Židovská otázka

Údaje o textu
Titulek:	Židovská otázka
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 235–237 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1904
Licence:	PD old 70

Dojemná rodinná scéna odehrála se na Olšanech v redakci Nového kultu. Četl jsem list pokrokových Židů „Rozvoj“. A když jsem dočetl, mluvil jsem rozechvělým hlasem k příteli Mariovi:

„Nepředpokládal jsem u tebe nikdy nadšení pro dobro a krásu a pro vznešené ideály lidstva. Ani trůn, ani oltář, ani boj proti zdraženému pivu, ani domáhání se všeobecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího, ani sekce na záchranu padlých dívek, ani české státní právo, nic nedovedlo rozechvěti tvoje kamenné srdce. Ale jedno jsem přece věřil: že ve své duši nosíš soucit s trpícími. A hle, i v tom jsem se zklamal. Slyš, synu ďáblův, a zkoumej svoje nitro: Židé z páté čtvrti mají taky svoje bolesti, a ty (místo slov útěchy!) nemáš pro ně leda urážlivý posměch. Polští Židé, kteří jezdí do Karlových Varů, bývají obyčejně nemocní, a ty ne abys hledal léků na jejich rány, ne, ty pohrdáš jimi.

Pohříchu – a je to smutná pravda – jaké pak vlastně já, ubohý hříšník, mám právo ti kázati, když sám nejsem lepší tebe. Mluvívám často jízlivě o různých zasloužilých a vysloužilých státních občanech, ačkoli bych měl spíše zaplakati nad jejich osudem, neboť vím, že je trápí hemoroidy, a ani policejní konfident, který si v boji o život vyběhal kuří oka, nevynutí mi z očí slzy soustrasti. Ale v tobě by se nepohnulo srdce, ani kdybys uviděl polského Žida, kterého sežraly vši i s chlupy.“

Mariovo svědomí se nerozlítostnělo. Počal zcela suše vykládati, že židovští klerikálové vyznají se lépe v sprostotě než v polemice, jako katoličtí klerikálové, a že zrovna tak rádi špatně citují.

(Ach, příteli, cožpak necítíš, že není tak lehko pro něžnou duši, která neztratila jemnost náboženského cítění, aby všechnu tvou nespravedlnost odhalila před očima boha i lidí!)

Přirovnání židovského a křesťanského klerikalismu nezamlouvalo se mi jaksi. Již proto ne, poněvadž „Rozvoj“ v tomtéž čísle, které tak prudce působilo na můj cit, ohražoval se proti výtce židovského klerikalismu. Pravda, jak velký to rozdíl mezi katolickým klerikalismem, který usiluje o vládu církve nad zkaženým světem, a mezi židovským, jenž nebojuje o rozšíření moci svých rabínů, nýbrž jen za prospěch a zisk vyvoleného národa mezi nepraktickými domorodci.

Dvěma cestami kráčí Židé za svým předsevzetím, jedni předstírajíce lásku ke staré a druzí k nové vlasti. Ale mýlil by se každý, kdo by vážně pojímal heslo Sionistů vystěhovati se do Palestiny. Do této nehostinné země hledí leda vylákati židovské proletáře z Ruska. (Tito však ponejvíce získání revolučním hnutím nesednou svým dobrodinečkům na Iep.) Sionistům nejedná se o nic jiného, než aby kmenová souvislost Židovstva byla utužena mohutnou hospodářskou organisací, rozprostírající se po všech končinách světa. Zrovna tak asimilanti nemají nijaké vážné snahy splynouti s národy, mezi nimiž žijí, což nejlépe dosvědčuje ta okolnost, jak opatrní jsou ve výběru družek svého života, aby snad krev rasy se nepokazila. Asimilanti chtějí svým vlastenčením získati důvěry svých spoluobčanů. Neboť bez důvěry vázne obchod.

Židé, ačkoli jsou nejkonservativnější sektou Evropy, vystupují přece ve veřejném životě jako obhájcové liberalismu. Liberalismem rozumějí liberálnost vůči sobě samým – láskyplné šetření své církve.

Vystoupí-li kdo proti katolicismu, poukazuje-li na zločiny inkvisice nebo na nelidské jednání klášternic francouzských, píše-li Zola ve svém „Římě“ o vraždách, které osnuje vatikánská politika, nikomu nenapadne, aby bral v pochybnost jeho pokrokové smýšlení. Zmíní-li se však někdo o rituální vraždě, řve všechno Židovstvo o zpátečnictví, až uši zaléhají. Já pro svou osobu nevím věru, proč by svobodomyslný a pokrokový člověk nemohl pokládati za pravděpodobné tajné zločiny, páchané fanatickou církví, která je příliš malou a opatrnou, než aby se odvážila hřešiti veřejně.

Jsem přesvědčen, že mi tyto řádky vynesou výtku nesvobodomyslnostl. Utěšuji se pouze tím, že jsem neprovedl nic tak hrozného jako sociálně demokratická „Zář“, která urazila Rothschilda a byla proto od českých pokrokových židů prohlášena za časopis tendencí zpátečnických.