Ženy a milenky slovanských básníků/Eva Ankwiczova

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Princezna Repninova	Eva Ankwiczova	Ženevská romance

Údaje o textu
Titulek:	Eva Ankwiczova
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 135–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Adam Mickiewicz
Související na Wikidatech: Adam Mickiewicz

V desáté knize „Pana Tadeáše“ těžce raněný, umírající řeholník Robák odhaluje před klíčníkem Gervázim tajemnou roušku své minulosti. Jemu, mstiteli vyhaslého rodu Horešků, se přiznává, že jest oním pověstným Jackem Soplicou, před nímž zástěnková šlechta i velmoži se druhdy třásli, že jeho rukou padl hrdý stolník, poslední větev Horešků po meči.

Uvádí příčiny svého nerozvážného skutku. Dojímavě líčí svoji plamennou lásku k Evě, krásné stolníkově dceři, vypravuje o jeho neúprosné a kruté pýše, o svém pokoření a pomstě, konečně o svém těžkém pokání, v němž trávil veškeré ostatní dny svého života, zasvěceného chudobě, odříkání se a službám domoviny.

Kdož by tušil, že ta scéna, nejmohutnější v celé epopeji, v níž jarý, pestře vlnící se proud děje dostupuje tragického vrcholu, jest v hlavních rysech věrným obrazem jisté doby žití básníkova?

A přec je tomu tak. On sám jest Jackem Soplicou, Evou Horeškovou jest Henrietta Eva Ankwiczova, pyšným stolníkem její otec, toho času jeden z předních polských magnátů.

Adam Mickiewicz seznámil se s nimi roku 1829 v Římě, kamž 17. listopadu přibyl s nerozlučným druhem svým na cestách, básníkem Edvardem Odyńcem. Rodině Ankwiczově, která mimo uvedené již členy sestávala ještě z choti hraběte a Eviny sestřeničky Marceliny Lempické, bylo jméno litevského barda dobře známo. Eva uměla „Dziady“ a „Konráda Wallenroda“ nazpaměť a básníka představovala si jako muže obrovského vzrůstu, podobného Mojžíši od Michala Angela, v dlouhém šedivém hávu, jenž by s pathosem starověkých augurů odříkával monolog hlavního reka z „Dziadů“.

Podivila se, když jej spatřila v postavě a rouchu obyčejných lidí. Záhy však uchvátil ji jeho nadšený, orlí zrak a prostý, leč duchaplný rozhovor.

Mladá hraběnka nebyla kráskou v obvyklém slova smyslu. Rysy příjemné její tváře nebyly k tomu dosti pravidelny, avšak v celém zjevu spočíval jistý poetický půvab, který ji činil milou a zajímavou. Pleť měla čistou, delikátní, oči modré, hluboké, a co nejvíce k ní Mickiewicze poutalo, byl povšechný dojem její fysiognomie, jenž nad obyčej živě mu připomínal Marylu, milenku první jeho mladosti.

U přítomnosti slavného básníka byla Eva z počátku ostýchava a zdrženliva. Avšak brzy se vzmužila. Nabyvši pečlivým vychováním neobyčejného vzdělání, stala se Adamovi, jak sám dí, po Římě „průvodčím andělem“. Báseň jeho „Mému ciceronovi v Římě“, již vepsal Evě do památníku, nejlépe tlumočí jeho náladu tehdejší a zní takto:

„Můj cicerone! ejhle, na pomníku
beztvárné jakés jméno zří mé zraky,
je načrt poutník, že byl v Římě taky —
chci něco zvědět tomto o poutníku.

Snad v krátce přijme ho již na hospodu
svárlivá vlna, němý písek ztají
snad jeho život, los a paměť rodu,
a žádnou zvěst nám o něm nepodají —

chci uhodnout, co myslil on a prožil,
když v knihu tvou, zde v středu vlašských luhů,
za celý nápis jen to jméno vložil,
sled jediný ten po něm v žití kruhu!

Zdaž chvějnou rukou, po dlouhém on snění
ryl pozvolna, jak náhrobek svůj v skále?
Neb uronil jej, pryč jda, málo dbale
jak osamělou slzu při loučení?

Můj cicerone! Dětinské máš líce,
leč stará moudrost září nad tvým čelem:
skrz římské brány, hroby, chrámy, více
ty průvodčím jsi pro mne archandělem.

Ty srdce prohlédneš, byť kámen byla,
když upřeš modrý zrak svůj, v jednom slovu
uhodneš, čím vše minulost kdy žila — —
Ach! budoucnost snad víš i poutníkovu!…“

Ankwicz sám obíral se archaeologií a jeho dcera byla v té příčině žačkou slovutného Viscontiho. Mimo to všímala si horlivě všeho, co tehda hýbalo světem literárním a uměleckým, znala osobně Chateaubrianda i Lamartina a dle způsobu Moschelesova, jenž byl jejím učitelem, hrála výborně na klavír. Hraběcí rodina bydlila v krásné ville v ulici Mercède a v jejich saloně shromažďovala se veškerá vznešená římská společnost. Odyniec a Mickiewicz byli hosty nejčastějšími a nejvíce vítanými. Zvlášť poslední dobyl si svrchované důvěry všech a stal se průvodcem dam při výletech do krásného římského okolí.

Za veselých večerů u plápolajícího krbu, na poutích po starobylých památkách věčného města, při kouzelných zvucích hudby a v šumu literárních diskussí počal však ze sympatií a vzájemného obdivu obou pučeti cit přízně hlubší, který jako mimoděk při různých okolnostech vycházel na jevo.

Tak na příklad sešli se kdysi blíže smutného pomníku Caja Cestia. Aby se k němu dostali, musili přejíti potok, což nebylo právě snadno.

Adam tedy uchvátil dívku v náruč a přenesl ji. Lekla se a zaruměnila, neodvažujíc se k němu povznésti zraku. Adam jí na to daroval kus křišťálu, jejž byl nalezl při úpatí Montblancu, a žádal, aby na něj vyrýti dala pomník Caja Cestia s nápisem: „Oba zároveň.“

„Nepřeji si tak hrobové upomínky,“ odvětila, „a k tomu ještě je to hrob pohanský.“

„Nuž tedy,“ pravil básník, „dejte vyrýti: Odevzdejme péči boží.“

A tak se i stalo.

Zatím minula zima a nastalo jaro, nejkrásnější, jaké pod vlašským jen nebem pro dvě duše se milující může rozkvésti. Předsevzata nová řada vycházek v četné družině. Milenci bloudili kobercem lučin jako dvě děti, házeli po sobě květinami, škádlili se, deklamovali. Kdysi utrhla Evuňa růži a opletši ji laurovým listem podala Adamovi.

„Jedno příliš brzy, druhé příliš pozdě!“ odvětil a nechtěl jí přijati.

Jindy zas vyšli sobě k ústí řeky Tibru. Všechny opíjela jásavá radost. Tu spatřili rybáře, kteří od rána nic neulovivše, hotovili se mrzutě k návratu. Mickiewicz, vida to, hodil jim paola, aby ještě jednou vrhli síť do řeky. Obraceje se k Evě pravil: „Na vaše štěstí.“

S nepokojem čekali všichni výsledku, a hle, rybáři vytahli síť plnou ryb! Na ostrově Isola Sacra dostalo se jim překvapení nového. Prohlíželi si zříceniny Jovišova chrámu, Eva s Marcelinou trhaly myrty, divoce kol rostoucí, Mickiewicz improvisoval. Náhle z trosek dávné věštírny augurů, ozářená zlatým ohněm zapadajícího slunce, vystoupila černá, vysoká cikánka s rozpuštěnými vlasy, oděná v dlouhý rudý cár. Vřískavým hlasem prosila za almužnu, slibujíc na vzájem hádati dívkám z ruky. Marcelina chtěla prchnouti, leč Eva přinutila ji, aby sečkala. Cikánka věštila, že Eva bude míti dva muže a že Marcelina vstoupí do kláštera. Ač tehda nikdo tomu nevěřil, obé se vyplnilo.

Krásný byl též výlet do Albana. Jitro čarovné, nebe do růžova a v přírodě vše kypělo bujarou zelení a svěžestí. Po obou stranách cesty vyskytovaly se ruiny starověkých budov, pak oba velkolepé vodovody na vysokém sloupení, podobné arkádám nádherných paláců. Rozkošnou vyhlídku ohraničovaly modravé hory. Dámy a hrabě Ankwicz jeli na oslech. Ostatní tvořili pěší družinu, Mickiewicz stále po boku Evy. Hrabě, bavě se s přítelem Strzeleckým učenou rozpravou o Liviovi, si toho nevšímal, matka mlčela. Pouze Marcelina Evu varovala řkouc:

„Pamatuj, že otec nikdy k tomu svazku nesvolí.“

Neméně jim utkvěla v paměti jízda do Subiaca v Abruzzách. Brali se podél příkře spadající říčky Anio, a každou chvíli objevovalo se zrakům poutníků nové, stále krásnější panorama. Když Eva upozorňovala básníka na půvabnou krajinu a vodopády o skaliska se tříštící, odvětil:

„Což mi po vodopádech — já volím raději patřiti do blankytných modrých očí!“

„Nemluvte tak,“ namítala Eva, „kdož to sám nedávno byl napsal: Ženo, prachu marný!“

„A kdo vám to dal čísti?“ divil se Mickiewicz, „jste příliš mláda k tomu. To nejsou věci pro vás…“

Trhal po cestě cypřišové ratolesti a dával je Evuni, až jich už měla značnou sbírku.

„K čemu ty smuteční věnce,“ ptala se matka, „což nedostává se jiného listí a jiných květin?“

„Jsou city,“ odpověděl Adam, „které vždy musí být pokryty černým flórem.“ Tento výlet měl býti posledním. Ač ku zjevnému s obou stran vyznání nedošlo, viděli všichni, že se oba mladí lidé milují. Nad tím nejméně spokojen byl hrabě Ankwicz. Se záminkou, že dubnové slunce činí dívky osmahlými, odřekl všechny další vycházky. Když v památníku Evy dostřehl zmíněné již Mickiewiczovy básně „Mému ciceronovi“, tím více se rozhorlil a určil, že odjede s rodinou z Říma již počátkem května. Pouze hraběnka byla básníkovi srdečně nakloněna a zřela ve sňatku své dcery s ním jediné její štěstí.

Zatím hrabě nezanedbával ničeho, jak by Adama, jejž byl před nedávnem sám co nejvřeleji do svého domu uvedl, odpudil.

Mluvilo se kdysi o ušlechtilé Teréze Guiccioli, bývalé milence Byronově, jež právě přijela do Říma.

„Krásná to sláva,“ pravil hrabě, „aby leckdo ukazoval prstem někdy na moji dcerku, jako teď ukazují všichni na paní Guiccioli.“

Měníval často místo určeného pobytu své rodiny, a když Mickiewicz, ať uvědomen o tom, ať náhodou, přec s nimi se setkal, choval se k němu chladně a odměřeně. Obdržev od jednoho z haličských sousedů svých list, v němž stálo: „Šíří se pověst, že dceru svoji vdáš za slavného polského věštce,“ mrštil jím zlostně o stůl a zvolal k manželce: „Vidíš, neříkal jsem ti, k čemu to všechno povede?“ Aby pak nápadníkovi odňal veškeru naději, často před ním říkával: „Musím se vrátiti domů, čas už, abych provdal dceru.“ A také již ustanovil den odjezdu do Haliče.

Evě pak vyhledal anglickou knihu Lady Morganové „A Book of Boudours“, v níž o lásce básníků se praví, že je horoucí, ale nestálá. Mickiewicz záhy seznal nechuť Ankwiczovu k sobě, byl však příliš hrd, než aby ustoupil. Několikrát sice, roztrpčen, chtěl Řím opustiti, avšak vlídné domluvy matky Eviny a prosebný zrak této dovedly úmysl jeho zvrátiti.

Den rozloučení se konečně přiblížil přece. Dne 27. dubna vystrojil hrabě svým římským přátelům hostinu na rozchodnou. Básníci uzavřeli navzájem aranžovati skvělý piknik v nádherné ville Doria Pamphili. Aby hrabě pozvání neodmítl, řečeno mu, že ve ville odkryto nové columbarium, což jej, zaníceného archaeologa, k návštěvě přimělo. Hody byly královské, tančilo se, Adam nad břehem jezera uvil milence věnec z anemon a v upomínku jí daroval dva svazky svých básní, vydané v Petrohradě. Na obálce napsal: „Evě A. v den odjezdu z Říma.“ Na prvním listě pak: „V bráně del Popolo. Vyjíždíme z Říma, nebudeme plakati však ani za dne, ani v noci. Budeme při dobrém zdraví. Na shledanou!“

Hraběti se dar ten nelíbil. Uráželo jej, že básník pod jménem Evy nepřipsal „slečně“. „Odkud taková důvěrnost?“ říkal.

Ankwiczovi jeli na sever, Odyniec s Mickiewiczem k jihu, a sice do Neapole. Plán prvních však úmrtím otce hraběnčina se změnil, tak že se odebrali do Paříže, kde krátce po jejich příchodě vypukla červnová revoluce.

Uplynulo několik měsíců. Od matky Eviny se Mickiewicz dověděl, že konec léta a podzim téhož roku tráviti budou v Ženevě, pročež odebral se tam s Odyńcem v polovici srpna. Rodiny hraběcí však tam posud nebylo. Navštívil tedy Rigi a jiné švýcarské krajiny ve společnosti Zygmunta Krasińského, s nímž se byl v Ženevé náhodou setkal a seznámil. Navrátivše se počátkem září, zastali hraběte s rodinou již v městě.

Večerní dýchánky v rue de la Corraterie, veselejší římských, měly Mickiewicze a Krasińského hosty denními. Ankwicz sám, ač při prvním setkání mračně stáhl brvy, stal se záhy přívětivějším, neboť ho nemálo překvapilo, že události pařížské, Mickiewiczem už v Římě předpověděné, dle jeho výroku do slova se vyplnily.

Podzim byl překrásný. Zelené stráně alpských údolí, sněžně stříbrné vrcholky hor a temně modrá švýcarská jezera byla stafáží slastných chvil zamilovaného párku, které trvaly po celý měsíc. Adam přivezl Evuni množství drobných památek, které měly tvořiti základ jejich příštího rodinného musea. Co se týče zevnějšku, změnil se nemálo: dřív poněkud sebe nedbal, teď strojil se však co nejpečlivěji a na hodinkách dal si vyrýti rodný svůj znak: Poraj s mitrou. Ač zachmuřené čelo hraběte plašilo blahé sny milenců a dráždilo přirozenou hrdost Adamovu, vědomého své ceny a svého genia, lahodný úsměv dceřin zapuzoval neshodu a byl mu zdrojem nevýslovného štěstí. Večery trávili při společenských hrách, dni opět na výletech do Vevey, Lausanny, do villy Diodatti a jinam. V čarokrásné dolině Arny pod šumící kaskadou dostal Adam od Evuni prsten s gordickým uzlem a poměr jich stával se vždy bližším a vroucnějším. Eva mimo to překládala „Farysa“ do vlaštiny, čímž její druh byl okouzlen.

Leč žádná radost na světě nemá trvání. Počátkem října odjeli Ankwiczovi do Milána. Za nimi pospíšil Adam, hrabě však chtěl již rázem udělati všemu konec. Činil manželce ostré výčitky, že svou shovívavostí lásce obou dodávala smělosti, a žádal, aby Mickiewiczovi osvědčila, že jeho ucházení o dceru je marné.

Matka, žena to velké šlechetné duše, ač jinak slabá a ne dosti samostatná, snad poprvé v životě mužovi se opřela.

„Řekni mu to sám!“ zvolala; „z mých úst to nevyjde. Chceme štěstí svého dítěte a šťastnou ji učiniti může on jediný!“

„Nikdy!“ horšil se hrabě, „nikdy! Raději bych ji viděl na márách! Raději ať ji mrtvou vynesou z mého domu!“

Přes to vše nepřestával býti Mickiewicz u Ankwiczů hostem. Hrabě však činil s rodinou neustále výlety do okolí, aniž by básník o tom býval zpraven; patrně s tím úmyslem, aby jej od dcery vzdálil. Uražen, chtěl tento okamžitě odjeti a napsal hraběnce na rozloučenou list toho smyslu, že se ubírá do Ankony, aby se odtud vydal na cestu do Orientu. „Nevím, zdali se kdy spatříme,“ končil, „ať bůh zatím vás chrání na všech potřebných i nepotřebných politikách.“

Leč Eva, přečetši smutný ten dopis, onemocněla, a Mickiewicz zůstal. Její srdce neslo se celou duší k básníkovi, jenž uprostřed národa svého stál jako kolos, a zde bídná aristokratická pýcha nedopřávala mu jediného objetí milované ženy!

Z Milána odebrali se všichni k zimnímu pobytu do Říma. Mickiewicz setkal se tam s romanopiscem Jindřichem Rzewuským a jinými vynikajícími rodáky. Navštěvoval sic neustále dům Ankwiczův, avšak bylo patrno, že tužby jeho a Eviny sotva již dojdou uskutečnění. Obcuje často s hrabětem Montalembertem, začal mimoděk chýliti se k mystice a chtěl po letech opět jednou přistoupiti ku zpovědi. Učinil to docela tajně, nikomu o tom nic neříkaje. Z kostela odebral se přímo k Ankwiczovům, kde v té době obyčejně dlíval.

„Víte-li pak, že se dnes Evě o vás zdálo?“ uvítala jej na prahu hraběnka. A dívka vypravovala svůj sen: „O půlnoci jsem snila, že jsme zde byli shromážděni právě jako teď. Náhle vstoupil jste vy, nesa bělostného beránka s růžovou stužkou. Totéž vidění měla jsem po druhé před úsvitem.“

„To byl sen prorocký!“ zvolal Adam zaražen. I vypravoval, že téhož jitra přijal tělo Páně. Okolnost tato, na čiré náhodě spočívající, měla pro Mickiewicze význam velmi značný. Bylť od mládí k mystickému blouznění nakloněn a viděl v tom dobré znamení pro budoucnost. Když pak nově zvolený papež Řehoř XVI. v basilice svatého Petra žehnal při svém nastolení všem stranám světa, uchopil Mickiewicz ruku Evinu a šeptal jí: „Nejvyšší pastýř církve nám požehnal, — zřel přímo na nás — jsme tedy zasnoubeni.“

Ale sňatek se neuskutečnil. Hraběcí pýcha Ankwiczova nedovolila, aby dcera jeho vdala se za prostého šlechtice, a byť jím byl nejslavnější básník polský. Nechuť k němu dával na jevo beze vší šetrnosti. Když hosté v saloně byli shromážděni, se všemi vítal se velmi okázale. Mickiewiczovi uklonil se však jen z daleka a ani ruky mu nepodal.

V dubnu r. 1831. bylo Adamovi opustiti Řím. Louče se s Ankwiczovými, přinesl Evě na památku velký svazek Byrona. „Ať ten mi věští budoucnost!“ dodal při rozchodu; „uvidíme, co řekne!“

Obyčejným způsobem bodnuto v knihu a verš zasažený zněl: „I ztratíš je pak obě.“ Bylo to z dramatu „Sardanapal“.

Smrtelně bledý básník umlkl — Eva se chvěla jako list — již spatřiti se neměli nikdy!

A také nespatřili.

Několik let na to oženil se Mickiewicz s Celinou Szymanowskou, Eva pak vdala se za hraběte Soltyka, po jeho smrti na to za hraběte Kuczkowského.

Věštba cikánčina se vyplnila. Leč netoliko při Evě — družka její Marcelina vskutku též stala se řeholnicí.

Štěstí nedošel ve světě z nich ani jediný.

Když Mickiewicz r. 1834. vydal tiskem „Pana Tadeáše“, poslal jeden exemplář Evě, zatrhnuv tužkou následující verše:

„Jak mocně ubohou tu miloval jsem v žití! —
Let tolik! Kdež já nebyl! A přec zapomníti
mi nelze, a zjev její, milovaný vřele,
můj zrak jak v obraze zří v skutečnosti celé!“

Méně příznivě byl vykreslen Ankwicz v postavě pyšného a zchytralého stolníka. Setkav se kdysi v Drážďanech s Odyńcem, pravil k němu:

„Nuž jak, pane Edvarde! Pan Adam vylíčil mne ve stolníku, pravda-li?“

Odyniec nevěděl co odvětiti a hrabě pokračoval:

„Což na tom! již se stalo. Kdybyste vy druhou zimu býval v Římě, snad by se bylo vše skončilo jinak. Každý otec má přece právo žádat, aby byl o ruku své dcery prošen.“

Byla to ovšem pouze odehraná scéna — hrabě toužil očistiti se před soudem budoucnosti.