Živý sen selky Boganové

Údaje o textu
Titulek:	Živý sen selky Boganové
Podtitulek:	Črta z Haliče
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 42, č. 219. str. 9 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	10. 08. 1902
Licence:	PD old 70

Hospodář Jiří Bogan strojil se ráno do Krzynce na trh. Již si oblékl modrý kontuš, opásal se černým pasem, natáhl vysoké žluté boty a chystal se právě nasadit si čepici z liščí kožešiny na hlavu a pokřižoval se, když tu jeho mladá žena Zozka, dosud tiše sedící v koutě jizby na truhlici, se zvedla a promluvila k němu:

„Ej, Jiří Bogane, nepojedeš na trh! Měla jsem zlý sen. Zdálo se mi, že jsem tě čekala z města. Bylo k večeru. V tom zarachotí na silnici před naším statkem vůz a z vozu snesli tebe mrtvého, chladného, bez čepice, bez kontuše a bez pasu. Pro matku Boží nejeď nikam!“ poslední slova umlkla štíhlé, plavovlasé Zozce v pláči.

„Babská pověra,“ zamručel hospodář, „sen je sen. Víš dobře, že se ti již asi dvacetkrát zdálo, že jsem se utopil, desetkrát již mne snědli vlci, že ze mne zbyl jedině rozkousány pás. Bůh ví, kolikrát jsem se oběsil, spadl se skály.“

„Ale ten dnešní sen byl hrozně živý,“ ozvala se plačící Zozka.

„Živý sen,“ usmál se Jiři Bogan. „Vidíš, já jsem měl dnes zase velmi příjemný sen. Zdálo se mi, že jsem svoboden…“

„Mlč, mně neni do smíchu,“ plačky pronesla manželka. „Nejeď dnes nikam, zejtra též prodáš tele! Vždyť i zejtra jest ještě trh. Prosím tě, máš-li mně rád, jako před svatbou, zůstaň doma!“

„Již“ jsem řek', Zozko, že půjdu. Což jsem nějaká baba, abych se bál snu,“ odpověděl hospodář. „Buď s Bohem!“ Pokřižoval se a za chvíli již odjížděl po zaprášené silnici se svým čeledínem ke Krzynci. Za vozíkem klusalo tele.

Selka Boganová vyšla ven a pro slzy ani neviděla, jak její Jiří vesele mává čepicí jí na pozdrav, žalem ani neslyšela, jak zpívá, až se v lese rozléhá, vesele staropolskou vojenskou píseň:

Hejże na konia
Machnoć lancuchami,
Pana Święta będe s nami.
— — — — — — — — —

Vše splynulo jí před zrakem. Zelené stromy v zahradě, plot, bílá silnice, vše v jedné divé směsici, míhalo, točilo se kolem ní.

Div neklesla do trávy. Zachytila se kmenu hrušky.

Ted je konec všemu! Její muž se nevrátí a když, tak neživý. Krátká byla doba jejího štěstí. Dva měsíce uplynuly teprve od doby, kdy oslavovali ślubi uslugy.^[1]

Stále viděla před sebou svého muže mrtvého, ležícího ve voze.

„Bože, Bože, nedlouho's dopřál, abych byla s mužem šťastna!“

Mladá selka odebrala se pomalu do stavení.

„Jak jest všude smutno. Víc již neuslyší hlasu svého Jiřího.“

„Ty, poslouchej,“ obrátila se ve světnici na děvečku, „co myslíš, splní se vždy živý sen?“

„Ba splní!“ „Hleď, paní hospodyně, mně se zdálo, není tomu dlouho, že jdu lesem. Tma černá všude, a vyli vlci. Zahnu na paseku a tam husté křoví. Jak tak zahýbám, zachytím se sukní o trní. A vidíš, za dva dni jdu hájem, roztrhnu si skutečně sukni a k tomu ještě novou. Pak jednou zdálo se mi, již jest tomu pár let, že táhli medvědi kolem vsi. Časně z rána táhli. Deset jich mohlo být. Šli jako stádo a napřed největší nes' ve zpěněné tlamě malou, bílou ovci. A za týden na to roztrhali v Guči, dvě hodiny odtud skutečně medvědi ovci, také tak malou, bílou,“ doložila děvečka Marina, dumavě své vypravování.

Mladá selka nepohnutě seděla na truhlici.

„Vidíš, Marino,“ vyhrkla ze sebe po chvíli stísněným hlasem, „já měla dnes živý sen. Zdálo se mi, že hospodáře přivezli domů večer mrtvého.“

„Svatý Michale,“ zabědovala Marina, „to jest s ním konec. Takový hodný, nikomu neublížil, mně slíbil, že mi z trhu přiveze šátek na hlavu a Mirkovi ráno povídá: „Poslouchej, pojedeš se mnou a připomeneš, že mám Marině koupit šátek na hlavu a pro Bělku sůl k lízání!“ Tak a teď je s ním konec!“

Marina vyběhla z jizby a za chvíli po celých Mówalech věděli s určitostí, že přes výstrahu své ženy, která měla živý sen, jel mladý Bogan s teletem na trh.

Pověrčiví sedláci leccos přidali. Prý včera před západem slunce usadila se vrána na kříži u hřbitova a krákala, při tom dívala se směrem k Boganovic statku. Zakrákala sedmkrát, tedy na jednoho člověka. Jiří Bogan je už tedy mrtvolou a není-li, že do večera bude. Veliké pohoršení způsobil při tom obecní ponocný, vracející se z města, který pravil, že potkal v lese Jiřího Bogana zcela zdravého a že vrána včera vůbec nekrákala, poněvadž to byl havran.

„Havran nebo vrána,“ odbyl ho stařík Padala, „všechno je jedno, ale já ponesu Boganův kontuš!“^[2]

Tomša Grintiková, babka, znající léčit domácí zvířata potrhaná divou zvěří, šla po poledni potěšit neštastnou Zozku. Našla ji klečící před obrazy svatých.

„Jen se modli,“ vytrhla selku chraplavým hlasem, „modli se, dobře činíš, ale pamatuj si, že jsem ti říkala: „Neber si toho Jiřího Bogana, mně se nelíbí.“ Proč si jsi nevzala Reguna? Má též statek, velká stáda. Teď víš dobře: „Pozdě chtít se hřát na zapadlém slunci.“

Byl Jiří sice hodný člověk, ale Reguna je ještě hodnější. Teď jsi vdova. Kdybys si byla vzala Regunu, bylo by jinak. Poslechne na slovo. Řekneš mu, jdi tam a tam, jde a ještě šeptá, má-li jít rychle či pomalu.

Ale škoda Jiřího přece. Tak mladý, hezký. Každá dívčina se za ním ohlížela i vdané, vdané povídám Zozko, a nyní chuděrku přiveze čeledín Mirka domů mrtvého. To jest zle, když má někdo živý sen. Já sama měla jsem jednou takový sen. Potrhali vlci Mazanova koně a já ho léčila. Jednou se mi zdálo, že jdu k němu do stáje a v tom on vyhodí kopytem a udeří mne do hlavy. Já se svalím a je po mně. A podívej se, druhého dne mně stále něco říkalo, nechoď ke koni, já nedbám a jdu. Vyhodí kopytem a div mně nezasáh'. Všichni svatí mně vnukli, abych se uhnula a v tom… Jen maličko a Tomša Grintikova by nebyla na světě. Tak vidíš zlý, živý sen. Kolik pak's mu věnem přivedla chudákovi? Tak mladý a už jest na pravdě Boží.“

Babka dala se do pláče a mladá selka plakala ještě více než před tím.

„Tak Pán Bůh tě potěš, nezoufej, ale říkala jsem ti, neber si Jiřího, má tvrdou neústupnou hlavu.“ Těmi slovy loučila se Tomša Grintiková a za chvíli všichni ve vesnici souhlasili, že Zozka nedobře se provdala, kdyby si byla vzala Regunu, že by bylo jinak lépe.

Šeřilo se. Dobytek vracel se z pastvy, houkání pasáků, práskání bičů a křik husí ozýval se vesnicí.

Oživila vesnice, a ten ruch přiváděl Boganku v zoufalství. Naproti seděli před domky, večeřeli, hovořili. Jak bylo pěkné, když i Jiří přišel s pole, sedl k ní, rozmlouval, smála se, a nyní konec všemu…

Dávno zapadlo slunce, umlkly zpěvy ve vesnici, ponocný odtroubil desátou, a Zozka stále ještě seděla venku na lávce, plakala a dívala se ve tmavou noc.

A její Jiři se nevracel…

Konečně v dáli zaharašil vozík a psi ve vesnici dali se do štěkotu.

Mladou selku bodlo u srdce.

Neviděla téměř ani záře svítilny, slyšela jenom jako v mrákotách „Pojď, paní, nelekej se hospodáře s vozu.“

„Svatá Panno, Jiři, Jiří,“ vykřikla Boganová a skokem vrhla se na vůz a objímala bezvládné tělo mužovo.

Náhle ucítila, jak bezvládné tělo se pohnulo a jak se ozvalo důkladné zívnutí.

„Žije, žije!“ vykřikla radostně. „Promluv jen slůvko. Tvoje Zozka je před tebou!“

Chvíli bylo ticho. Náhle ozval se hospodářův hlas: „Mrcha vodka, mrcha!“ a hospodyně, skloněná nad mužem, ucítila z jeho úst lihový zápach pravé nezfalšované vodky.

Strach o muže zmizel rázem. Odstoupila od vozu. „Kde jsou peníze za tele?“ tázala se přísně čeledína Mirky, který nějak divně svítil na celou skupinu.

„Vodka,“ odvětil tiše, „byla žízeň, přišli známí a…“

Druhého dne v Mówalech věděli všichni, že každý živý sen se nesplní, a že hospodář Jiří Bogan propil s čeledínem v Bochyni tele a vrátil se v podivném stavu na svém vlastním vozíku domů. U vozíku prý se našla jenom tři kola.

Další zvěstí bylo, že mladá Boganová, která včera tak se bála o svého muže, zle se ráno s ním pohádala, až chudák zalezl na půdu.

Toto se potvrdilo, když mladý hospodář potkal k večeru rychtáře a na jeho otázku, jak se mu vede, odpověděl zádumčivě: „E, to tele za to nestálo; to pak byl živý sen!“

---

1. svatba
2. V jihovýchodních končinách Haliče, nesou šaty zemřelého ke hrobu.