Ženy a milenky slovanských básníků/Z memoirů o Prešernovi

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Mademoiselle Kora	Z memoirů o Prešernovi	Signora Rachela

Údaje o textu
Titulek:	Z memoirů o Prešernovi
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 53–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:France Prešeren
Související na Wikidatech: France Prešeren

Na podzim roku 1848 nedaleko městečka Krajnu procházeli se po levém břehu Sávy dva mužové. Chladné paprsky slunce, které zvolna k západu se sklánělo, zlatým ruměncem lemovaly mohutné obrysy v pravo se zdvihající hory Šmarnské. I v dálce táhnoucí se věnec olesněných pahrbků, jež znenáhla obepínala vzdušná síť lehounké mlhy, zdál se býti probodán jejich žhavě lesklými šípy.

Celá však nádhera purpurových nebes ztápěla se v hlubině stříbrných vln, po nichž dlouhé, zářící pásy byly jako posázeny nekonečnou tříští rubínů a chrysoprasů. Po březích roztroušené palouky, i teď ještě pokryté bujnou zelení, byly omámenému zraku vítaným odpočinkem, jehož nerušila ani vtělená elegie přírody — žloutnoucím listím obalené větve stromoví, kteréž hradbou rozložitých sadů obklopovalo červené střechy městských domků, nad něž zdvihala se k výši bílá věž nevelikého kostelíka.

Mladší z obou mužů, tváře bledé, avšak nad obyčej výrazné, jehož drobné oči zvláštním ohněm svítily pod bohatými kučerami dlouhých, kadeřavých vlasů, dlouho upjatě pozoroval čarokrásný západ a z malých, delikátních jeho rtů vydral se po chvíli těžký vzdech.

„Což po té kráse veškeré!“ zvolal zamyšlen. „Zmizí za okamžik a to celé zlatisté nebe stane se jednotvárným, šerým. Zrovna tak jako můj život — a pak přijde noc, ta hluboká, věčná noc.“

„Buď mysli veselejší, Prešerne!“ namítal značně starší jeho druh. „Po západu přijde zase jitro — a také tobě už nastal jiný, krásnější život. Konečně dopracoval jsi se samostatnosti — jako advokát i jako básník budeš moci věnovati všechny své síly tomu dobrému slovinskému lidu, jemuž potřebí toliko schopných vůdců a škol, aby povstal z nynějšího ponížení a stal se národem silným, neodvislým.“

„Po tolika letech, Chrobato!“ usmál se melancholicky Prešern. „Když všecky první, nejlepší síly jsem rozbil o skaliska všedních zápasů o chléb a poněkud jen slušnou existenci. Však ve Vídni dobře se o to starali, aby sokolíku křídla se polámala. Kolik mladších soudruhů, bez mojí píle i mých zásluh, dávno již si dobylo čestného postavení, a já teprv teď, kdy na mé hlavě začínají se jeviti předčasné šediny, výsledek probdělých nocí a sklamaných nadějí.“

„Ale bohdá všem a netoliko nám, leč i všem národům Rakouska nastane opět vesna — svobodný život! Konstituce vzpružila všecky naše síly a nehodný syn, jenž by domovině odpíral pomocné ruky!“ horlil přítel.

„Snad, snad! Mne však život naučil pochybovati. Nezažil jsem na světě opravdového štěstí, radosti ani jediné — —“

„Ani jediné? A což v Lublani tvá nevěsta, tvoje žena před Bohem, když ne ještě před očima lidí, a dceruška tvá i syn?“

„Matka mých dětí nebyla tou pravou mojí láskou… Tady v ňadrech jitří se jiná, hlubší rána, stále krvavá…“

„Julie Primicova!“

„Ano, Julie Primicova! Ten démon s lící anděla, ta dívka hrdá, ukrutná, a přece tak milovaná a nezapomenutelná! Její obraz nikdy nezmizel z mojí duše! Dlí tam věčně jako vyryt v žulu, kterou nedovedly zachvěti ani nejzuřivější bouře života. Ah, darmo vzpomínám!“

„Není větších bolů, než v čase bídy myslit na své štěstí!“

„Ne štěstí! toho ani krůpěj!“ zvolal básník vášnivě. „Od té chvíle, kdy jsem ji spatřil ponejprv, byla mému žití zdrojem nejtrpčích útrap. A přece jak sladké a drahé to byly doby! Byl jsem chudým gymnasistou, vždyť víš sám, že Vrba, rodná moje víska, má sice čarokrásné chlumy, snivá údolí a temné, svěží hvozdy, ale nedostatek úrodných rolí… a ty kamenité stráně sotva že uživí mozolnou, zkrvavělou dlaň… a tehda se mi jí dostalo jako žačky. Otec její dávno byl mrtev, zanechal však rodině bohaté dědictví, tak že Primicovi náleželi v Lublani k nejpřednějším. Ale při sám Bůh, to nebylo příčinou, že jsem pozvedl k ní zraku — vždyť byla ještě pouhým dítětem. Nevýslovné kouzlo, kteréž sám nebyl jsem s to si vysvětliti, mne k ní poutalo. Vše stalo se mi jasným teprve o řadu let později…“

„Když jsi se do ní šíleně zamiloval.“

„Ba veškerou duší a na věky! Snad nebyla ani kráskou, jak vy říkáte. Postavy jsouc malé, avšak stepilé, měla světle rusý vlas, oči modré jako lazurový oceán, pleť neobyčejně jemnou, takřka průzračnou. Ale jediný pohled dostačil, aby se zmocnila tvé duše. Jak byla veselá! Čilá jako srna, velmi ráda se smála a ty naše zádumčivé písně krajinské zpívala s takou náruživou vřelostí, že srdce v člověku mimoděk se rozplakalo. Bývala i sdílnou, důvěrnou — leč toliko ve společnosti mužů. Uprostřed žen byla mlčeliva, málomluvna.“

„Bylo jí tenkráte sedmnáct let — a ten, jenž ti byl sokem ve škole, stal se ti soupeřem v lásce.“

„Máš pravdu. Antonín šlechtic ze Scheuchenstuelu byl matce Juliině, pyšné lublaňské patricijce, ženichem vítanějším. Křivdíš mu však, byl to dobrý hoch. Vždyť sám za to nemohl, že mu dal osud šťastnější hvězdu. Ostatně teprv za sedm let po zasnoubení stala se Julie jeho chotí. Já neuměl si získati jejího srdce — —“

„A své srdce a svůj zpěv jsi jí posvětil. Tehda právě povstala koruna tvých básnických inspirací, tvůj „Znělkový věnec“. Její jméno, složené dle pořadu z počátečních písmen jednotlivých znělek, slávou zářiti bude vždy až do příštích věků. Dal jsi mu nesmrtelnost a jediné sobě nechal jsi žluč a hořký žal…“

„Svých prací sobě necením. Jsou to pouhé začátky něčeho lepšího, co snad v budoucnosti teprv na našich luzích rozkvete v bohatší žeň. Ale vše, co bylo s mých sil, jsem chtěl dáti jí. Po mé smrti najde se ještě více v mých papírech — to nejlepší, na čem skutečně si zakládám.“

„Nemluv o smrti! A rovněž nehaň svých básní! Celá Krajina je zpívá — rozlehají se po všech údolích. To přece neupřeš, že tvůj lid tebe pochopil, že ti úplně porozuměl.“

„Avšak ona mi nerozuměla! Marně hledal jsem jediného slova uznání na jejích rtech. Marně jsem k ní volal: ‚Píseň moje nádobou jest toliko pro tvé jméno! Sladký hlas její zanese je ku slovanským bratrům na východ i západ, sláva tvá, na urně jsouc vyryta zlatými písmeny, čísti se bude u všech národů. Jas bude z něho pláti i tehda, až oba budeme za brodem Charonovým. Vše ví, že tě miluju: noc, která mne slyší trpce vzdychajícího; jasné jitro, poledne i zášer večera; stěny mé jizby, klidná samota, celé město! Ví to růže, rostoucí při cestě, kudy se procházíš, ptáče, jež nad ní poletuje, práh tvého domu, každý jeho kámen i stezka, která jde k němu, vše, vše… jen ty tomu nevěříš!…‘

Odpovědí byl mi výsměch a nezasloužené pohrdání. Ani jediný laskavý pohled mne neodměnil, ani jediné ‚s bohem‘, když pozdě do noci, v předvečer sňatku, stál jsem pod jejím oknem, boje se, že toho nesnesu, stane-li se chotí muže jiného!“

„Julie byla bělostna jako sníh a také tak chladna.“

„Ano, její srdce bylo kamenné. Horšila se, že jsem se odvážil ji opěvovati. Může-li osud básníka býti bolestnějším? Vždyť jsem nic pro sebe nežádal, jen za její štěstí se modlil. A přec, když její nejmilejší družce, milencem nehodně opuštěné, jsem poslal báseň, vyjadřující žal a soustrast s jejím hořem —“

„Julie pokládala to za poslání sobě a za — urážka.“

„Tím byla podkopána moje víra v její ušlechtilý cit. Také já jsem byl hrdým a to v té době jsem napsal:

Bys na ně vzpomínala, prosili tě,
z nich poslední já hrd jsa neprosil;
jich nepomníš, mne v mysli své však, dítě,
přec budeš chovat do posledních chvil…“

„A věnoval jsi se svému povolání.“

„Víš sám, doktore, s jakým zdarem. Na cestu sypaly se mi překážka za překážkou. A sotva že teď, s duší chorou a sestaralou, budu s to zaříditi sobě vlastní krb — a ještě i za to, příteli, jen tobě děkovati mám!“

„Sobě, sobě především! Teď s novou chutí chop se práce — zdar tě nemine!“

„Již jest pozdě, milý Chrobato, osud naučil mne nezapomínati.“

„A té, která ti obětovala všecko, nevzpomínáš ani slovem!“

„Jí děkuji za těch několik úsměvných chvil v celém žití. Brzy, brzy již k sobě ji přivedu z Lublaně a dám drahým dětem otce. Ale slunce již zapadlo. Pojď rychleji, víš dobře, že večerní chlad velmi neblaze působí na moji chorobu…“

Šli stezkou ruku v ruce, mlčky, beze slova. Lid, který do města se vracel z polní práce, krásný, vysoký, jak zřídka bývá mezi Slovinci, pozdravoval je z daleka. Nad Šmarnskou horou vynořil se z oblaků zlatý srp měsíce, ozařuje tichnoucí údolí zvláštním magickým světlem. Jejich krok ztrácel se v pěšinách velikých sadů, které vrhaly jim pod nohy žloutnoucí listí, — také obraz ztraceného žití… Konečně větve obrovských jabloní zahalily jejich postavy do úplného stínu. Oba přátelé zmizeli v tichých uličkách spícího města.

* * *

Prešern nedočkal se vyplnění ani té poslední ze svých illusí. Zemřel již 8. února roku následujícího, dříve, než byl s to i před světem zadost učiniti svým povinnostem otce a manžela. Pozůstalé pak jeho básnické spisy, dosud neuveřejněné, kázal děkan Dagarin, jenž ho zaopatřoval, uvrci — do ohně…