Žena miluje srdnatosť/Jednání třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jednání třetí
Autor: Jan Neruda
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 336–347. Dostupné online.
Licence: PD old 70

(Háj. V levém popředí stojí pomník, za ním roští.)

I. Výstup[editovat]

Adéla (sedí u pomníku a drží číslo novin v ruce)
Volšovský je předce znamenitý člověk! Kdyby nebyl tak bohatým, dalo by se soudit, že samým dobrodiním zchudne. A jakým krásným způsobem dovede peníze rozdat! (Čte.) „Špitál pro dvadcet vdov a sirotků po chudých dělnících. Vdovám se má přiměřená práce zaopatřit, dětem podlé schopností vychování poskytnout. Vrchní dozorství zůstavuje sobě zakladatel sám a určí před svým úmrtím následovníka.“ (Vstane.) Věru, veliký to muž! — Muž? — O jen kdyby nebyl zcela bez srdnatosti, byl by snad mým ideálem muže. Ale i tu jeho zbabělosť mu musí každý odpustit, kdo jeho ostatní výtečné vlastnosti seznal. — Já se posud věru ošklivě k němu chovala — ach, tak ošklivě, že se nedivím, když mne nenávidí. A on mne skutečně nenávidí, vidím to nyní už z každého jeho pohledu, slyším to z každého jeho příkrého, jak led mrazivého slova. A jak mne miloval! Myslila sem sama jednou, že ho také miluju. Přišla sem o jeho lásku vlastné vinou — nu muže, který nemá srdnatosti, ovšem nechci; nenávidět mne ale nesmí, to ne, a kdybych ho tak odprošovat měla, jak dítě svého učitele odprošuje.

II. Výstup[editovat]

Adéla. Ludvig a dva muži (vystoupí z roští; jsou v hlubokem zakuklení, máji vousy a modré bundy). Hned po nich Hermann a Volšovský.

Ludvig (tajeně k ostatním)
Jest to ona! Nepromluvte ani slova a chopte se jí. Vše ostatní jak umluveno! (Vrhnou se náhle na Adélu a hodí jí šátek přes hlavu.)
Hermann (vyskočí z pravé strany)
Hej, co to? — Zpátky, loupežnická luzo! (Vrhne se na zakuklence. Po okamžitém zápasu vytrhne jednomu z nich kyj z ruky a zakuklenci prchají v levou stranu.) Jemnosť paní, jste zachráněna!
Volšovský (vystoupí mezi tím v pozadí a spatří prchající zakuklence)
Co jsou to zač? Proč jich nepronásledujete? (Běží za nimi.)
Hermann (patrně uleknut)
Bože, on — (Jde na zad a dívá se nepokojně za odešlými.)
Adéla (byla hned při vystoupení Hermanna šátek strhla; patrno, že chtěla o pomoc volat, že však nemohla leknutím ani promluvit)
Můj krk — mám ho jako sevřený, sotva jsem slova mocna! O, to leknutí! — Pane Hermanne, běžte předce Volšovskému na pomoc, mně se boh-dá už ničeho nestane!
Hermann (pro sebe)
Doufám, že mu utekou — už jich nevidím! Má po čertech srdnatosti! — Ať ho skolí, nepustí-li je! (Naslouchá napnutě.)
Adéla
Hermanne, prosím, pomozte mně, když už Volšovskému nepomáháte. — Sotva se na nohou udržím. (Sklesne k pomníku.) Co je vám, pane Hermanne?
Hermann (pro sebe)
Neslyším nic více!
Adéla
Hermanne!
Hermann
Jemnosť paní! (Naslouchá zase.)
Adéla
Přistupte předce blíže a — nenazývejte mne více jemnosť paní. Říkejte mně pouze Adélo, jak ste to už dříve někdy učinil. Zachránil ste můj život, bránil ste mne jako lev — jsem vám bůh ví čím povinována, a splatím to věru tou cenou, jakou sám udáte. — Co je vám, Hermanne? Vy mne ani neposloucháte? Jste nepokojný! Stalo se vám něco? Ublížili vám?

III. Výstup[editovat]

Kateřina. Předešlí. Později dva zakuklenci a Růžička.

Kateřina (přiběhne polekána s levé strany)
Jemnosť paní, jemnosť paní! Pan Volšovský se tam-hle potýkal se třemi cizími muži. Dva utekli, jednoho ale porazil a svázal šátkem.
Hermann (zděšeně)
Jak? jednoho chytil? Bože můj! (Ubíhá v levou stranu.)
Adéla
Zdálo se mně, jako by se byl Hermann poděsil! Závidí chudák Volšovskému, že jednoho z nich zajal. O, kdybys byla viděla, Kateřino, jak se Hermann na ty tři loupežníky vyřítil, když mne napadli.
Kateřina
Jak? Na vás také přišli?
Adéla
Bůh ví, odkud se zde tak náhle Hermann vzal —
Kateřina
Mohla bych se domyslit.
Adéla
Neptala sem se tě! Jak bůh války vypadal! Jen okamžik trval zápas a loupežníci prchli!
Kateřina
Nu, více nemohl do nich prát, než jak to pan Volšovský činil.
Adéla
Ano, ten dobrý, statečný Volšovský! I z toho jehněte se k vůli mně učinil lev! Kde nabral jen té srdnatosti! Věru, že se podivně změnil a nemohu mu nyní už ničeho vytýkat. Prosím tě, Kateřino, pomoz mně, sic se nedostanu domů. Třesu se posud na celém těle! (Odchází s Kateřinou.)
Kateřina
Pán se ulekne! Zde a loupežníci! jak-tě živ to nikdo neslyšel. (Zmizí v levo.)
Růžička (vystoupí v pravém pozadí)
Zdálo se mně, jako bych byl její hlas slyšel! Včera schválně přede mnou vypravovala, kam z rána chodí; chtěla, abych ji zde překvapil, a dívala se při tom tak na mne — ach tak — (V tom vyskočí z levého popředí ubíhající dva zakuklenci; když spatří Růžičku, uskočí rychle nazpět. Růžička sklesne leknutím na kolena a zakryje si oči.) Bože, to je nějaké vidění! Mrtvý kozák vstal a ten druhý — to je nejspíš jeho bratr, přišel na návštěvu! (Po chvilce, v níž se na celém těle třese, odkryje zase oči a nevida nikoho více, ubíhá co nejspěšněji v protější stranu.)
*

Proměna v zahradní salon z prvního jednání.

IV. Výstup[editovat]

Adéla vedena Kateřinou vchází zahradou.

Adéla
Prosím tě, jen k sedadlům, už sotva jdu! (Usedne v levém popředí.) Jak ti povídám, je to pravá hanba, jak sem se bojácně chovala! Nemohla sem ouzkostí ani promluvit; chtěla sem o pomoc volat a nemohla sem, celá sem se třásla — nu vždyť to vidíš, že se ještě třesu. Celá má srdnatosť náhle prchla, ač sem se vždy domnívala, že jí až příliš mnoho mám. Štěstí moje, že sem se bránit nemusila, byla bych toho nedovedla. O, kdyby mne byl viděl Volšovský, byl by měl na několik let dost látky k posmívání se. Až do dneška sem se mu já vysmívala, a nyní se dokázalo, že je skutečným mužem a já skutečnou ženou. Jak se změnil! — Kde pak je ale? kde je Hermann? Podívej se, není-li pan Hermann ve svém pokoji!
Kateřina (jde k pravým dveřím a zaklepá)
Nikdo se neozývá.
Adéla
Vejdi tedy bez zaklepání.
Kateřina (zkusí otevřít)
Je závorou zavřeno.
Adéla
Bože, snad mu neublížili předce? (Vstane, jde ku dveřím a zaklepá silně.) Pane Hermanne, schází vám něco? Prosím, ozvete se! (Dívá se tam klíční dírkou.) O bože, on je zajisté ve mdlobách — a to všechno pro mne! Rychle, Kateřino, musíme dát dvéře vypáčit, jen rychle, rychle!

V. Výstup[editovat]

Višín (vyjde levou stranou a drž! rozpečetěný list v ruce). Předešlé.

Višín
Kam-pak tak rychle, Kateřino?
Adéla
Prosím vás, otče, dejte rychle dvéře u Hermannova pokoje vypáčit!
Višín
Aby mohl tím rychleji z domu!
Adéla
On je ve mdlobách!
Višín
To se nejspíše dozvěděl, že už všechno o něm vím, o tom —
Adéla
Otče, nikdy sem vás neviděla tak podezřivého, býváte vždy velkomyslným, upřímným, zde ale, — vy ani nevíte, co právě pro vaši dceru učinil!
Višín
To nevím! Nejspíš nějaké taškářství; vím ale, co pro tebe učinit chtěl.
Adéla
On mne vysvobodil z velkého nebezpečí!
Višín
Mýlíš se, on tě do něho přiváděl.
Adéla
O ne, ne! — Kateřino, běž pro lidi.
Višín
Ani z místa!
Adéla
Poslechněte, tatínku! Před čtvrť hodinkou mne vysvobodil z rukou loupežníků —
Višín
Netlachej, dceruško!
Adéla
Ne, je to svatá pravda! Volšovský vám to dosvědčí! Ach, tu právě přichází, zeptejte se.

VI. Výstup[editovat]

Volšovský, Václav a Ludvig přicházejí zahradou. Václav a Ludvig (zcela zakuklení prost a v elegantním oděvu) zůstanou přede dveřmi stát; Volšovský vstoupí. — Předešlí. — Později Hermann a sluha.

Višín
Dobře, že přicházíš, bratře! Jedná se o Hermanna a máš být soudcem.
Volšovský
Vypadalo snad už vráně peří?
Adéla
Je-li pravda, pane Volšovský, že mne Hermann vysvobodil? Vy ste spravedliv, vy mu neublížíte!
Višín
Prosím tě, přestaň! Obdržel sem z Prahy od svého bratra list, požádalť sem ho od něho, a v tom je Hermann co úplný dareba vylíčen. Bratr praví na příklad (čte z listu) „Nevědělo se dlouho o něm, uprchnul z Prahy pro špinavé dluhy a věřitelové se o něm vzdor všemu pátrání ničeho nedozvěděli. Potěším je, až je o něm zpravím!“
Volšovský (vyndal zatím list z kapsy a čte dále)
„Do tří dni musí být vaše falešná směnka vyplacena nebo za ni úplná jistota dána, sice se už kriminálu nevyhnete!“ — To je zase z jiného listu, který dnes ráno Václav v zahradě nalezl a mně odevzdal. List je nadepsán panu Hermannovi. Podlé toho, že byl v chumáč smáčknut, dá se soudit, že pan Hermann list neztratil, ale spíše v zlosti zahodil. — Nu, jemnosť paní?
Adéla
Bože, co mám myslit?
Višín
Že si mu byla toliko nástrojem, kterým si chtěl z dluhů, z kriminálu a k dobrému životu pomoci.
Adéla
Nechť je to jakékoli, on mně zachránil život, snad i česť a já se ho ujmu! Mladý člověk se ledačeho dopustí, pomohu mu třeba částkou svého jmění!
Volšovský
Musím vás i této romantické myšlénky zbavit, jemnosť paní! Poněvadž tak romanticky smýšlíte a tak sobě srdnatosti vážíte, bylo přepadnutí i vysvobození jen na oko nastraženo. Zde ten pán dosvědčí. (Přivede Ludviga ode dveří; Václav následuje nesa šat přes ruku.)
Višín
Tedy je předce na tom přepadnutí a osvobození něco pravdivého?
Ludvig
Má úcta, pánové! Kořím se vám, jemnosť paní!
Adéla
Kdo je ten pán?
Volšovský
Jeden ze tří loupežníků, kteří vás napadli.
Adéla
To není pravda! Vypadali zcela jinak, měli modré bundy a byli vousatí.
Václav
Toho-hle pána už sme z bundy a z vousů vysvlíkli. Zde je oboje. (Rozloží bundu a vytáhne z kapsy padělané vousy.)
Ludvig
Bunda nám sice chránila dobře šaty před prachem, v těch vousech bylo ale kletě horko!
Višín
A vy ste se opovážili —
Volšovský
Nech ho, bratře, prosím tě!
Ludvig
Vypravoval sem už všechno tomuto pánovi (ukazuje na Volšovského) jenž tak železné pěsti má. Hermann nám vylíčil všechno co pouhý žert, předepsal nám přestrojení a hodinu, ve kterou sme přijíti měli, a poprosil nás, abychom si z přátelství k němu hned z počátku některý kyj z ruky vytočit dali a utekli, což se také svědomitě vykonalo.
Višín
Václave, svolej mé lidi a —
Volšovský
Ticho, nikdo se ani nepohne! Chceš sebe a dceru svou veřejně zahanbit? (Dvéře v pravo se otevrou, vystoupí sluha a nese vak síní do zahrady; za ním vyběhne Hermann a kráčí rychle, nevšímaje sobě nikoho, za sluhou.) Nu vidíš, že sám sobě už čas vyměřil. Pane Ludvigu, snad chcete ještě něco příteli svému říci — jste propuštěn!
Ludvig
Díky, vážené panstvo! Vyprosím sobě jen ještě bundu a vousy nazpět; je to od maškarního krejčího vypůjčeno a nemohl bych mu to zaplatit! (Vytrhne obojí Václavovi a odběhne.)
Višín
Toť sme čistou chasu u sebe přechovávali! O, jak ti, bratře, děkuju, že se to tvou pomocí ještě bez veliké hanby zakončilo.
Volšovský
Jsem tomu sám rád, že sem nápomocen být mohl. Nyní ale, Václave, připrav věci! Víš, že ještě dopoledne zase odjet chceme!
Višín
Po té bouřce nesmíš na žádný způsob pryč, bratře. Prožijeme několik veselých dní —
Volšovský
Vždyť ale víš, že musím —
Višín
I nemusíš a nepůjdeš! Adélo, nevděčnice, ty bys nechala Volšovského tak odejít, kdežto tobě předce —
Adéla
Já věru ani nevím, jak mám začít! Stala sem se panu Volšovskému zajisté směšnou.
Volšovský
A čím?
Adéla
Zajisté ne tím bídným člověkem, kterého ste nás zprostil. Neměla sem pra-žádných závazků a je mně to nyní, když ho znám, milé, že odešel. — Objevila sem se dnes ráno ale tak bojácna, tak malomocna, když mne přepadli, že se mně budete jistě dlouho vysmívat.
Volšovský
Tedy zase jen marnivý a zbytečný strach? To vás věru lituju, že na nic jiného nemyslíte, než že ste se co žena a ne co muž objevila!
Adéla
Ne, ne, to sem nechtěla říci! Nejasně sem se vyjádřila. — Vy ste se objevil tak srdnatým —
Volšovský
Nu a —?
Adéla
A já vás měla vždycky za zbabělce.
Volšovský
Tak? To vám lehko odpustím. Zpozoroval sem to už dávno, nemohl se ale příčiny dopídit. Prosím, jemnosť paní, řekněte mně předce, co vás přimělo k tomu, že ste o mé srdnatosti pochybovala! Snad to, že sem o své hrdinné mysli nikdy nemluvil?
Adéla
O ne!
Volšovský
Tedy?
Adéla
Změnil ste se znamenitě, míval ste mnohem méně srdnatosti.
Volšovský
A kdy, prosím?
Adéla
Pamatujete se ještě, jak ste s otcem a se mnou do Italie cestoval? — Ještě netušíte ničeho?
Volšovský
Ne! Vím jen to, že ste bývala před tou cestou mnohem přívětivější ke mně než po ní.
Adéla
Přepadli nás bandité —
Volšovský
Dále, dále! Přisám bůh, že nevím, co myslíte!
Adéla
Pomyslíte si, že chci vyčítat, že vás chci směšným učinit!
Volšovský
Prosím vás snažně za to!
Adéla
Nuže tedy! — Vy ste měl zbraně, loupežníků bylo málo a vy ste sebe a nás předce nebránil, ba na opak i otce zdržoval, aby nevystřelil. Odpusťte, že sem si to pamatovala. Chtěl ste sám, abych —
Volšovský
A to je všechno? — Myslil sem věru, že máte dosti ženského outlocitu a že příčinu tehdejšího nebránění se lehce uhodnete.
Adéla
O, prosím vás pro všechno, vysvětlete mně to! Prosím!
Volšovský (ohlíží se)
Nebudu šeptat. Kdo je zde, ví, že sem vás miloval! Adélo, mohl sem se bránit, mohl sem počít boj, při kterém byste lehce byla mohla k ourazu přijít? Mohl sem vědět, že některý z loupežníků nezaměří na vás místo na mne?
Adéla (uchopí se radostně jeho ruky)
Opravdu! O, já slepá žena!
Volšovský (vymkne se jí zlehka)
Teď ale, Václave, běž a spořádej věci.
Adéla
Prosím vás, zůstaňte! Což opravdu tak spěcháte?
Volšovský
Nespěchám; ale půjdu!
Adéla
Dovolte mně ještě jednu otázku. — (Stydlivě.) Přišel ste dnes jen náhodou na to místo v háji, kam chodívám procházkou?
Volšovský (v rozpacích)
Neslyšel si, Václave, že chci odjet?
Václav
Já tomu nevěřím!
Višín
Mám z vás radosť, děti! Dřív on chce, a ona, ač ho návidí, nechce pro nějaký podivný nápad; teď ona chce a on zase vzdoruje. Což nevidíš, že tě chce Adéla pro dlouho zde podržet?
Volšovský
Skutečně, Adélo?
Adéla (stydlivě)
Otec vás miluje —
Volšovský
Není to zase jen romantický okamžik?
Adéla
O není! Stydím se nyní za tu malichernosť, která mne tak dlouho neupřímnou činila. Otec vás miluje —
Volšovský (obejme ji)
A vy také! O, sladká, krásná, srdnatá moje Adélo! — Václave, nemusíš odjezd uchystat!
Václav
Vždyť já bez toho ne! (Kateřina a Václav zároveň na sebe pohlednou; Václav se rychle obrátí.)

VII. Výstup[editovat]

Růžička (přijde zahradou. Je svátečně oblečen a má v dírce u kabátu velkou kytku). Předešlí.

Růžička
Dobrý den, vážené panstvo! Jdu sem za zvláštní příležitostí! (Pro sebe.) Teď jí už jistě klepá tušením srdéčko. (Nahlas.) Ano za zvláštní příležitostí!
Višín
Ať je příležitosť jakákoli, jste nám vítán! Nejspíše nějaké obchodní řízení?
Růžička
Ovšem že obchodní řízení, hehehe!
Višín
Necháme je pro podruhé.
Růžička
Nerad bych je nechal, hehehe!
Višín
Je-li důležité, neodložíme je! Pro-zatím vás ale zvu ve jmenu své dcery na brzkou svatbu. Ženichem je zde pan Volšovský!
Růžička
Pan Volšovský? A já —
Adéla
Přejete mi štěstí, viďte? Jsem o vaší upřímnosti přesvědčena.
Růžička (pro sebe)
Toho se dopustila ze zoufalství, že sem tak dlouho o ni nežádal. Měla ale počkat a že nečekala, nemám teď milosrdenství s ní a vyvedu něco, čím jí srdce pukne! Tuto krásnou kytku měla ona dostat — teď ji dám její služce! Ostatně ta Kačenka — je to hezké děvče — kdo ví, co neuděláme! — Také se tak na mne po očku koukává! (Nahlas.) Panno Kačenko —
Adéla
Ach Kateřina! — A Václav! Byli bychom brzy na vás zapomněli. Nu? Jakž-pak vy spolu stojíte? Vídali ste se také rádi, alespoň mně říkávala Kateřina —
Kateřina
Já ale —
Václav
Co ty ale? Kdybys mne na kolenou prosila, nevzal bych si tě. Považte si, pane, ona mně vynadala špatných chlapů!
Volšovský
Jak? špatných chlapů? Kateřino, to ste pochybila! Zajisté vám nezavdal příčiny k tomu a co já o něm říci mohu — nechci ho sice chválit — ale poctivějšího člověka nedostanete. Odproste ho, Kateřino!
Adéla
Odpusťte jí, Václave!
Višín
Nu, lidičky, honem, honem!
Kateřina (plačtivě)
On povídal, že se mu zalíbil turecký způsob, podlé kterého každý muž může dvanáct žen mít! (Všichni se smějou.)
Adéla
Ale hloupé děvče, což nerozumíš žertům? U nás má věru každý už na jedné ženě dost! Nu pojď a smiřte se. Budete mít zároveň s námi svatbu. (Vede Kateřinu k Václavovi; Václav se obrátí zády ke Kateřině.)
Volšovský
Nehraj zbytečně dlouho komedii, Václave, obecenstvo už bez toho ví, jak ta veselohra skončí!
Václav (obrátí se rychle)
A pak sem Kateřinu už bez toho po dvě léta ani neobejmul. (Obejme ji.) Nu počkej, ty teď za to hubičkováním zkusíš.
Višín
Ať žijeme! Toť je překrásné ráno! (Opona padá.)
Růžička (pro sebe)
Dám kytku své hospodyni! Jen aby si radostí oči nevyplakala!

(Opona dopadne.)