Ženich na licho/Přítel a náhoda

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
	Přítel a náhoda	Otec ukrutník

Údaje o textu
Titulek:	Přítel a náhoda
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 7–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Herecká společnost pana ředitele Buriánka v Poličanech byla zkoušku na dnešní představení Ifflandových „Myslivců“ šťastně skončila, i rozešla se z divadla, vystavěného v tanečním sále u „zlatého soudku“. Prázdný zůstal sál i pokoj před sálem, a toliko dcera hospodského, věčně se usmívající Lenka, měla tu ještě po snídaní pánů herců poklízeti, jimžto se dnes bylo skleničky vína zachtělo.

Avšak uprostřed pokoje také ještě někdo stál; že se ale ani nehýbal a s rukama založenýma, s hlavou sklopenou k zemi hleděl, bylo jej snadno za pouhou sochu čili obraz utrápené duše považovati a opominouti, kdy se o lidech živoucích mluvilo. Jediná domácí dceruška, polohlasitě si zpívajíc, jej nepřehlídla, nýbrž několikráte po něm očkama střelíc, hlavinkou vrtěla; posléz k němu i po prstech přistoupila, a ruku mu zvolna na rameno položivši, z hlubokého zamyšlení ho vytrhla.

„Ludvíku, Ludvíku!“ hrozila mu s dobrosrdečným usmíváním, „zas mi to čelo kaboníš?“

„Ach, já bych se rád veselil!“ vzdychnul si Ludvík, dlaní po čele si přejížděje, jakoby trapné myšlénky zaháněl; „ale —“

„— ale? co ale?“ posmívala se mu bodromyslná dívka. „Proč se tedy neveselíš? Pro trochu té lásky —“

„Lenko!“ zvolal Ludvík, bolestně se ulekna, a tvář jeho ještě smutněji se zasmušila.

„Ludvíku!“ zvolala po něm Lenka s komickou vážností, a veselé tvářičky také co možná zakabonila. „Myslíš, panáčku, že mě láska také netrápí? Ale co dělat? Otec tomu jinak nechce, a já se učila: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živa byla na zemi. Poslechnu tedy — a dá-li Pánbůh dle toho čtvrtého přikázání, že hodně dlouho živa zůstanu, snad se přece té šťastné hodiny dočkám, že se oba dva rozveselíme.“

„Naděje tvá jest libodechá květina na poušti mých starostí,“ postesknul si Ludvík, „ale ještě daleko rostoucí; a nežli se k ní sám s úplnou vírou přiblížím, mnoho smutných dní uteče!“

„Mně neuteče,“ řekla dívka; „leda bych blázínek byla! Proč pak smutných? Toť jenom na vůli naší záleží! Člověk všecko přemůže. Jenom vesele! Zasměj se, Ludvíku! My mnoho nepotřebujeme — já alespoň hrozně málo!“ doložila, srdečně se smějíc, a začala zpívati:

„Vystavím si skrovnou chaloupku,
Všecko čistě jako na sloupku —

zasměj se, Ludvíku, a zapomeň na ty trampoty!“

„Ach, kdož pak by na ně u tebe nezapomněl!“ zvolal Ludvík a chtěl ji obejmouti; ona mu ale z rukou vyklouznuvši, jemně jej odstrkovala, volajíc: „Ne, ne, ne, ne — z toho mračna nebude déšť; dříve se zasměj — zasměj se, Ludvíku!“

Povyjasniv tvář, začal tento veselou dívku po pokoji honiti; ona však napořád se mu uhýbajíc, dovádivě před ním couvala, až ji náhle třetí osoba pozadu chytila. Byly se totiž dvéře otevřely, do nich vešel švarný mladík — a tomu vběhla Lenka nevědomky do náruče.

„Máme ji, máme ji!“ zkřikl příchozí, jakoby věděl, co se zde bylo dělo; a nakloniv se k dívce, kterouž z rukou pustiti ještě chuti neměl, doložil: „Smíme si z těchto dvou čarovných pahorečků několik sladkých malin — vulgo hubiček utrhnouti?“

„Pane!“ zvolala dívka, všech deset prstéčků mlsnému lupiči okazujíc, „já vám oči vyškrábu!“

„Jaký to způsob, pane?“ ozval se Ludvík a žárlivě s plamennou tváří k němu přistoupil.

„To jest můj způsob!“ odpověděl mladík, a pustiv Lenku z náručí, na závistného soka neohroženě se podíval. V tom ale i jeho i onoho tvářnost prajiné barvy, jiného nástinu i výrazu nabyla. Letem honilo se po ní překvapení, podivení a usmívání.

„Na mou milou,“ zkřikl příchozí, „tu stojí s tělem i s kabátem! Pozdrav tě ruka Páně!“

„Stanislave, je-li možná!“ zkřikl Ludvík, a když si na to oba dva okolo krku padli, přesvědčil se, že to žádná šalba není. „Příteli, kde se’s tady vzal?“ jal se ho po srdečném obejmutí tázati.

„Vítr mě sem zafoukl, v komediích náhodou nazvaný,“ odpověděl přítel. „Probíhám zase jednou naše milé Čechy — náhoda mě také do Poličan přivede. Náhodou vejdu do hostince, kdež náhodou na stole divadelní ceduli zahlídnu. Náhodou naleznu na ní také jméno pana Rovinského, náhodou zeptám se sklepníka, kde bych pana Rovinského napadl, náhodou mi sklepník poví, že je pan Rovinský snad nahoře u zkoušky, náhodou letím tedy nahoru, a náhodou“ — doložil, dvorně se k Lence obrátiv — „náhodou vletím do ráje!“

„Ráj se poníženě děkuje,“ poklonila se dívka, vědouc, jak žert přijmouti, „a zanechá zemských panáčků o samotě, an si bezpochyby o věcech tajných a velmi důležitých povídati budou.“

„Zůstaň, Lenko!“ zdržel ji Ludvík; „před tebou nemáme žádných tajností.“

„A přede mnou tu již také žádných míti nemůžete!“ řekl Stanislav. „Zůstaň, Lenko — tu melodii znám; a když na pana Ludvíka pohlednu, vidím, že mě zkušenost moje neklame. Bledé tváře, vpadlé oči — hochu, kam si dal svou veselost?“

„Já o ní nevím,“ prohodila dívka; „to mi můžete věřit, pane —“

„Stanislave Libenský!“ doložil Ludvík, příchozího Lence teprva uváděje. „Jeť to můj upřímný přítel —“

„A tak dále!“ vskočil mu Stanislav do řeči. „Ostatně moje titulatura za mnoho nestojí. Jsem Ludvíkův přítel, a dovolíte-li, rajská panno Lenko, i přítel váš. Vy dva nejste nepřátelé,“ mluvil dále s potutelným úsměchem, „a — přišel jsem snad k svatbě?“

„Na mou svatbu rozmarina ještě nekvete!“ zavrtěla dívka hlavičkou.

„Ah, to je škoda!“ posteskl si Stanislav se směšnou vážností. „Přítel můj má uděláno — já to na něm vidím, a nic mu nepomůže nežli brzká svatba. Také bych vám byl kapitálního družbu opatřil a své nejplatnější požehnání dal.“

„Nu, tedy to jen schovej k hodině šťastnější,“ řekl Ludvík, rozmarem přítelovým poněkud v mysli vyjasněn, i začal nyní o své lásce a budoucnosti vypravovati. — „Divadla zanechám,“ pravil; „neboť za ta leta, co jsme se neviděli, trpěl jsem dvakrát silně na prsou, a lékař povídá, že se musím tuze šetřiti, nechci-li se horších následků dočkati — s velkým šetřením prsou nehodí se ale člověk na divadelní prkna —“

„To se nehodí,“ podotkl Stanislav; „sice padne pod prkna.“

„Hodlám tedy uměleckou dráhu opustit a v náručí lásky živobytí občanského se přidržet.“

„Bez urážky, má rajská panno Lenko,“ prohodil Stanislav, „ale jesti to směna proklatě hubená. Umělectví za občanství! Mně to ani do hlavy nechce, že by se člověk dlouholetých, krásných snů tak zcela odřeknouti mohl. Není-li ale pomoci — nemůžeš-li slavnému auditorium zdravými plícemi důkazy povolání svého dáti, učiníš ovšem nejlépe, když v náručí takovéto manželky na to prkenné lešení zapomeneš.“

„Jen kdybych již mohl a směl zapomínati!“ vzdychnul si zase Ludvík; „ale otec Lenčin dělá mi dosud překážky.“

„Cože?“ řekl Stanislav. „Chce vám tu někdo z vaší lásky truchlohru udělati? Jest tu někde otec tyran? — s dovolením, rajská panno Lenko, ale přátelství nešetří osoby. Kde máte toho pana otce ukrutníka? Já ho poženu k soudu.“

I chtěla mu dívka odpovídati, ale v tom se přede dveřmi zvučný mužský hlas ozval. „Leno, Leno — aby ti uši upadly! Kde vězíš?“ bylo venku volajícího člověka slyšeti, a hned na to vběhnul do pokoje sám otec ukrutník.^{[red 1]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Poslední dvě slova jsou již nadpisem další kapitoly.