Ženy a milenky slovanských básníků/Neznámá

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Signora Rachela	Neznámá	Panna Eglantina

Údaje o textu
Titulek:	Neznámá
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 73–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Zygmunt Krasiński
Související na Wikidatech: Zygmunt Krasiński

Byla odněkud z Volyně, Polka, provdaná. Povahou nervosní a náruživá, vynikala nad svoje okolí neobyčejnými přednostmi ducha i srdce. Šlechtil ji hluboký cit, nabyla vzdělání vysoce pečlivého a honosila se vytříbeným, jemným uměleckým vkusem. Žila v poměrech obyčejných, ale spořádaných a šťastných. Manžel její byl dobrák, zámožný, bohatý šlechtic polský, a choť svoji zbožňoval. Měla i děti, které náruživě milovala. Zdálo se, že je stvořena k tomu, aby vedla klidný, bezstarostný život polské venkovské šlechtičny, která nikdy nepoznala nedostatku, strádání, hoře. Všichni ji ctili, v kruzích aristokratických požívala obecné vážnosti. Den po dni míjel před ní v idylickém, mírně zvlněném tempu, přinášeje s sebou řadu obvyklých příhod, někdy starostí, jindy radostí, při nichž duše se nezachvěje, srdce nezabolí.

Ale šťastnou se necítila. — Nevěděla sama, co by jí scházelo. Dostalo se jí všeho, po čem zatoužila, nižádné libůstky nemusila si odepříti. A přec tísnil ji zhusta jakýsi neurčitý, nevysvětlitelný stesk. Vloudil se jí samoděk pod dlouhé, hedbávné řasy snivých očí, závojem nevystihlých tuch obestíral jí mysl, nepokojil srdce. Krásnou, zajímavou hlavu skláněla mnohdy zadumána a jako unavena do bílých loktů, noříc se v melancholické myšlénky. Hleděla se rozptýliti, zaměstnati, vymýšlela si nejrůznější práce a drobné zábavy, aby zapudila prázdnotu, kterou čím dále tím zjevněji pociťovala v duši. Žíznila po mocných, vzrušujících dojmech a žila smavou, příjemnou idylku. Marně se bránila, marně hleděla přehlušiti vnitřní svoji nespokojenost. Domnívali se, že je nemocna a radili, aby odjela do cizozemských lázní, aby cestovala.

Uposlechla. Bylo to nedlouho před rokem 1834, když nejspíše v Italii se setkala se Zygmuntem Krasińským.

Také potomního básníka „Irydiona“ a „Nebožské komedie“ byl zahnal osud do vyhnanství dobrovolného. Osud trpký a nezasloužený, skutečné drama, které stihlo jej náhle, nepředvídaně jako sotva patnáctiletého mladíka. Roku 1825 zemřel car Alexandr I. a následkem spiknutí, které vypuklo při nastolení Mikuláše I., vyšlo na jevo i několik tajných spolků v Polsku. Nastalo dlouhé vyšetřování, zatčeno množství osob a konečně vláda svolala sněmovní soud, nejvyšší to tribunál zemský pro politické zločiny, aby nad obviněnými pronesl rozsudek. Senátorové, majíce na zřeteli současné poměry i hlas veřejného mínění, prohlásili obžalované za nevinna. Proti tomuto rozsudku hlasoval jediný místopředseda soudního tribunálu — otec Zygmuntův, hrabě Wincenty Krasiński.

Není proč se tomu diviti. Hrabě byl vojínem, generálem ruské armády, a protože vina přestupníků byla dokázána, nešel za radou vlasteneckého citu, ale činil, co činiti velelo mu svědomí a domnělá povinnost. Důslednosti tohoto skutku nedaly na sebe dlouho čekati. Hrabě pozbyl najednou veškeré dřívější populárnosti i všech přátel.

Nedlouho na to zemřel náhle Petr Bieliński, předseda soudu, a mládeži akademické zakázáno pohřbu se súčastniti. Avšak studující vzájemně se zavázali, že vládního rozkazu neuposlechnou. Také vskutku všichni k pohřbu přišli až na jediného Zygmunta, který po přání svého přísného otce dostavil se do přednášek o polském právu, jež učený professor Bandtkie jemu samotnému celé dvě hodiny vykládal. Když následujícího dne objevil se opět mezi svými soudruhy, byl jimi po přednášce Ludvíka Osińského insultován. Okamžik ten hluboce otřásl citlivou duší mladého aristokrata. S bolestí dlouhá léta na něj vzpomínal, ač dávno všem odpustil, a ještě v „Nedokončeném poematu“ napsal: „Hrdý byl ze mne hošík, ač nedorostlý a útlý silami. Kráčel jsem středem jich všech s pýchou na čele, vědom toho, že mne nenávidějí, ale proč, nevěda! Křičí: „Panicz, panicz!“, jakoby hanbou bylo, že mohu ukázati, kde za vlast hrdlo dal nejeden z mých předkův a v kterém kostele leží pochován. Bože! v dětských prsou ponejprv tehda peklo se zrodilo…“ Ale našel rovněž smělé a rytířské ochránce — ujali se ho Konstanty Gaszyński a Konstanty Danielewicz, k nimž od té chvíle přilnul nejčistším a nejsrdečnějším přátelstvím.

Nicméně další pobyt ve Varšavě stal se Krasińskému nesnesitelným. Provázen mentorem Jakubowským odjel roku 1829 do Švýcar a od těch dob takřka nepřetržitě meškal v cizině. Morální útrapy jeho se ještě zvýšily, když 29. listopadu r. 1830 vypuklo v Polsku povstání a generál Krasiński stanul při ruské straně. Zygmunt upadl do těžké choroby nervové, při níž i zrak jeho byl nebezpečně ohrožen, a teprve po dlouholetém bolestném strádání se pozdravil. Ovšem jenom tělesně — duševní jeho muka mu zůstala, ale měl proti nim již zbraň nad jiné mocnou: poesii a lásku.

Již na podzim r. 1830 zahořel Krasiński prvním mladistvým zápalem k půvabné Angličance, která s ním zároveň prodlévala v Ženevě. Miss Harry měla pěkné oči a zlatý vlas, a nadšení osmnáctiletého básníka bylo tak veliké, že k domu, v němž bydlila a jenž byl položen při samém jezeře, mnohdy i koňmo vodou se pustil, a když později odjela do Londýna, vždy přece pod jejími okny smekával. Ale toto první májové vzrušení nezůstavilo v duši Krasińského krom hrstky vzdechův a několika sentimentálních dopisů žádných zvláštních sledů. Vzpomínky na Miss Harry rozprchly se jako jitřní mlha, když spatřil onu, kterou biografové jeho nazývali doposud — „Neznámou“.

Nejsou nám povědomy bližší okolnosti, kdy, při jaké příležitosti se ponejprv setkali. Ušlechtilé, krásné, idealní ty dvě povahy záhy se pochopily a sobě srozuměly. Vždyť uprostřed všedních lidí, plných přetvářky a egoismu, byli oba zelenou oasou, kde klíčilo símě vřelého, opravdivého citu a šlechetných snah. Navzájem sobě se obdivovali — a z obdivu, jak známo, k intimnější důvěrné přízni schází již jenom krok. Tehda nebyl Krasiński ještě oním mučedníkem fysicky zlomeným, v němž toliko geniální duch zdolal opírati se tělesným strastem. Zotavil se úplně po nedávné dlouhé nemoci a stal se z něho mladý muž plný ohně a zajímavosti. Byl duchaplný, jarý, činil si pro budoucnost nejsmělejší plány a hluboký, zádumčivý jeho zrak i tragicky chmurný osud v očích citlivé, chápající ženy činily ho ještě interessantnějším. Stýkali se často, hledali se a brzy nemohli se bez sebe obejíti.

Krasiński lačnil po přízni vášnivé a závratné. Nebylť dosud poznal skutečné lásky a nezvyklá, snad i poněkud chorobně nervosní její bytost vábila jej k sobě neodolatelně. Věděl, že příští jejich osud nemůže slouti štěstím. Ale nebyl s to, aby potlačil neukrotitelný hlas srdce, které volalo o svoje právo. Horší a krutější boje však musila podstoupiti ta, která v básníkovi rozžehla plamen první veliké náruživosti. Nežli celou duší se mu oddala, co stálo ji vnitřních zápasů, co výčitek svědomí, co hořkých slz! A přec již při první s ním rozmluvě jasně cítila, že v něm nalézá vše, co jí dosud chybělo, že záhada její nespokojenosti, touha, veškeré sny a stesky ve slunci jeho lásky se roztavily jako březnový sníh a ustoupily pocitu nikdy před tím nepoznanému, pocitu vroucí a hluboké lásky. Povinnost však zastoupila jí cestu s tváří hrozivou. Tak má odplatiti věrnému, laskavému choti za všecku jeho starostlivou něžnost, za spokojenost několika let plných míru a domácího blaha? — A co více — měla děti… Krásné, ruměné, zlatovlasé děti, svoji radost a svoji pýchu, své štěstí největší…

Ale byla přec jenom ženou, na niž usmál se v životě svit první lásky. Bojovala a — podlehla. Slabá, nestřežená chvilka rozhodla osud obou mladých, ušlechtilých duší. Byla to smutná, velmi smutná láska.

Každé objetí, každý polibek byl vykoupen řadou morálních útrap. Vždyť vše za sebou musila nechati, rodinné štěstí, dobré jméno, úctu společnosti, s kterou se stýkala. Ale přec vytouženému miláčkovi nesla vstříc celé to svoje oddané, zlaté srdce. Uměla nahlédnouti do jeho duše, čísti nejtajnější jeho myšlénky. Cítila, že má potřebí sestry, ba více nežli sestry i nežli milenky — srdce, které by pochopovalo tajemné hlubiny geniálního ducha, hvězdy, která by v každé chvíli, z každého soumraku i v závrati nejtemnějších společenských bouří a převratův ukazovala výš k zářícím ideálům. Tehda právě vytvořil Krasiński svoji „Nebožskou komedii“, ono podivuhodné sociální drama s křesťanským reliefem, jemuž podobného v poesii světové bychom nadarmo hledali.

Avšak jestliže chvíle štěstí podobají se podzimnímu listí, které nejmenší větřík roznáší do šírého světa, u Krasińského nedělo se jinak. Milenka jeho musila z Italie odjeti. Krasiński zůstal sám a jen přátelé Danielewicz a Jaroszyński, kteří nevzdalovali se od jeho boku, byli s to zoufalému, nespokojenému srdci jeho poskytnouti útěchy. Život plný obav a neklidu nastával oběma milencům. Aby na kratičký okamžik buď v Ostende nebo v Terstu se shledali, musili projížděti půl Evropy a loučili se opět s myšlénkou, že snad již nikdy se neuvidí. Po jednom z takých rozloučení píše básník svému příteli: „Zastal jsem ji dvojnásobně tak mne milující jako dříve. V životě svém dojista již takových šťastných dní více nedoznám. Snad bude Ti milé zvěděti, že ten, který Tě miluje, dostal se do ráje a z ráje Tobě píše.“ Bohužel ony rajské okamžiky bývaly trpce zaslouženy. „Obě dvě ty povahy,“ podotýká Jan Gnatowski, „vyšší v každém ohledu nežli obklopující je společnost, delikátní, umělecké a šlechetné, pociťovati musily s dvojnásobnou silou vše, co morálně zlého a podle světa nepravého bylo v jich poměru; každá chvíle rozkoše a milostného opojení musila býti zakoupena dlouhým a těžkým utrpením…“

Dostavily se nepříjemnosti i jiného druhu. Roku 1835 list milenky Krasińského jemu zaslaný, na poště dostal se náhodou v ruce dobrodruha téhož rodového jména, který hanebným způsobem ho zneužil. Psaní otevřel, seznal obsah, četl jej lidem, chlubil se, jakoby pro něho byl psán, a lidé — na předním místě ovšem sourodáci — vskutku začali již jméno neblahé ženy strhovati v kal nízkých klevet a mrzkého osočování. Té doby shledal se s ní Krasiński v Išlu — v jakých okolnostech, o tom nejlépe nám svědectví podává list, poslaný příteli jeho hraběti Lvu Sołtanovi z Terstu: „Nalezl jsem ji ve stavu nejhroznějším — a nebeský můj ráj prýskl rázem. Polky, paní G… i ostatní byly v Išlu. Není pomluv, není potupy a zloby, kterou by tu moji ubohou nenapojily. Zvláště ta G… slepená ze žluči a kalu, vyčouhlá, podobná kostlivci, zoufající nad uprchlými vnadami, vzteklá, že někdo jiný je krásný a milovaný, pod maskou přátelství plná nenávisti a podlosti, lhářka, utrhačná a přec řečnící ve jménu ctnosti! Dni tam strávené byly mi peklem. Večer teprv jsem si oddechl, když všichni usnuli: v onom saloně na věky památném, uprostřed keřů hortensií, při polosvětle lamp, při blesku jejích slzami naplněných očí. Tam celá její duše tak šlechetná a dobrá v slzy roztavovala se přede mnou tam umučenou proto, že miluje, jsem si zamiloval ještě více nežli předtím… Nikdy jsem nemiloval, nevěděl jsem, co je láska; teprv dnes, sestoupiv s nebes do pekel, jsem to poznal. Teprv dnes chodím po vysmahlé dlažbě města (Terstu) a chtěl bych se položit a na ní zasnouti, tak mne trýzní každá chvíle bez Ní. Jestliže byly jaké bludy, Bůh nám je odpustí. Trudno, tolik zápasit jak ona a tolik milovat i ctít jak já.“

Lze poznati z tohoto úryvku, že jej psal netoliko vášnivý milenec, ale především také snílek, který tuto číši bolestných dojmů pil s nedočkavostí a snad i s mimovolnou, bezděčnou zálibou. Jinak bylo na její straně. Tam jevil se život v celé tragické příkrosti s důslednostmi, jimž nebylo možná se vyhnouti. Co dělo se v té důvěřivé, srdci vše obětující ženě, ocenil Krasiński teprve o tři léta později, když v římské Kampanii psal dojímavé, srdceryvé verše, jež klade v její ústa:

„Vše pro tebe již ztratila jsem v žití!
Já opustila pro tebe své děti,
ač Bůh mi kázal věčně u nich dlíti —
v jich nyní stranu moje duše letí!
Kde jejich kolébka, kde smavá líčka?
Kdo rusé jejich vlásky splétá, hýčká?
Ač nadšený tvůj hlas mi pomoc věstí,
přec tolik nevznítí v mém srdci štěstí,
co sen jich němý, vzdech, jejž duše vyčká!
Viz! Já též mohla čistá být a svata,
teď kletba věčná za mým krokem chvátá!
Mým dětem otec neodpoví, plaše
když zeptají se: „Kde jest matka naše?“
Tak trpce, zimno mi a temně v duši —
leč myslívám, že hořký pláč můj vzruší
andělů srdce… Chvíle smrti siná
však odbila a muka moje střeží.
Bol zmírání se v ňadra má již vtíná,
a boží prst již na čele mi leží.
Zdaž ty, mne milovav, zde opuštěnou
též zradíš mne? Tu, již jsi nezval ženou
a která víc ti byla nežli žena,
milenka, sestra — nad všeliká jména,
jež lidé kdy jen svaté lásce dali —
vždyť lidé lásky nikdy nepoznali.
Já lásku znám — jež mukou pekla mrazí,
když slza v oku vyplakaném schází!
Dej mi svou ruku! ať vím že jsi při mně —
tys velký, krásný, máš zrak archanděla,
když marná pýcha nehyzdí ti čela
a pravdy svit jen září s něho v hymně!
Dej mi svou ruku — slyš! Zde, přeji sobě,
u římských trosek pochováš mne v hrobě,
jejž pahorků lem ovíjeti bude
a krýti břečtan, hlohu květy rudé…
A v bílý kámen vryješ na ruinu
pak prosbu k Bohu, pod cypřiši v stínu
ten kámen za mou by se modlil vinu!“

Hluboká melancholie zmocnila se její duše. Nebyla s to, žíti dále v podobné nejistotě, vydána za kořisť klevetivé chásce nejrůznějšího druhu. Chtěla rázem vše ukončiti, překaziti, aby jinými byla obviněna a potupena. Nezbylo než učiniti krok rozhodný. Jakého byl způsobu, sděluje s přítelem opět Krasiński v jednom ze svých listů:

„Ona za deset dní odjede. Já ihned potom. Co jsem vytrpěl, o tom nemáš ponětí. Jak jsem byl šťasten, taktéž zřídka kdo býti může. Ale to štěstí je onoho druhu, které zabíjí spíše, než aby sil přidávalo. Co mi nejmilejšího z toho všeho zůstalo, jest představa, že šlechetnější ženy na světě není, a přesvědčení, že takového srdce marně bych již v životě hledal. Ah! co mi život otravuje, je to, že ona si umínila vrátiti se domů. Muž ví všecko. Ona mu sama vše psala. Ví tudíž, co ji čeká. Ale pokládá za povinnost odvésti mužovi děti a trpět. Vidí v tom jakýsi způsob pokání. Ale nebude míti sil a zemře… Již teď několikráte za den omdlévá, bledá jak mrtvola, neb rozpálená jako v horečce. Ale krásná vždy a sladká, andělsky sladká! Lidé to nazývají poblouzením, kněží hrozí za to peklem, ale což jestli to poblouzení již samo v sobě peklo svoje zavírá? Jestliže květ tím samým, že se na chvíli rozvinul, musí schnout a umírat? Bídný to svět, v němž jediné štěstí nazvali zločinem a bídná společnost, která, aby se udržela, musí lháti… Za několik dní skončí se moje mladost, vesna života mého. Začne se druhá polovice existence: rozum, jak lidé říkají, rozšafnost! Což u některých znamená podlost, u některých hlupstvo, a zřídka u kterých ctnost…“

Nelze než obdivovati se přímosti a šlechetné, žádné oběti se neštítící povaze družky Krasińského, která za svoje provinění v očích světa tak trudnou uložila sobě expiaci. Za tu lásku, jež přinášela jí čím dál více hoře než radostí, které však nemohla a nechtěla se vzdáti, volila podstoupiti již na té zemi očistec nejtrpčích strastí. Sama před svým manželem se obžalovala. Jaký život ji očekával? S jakým pocitem mohla přivinouti k srdci své děti, jaké myšlénky bude v ní buditi pohled na ty malé, rozkošné rusé hlavičky? Vše stane se jí odříkáním, trestem nejbolestnějším. Jen u žen římských v nejdávnějším starověku nalezneme tolik energie, tolik pevné, nezvratné vůle. Již tímto činem očistila se před každým soudem budoucnosti.

Jinak bylo u Krasińského. Čím výš milenka jeho stanula v ohledu morálním, tím více vlastní jeho osobnost ustoupila v pozadí. Všecky ty neblahé okolnosti doléhaly na něho ovšem velmi těžce. Ale přes to, že chápal i oceňoval dosah skutku, jejž vykonati si předsevzala, nepocítil plně hluboké jeho tragiky. Obsah jeho listů z té doby oplývá sarkasmem, nespokojeností, ale také vyzírá z něho jistá choutka své žití dramatisovati. Jest v tom dojista cosi patheticky divadelního, když píše: „V těchto dnech los mojí duše se rozhodne. Buď vznítím v ní jiskru, nebo všecky síly sebrav stvořím sobě ideálně nějakou bytost, kterou bych miloval, a dám jí tvar, neb konečně se přesvědčím, že jsem hlupákem na věky a rozkážu sobě udělati maličký sarkofág ze želvoviny s nápisem dne, v kterém jsem se s ní rozloučil a vezpod bude: „Den smrti mého rozumu.“ Ale co budu dělati potom? Či svině budu pást, či stříhati ovce, či na bubeníka se vycvičím, aneb, jako můj ujec, založím továrnu na hrnce? Tolik cest přede mnou a já váhám? Ne, — ne. Zřídím sobě spodky à la général Alexandre i dlouhý plášť a budu z něho sypati žemle vídeňským lazarům. Anebo… ožením se, usadím se v Římě, kachny z Haliče uvedu do Colossea a budu přepisovati elegie své ženy nad nimi.“

Není zde němého, těžkého žalu, té bolestné odhodlanosti, která hroty svoje zapouštěla do duše oné, jež pravila: „I já jsem mohla čista být a svata…“

Podrobných zpráv o tom, jaký vedla život milenka Krasińského, když „odvedla manželu svému děti svoje“, nemáme. Ten celý svět nekonečného morálního utrpení zahalen před námi neprostupnou rouškou. Jen v listech Krasińského nalézáme řídké, ale vždy smutné toho sledy. V letech 1836 i 1837 trvá vše beze změny a přes mnohé nesnáze několikráte bylo jim možno se setkati. Avšak ponenáhlu vkrádá se v jejich lásku nový, rozrušující živel. Ve slovech básníkových, když o své milence vzpomíná, znáti začasté jakýsi tlumený hněv, jakousi lítost nade vším, co mezi nimi se udalo. Zdá se, že básník s letorou svojí živou, nestálou, vždy nových dojmů vyžadující, přes všechno umíněné přemáhání se v passivní své úloze nemohl najíti blaha, o němž blouznil. V jeho lásce vedle vroucího srdečného citu též zhusta důležitou roli měla obraznost. A není divu. Tužby mládí ozývaly se v něm mohutně, lačnil po svěží, nespoutané radosti, po úsměvu a štěstí — místo něho však odkrýval v duši své jenom vzpomínky zažitého příkoří.

A budoucnost? Ta byla úplně beznadějná.

Nelze popříti, básník náš chladl zvolna, ale nepřetržitě. Milenka jeho dojista zasloužila vášně hlubší a vytrvalejší. Vždyť také ona více ztrácela. Krasiński, což plně sluší uznati, nepoddával se této mimovolné únavě bez odporu. Ještě r. 1837 psal příteli po opětném s ní setkání se: „Viděl jsem ji po tři dni; co z toho vidění zůstalo v mém srdci, ostatku mého života bude druhem: soužení, smutek, oddanost… Řeknu ti, že bys jí nepoznal: hoře i choroba tak ji přetvořily. Tím dražší je pro mne. Její oči z blankytných v temné přihaslé se změnily. Krása lící zůstala, ale mrtvá, ustrnulá, v duši nic, kromě stálého žalu, stálých muk u lásky ke mně. Chci přestat o tom mluviti a nemohu.“

Z několika těchto slov vyzírá plasticky zlomený, neblahý život milenky Krasińského. Je to tvář Nioby, tragicky stažená maska hrdinek Euripidových. Zapadlé, hasnoucí její oko více nám zjevuje, nežli proud nářků nejvýmluvnějších. Nicméně zůstala krásnou — zbožňování hodnou. Krasiński však jediný výslední dojem si podržel, ten totiž, že pro budoucnost mu nezbývá nežli soužení a hoře. Teprve na konec ještě dodal: oddanost. Ale buď jak buď, byl si vědom toho, co činiti mu velí čest a také ve zkoušce ohněm, která pro něho hned v zápětí se připravovala, zůstal vítězem.

Generál Krasiński, otec Zygmuntův, pokládal synův milostný poměr za pouhou mladickou avanturu. Z počátku si ho valně ani nevšímal. Teprve když se stával známějším a v kruzích aristokratických budil pozornost, umínil si všemu rázem učiniti konec. Starý voják, povahy despotické, přivyklý u svého syna k bezvýminečné poslušnosti, hřešící nejednou na jeho oddanou a ku každé oběti ochotnou lásku, nad to ještě plný ctižádosti a snův o synově kariéře, měl za to, že stačí pouhý rozkaz, aby mu všecko jinošské blouznění vyšumělo z hlavy. Rozhodl se starým polským obyčejem syna oženiti, neboť to dle šlechtických tradic bývalo nejlepším receptem proti přechmatům mladého mozku. Sám, v nejmenším na něho se neohlížeje, vybral Zygmuntovi nevěstu.

Avšak zmýlil se. Odpor byl mnohem tužší, nežli se nadál. Krasiński odmítl návrhy otcovy určitě a rozhodně. Zmiňuje se o této záležitosti podotýká však, ne bez tajného stesku, že dívka byla „krásná jako anděl, sličné postavy“, že všecko v ní připovídalo dobrou ženu, „i směr ducha, i přirozenost, i vychování“. Nebyla to slova lásky vášnivé a plným plamenem vybuchující, leč spíše cit pouhé chladné povinnosti, rozpak ozvavšího se svědomí, když 6. května 1837 psal z Vídně hraběti Sołtanovi: „Buď mým soudcem — víš, jak velice jsem miloval tam tu a znáš všecky koleje s ní prošlé. Ona zahrnula veškerou moji minulost, ale v ní není pro mne žádné budoucnosti. To jsem věděl vždycky; ona to cítila rovněž jako já. Ale pro ni jsem já vším, ač daleký, ač ničím codenním, praktickým, nedotýkající se jejího okolí; vším, neboť jsem ji před lidmi i před vlastním jejím svědomím pozbavil pokoje, vyhnal ji morálně z domácích prahů, neboť mi ona všecko obětovala a dnes jest nešťastnou, bez dřívější oddanosti k životu, jemuž byla přivykla, bez dřívější spokojenosti srdce i rozumu… Nyní jedinou její úlevou, potěchou jest myšlénka, že jsem ji nepodvedl, ale že jsem ji miloval; myšlénka, že se obětovala pro někoho, jemuž hodno bylo oběť tu přinésti. Kdybych s jinou se oženil, probodl bych jí srdce na věky. Nepochopila by nikdy, že možno pojmouti ženu jinou a jí zůstati přítelem, bratrem a milovati ji srdcem, vděčností. Kdybych se oženil, připadalo by jí, že ztratila dobrou pověst a snad i spasení své duše pro hříčku měnlivého člověka…“

Toto vyznání, jak ze všech okolností souditi můžeme, upřímné, podává nám hlubokou i věrnou perspektivu v duševní stav obou milenců.

Milenka Krasińského, posvětivši svůj život velké a vášnivé, byť scestné svojí lásce, mimo ni nemá jiné myšlénky, jiného štěstí na zemi. Od počátku až ke konci jeví se touž šlechetnou, hrdinsky trpící ženou, která dovede pro toho, k němuž přilnula na věky, nésti každé břímě i každou útrapu. V něm soustředila veškerou poesii, všecko blaho svého života a nemyslí na jiné. Silou, která ji podpírá, aby nad ztroskotaným mírem své duše nezoufala, jest přesvědčení, že jí Krasiński neoklamal. Nečiní mu výčitek, vše, co následuje, přijímá s resignací. Ale básník-psycholog dobře uhodl, že jí k tomu nevyhnutelně potřebí mravní opory — jeho neproměnlivé stálosti. Tím hůře, že sám pro odmítnutí nevěsty otcem vnucované nemá jiného motivu. V srdci svém nenašel žádného něžnějšího výrazu, nežli to, že ji miloval (a snad již nemiluje!) a kdyby se oženil, že by se domnívala, že pohřbila svoji dobrou pověst i spasení své duše pro člověka vrtkavého. Věda, že by ji takový čin jeho zdrtil, odřekl se manželství a jeho radostí. Avšak v jakém tonu o všem píše! Při každém slově znáti, že ho již poměr ten unavuje a tíží nesnesitelně. Praví otevřeně, že v ní pro něho není žádné budoucnosti. Což dříve o tom nevěděl? Nemohl-liž hned z počátku, když ji strhl ve svou žádostivou náruč, si představiti, k jakým koncům důsledně dojde? Rád by jí byl pojednou toliko přítelem a bratrem, chtěl by za ty předešlé dni opojivého štěstí odpláceti — vděčností. Sám dojista netušil, píše uvedený list hraběti Sołtanovi, jak záhy vykouřilo se mu ze srdce dřívější nadšení, jak chudou a nestálou byla jeho láska! Lze si ovšem psychologicky vysvětliti, ač nikoliv zcela omluviti jeho ochladnutí přirozenou reakcí, která musila nastati při nenáhlém vystřízlivění. Čím dále, tím patrněji však vysvítá, že té, která pro něho vše ztratila, nemiloval tak, jak zasluhovala. Bylať hodna lásky největší, nejobětavější. Ale láska Krasińského kotvila více ve fantasii, více v touze po vzrušujících dojmech, nežli v srdci. Nové důkazy toho nalézáme hned v zápětí v další jeho korrespondenci.

Na zprávu, že se má s milenkou opět setkati, zmocňuje se ho jakási obava. Stěžuje si, že ho trýzní stálými přechody od vášnivých výbuchů k mrazivé obojetnosti, že láska nestojí za nic, že toliko přátelství změnám nepodléhá. Zdá se tudíž, že družka jeho přezírala jej naskrz, že tušila, co se děje v jeho duši. Předvídala s neomylným bystrozrakem milující ženy, že ho k ní poutá už jenom povinnost, nic více… Povinnost! Mimoděk napadla mi scéna z „Nebožské komedie“, jejíž hrdinka Marie má mnohé rysy, výrazně upomínající na neblahou milenku Krasińského.

Skorem věštecky nakreslil tam básník toto místo:

„Muž.

Vím, že jsem povinen tě milovat.

Žena.

Dobil jsi mne tím jediným: ‚Jsem povinen.‘ — Ach! raději dodej a řekni: ‚Nemiluji!‘ Alespoň budu již věděti všecko — všecko!“

Nicméně Krasiński přes všechen vnitřní odpor hleděl si namluviti, že láska jeho neochabla. Píšeť ještě r. 1838: „Nemilovati jí není v mé moci. Čím slabší, čím smutnější, čím více ztrácí krásu dřívější, tím mocněji lne k ní moje srdce… Celý den minul mi s ní jako sen, plný tesknoty. Časem, když se zamyslí a hledí Bůh ví kam, a sní Bůh ví o čem, řekl bys, že počíná lethargie temného šílenství. Tehda se mi srdce krájí, tehda ruce jí celuji s prosbou, aby promluvila, a cítím v duši slzy, ač jich nemám v oku. A za dva dni ji musím zůstaviti samu, samu na světě…“ Ale v témž listě k hrab. Sołtanovi ze dne 19. května 1838 dodává hned v zápětí: „Ó Adame! neblahý ten, kdož s naivností děcka, s blouzněním o šlechetnosti sáhl na cizí práva, ženu od muže odtrhl, matku od dětí… Já jsem to učinil, mysle šílený, že na této cestě poesie a vesna; nyní hluboko jsem ponížen před sebou a ona před světem… Buď co buď, ty ani na ni, ani na mne nehodíš kamenem.“

K těmto slovům již netřeba vysvětlení.

Téhož roku ještě mělo se vyplniti, čeho se milenka Krasińského obávala. Zygmunt k naléhavé žádosti otcově přijel do dědičného sídla Krasińských Opinogóry a tu užito všech prostředků, proseb i hrozeb, výčitek i rozkazův, aby básník přerušil s ní veškeré styky. Generál Krasiński snažil se s veškerou energií svého ducha, aby syna vyprostil z obtížné a trapné situace, která již oběma stranám byla zdrojem toliko neustálých strastí. Tenkráte s výsledkem se neminul. „Po třech nedělích nic při mně nemoha vymoci,“ píše v té příčině básník, „otec k ní (na Volyň) se odebral a prosil ji o to samé. Pochopíš opět, že tak, jak já svoliti jsem nemohl, nemohla ona nesvoliti. Otec můj se vrátil přivážeje mně několik slov od ní, psaných chvějící se rukou, v kterých praví, že musila shodnouti se s tím, aby naposled těch několik slov ke mně napsala.“

Od těch časů dovídal se Krasiński o milence pouze prostřednictvím některých přátel, a to ještě velmi zřídka. Nezblížili se již nikdy. Básník dosti dlouho litoval nebohé a trpce si vyčítal, že stal se příčinou těžkého jejího osudu. Avšak rovněž z plné duše si oddechl. Bylo mu, jakoby veliký balvan spadl s jeho hrudi. Opravdu lze se diviti, že tak brzy a navždy zapomněl na tu, s kterouž „přebyl tolik kolejí“. Cítil se volným, ač ještě v prsou ozýval se chvílemi trpký stesk. Vnitřní spokojenost, tiš jakási u něho nastoupila. Postavu milenčinu zvěčnil o něco později v „Nedokončeném poematu“ jakožto ženu Rahogy a již po celém tom dramatu nebylo v jeho životě ani sledu.

Odjel do Italie, napájel duši pohledem na arcidíla umění pohanského i křesťanského, kochal se v čarovné jižní přírodě, dýchal z plných ňader lahodu a půvab ledovci stříbřených hor a citrýnových i pomerančových hájů. Vyjasnilo se mu v srdci i v hlavě a nedlouho na to spatřujeme ho u stop hraběnky Delfiny Potocké, druhé hlavní hrdinky jeho temně zachmuřeného života.

A „Neznámá“? Vrátila se k dětem a k mužovi, jemuž dříve již všecko byla se šlechetnou otevřeností vyznala, a žila vzpomínkami na svou lásku a na nevěrného básníka, jehož listy chovala jako posvátný amulet na svém srdci.

Hlubokostí citu, poslední velikou obětí, kterou na vždy Krasińského se odřekla, oddaností až k smrti i dobrovolným krutým pokáním září její bílá postava v dějinách básníkova srdce jakožto světlý, nikým nezatmělý vzor ryzího ženského charakteru.

Maria Magdalena!