. J. M. Osvícené kníže Karel vladař domu Lichtenštejnského ráčil prodati p. Juditě Bilinovéza jistou summu peněz od ní docela a zouplna vyplacenou. Však aby 1500 zl. Lidmile Samuele z Veleslavína věna z téhož domu odvedla. Act. Decret 25. máje Anno 1621. Takové věno jest jí Lidmile z Veleslavína odvedeno.“
  20. Víme zajisté, že některé spisy jeho, n. p. Kalendář historický ještě za jeho živobytí druhého vydání došly, že mnohem více jich hned po jeho úmrtí od dědicův podruhé, potřetí vydáno, jako: Politia historica, apoteka domácí a mnoho jiných. V Sylva quadrilinguis (roku 1598) praví spisovatel sám o Dictionarium svém: „vel hoc uno argumento constare mihi potest: quod exempla eius omnia, quae sane haud pauca excusa fuerant, distracta sint et divendita, et quod non Bohemi solum, verum etiam Germani, linguae nostrae studiosi, illud appetierint et ad usum suum converterint.“ Co se týče cen kněh Veleslavínových, ovšem málokterá naznačení zachovala se nám. Na desce knihy „Štít víry pravé“ vyšlé 1591 zaznamenáno stojí: „Léta Páně 1597 koupena tato kniha za 2 kopy a 15 grošův míšeňských “ Což by, poněvadž Štít viry kniha menšího formatu a objemu jest, na tehdejší poměry peněžité znamenitá cena byla. Viz o penězích p. 288.[red 1]
  21. Samuel z Veleslavína, syn Danielův, byl náčelník a na slovo vzatý mluvčí oné strany revoluční, která r. 1618 některé pány české z hradu pražského oknem vymetala. Pro jeho bohatství a skvělejší život velkou váhu měl u své strany. Zachovala se nám jeho svadební smlouva od roku 1619. O jeho ostatních osudech ve vyhnanctví nic nám známo není.
  22. Altera causa (dedicationis meae): quod Magnifici patris vestri D. Przechii ab Hoděiova tanta sint in me merita, ut ea sine turpi ingratudinis scelere silentio praeterire nequaquam possum. Ab eo enim tempore, quo singulari Dei beneficio et meo felici fato primum illi innotui, semper me beniqnissime atque humanissime complexus est, et praeter meritum meum fovit liberalissime. Cum ante annos sex natus mihi esset filius Samuel, in sacro baptismate pro infante fidem suam sponsor interposuit. Si quando etiam opus mihi fuit subsidio (ut angusta res domi meae et magnitudo impensarum typographicarum non raro alienis auxiliis indiget) ex sua copia munifice inopiam meam sublevavit; non passus mihi deesse, quod sibi abunde esset vel superesset, adeo ut nunc esse me in illius aere libenter fatear, et vobis haeredibus ejus, omni officio me obligari ingenue agnoscam ac publice testatum faciam. Sylva quadril.
  23. Viz o tom později kus z básně Laurentia Benedicta.
  24. Pěkné místo semto náležející jest n. p.: Etsi vero non tam arroganter de meipso sentio, ut insigne aliquod commodum omnibus patriae vicibus ex me polliceri audeam: tamen si schoslasticae institutioni opem aliquam afferri a me posse existimo, id nequaquam ambitioni tribuendum est, aut arrogantiae, sed amori potius communis patriae, et utilitatis publicae conservandae studio… Sed de hac causa non decet me pluribus diserere, ne cujus culpae suspicionem a me alienam esse volo, in eam vana verbositate incidere, et de luce fumum dare videar.Diction. Ostatně se skromnosť a vůbec mírnosť jeho v celém tomto svazku „Bibl. starč.“ tak zajímavě líčí, žeby ne vhod bylo, chtíti důraz ten, který spis na čítatele bezpečně učiní, rozkládati.
  25. „Od mnoha let byl jsem v dobré známosti a v důvěrném přátelství s Matoušem Hossiem, rodičem z Vysokého Mejta, měštěnínem a spoluobyvatelem města vašeho (Nového Kolína), kterážto známosť, jakž začátky své vzala v mladším věku našem, ne z naděje nějakého užitku a zisku, kterého tehdáž jeden od druhého očekávati nemohl, poněvadž žádný z nás hádati, nadto pak věděti nemohl, k čemu ho Pán Bůh povolati ráčí (ale z samé pouhé upřímnosti, nebo že jeden při druhém spatřoval, což mu se líbilo), tak trvala mezi námi bez přetržení i v starším věku až do jeho smrti, a bez pochyby déleji trvati mohla, kdyby mu byl pán Bůh dalšího života popříti ráčil.“
  26. Benevolentiam autem vestram et civium vestrorum tantam semper expertus fui, quantam vix sperare auderem, si in ipsa civitate vestra natus essem. Nomenclator. Při té příležitosti zmiňuje se o školách kutnohorských v tento smysl: Respublica vestra semper obtinuit hanc laudem, quod et amaret honestas artes et liberaliter proveheret illarum studia. Id verissimum esse, ostendit schola vestra superior magnis sumptibus ab ipsis fundamentis denovo exstructa… Praesertim quod non contenti aedificium hoc pro Musis erexisse, stipendia etiam docentibus in eo constituistis honestissima; discentibus autem pauperibus ita de sustentatione providistis, ut citra metum famis ac inopiae utrique cum docere tum discere bonas artes, et officio suo vacare possint.
  27. Jako měla literatura německá dva zlaté věky básnictví svého, totiž za času tak nazvaných milostných pěvcův v XIII. věku a za času Schillera a Goetheua: tak odslavila i literatura česká první zlatou dobu básnictví svého už v těch časech, když se byly básně Rukopisu kralodvorského skládaly. Druhá zlata doba bude bohdá následovati, až vyvinutá bude pěkná prosa česká už za časův Veleslavínových započatá, násilně přetržená a nyní opět, téměř po třech stoletích hlubokého spánku porozkvétající. Bodejžby k tomuto origentování přítomná knížečka přispěla.
  28. Sed ut verum fatear, totum hoc Calendarium et illa historiae scribendae ratio, mihi quidem nunquam satisfacit, quamvis sciam germanos quoque scriptores ut Paulum, Eberum Calendarium elaborasse. Ordo temporum anima est historiae, quis autem ordo servatur, cum sub unum diem ea, quae saeculis dislant, coguntur? cum jam regum funera, jam proelia, postea cunabula narrantur, et modo nepos, paulo post abavus describitur. Hoc certe chaos rerum tam variarum non confirmat memoriam, sed confundit, et lectores, qui nationis alicujus integrae hůtoriam scire ex fundamento cupiunt, eique rei uni imminent, nunquam satis erudiuntur, male enim quod saeeula, causae et eventus diviserunt, nunc dies conjungit. Balbini Bohemia docta II., p. 67.
  29. Viz Adauctus Voigt (Act. litt. Boh. et Mor.). „Veleslavinae hoc lexicon non tantum prioribus duobus saeculis sed et nostra aetate longe esse inter bohemica praestantissimum.“
  30. Z úvodu k této knize nejlépe lze jest poznati politické smýšlení Veleslavínovo. Praví mezi jiným následovně: „Ne všickni spisové političtí o správě a regimentu království a obcí užitečni jsou a hodni, aby vůbec od lidí čteni byli. Nebo někteří z nich základ správy staví na bezbožnosti, a nespravedlnosti a vedou vrchnosti k nezřízené přísnosti a k tyranství, jiní pod zástěrou obecné svobody pozdvihují poddaných proti vrchnostem a pánům. Což obé království a obce, jakkoli mocné a silné, k zahynutí a zkáze přivozuje. Ale v této knize nic takového se nevynachází.“
  31. Adauctus Voigt: „Ut congestis synonymicis notionibus et phrasibus linguae bohemicae cuivis et comparatio illius cum ceteris linguis et copia, elegantia, splendorque, quibus haud ulli cedit, facile adpareret.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Dokument Ukázka Kalendáře historického, kapitola Leden VII., je ve Wikizdrojích dostupný.