Židovská encyklopedie/Polenská aféra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Polenská aféra
Autor: CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „AUTOR“ (autor díla)
Původní titulek: Polna affair
Zdroj: Jewish Encyclopedia. Volume X. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. ???. PDF na Wikimedia Commons, též Polna affair na JewishEncyclopedia.com
Licence: PD old 70
Překlad: Miroslav Langer
Heslo ve Wikipedii: Hilsneriáda


Polenská aféra

Obvinění z rituální vraždy v Polné bylo následkem vraždy Anežky Hrůzové 29. března 1899. Polná, město v okrese Německý Brod v Čechách s 5000 obyvateli, mezi které patřilo i malé židovské osídlení, byla šokována krutostí vraždy. Anežka Hrůzová byla dívka stará 19 let a žijící v Malé Věžnici, vesnici vzdálené tři kilometry od Polné, docházela každý den do města, kde pracovala jako švadlena. Ráno 29. března 1899 odešla z místa zaměstnání a nevrátila se domů. O tři dny později, 1. dubna, bylo v lese nalezeno její tělo, s proříznutým hrdlem a potrhanými šaty. Nedaleko se nacházela kaluž krve, zakrvavené kosti, části jejího oděvu a provaz, kterým byla buď uškrcena, nebo po vraždě odtažena na místo, kde bylo tělo nalezeno.

Obvinění Leopolda Hilsnera[editovat]

Podezření četníků se nejprve obrátilo směrem ke čtyřem tulákům, které svědci viděli poblíž lesa odpoledne toho dne, kdy podle předpokladů došlo k vraždě. Mezi nimi byl i Leopold Hilsner, Žid starý 23 let, který byl tulákem celý život. Podezření vůči němu bylo založené na skutečnosti, že byl často viděn, jak se prochází lesem, kde se tělo našlo. Při prohlídce jeho domu nebylo nalezeno nic podezřelého. Tvrdil, že v odpoledne vraždy opustil místo dlouho před tím, než k vraždě mohlo dojít, ale nemohl prokázat dokonalé alibi. Hilsner byl uvězněn a souzen v Kutné Hoře od 12. do 16. září 1899. Odmítl, že by o zločinu cokoli věděl. Jediný předmět, který mohl sloužit jako důkaz proti němu, byly kalhoty, které obsahovaly nějaké skvrny. Podle tvrzení expertů na chemii to mohla být krev, přičemž byl oděv mokrý, jako kdyby se ho někdo snažil vyprat. Nejdůležitějším svědkem proti němu byl Petr Pešák, který tvrdil, že viděl Hilsnera ze vzdálenosti 600 metrů ve společnosti dvou cizích Židů v den, kdy mělo dojít k vraždě, a na místě, kde bylo tělo nalezeno. Další svědek tvrdil, že ho viděl z tohoto místa přijít odpoledne 29. března a že si povšiml, že byl velmi rozrušený. Jak státní žalobce, tak zástupce Hrůzovy rodiny jasně naznačili, že šlo o rituální vraždu. Svědectví prokázala, že Hilsner byl příliš slabý na to, aby zločin provedl sám. Přesto byl odsouzen k trestu smrti za účast na vraždě, zatímco jeho údajní komplicové zůstali nezjištěni a nebyl učiněn žádný pokus dostat je před soud.

„Přiznání“[editovat]

Na základě formálních nedostatků bylo podáno odvolání k nejvyššímu soudu (Cassationshof), který nařídil nové projednání. Mělo se konat v Písku, aby nebyl soud ovlivněn davem a politickou agitací. 20. září 1899, několik dní před prvním řízením vylekali Hilsnera jeho spoluvězni, kteří mu ukázali tesaře pracující na dvoře věznice a řekli mu, že pro něj stavějí šibenici. Přesvědčovali ho, aby uvedl jména svých kompliců a tím si zajistil změnu trestu. Hilsner, muž slabého rozumu, se chytil do pasti a naznačil, že Jošua Erbmann a Salamon Wassermann byli ti, co mu pomáhali. Když byl přiveden 29. září před soudce, řekl, že toto obvinění není pravdivé. 7. října však obvinění zopakoval, ale znovu ho odvolal 20. listopadu. Naštěstí ti, které obvinil, byli schopni dodat dokonalé alibi, jeden z nich byl v den vraždy v cele, zatímco druhý dokázal potvrzením z chudobince na Moravě, který navštívil jako žebrák, že v tu dobu nemohl být v Polné.

Antisemitská agitace[editovat]

Mezitím se antisemitští agitátoři snažili vyvolat silný odpor vůči Židům obecně a vůči Hilsnerovi konkrétně. „Deutsches Volksblatt“ z Vídně poslal na místo vyšetřovat zvláštního zpravodaje. Antisemiti ve vinárně opili Hilsnerova bratra a přiměli ho k tomu, aby řekl to, co chtěli slyšet. „Vaterland“, hlavní tiskový orgán duchovenstva, zopakoval obvinění z rituální vraždy a dodal důkazy, podle kterých Církev tato obvinění potvrzovala. Na různých místech došlo k nárůstu politického napětí, jako např. v Holešově a Náchodě, kde došlo ke krvavým incidentům. Ani protestní shromáždění svolané židovskou obcí do Vídně na 7. října, ani stížnost k předsedovi vlády neměly hmatatelný účinek.

Rozsudek čtyřměsíčního vězení pro Augusta Schreibera, jednoho z editorů „Deutsches Volksblatt“ za urážky Židů (11. prosince) jen přilil oleje do ohně. Na Říšské radě (12. prosince) zazněly násilnické projevy proti Židům a Dr. Baxa, advokát Hrůzovy rodiny, v proslovu v Českém zemském sněmu (28. prosince) obvinil vládu ze stranění Židů.

Mezitím byl Hilsner obviněn z další vraždy. Služka Marie Klímová se ztratila 17. července 1898 a ženské tělo nalezené 27. října ve stejném lese, kde bylo nalezeno tělo Anežky Hrůzové, bylo s velkou pravděpodobností identifikováno jako tělo ztracené dívky. Rozklad ale už natolik pokročil, že už nebylo možné zjistit ani to, zda byla dívka zavražděna. Hilsner, obviněný také z tohoto zločinu, byl v Písku (25. října až 14. listopadu 1900) souzen pro obě vraždy. Svědci v tomto procesu byli ve svých svědectvím mnohem rozhodnější. Ti, kteří při prvním procesu mluvili o noži, který viděli v Hilsnerově držení, tentokrát jasně tvrdili, že to byl takový nůž, jaký se užíval v rituálních vraždách. Cizí Židé, kteří měli být viděni v Hilsnerově společnosti, byli popisováni se stále větší přesností. Když svědkům ukázali, že jejich svědectví u druhého soudu se liší od toho při prvním přelíčení, odpovídali buď to, že je zastrašoval soudce, nebo že jejich svědectví nebyla správně zaznamenána.

Zvláštní pozdvižení způsobil Dr. Baxa, který tvrdil, že oděv Anežky Hrůzové byl napuštěn krví po prvním soudu, aby se tak odmítl předpoklad, že krev byla použita k rituálním účelům. Antisemiti vyslali k soudu své agitátory, pařížský „L'Antijuif“ měl na místě zvláštního zpravodaje. Český novinář Jaromír Hušek, redaktor „Českých zájmů“, neustále přerušoval soud poznámkami, které měly ovlivnit porotu proti obviněnému.

Rozsudek uznal Hilsnera vinným z vraždy Anežky Hrůzové a Marie Klímové a z křivého obvinění Jošuy Erbmanna a Salomona Wassermanna. Byl odsouzen k smrti (14. listopadu 1900), ale císař trest zmírnil na doživotní vězení. Kvůli agitaci antisemitů vyšly různé pokusy prokázat Hilsnerovu nevinu vniveč. Zejména je činili profesor Masaryk z České univerzity v Praze, křesťan, který přišel s teorií, že Anežka Hrůzová nebyla zabita na místě, kde bylo nalezeno její tělo, a že pravděpodobně byla obětí rodinného sporu, a dr. Bulova, židovský lékař.

Poznámky k překladu[editovat]

  • Řeč dra K. Baxy v Českém zemském sněmu se konala až 29. prosince 1899. Viz: zde a násl.
  • Tento svazek Židovské encyklopedie vyšel v roce 1905. Hilsner byl propuštěn až v roce 1918, rozsudek ale nikdy nebyl zrušen.