Ženich na licho/Tu vězí trn!

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
Pomoc ex tempore	Tu vězí trn!	Medvěd a prosba o sál

Údaje o textu
Titulek:	Tu vězí trn!
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 18–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pod paždím se vedouce, šli Stanislav a Ludvík po náměstí.

Veselý cestovatel snažil se všemi slovy přítelovu tvář vyjasniti. Zpomínal na časy bývalé, na kousky, jakých kdy rozpustile provedli; mluvil o tiché příští budoucnosti: ale mračno trudu a tajné jakési bolesti nechtělo přece s tváří Ludvíkových zmizeti. V tom se mihla okolo nich ženská postava, a na krok od nich se zastavivši, s lehkým „dovolte, pane“ u Stanislava se omluvíc, bystrým okem po Ludvíkovi mrštila, znamení dávajíc, aby k ní přistoupil. Ludvík uposlechl.

„Dnes vám již tedy zas ani chvilky nezbývá, kterou byste u mne ztrávil?“ ptala se ho z ostra a hlasem polotajeným.

„Sešel jsem se s drahým, dávno nevídaným přítelem,“ jal se Ludvík poněkud nesměle omlouvati, „a nenadál jsem se, že byste mě pohřešila.“

„Nenadál jste se? Dejte si pozor, pane Rovinský! Vím já, co se děje, co s těmi tak zvanými přátely osnujete; a jestli jsem až posud němou byla, měla jsem přece dobré oči. Myslíte to s tou kachničkou z hostince opravdu?“

„O kom mluvíte?“

„Prosím vás, nehrajte na nevinného. Město má vyřídivá ústa, a já dobře slyšela.“

„Lépe by vám slušelo, kdybyste o nepřítomných dobře mluvila.“

„Člověče! Ludvíku, nepopouzej mě ke zlému! To víš, co jsem pro tebe učinila —“

„Bylo by mně líto, kdybyste mi vy jediná krátkou pamět vytýkati měla. Já se úlohám svým vždycky dobře naučil.“

„Se mnou ale bídně hraješ! Zapomněl jsi, že jsem pro tebe nejlepší engagement opustila?“

„Lítost moje byla by ještě větší, kdybyste pro mne ujmu trpěla.“

„Pamatuj si tedy alespoň, že tvou pověst ve své moci mám!“

„Jak? co povídáš? Tomu nerozumím, anebo se musím nějaké nešlechetnosti báti!“

„Boj se mé pomsty, zpronevěřilý! Nebo to ti povídám: hodláte-li se mnou jako děti s panenkou hráti a za mými zády něco upřádati, co proti mému smyslu běží, podivíš se, co dokáži! Až k poslednímu okamžení nechám to dojíti — potom ale budu také práva svého hájiti!“

Pyšným krokem letěla po těch slovech dále, Ludvíka překvapeného i zmateného uprostřed náměstí zůstavíc.

Nemálo se divě byl ovšem Stanislav na tuto krátkou a nenadálou mezihru oči otvíral a bystrým hledem zpytatele světských událostí a lidských vášní osobu ženskou prohlédal. Byla to štíhlá, vysoká postava, plná tělesné vnady, pravidelné krásy, živosti ve zraku i v pohnutí, a dle víceleté zkušenosti vřaďoval ji ve třídu hereček.

„Co to bylo? s kým jsi to mluvil?“ jal se Ludvíka tázati, a hledě napořád za odcházející, doložil: „Slyšme, ty moci tajemná, člověkem jako míčem vládnoucí — kdybych byl Klingemannovým Faustem, to by byla famos Helena!“

„Ona je však můj Mefisto!“ odpověděl Ludvík. „Je to tragická naše milovnice Slatinská, a počátek neb aspoň hlavní příčina všeho smutku, kterýž mě nyní skličuje.“

„Jak to?“ tázal se Stanislav zvědavě, a pojma přítele zase pod paždím, pospíchal s ním k jeho příbytku.

„Když jsem podruhé těžce stonal,“ začal tento vypravovati, „starala se ona o mne s takovou pečlivostí —“

„Že ti to teď až vadí? Rozumím.“

„Člověku je v cizině outlá úslužnost a něžná srdečnost dvojitě milá, a milejší nemůže býti žádnému nežli chorému herci — bylině na pustinách vadnoucí. Já si nesmím na tehdejší zastesknutí duše své ani zpomenouti! Leželť jsem jako šílený zoufalec. I muselť jsem pak ovšem Slatinské býti povděčen, ježto jediná se byla ke mně s útěchou blížila, i nebral jsem, uzdraven jsa, slova upřímného přátelského pohnutí svého nikdy na váhu. Ona v nich nalezala více nežli přátelství, a osobuje si od oněch časů práva jakéhosi ke mně —“

„Znám to, znám! Vyběhla si na lov a střílí po vdavkách. Tys ale zatím tenata milosti své na Lenku nastrojil, a to tragickou pannu milovnici mrzí. Proč se jí ale mužným slovem nezbavíš?“

„Bojím se ji popudit. Zdržuji se u divadla pod nepravým jménem — s falešnými pasy; ona to ví, písemnosti moje má v rukou, a je s to mě u práva udati.“

„U všech všudy — byla by taková dračice?“

„Ona je plna divných vášní, a to mě od ní nejdříve zahnalo.“

„Ale hezká je, a bude to aspoň za to státi, budem-li jí muset lichotit!“ zvolal Stanislav. „A my ji dolichotíme — nestarej se a nezoufej. Všecko se podaří. Nevíš-li, co praví jeden mezi hejnem českých znělkářů?

Nikdy ještě Pánbůh lásku neopustil,
Lež kdy chudák sama v sebe nedoufá;
Ten jen k břehu doplave, kdo nezoufá,
Utopí se ale, kdo se dřeva pustil.“