Ženich na licho/Sestra a ztracený syn

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sestra a ztracený syn
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 27–36.
Licence: PD old 70

Jako zmámený zůstal Stanislav uprostřed kanceláře státi, nevěda má-li věřiti, co právě viděl, anebo to všecko za pouhý klam smyslů míti.

„Kdo by se toho byl nadál!“ začal na to se směšnou vážností bědovati a rychle semotam přebíhati. „Všecko šlo jako po šňůrce! Z nelidy, ze škaredy, a jak ho tu jinak jmenují, stal se člověk jako beránek, až pak najednou, — pro milý Bůh! kde to jen vězí?“

In capite et corde ejus! zašeptal tu za ním písař, kterýž se byl vzchopil a potichu za něj přiloudal. „Tuto mu schází,“ mluvil dále a prstem na čelo poťukával; nihil humanitatis habet — žádného zalíbení v krásném umění. Račme jen pomysliti, pane, do divadla nesmí ze zámku ani živá duše. Jsme tu jako in Siberia, jako v zakleném zámku.“

„To si mohu pomysliti!“ řekl Stanislav, páně písařovu osobu bedlivě prohlížeje. „Divadlu a hercům nepřeje pan správec — ale proč?“

Huc haesit aqua — zde to zamrzlo!“ odpověděl pan Bartoloměj a pokrčil rameny. „Proč! Kdo to ví?“

„Já nevím!“

„Já také nic,“ doložil písař velmi důležitě; „mohlo by se ale snad vyskoumati — ticho však! Soror domini! pošeptal při tom Stanislavovi do ucha a plazivě přitočil se k obstárlé ženské, ježto vcházela do kanceláře dveřmi, jimiž byl správec odešel.

Byla to ctihodná postava, asi padesáti let, ale zdravá, zachovalá, plná té ušlechtilé, pravé ženské dobrosrdečnosti, v jakové si hodné tetinky představujeme. Oděv její byl čistý, poněkud úpravný, chůze a veškeré pohybování vážné, poněkud zdlouhavé, a na tváři jí bylo posud viděti, že za mladých let velmi spanilá bývala.

„Pane Bartoloměji!“ řekla velmi jemným hlasem k písaři, an jí ruku líbal, „naději se, že o dnešní pánově prchlosti se žádným mluviti nebudete. Snadno byste pak sám hněvu jeho pocítil.“

„Prchlosti?“ tázal se úlisně písař, jakoby o ničem nevěděl. „Můj Bože, jáť ho dosavad jen jako hominem dulcem suavemque — líbezného jako večerní větérky znám. A hněv jeho? Dii avertant! Nedopouštěj —já nic neviděl, já nic neslyšel, nejvzácnější paní Anastázie!“

„Dobře, dobře, pane Bartoloměji!“ posvědčila tato. „Vidím, že jste dobrý a rozumný muž. Nyní buďte tak laskav a pozdržte se poněkud v předním pokoji, aby sem nikdo maní nevešel. Mám s tímto pánem ve jménu pánově něco vyjednávati, a nerada bych, aby nás někdo vytrhoval.“

S desíti poklonami a krokem zpátečným jako rak odplazil se písař, a uctivě pozdravil na to Stanislav správcovu sestru, kteráž teprva nyní bedlivější zřetel k hostu obrátila.

„Milý pane,“ jala se k němu mluviti, „bojím se, abyste pro rozprávku, kterou jste právě se zdejším správcem, totiž s bratrem mým měl, toho mínění nebyl, že je člověk nevzdělaný, zlého srdce, anebo hrubých způsobů —“

„Nebojte se, vzácná paní!“ odpověděl Stanislav, omlouvavě do řeči jí skočiv. „Toho všeho u pana bratra nenacházím; ale zdá se mi, jakoby nějaká veliká ztráta, nebo nesmírná bolest jeho původně dobrou a jasnou mysl byly sevřely a tak převrátily, že tato, v jiné sobě docela odporné roucho se zahalivši, nyní z něho jenom chvilkami jako z larvy prokukuje.“

„Ach, to máte dobře, milý pane!“ vzdychla paní Anastázie a sepnula ruce na prsou. „Veliká ztráta a nesmírná bolest duši jeho tak sevřely, že jsem ho od těch časů někdy sama poznati nemohla. On si vzal do hlavy, že ho všecko na světě ošáliti, podvésti a klamati chce; nutí se k urputnosti, lidí se štítí anebo nevlídně jimi nakládá — a při tom všem ho zase myšlénka trápí, že ho svět pro totéž chování za rozeného nevlídníka má.“

„Toho se, vzácná paní, u mne obávati nemusí,“ odpověděl Stanislav; „neboť vím, jak veliké šetrnosti člověk nešťastný potřebuje. Při tom také pevně doufám, že navzdor jeho prvnímu odporu záležitost svou přece k cíli přivedu.“

„Ach, milý pane, nyní se strachovati začínám — že vás totiž naděje oklame. Dotknul jste se věci před bratrem mým, kteráž je právě původ a počátek všeho jeho nelibého chování. Vyrozuměla jsem z jednotlivých jeho slov, že jste s ním o divadle rozprávěl. Nemám-li pravdu?“

Stanislav posvědčil.

„Jste vy, pane, sám od divadla?“ ptala se paní Anastázie s jakousi zvědavostí, která se ovšem s nelibostí správcovou nijak nesrovnávala. Uslyševši ale od Stanislava, kdo vlastně jest a za jakou příčinou na zámek přišel, za dobrou chvíli v tichém přemýšlení trvavši, jala se konečně takto mluviti:

„Pane Libeňský, musím se vám přiznati, že jsem především — a snad jedině z té příčiny s vámi porozprávěti se odhodlala, protože jsem se domnívala, že jste údem herecké společnosti. Ach, vy byste ani neuvěřil, jak mě to k lidem toho stavu táhne, byť i rozum a soud světský cokoliv proti tomu namítal!“

„Z vašich úst, vzácná paní, jest mi to milo slyšeti,“ odpověděl Stanislav; „ačkoliv, abych upřímně řekl, malému podivení ubrániti se nemohu, nalézaje u vás náklonnost ke stavu, jejž bratr váš, jak se mi zdá, z celého srdce nenávidí.“

„Srdce lidské jest podivná věc, a za stejnou příčinou jednoho k tomu, druhého k něčemu jinému vábí,“ řekla paní Anastázie. „Já i bratr můj máme stejných důvodů, milovati anebo nenáviděti stav herecký, protože k němu člověk zabloudil, jehož jsme jeden i druhý ve stejné lásce chovali. Neznáte, pane, žádného herce Rozvodu?“

„To neznám,“ pokrčil Stanislav rameny; „ačkoliv říci mohu, že u mnohých, menších i větších divadel hojné známosti mám.“

„Nu, tedy ho již Bůh snad k jiné hře povolal!“ řekla správcova sestra slovy polotajnými, batistovým šátkem si oči utírajíc, v nichžto se byly dvě slze zaleskly. „Jáť se již také sama zde onde poptávala i dopisovala; ale vždy nadarmo. Tady jsem to ještě neučinila, dílem že mi již hrubě žádné naděje nezbývá, něco potěšitelného slyšeti, dílem že jsem po ty čtyry neděle od našeho přistěhování se na tento zámek s domácím pořádkem tolik dělati měla, že mi k pátrání u zdejší společnosti ani času nezbývalo.“

„Jestli se dobře pamatuji,“ řekl Stanislav, „jmenuje se pan bratr také Rozvoda. Jest onen herec váš příbuzný?“

„Bratrův syn — jediné dítě, milý pane! Jak pozoruji, velice o to dbáte, abyste cíle dosáhl, za kterým jste na zámek přišel. Nebudeť vám tedy snad protivno slyšeti příčinu, pro kterou vám bratr můj prosbu o sál čili o divadlo odepřel.“

Stanislav ovšem přisvědčil. Oba se na to posadili, a paní Anastázie začala vypravovati.

„Bratr můj měl syna Leopolda, v nějžto celé své doufání zakládal. Chlapec byl vtipná hlava, veselé mysli a dobrého srdce. Otec ho dal ovšem na studie a nemyslil jinak, nežli že bude pan syn jednou v úřadě od hodnosti k hodnosti postupovati, neboť nevěděl o jiném stavu, kdežto by cti a důstojnosti nabyti mohl, a nechtěl o něm ani věděti. Ale chuť a mysl synova jinak se ztočila. Onť byl celý čas pacholetství svého v malé osadě, na starobylém vrchnostenském zámku ztrávil, a protož jej Praha se svým hlučným a podivným životem ovšem jako očarovala. Především jej ale divadlo dojalo a říkaje smyslů zbavilo. Pán, k němuž ho dal bratr na stravu, shledal v něm totiž brzo pilného žáka, a chtěje mu radost udělati, vzal ho s sebou do divadla, když se „Panna Orleanská“ představovala. Leopold mi o tom večeru pak častěji vypravovával. Až posud nebyl nic jiného viděl, než několik bídných kejklířů, kteří nouzi a bídu trouce po vesnicích anebo městečkách se potulovali a na provaze umění své provozovali. I nemyslil tedy Leopold jináč, nežli že v Pražském divadle něco podobného uvidí, co byl jednou doma, v zámku na dvoře viděl, kdežto člověk ve strakatých šatech podivné kozelce metal a na provaze tancoval. Ale jak to jím trhlo, jak to v něm hrálo a bouřilo, když mu tady nevídaný svět se objevil! Nemyslilť jinak, nežli že se někde v očarované zemi nachází, o nížto byl doma podivné báchorky čítával. Pěkné dekorace, skvostné šatstvo, zástupy vojínů, lomoz bitvy, korunovační průvod, Johanna v okovech a ve věži — všecko se mu zdálo pocházeti od mocného kouzelníka, i domníval se, že se také s ním ten večer něco divného přihodí. Nic nemluvil a divil se, jak lidé okolo něho tak pokojné mysli býti a hovor vésti mohli. Na to celou noc téměř ani oka nezamhouřil; slova herců zněla mu ještě v uších, veškerá divadelní nádhera míhala se mu před očima. Slovem: jeho mladinká duše byla přeplněna divadlem. Kde a kdy jen mohl, vyprosil si u pána, že mu do divadla jíti dovolil. Od té doby neznal jiného vyražení nežli divadlo, a každý krejcar, kterýž mu otec na pamlsky posílal, do divadla odnesl. Pán jeho, vida u strávníka svého neustálou pilnost, nečinil mu v radostech žádné překážky, ba byl, tuším, ještě povděčen, že se hoch k tak ušlechtilému obveselení nachýlil. Ó pošetilec, kterýžto záhubnou jiskru v mladém srdci udusiti mohl, a sám jí v plápol vzejíti pomáhal!“

Paní Anastázie pronesla tato slova se srdečným povzdechem, i zamlčela se poněkud, jakoby celý děj povídání svého ještě jednou v duchu přeběhnouti chtěla.

„A proč by ji byl měl udusiti, vzácná paní?“ zeptal se nyní Stanislav, kterýž ji byl až posud pozorně poslouchal, a nyní o jejím smýšlení o stavu hereckém bližší známosti nabyti chtěl. „Myslíte, že by v hochu ona jiskra nebyla měla vznikati? Litujete, že na cestě umělecké nemohl cti a důstojnosti nabyti, k jakové jej otec odhodlal?“

„Nejsem tak pošetilá, ani bleskem světským oslepena, abych pouze ve cti a důstojnosti člověka štěstí vyhledávala,“ odpověděla paní Anastázie s velikou vážností; „ačkoliv mi, pane, neupřete, že obě ty věci k blahu pozemskému nemálo pomáhají. Myslím toliko, že jest velkého rozdílu mezi ctí a důstojenstvím anebo mezi nectí a opovržením, a protož lituji, že bratrova syna los tento potrefil.“

„Probůh, vzácná paní!“ ulekl se poněkud Stanislav, „jak to myslíte? Že synovec váš herectví za své povolání obral, soudíte ho býti nectným a opovrženým? Vždyť nejsme živi před sto lety, abychom i smýšlení věku onoho zachovávali! Tenkráte byl ovšem nepočestný, kdo se oddal divadlu; tak nazvaná „dobrá společnost“ vyvrhovala jej z oboru svého a štítila se ho jako morové rány; a když tu konečně ubohý života svého poslední scénu dohrál, mohl se pokládati za šťastného, když se mu posvátného místečka na pořádném hřbitově dopřálo! Tak to však, paní moje, bývalo — tak to za dnů našich není.“

„Arciť, arciť —já jsem zapomněla, že s mladým pánem rozmlouvám, kterýž dle chuti své i dle známostí svých pověst hereckou statečně hájiti musí!“ prohodila sestra správcova. „Nemějte mi za zlé — nechtěla jsem vás pohoršiti. Ale to mi věřte, já to také znám — já to vím ze zkušenosti, jakovéž vy za svým psacím stolečkem nikdy nabyti nemůžete. Ztrávilať jsem léta svá na venku i v hlavním městě a seznala jsem, jaké smýšlení o stavu hereckém mezi rozličnými třídami panuje. Počestného pohřbu herci již ovšem nikdo neodepře, ale ve všech jiných okolnostech zůstává herec napořád ještě cizincem v mysli a srdci lidu našeho. Napořád jest mu ještě „komediantem“ a osobou, kteráž ničeho jiného hodna není leč útrpnosti, že se toho stavu chytila. Vím také, milý pane, k jakému stupni slušné cti a pověsti to někdy někdo z herců přivésti může; to bývá ale bílý havran mezi hejnem samých černých, a obecný lid nedívá se naň ani tenkráte jiným okem než jako na divného havrana; úctu a vážnost daruje mu toliko malá třída vzdělaných, protože jen tato schopna jest oceniti znamenité ducha nadání a umělecký výtvor. Ostatní počet herců živí se jenom jako z lidského milosrdenství — a vidíte, proto lituji, že bratrův syn k divadlu zabloudil. Srdce mi puká, pomyslím-li na to, v jakém zápasu s nedostatkem člověk se potácí, kterýž byl uvyklý všemu pohodlí a kterýž měl v životě nastoupiti cestu vedoucí k rozmanitým života vezdejším lahodám. A proto jsem si přála, aby se byla hned první jiskra v srdci jeho udušovala, jakož vůbec chváliti nemohu matek a otců, kteří svých dětí v útlých letech, často bez ohledu na provozovaný kus, do divadla vodívají.“

„Ah, v tom se s vámi, vzácná paní, cele srovnávám,“ posvědčil jí nyní Stanislav, an byla malou přestávku učinila; „i musím se přiznati, že skoro ve všem, cokoliv jste o stavu hereckém pronesla, pravdu a své vlastní mínění nalézám. Dalo by se o tom arci ještě mnoho pro i contra uvesti, avšak my zde, tuším, nesedíme, abychom jako rytířové v úplném brnění čest a slávu komediantů hájili; a protož mi dovolte jenom ještě podotknouti, že mi posud nijak nevysvítá, že byste příčinu měla bratrova syna litovati. Nemůže-liž i on k oněm vzácným hvězdám na obloze umělecké se povznesti, k nimžto vzdělaná třída s čestným podivením — a veliký houf, abych řekl, s otevřenou hubou hledí? A byť synovec váš i toho nedovedl, nemůže-liž při stavu hereckém přece ono ducha i srdce utišení, onu života spokojenost nalezti, jakové by snad při jiném povolání nebyl nikdy dosáhl? Nebo to mi věřte, vzácná paní, děj se jak děj se stavem hereckým, on přece mívá i při největší nesnázi tolik příjemností a lahodností, že v nich údové jeho za všeliký jiný nedostatek hojné náhrady nalezají. Pravdivá byla slova starého, dobrými i zlými dny prohnaného herce, jimiž mě jednou ubezpečoval, že neupustí od divadla, kdo na něm jednou pár podešvů protrhal.“

„Něco neobyčejného a jako kouzelného musí stav herců ovšem do sebe míti,“ odpovídala paní Anastázie, pozvolna při tom hlavou kývajíc a před sebe hledíc, „jinak bych neuměla si vyložiti tu svéhlavost, s jakovou bratrův syn navzdor otcovu hněvu při svém volení setrval. Napadá mi při tom pověstný onen had chřestýš, kterýž pouhým pohledem tvory jiné omamuje a žádnému prchnouti nedává, koho jednou v okršlek svůj přivábil. Ach, milý pane, kdybych věděla, že jest Leopold při svém stavu šťasten, že je spokojen — nechala bych všeho litování, a všecku péči toliko k tomu bych obrátila, bych syna s otcem smířila. Ale kdož mi o něm poví?!“

„Tedy již delší čas o něm žádných zpráv nemáte?“

„Celých sedm let. Já jsem právě ovdověla a přijela k bratrovi, abych mu po smrti manželčině v hospodářství pomáhala, když mu Leopold poslední a určitou vůli svou stran budoucího stavu oznámil, žádaje při tom o svolení a požehnání otcovské. Ale k jakému jsem to přišla divadlu! Bratr můj zbledl jako stěna i opět se zapálil, jakoby ho krví polil, rtové mu zmodrali a ruce se mu třásly. Na sto kousků roztrhal synův list a zkřikl konečně: „Kletbu mou dostaneš, kluku nezdárný!“ a od té chvíle nebylo mezi otcem a synem nejmenšího úvazku. Jáť věděla již ovšem dříve o rozmíškách, jež byly mezi nimi stran této věci povstaly; takového konce však jsem se nenadála. Bratra jsem nemohla v zuřivosti jeho skoro ani poznati. Onť zanevřel na syna, ba na celý svět. Stal se nevlídným, nelidským, žádnému nevěřil; syn se k němu nesměl hlásiti, a na divadlo uvrhla se jeho nejkrutější nenávist. Nejmenší zmínkou o divadle neb o stavu hereckém bouří se jeho krev, a — Bůh mi to odpusť, že tak nekřesťansky o vlastním bratru souditi musím! — nic by si z toho nedělal, kdyby lidem toho stavu uškodil.“

„Toť jsou ovšem pro mou záležitost neveselé vyhlídky!“ vzdychl si Stanislav s trpkým usmáním. „Ale naděje a potřeba moje tak jest veliká, že se ani největších překážek nebojí, zvláště jestli mi, vzácná paní, dovolíte, abych s vámi allianci uzavřel.“

„Budu-li moci něčím přispěti, aby vám bratr na žádost vaši povolení své dal, zajisté to ráda učiním,“ řekla paní Anastázie, „a oddám se při tom naději, že se mi přece jednou podaří, se stavem hereckým ho smířiti; ačkoli zapříti nemohu, že bych lepšího výsledku v záležitosti vaší se nadála, kdybyste žádal o něco jiného.“

„A vidíte, vzácná paní,“ odpověděl Stanislav, „mně se opět zdá, že právě proto žádost má se podaří, že se týká divadla. Pan bratr nenávidí herce, proklíná snad, kdo pro umění dramatické zahoří; a protož by měl z jiné strany zase člověku pomáhati, kdo by se rád stavu hereckého zprostil a navždy odřekl. Přítel můj chce však divadla nadobro se odříci, poctivým měšťákem býti a hodnou beneficí jenom cestu k tomu stavu si proklestiti. Co tomu, vzácná paní, říkáte?“

„Že máte pravdu, pane Libenský!“ posvědčila správcova sestra a radost jí rozjasnila tváře. „Až bratrovi žádost vaši z té strany předložím, nebude nám moci ničeho odepříti.“

I stalo se také, jak se oba nadáli. Správec, uslyšev o Ludvíkově oumyslu, bez dalšího odporu zámecké divadlo ku hře propůjčil, to jediné vyjímaje, aby se nikdo z herců před ním neukazoval, ani před produkcí na zámek nepřicházel.

„Snad že také otce má, který žalostí nad zbloudilým synem vadne,“ mluvil na to sám k sobě, když byl po sestřině přednesení své svolení dal; „mou vinou nemá tedy ztracené dítě déle oplakávati. Ať tedy mladík bláznění svému konec učiní a jiného člověka na sebe obleče. Potom ho ke mně přiveďte, já se s ním za stůl posadím, budu se veseliti a mysliti, že se svým synem hoduji. Jdi, jdi, sestro,“ doložil na to hlasem pohnutým, „nech mě o samotě. Srdce mi přetéká hořkostí, a nerad bych, aby se den i tobě pokazil.“

Paní Anastázie odešla a dala ihned Stanislavovi o šťastném pořízení vzkázati.

Bibamus, učený pane!“ zvolal Stanislav, když mu zámecký písař u večeře tuto novinu přinesl, a zbytek Mělnického do malé skleničky vyklopiv, nedlouho se zdráhajícímu ji podával. „Bibamus! Paní Anastázie jest jádro laskavosti, a našinec jest rád, že se s ní a s takovým mužem, jako je pan Bartoloměj, seznámil!“