Žena miluje srdnatosť/Jednání první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jednání první
Autor: Jan Neruda
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 301–318. Dostupné online.
Licence: PD old 70

(Krásný zahradní salón. V pozadí sloupy, mezi nimi velká okna od stropu skoro až k zemi. V prostřed pozadí otevřené vysoké dvéře. Okny je vidět v krásnou zahradu. V pravo a v levo dvéře. V síni stojí skvostné nářadí.)

I. Výstup[editovat]

Volšovský (sedí v popředí, zády obrácen ku vchodu). Václav (sedí u vchodu a má několik vaků kolem sebe).

(Oba v cestovnickém obleku.)

Volšovský (zůstane po celý výstup nepohnutě sedět)
Nezdá se ti, Václave, že už trochu dlouho čekáme?
Václav
Upřímně pravím, pane, já bych skoro radil, abychom zase šli. Starému pánu budete ovšem vítaným hostem; paní dcera ale — nu vždyť víte, jak zdvořile sobě vždycky počíná, tak zdvořile a chladně, že bych ji —
Volšovský
Mlč, neurážej ji; jakž se můžeš opovážit, sprosťáku, a mluvit o rozumné té paničce takovým tónem!?
Václav
Inu, už mlčím; vím ale, že vám toho dost na příkoř udělala —
Volšovský
Což neumlkneš? Neposlechneš mne?
Václav
Když člověk radosť z poslouchání má, poslechne rychle; já ale věru teď jen nerad svou radu tajím. Kdybyste mne, pane, poslechnul, šli bychom zase. Ušetříte si mnoho mrzutostí.
Volšovský
Světe, ti služebníci jsou teď nestydatí!
Václav
Nejsou, pane, alespoň já ne! A že leckdy přímé slovo promluvím, jste vy sám vinen; proč se mnou tak přátelsky jednáte. Já vám povídám, že vám ta vdovička zase srdce rozbolaví.
Volšovský
Kdož-pak ti řekl, nešťastníče, že ona a já —
Václav
Inu nikdo! Člověk to tak vidí ve vzduchu a vycítí z povětří! Vidíte, pane, já mám tu její tvrdohlavou služku, tu Kateřinu, toho nafouklého diblíka taky tak jako — ale šel bych hned zas, abych vám ulehčil. Čtvrť hodiny už zde sedíme a čumíme — totiž ne, vy sedíte a já čumím, a žádný nejde, aby nás po dvou létech jednou zase přivítal. Vyndejte hodinky, pane, a nepřijde-li někdo v desíti minutách, půjdeme zase, ano?
Volšovský
Mlč předce! (Naslouchá.) Myslím, že už někdo jde!
Václav (posměšně)
Už!

II. Výstup[editovat]

Adéla a Kateřina (z levé strany). Volšovský (vyskočí se sedadla). Václav (zůstane sedět).

Adéla (mluví mezi dveřmi tiše ku Kateřině)
Zůstaň u mne, sic mne bude po dvou létech znovu zase svou láskou soužit! Já se mu bojím i ze zdvořilosti říci, že jeho příchod otce potěší; zeptá se zajisté hned, zdaž také mne svým příchodem potěšil.
Kateřina
Měla ste ale předce trochu radosť, třeba z pýchy.
Adéla
Ty’s hloupá! (Obrátí se; nahlas.) Ach pan Volšovský! Vítám vás! (Podává mu ruku k políbení, kterou on vezme a potřese jí.) Jste už dávno ze svých cest zase doma?
Volšovský
Právě sem přijel a chci svého přítele vidět, vašeho otce!
Adéla (pro sebe)
Teď začne! (Nahlas.) To otce zajisté tuze potěšíte!
Volšovský
Vím to, vím! Ta dobrá duše! Však sem se už také jako dítě těšil, že ho uvidím!
Adéla
Prosím, sedněte! (Sednou si.) Umíte se ještě jako dítě těšit?
Kateřina (jež byla nevšímajíc si Václava na druhé straně u dvéří usedla, pro sebe)
To bylo perné!
Václav (pro sebe)
Roztrhal bych ji.
Volšovský
Myslíte, že jsem k tomu už stár? Nu, stáří čtyřicíti let nechrání člověka ještě před dětinstvím! Zvláště mne ne, jenž sem, jak víte, přede dvěma léty ještě chlapeckých hloupostí se dopustil.
Václav (pro sebe)
Políbil bych mu ruku!
Kateřina (pro sebe)
Já bych ho!
Adéla
Už se nepamatuju! Byly to nejspíš maličkosti.
Volšovský
O ovšem! člověk se jen tak náhodou na ně upamatuje a divím se věru, že se mně to všechno z hlavy nevykouřilo. Na příklad to, že sem přede dvěma roky o vaši ruku žádal — teď se tomu ovšem můžeme srdečně zasmát — napadlo mně teď náhle zase! Vykonal sem dvouletou cestu a předce se ještě na podobné maličkosti zcela dobře pamatuju.
Adéla (poněkud v rozpacích)
Byl ste dlouho pryč? Tak? (posměšně) Mně se zdálo, jako byste byl teprv nedávno, teprv před několika nedělemi odešel!
Volšovský
Ano, čas utíká! Mně se právě tak děje, jako vám! Myslím, že sem včera vyjel a dnes přijel — tak příjemně se mně čas skrátil!
Adéla
Toť nejspíš zase pocestujete?
Volšovský
Snad! Mne už ale ten kočovnický život předce trochu omrzel. Viděl sem skoro všechny známé končiny a jedu-li teď nějakou silnici, necítím více žádného blaha, žádného rozechvění, cítím jen silničný prach na prsou a zlobím se; nevidím nikde nic nového, všechno staré; ti lidé všichni stejní, chladní, zdlouhaví, k zívání. (Potlačuje zívání.)
Adéla (kouše zlostně do šátku)
Vyť jste se znamenitě změnil!
Volšovský
Ano, už nejsem tak zcela dětinský! Už mně není všechno rájem, co mně jím bývalo, a svět se mně nezdá být více tak květnatým, tak láskyplným jako dříve — ačkoliv sem se přesvědčil, že se takto může v něm tuze dobře obstát.
Adéla
Tedy ste sobě už dosti chladnosti zaopatřil, jak pozoruju.
Volšovský
Není jinak možná, jemnosť paní! Kdo dlouho cestuje, bývá konečně zdvořilý sice, ale ledový jako hospodský, který každého dne jiné hosti vidí.
Kateřina (pro sebe)
Ten se změnil!
Václav (pro sebe)
Můj pán vyhrává!
Adéla
Kde ste cestoval? Byl ste snad zase v Italii?
Volšovský
Procestoval sem opět některé části.
Adéla
A nebál ste se tenkráte loupežníků?
Volšovský
Najal sem si jich sám několik a ti mne chránili před ostatními.
Adéla (ousměšně)
Vyť jste hrdina!
Volšovský
Snad nejsem; vím ale, že bych se hrdinou nestal tím, kdybych se s loupežníky sepral!
Adéla
Nu — třeba! — A kam ste cestoval pak?
Volšovský
Na východ!
Adéla
Toť budete moci mého otce vypravováním bavit!
Volšovský
Snad se mně to poštěstí.
Adéla
Tak-hle o tom, jak východní národové bojujou a jaké zbraně mají — toho ste sobě však snad ani nepovšímnul.
Volšovský
Všeho sem sobě povšímnul a dovedu pro přítele dosti zajímavých zkušeností vybrat. I pro vás bych měl některé podobné zkušenosti.
Adéla
Na příklad?
Volšovský
Nevím prozatím, kde bych začal — podá se to snad v rozmluvě samo sebou.
Adéla
Snad na příklad o svatbách na východě — ne?
Volšovský
Snad. I o těch vím dosti zajímavého. Východ je, co se svateb týče, obráceným světem. Žena je ničím, pouhou věcí. Ani vidět nesmí leckdes svého ženicha před svatbou a na jednom místě nalezl sem i obyčej ten, že se nevěstě zalepí lesní smolou oči a teprvé po svatbě jí je smí ženich zase otevřít — u nás bývá to obráceně, jemnosť paní! Ženich mívá zalepené oči a nevěsta mu je teprve po svatbě otevírá.
Adéla
Vy si je už nezalepíte? Máte dobře!
Volšovský
Snad! Mrzí mne, jak sem pravil, už kočovnický život a nevím, nepozvu-li vás brzy k slavnosti.
Adéla (vstane mrzutá; jdou pomalu ke dvéřím)
Právě se pamatuju, že musím ještě něco obstarat. Vy odpustíte, že vás opouštím. Zde tento pokoj, který ste vždycky obýval, je právě už někým jiným obýván; znáte ale náš pěkný pavillón, tam se vám musí zalíbit. Kateřino, pomoz Václavovi odnést věci!
Volšovský
Děkuju za vaši ochotnosť; nenamáhejte se ale, odjedu zase odpůldne.
Adéla (zastaví se)
Jak? odpůldne?
Václav (pro sebe)
Dobře sme se drželi!
Volšovský
Ano, chci jít kamsi na návštěvu. — O čem přemýšlíte?
Adéla
Váš brzký odchod bude otci nemilým. Obětujte se mu trochu, nespěchá-li ovšem návštěva.
Volšovský
Má návštěva sice nespěchá; chci jen některé dámy zase vidět, půjdu ale předce časně.
Adéla
Jak se libí! (Oba vyjdou zároveň dveřmi.) Má úcta, pane! Vy jdete v pravo!
Volšovský
A vy v levo! Má skutečná úcta! (Oknem se vidí, jak on pomalu v pravo, ona rychle v levo odchází.)

(Václav a Kateřina zůstanou chvilku mlčky u dveří sedět. Václav má ruce na kolenou a dívá se před sebe; Kateřina má ruce v kapsách u zástěrky a divá se taktéž před sebe.)

Václav (pro sebe)
Teď zase já budu zdvořilým krobiánem! (Obrátí se ke Kateřině; nahlas.) Salem Alechem, němá Kateřino!
Kateřina (hledí stále před sebe; pro sebe)
Budu tak chladna, jako má paní byla (Nahlas.) Co pravíte, pane?
Václav
Salem — Alechem sem povídal a tvoje povinnosť je, abys odpověděla Alechem — Salem! Či ano, ty ani neumíš turecky jako my! Bože, ty ženské v Čechách! Jinak než česky ani nechtějí mluvit! Můj pán povídal jednou, že kolikero jazykům člověk rozumí, tolikero duchů také do něho sestoupí. Nu, ženské ovšem nepotřebují ducha; mají dost práce se svým tělem! A předce by se dobře hodily k učení se jazykům cizím; majíť jazejček až milo ohebný, ostrý, chápavý a lepkavý.
Kateřina
Dovolte, pane!
Václav
A to se rozumí, že dovolím! V Allah — či ty turecky nerozumíš — tedy při sám bůh! my, co sme viděli svět, jsme tuze galantní.
Kateřina
Vy jste blázen, pane!
Václav
Neslyším dobře! Jak to bylo, turecká kachničko?
Kateřina (vyskočí zlostně)
Že jste blázen, pane!
Václav (vstává pomalu)
Blázen nejsem, ale pán? — to třeba ano! Můžeš mně ale předce proto ještě tykat, jako dříve! My, co sme viděli svět —
Kateřina
Myslíte, pane, že je ještě všechno mezi námi, jako dříve?
Václav
Snad nenarážíš na to, že sem tě jednou chtěl? I buď tichá, Kačenko, to je už dávno pryč, to se rozumí samo sebou, že sem na tě už dávno zapomněl!
Kateřina
I ty — (zamlčí se náhle)
Václav
Roztomilý člověče! si chtěla říct — ne? Inu to víš, člověk vidí na cestách mnoho a má mnohou příležitosť. Nejsem blázen, abych jí byl nepoužil. A pak v Turecku! No, to víš, že má každý Turek tucet žen a rozumnému člověku jako já se to brzo zalíbí.
Kateřina (poslouchá s patrnou zlostí)
Tak? Pane, vy nejste blázen, vy jste darebák! (Odchází vážně v levo.)
Václav
Děvče, máš mně pomoct vaky nést! Zůstaň předce, Kateřino. Udělám z tebe, Kačenko, třináctou svou ženu! Už je ta-tam! Bravo, Václave, nes si vaky sám, jen když si sebe a svého pána pomstil! Mám ji sice rád, tu Kačenku; dokud její paní ale podobně si s mým pánem bude chtít zahrávat, jako dříve to činila, nesmí mně Kačena ani na oči! (Sebere vaky a odchází zahradou v pravo.)

III. Výstup[editovat]

Volšovský a Višín přicházejí zahradou z pravé strany. První je už převlečen a má lehký oblek na sobě.

Višín
Nepotřebuju tě ubezpečovat, že si mne příchodem svým radostně překvapil.
Volšovský
Věřím ti, věřím, bratře. Naše sejití-se může nás tím spíše po dlouhé době těšit, poněvadž upamatování na nějaký bolestný a nutný rozchod nám nepřekáží.
Višín
Předce, předce, bratře! — Či odpusť, že tě sám upomínám!
Volšovský
Vidíš, už sem na to všechno skoro zapomněl a přicházeje k tvému domu necítil sem ani žádného bolu více, ani nějakého rozčilení ani konečně jiné touhy, než abych tebe brzy spatřil. Chci být ale upřímným a přiznám se ti, že, jak-mile sem tvou dceru spatřil, zase nová touha se ve mně vzbudila, že bych ji byl s chutí obejmul a se jí zeptal, zda-liž se posud jinak nerozmyslila.
Višín
Zeptej se jí, prosím tě! Mluvila o tobě stále s úctou a zpomínala si často na tebe.
Volšovský
Ne, ne! Úctu její sem sobě už dovedl vydobýt, lásky její ale nedobudu nikdy. Má nějakou tajnou zášť — ne, zášť to není, to sem se špatně vyjádřil — má nějakou mou chybu, snad nějaké zdánlivé provinění na mysli a to ji jako propasť stále ode mne vzdaluje. Přemohl sem se a mluvil s ní skoro až urážlivě chladně, tak urážlivě, že, kdyby to právě tvá dcera nebyla —
Višín
I prosím tě, snad nebudeš s ní nějak zvláště chtít zacházet? O, jen kdyby byla ještě děvčetem a zcela pod mým dozorstvím, však já bych ji přinutil! Tak-hle ale sobě vykoupila půlletým manželstvím svobodu a já jí nemohu poroučet.
Volšovský
Snad nemyslíš, že bych svolil k nucení? že bych ji přijmul co oběť? Ne, já jsem rád, že se mně už trochu z mysli vytratila! Neměl sem ani k tobě přijít, byl bych líp učinil. Abych se ale dalším nehodám vyhnul, půjdu hned po obědě zase dále — ty mně to odpustíš!
Višín
Opovaž se! Toť by bylo hezké, abych měl pro to tvrdohlavé, hloupé děvče tebe ztratit! Ty musíš zůstat!
Volšovský
Nemohu!
Višín
Alespoň čtrnáct dní, alespoň týden, hochu!
Volšovský
Bylo by směšné, abychom se o to hádali. Víš co, já zůstanu do zejtřka; ráno ale zase pojedu, abych před tvou dcerou obstál. As po čtrnácti dnech přijdu zase na krátký čas a pak zase a tak dále. Nabudu více lhostejnosti!
Višín
Jsem spokojen.
Volšovský
A ty mně slíbíš, že ji nepřinutíš, aby se ke mně jinak chovala, než jak se posud chová.
Višín
Slibuju.
Volšovský
Nevíš, jaká ta má chyba —?
Višín
I bůh zachraň! Nějaké ženské vrtochy jsou to. Jakou pak chybu by mohla na tobě vidět? Jsi o celých deset mladší než já, tedy nevadí ani stáří, poněvadž čtyřicítiletý muž se zcela k dvacítileté vdově hodí.
Volšovský
A nechce se zase vdát?
Višín
Neřekla mi ničeho. Ty ale snad posud nevíš, že tvůj synovec se u mne zdržuje?
Volšovský
U tebe? A co zde?
Višín
Nu — maluje a baví se! Je to roztomilý človíček! Vypravoval mně včera při večeři, že by se rád do Italie podíval a že tě k tomu účelu o nějaké peníze poprosit chce.
Volšovský
Nedostane zatím ničeho, ať se učí ještě doma.
Višín
Nu jak myslíš! Připravil ti překvapení pěkným obrazem; právě ho dohotovil a suší ho u mne na okně. Chceš se podívat?
Volšovský
Mám ho rád a potěším se jistě z jeho pokroků. Pojďme; do Italie ale nesmí na žádný způsob! (Odejdou v levo.)

IV. Výstup[editovat]

Růžička (přichází zahradou)
Jak? Nikdo zde?To je mně právě milé! Ti se podiví, až jim to všechno řeknu! A což teprve doma! Má hospodyně si myslí sama na mne — jen aby se chudák z lásky nezbláznila! Věru ani nevím, co se těm ženským vlastně na mně líbí! To je už třetí hospodyně, která mne chce, a mimo to sem už musil vyhnat sedum služek jen proto, že rozšiřovaly mezi lidmi, že je mám rád! A ne snad, že by se jim statek můj líbil! To ne, každá to říká, že ne! Musím mít tak něco při sobě — inu můj duch je to, který je oslňuje. Ovšem, ovšem, tak jako já nedovede mluvit nikdo! — Doma sem neřekl ani slova, vyšel sem si na procházku jako by nic, přišel sem jako by nic a tady si to vyjednáme zase jako by nic. Ta radosť toho starého Višína, až mu řeknu, že bych si jeho dceru vzal. Teprv ondyno mně zaklepal na rameno a pravil: „Růžový nosejčku“ — on mně nikdy neřekne Růžičko, vždycky růžový nosejčku — „já bych sobě přál, aby měla má dcera podobného hospodáře pro své panstvíčko, jako vy jste — já už toho nezastanu!“ A já mlčel, neřekl ani slova a teď — teď — nu ta radosť toho starého Višína, hahaha, ten bude o jedné noze skákat! A což teprvé jeho dcera! — jen aby jí náhlá radosť neuškodila! Teprv ondyno sem s ní mluvil skoro čtvrť hodiny a mezi rozmluvou pravím náhle co zdvořilý člověk: „Nevím, jemnosť paničko, zdaž vás má sprostá řeč baví!“ A ona si přikryla honem šátkem obličej — to se styděla, nebožačka! — a pravila skoro škytavým hlasem: „Vy umíte znamenitě bavit.“ Nu počkej, zatrolená vdovičko, máš mít tu zábavu každý den! Inu vtip je dar boží! A jak se k sobě hodíme! Ona vdovička, já vdoveček! Nemáš zůstat, vdovičko, osamotnělá a všem bouřkám a dešťům ponechána jako ta socha nad hrobem manžela. Přistoupím k tobě a počnu: „Já, kterého už tři hospodyně a sedum děveček chtělo“ — ne, to jí nesmím říci, mohla by zpyšnět! Honem si nějakou řeč vymyslím a několik vtipů a nápadů spořádám — to mají ženské rády. Jsem rád, že zde nikdo není! Honem do zahrady na nápady!

V. Výstup[editovat]

Růžička. Václav. Později Kateřina.

Růžička (chce ven, potká se ale s Václavem v zahradních dveřích)
Prosím vás, přítelíčku, nechť jste, kdo jste, nevyzraďte mne, že sem zde byl! (Chce dál.)
Václav (zadrží ho)
Pomálu, pane, co ste zde dělal?
Růžička
Nu, snad sem nekrad’?
Václav
Kdož ví!
Růžička
I vy osle, vy hrubiáne! (vytrhne se mu a uteče)
Václav
Zloděj není, sic by tak nenadával!
Kateřina (vyjde levými dveřmi a jde až v popředí)
Kdož by si byl pomyslil, že se ten člověk tak změní! Tak hodný býval, tak spořádaný a nyní tak lehkovážný, tak hrubý. Řekla sem mu to ale do pravdy!
Václav (přikradl se až za ni)
Slečno Kateřino, nevíte, kde je teď pan Vilím? Zdržuje prý se zde u vás, ano?
Kateřina
Nevím!
Václav
Co nevíte?
Kateřina
Nic nevím!
Václav
To vím!
Kateřina
Co víte?
Václav
Že nic nevíte.
Kateřina
I ty —
Václav
Zapovídám si tykání!
Kateřina
Jak chcete! (Odchází na zad.)
Václav
Žádám vás, slečno Kateřino, ve jmenu svého pána, jenž co host vašeho panstva šetrnosť zasluhuje, o něco.
Kateřina
Co chcete?
Václav
Jak jsi stará, Kačenko?
Kateřina
Co je vám do toho?
Václav
Chci vědět, jak dlouho to ještě bude trvat, než budeš starou pannou!
Kateřina (zlostně se na něho zamračí a uteče do zahrady).
Václav (běží za ní)
Počkej předce, kdož pak ti může stačit, bláznivá chocholko!

VI. Výstup[editovat]

Adéla a Hermann vstoupí zahradou. Hermann nese Adéle shawl.

Adéla (béře shawl od Hermanna)
Děkuju vám, pane; vyť jste dnes zvláště zdvořilý!
Hermann
Zdvořilý? Může být, nevím ale o tom. Naše doba žádá zdvořilosti místo citů a sme od dětinstva už tak vycvičeni, že, když vřele cítíme, také vybranou zdvořilosť jevíme. Jsem-li k vám zdvořilý, jest to jen důkazem, že ste vřelé city ve mně zbudila.
Adéla
Už jste zase ve své staré kapitole? Sedněme si, pane! (Sednou.) Ostatně se musím přiznat, že vaše zdvořilosť je velmi příjemná, protože vždycky zvláštní.
Hermann
Jste příliš laskava; račte ale být opatrna, poněvádž by snad tato laskavosť vaše mne v mé naději potvrdila.
Adéla
Myslím, že to není přílišná laskavosť, když se ze zvláštní vaší zdvořilosti těším, a také se k tomu přiznám. Chválím-li skutečnou mužnosť vaši, musí mně i nejjemnější stránka vaše rovně milou být. Mužnosť a třeba někdy drzosť k mužským a zdvořilosť k ženským — tak se to sluší!
Hermann
Škoda, že si nemůžeme tak svou srdnatostí dobývat lásku dam, jako úctu mužských. Byl bych si vás už dávno dobyl.
Adéla
Nevím, nevím — o, já jsem také srdnata a dovedla bych se bránit! Strachu neznám a právě pro to každého muže nenávidím, který jednou bojácnosť svou něčím dosvědčil.
Hermann
Toť bych snad už za tou příčinou měl naději —
Adéla
Stále a stále se vám ty vaše naděje do myšlenek vplítají!
Hermann
Často sem už myslil, že se tyto moje naděje vyplní, a vždy ste mě zase náhlou chladností odstrašila; sklamejte mne, jak často ještě chcete, v tom mně nezabráníte, že stále doufat budu.
Adéla (žertovně)
O, naděje je pěkná věc! Zač by stály všechny ty malicherné okamžiky našeho života, kdyby se s nimi zároveň naděje na něco dokonalejšího nepojily!
Hermann
Jen se posmívejte! Já vás ale ubezpečuju, že ta naděje je mým dechem, že bych bez ní —
Adéla (s komickým strachem)
Prosím vás, jen se mně nestaňte sentimentálním! Jen to ne, raděj doufejte dále!
Hermann (poklekne před ní a políbí jí rychle ruku)
O božská Adélo! Smím tedy —
Adéla (vyskočí)
Mně se zdá, pane, že byste potřeboval nějakou studenou douche! (Opravdově.) Prosím vás, kdyby někdo —
Hermann (vstává pomalu)
Už zase marně! Vy jste ukrutna!
Adéla (žertovně)
Vždyť máte naději! (Opravdově.) Kdyby byl tak-hle otec, anebo náš nový host vešel!
Hermann
Ah — ten nový host! Slyšel sem už o něm; prosím vás, kdo je?
Adéla
Přítel naší rodiny, velmi vzdělaný a duchaplný muž, jehož sobě vážit musíme.
Hermann
Snad ne nějaký můj sok?
Adéla
Sok? a v čem sok?
Hermann
Vy jste zlá!
Adéla
Ah tak! I bůh zachraň — hahaha! Vždyť víte, že jen udatného, srdnatého muže mohu milovat a pan Volšovský je pravá baba.

VII. Výstup[editovat]

Předešlí. Volšovský a Višín (z levé strany).

Volšovský
Mám radosť z toho hocha! Do Italie ale na žádný způsob ještě nesmí! Ah slečna — a kdo to? To není můj synovec!
Adéla (tváři se, jako by příchozích nezpozorovala, a mluví šeptmo s Hermannem).
Višín (vstoupí mezi Adélu a Hermanna)
Musím vás, pánové, seznámit spolu. Zde pan Volšovský, starý můj přítel — a zde pan Hermann. (Volšovský a Hermann se vzájemně kloní, poodstoupí a baví se spolu. Višín k Adéle.) Nevidím to rád, že tak důvěrně s tím cizincem zacházíš. Nevíme ani, kdo jest a může být, že za ním něco zcela jiného vězí, než se na oko zdá!
Adéla
Otče!
Višín
Ne, ne! musíme být pozorlivi! Nemám sice ničeho proti tomu, že se zde na krátko zdržuje, nevím ale skoro ani, jak sem přišel.
Adéla
Vždyť víte, že sem ho poznala u své přítelkyně a že sem ho sama pozvala.
Višín
Nevím ale nic bližšího o něm.
Adéla
Taková nedůvěra by vás byla nehodna, tatínku!
Višín
Musím sama sebe chránit. Psal sem už svým přátelům do Prahy a zvíme brzy, na čem jsme.
Adéla (chladně)
Jak se líbí! (Nahlas.) Ti pánové nás připraví o příjemnou zábavu!
Volšovský
Budeme snad brzy hotovi.
Hermann
Jsme už nyní k službám —
Volšovský
Ne, ne, počkejte ještě, pane Hermanne! (Mluví s tímto dále.)
Adéla (usmívavě pro sebe)
Však vím, co je pod tou hrubostí skryto. Nechce se prozradit, že mne ještě miluje — o, však já vás zahanbím, chladný pane!
Hermann
Zde jsme, jemnosť paní!
Adéla
Věřím ráda, že se ti pánové dobře spolu pobaví! Cestovali oba a mají tedy dosti látky, aby se o mnohém smluvili!

VIII. Výstup[editovat]

Vilím (přiběhne ze zahrady). Za ním přijde zahradou Václav a postaví se u dveří. Hned potom vyjde Kateřina z levé strany a postaví se k druhé straně dveří. Předešlí.

Vilím
Strejčku, drahý strejčku — přišel ste jako na zavolání! Mně se už věru po vás stýskalo! (Objímá Volšovského.)
Volšovský
Slyšel sem, že se ti stýskalo, a vím také proč.
Vílím
Viděl ste už můj obraz? Libí se vám?
Volšovský
Je trochu divoký, jako ty; jsem ale spokojen.
Adéla (pro sebe)
On si mne opravdu ani nevšímá! (Počne se s Hermannem bavit a ohlíží se časem pátravě po Volšovském; Višín ji pozoruje.)
Volšovský (vede Vilíma stranou)
Co pak je zač, ten pan Hermann?
Vilím
Nevím a myslím, že ani zde o něm mnoho nevědí.
Volšovský
Toť je podezřelé.
Vilím
Mně je podezřelým i protivným! Stále se kolem Adély otáčí — snad by si ji rád vzal, kdybychom tomu dovolili.
Volšovský
Kdybyste tomu dovolili? Jakž-pak ty přicházíš k tomu, abys také dovoloval?
Vilím (v rozpacích)
Strejčku, já bych rád do Italie.
Volšovský
To je podivná odpověď! (Pro sebe.) Snad není ten hoch také do ní zamilován? (Nahlas.) O tom si ještě promluvíme a řeknu ti teprve později, že do Italie ještě nesmíš.

IX. Výstup[editovat]

Růžička (vejde zahradou). Předešlí.

Višín
I dobré jitro, pane sousede!
Růžička
Dobré jitro, vážené panstvo! Má poklona vám, paní Adélo, vy rajská — (Pro sebe.) Teď sem to zapomněl!
Adéla
Rajská hruško! ste chtěl říci — ne? O, vy umíte lichotit!
Růžička
Není jinak možná! Vy jste jako slunce, které ze země tento — (Líbá jí ruku; pro sebe.) To se mně to podařilo! Vtip musí člověk mít a pak to jde!
Adéla (obrátí se k Volšovskému)
Už ste se pohejčkal se svým mazánkem? To děťátko má asi radosť!
Volšovský
To děťátko je právě tak staré, jako vy!
Višín
Prosím tě, nech ji. Toť víš, že každá ženská, jak-mile se vdá, myslí, že už je skutečně rozumná. Dokud jsou svobodné, staví se pořád dětinskými a kdyby byly třeba už padesátileté panny. Jak-mile se ale šestnáctileté děvče vdá, hraje si na matronu, je moudré, mluví o všem vážně, dává naučení nevdaným, třeba by dvakrát tak staré byly a je vůbec pravým pokladem moudrosti!
Václav (podívá se v témž okamžiku na Kateřinu, když tato na něho; Kateřina se rychle odvrátí)
Víš, jak se vaří turecké nudle, Kateřino? (Kateřina odvrátí ještě více hlavu.)
Hermann
Dámy jsou skutečně mnohem dříve duchem zralé než my! Šestnáctileté děvče je co ženská mnohem zralejší, než dvacítiletý muž.
Adéla
Jak smýšlíte o tom, pane Volšovský, co právě můj horlivý zastavatel pronesl? (Upustí schválně šátek v stranu Volšovského.)
Volšovský (nepohnutě)
Upadl vám šátek, jemnosť paní!
Vilím (skočí a podá šátek Adéle).
Adéla (chladně)
Děkuju, Vilíme! — Smluvte se, pane Volšovský, zde s panem Hermannem o svých cestách. On byl také v Italii; nebral ale banditů ku pomoci, aby se zase před bandity chránil, jako to prý někteří cestovatelé činívají.
Volšovský
To tedy cestoval s menším pohodlím než já! Prosím, pane, byl ste tam za svou povinností, nebo za zábavou?
Hermann
Za povinností.
Vilím (počne zatím kreslit Růžičku do své tobolky).
Adéla
Pan Hermann byl totiž kapitánem při prvním papežském pluku Švýcarů!
Volšovský
Tak? a kdy, prosím?
Adéla
Před rokem ještě, viďte, pane Hermanne?
Hermann
K službám, sličná paní.
Volšovský
Jak to jemnosť paní dobře ví! — Tedy před rokem ještě, pravíte? Jistě před rokem?
Hermann
Ano! — Nepochopuju —
Volšovský
Před rokem sem znal všechny důstojníky toho pluku; vás ale, pane —
Hermann
Mne ale ste neznal, tedy ste neznal všechny!
Volšovský
To z toho nenásleduje, protože musím podlé toho, že sem skutečně všechny znal, soudit, že ste alespoň tenkrát ani takovým důstojníkem nebyl!
Višín
Co je to, pane? Jak to přijde?
Hermann
Já —
Adéla
Zapovídám vám se omlouvat. Já vám věřím a vím proč; jste mým hostem a jinému než mně, ba ani otci mému se nemusíte zodpovídat! Hanebné to, nemužné podezření! — Dnes obědváme v zahradě, pánové! Prosím, pane Hermanne, o vaši ruku; veďte mne! Je libo, pánové? (Adéla jde s Hermannem, měřícím hrdě Volšovského.)
Višín
Do zejtřka z rána máme jistotu; nech ho zatím, příteli! (Jde s Volšovským za Adélou.)
Růžička
Nechám námluvy až po obědě. Mezi tím ji okouzlím ještě několika vtipy.
Vilím (zastrčí tobolku)
Kreslil Vilím — už ho mám! Pojďte, pane Růžičko, už vás mám! (Táhne ho za sebou.)
Růžička
Bože, vždyť to cítím na ruce, že mne máte. (Vyjdou.)

(Opona začíná padat.)

Václav
S pepřem se vaří turecké nudle, Kateřino! (Jde za ostatními.)

(Opona spadne.)