Šlechetnosť, ozdoba dítek/Pohádka o třech přítelkyních

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Kdo tobě kamenem, ty jemu chlebem	Pohádka o třech přítelkyních	Kdo má čisté svědomí, nebojí se

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o třech přítelkyních
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 30–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl tmavý zimní večer. Venku padal husté sníh, a prudký, studený vítr šlehal jím v okna. Za to bylo příjemně ve vytopené světnici, kde seděly se svými rodiči kolem stolu desítiletý Josef a osmiletá Julie.

„To je hrozné počasí!“ pravila matka, naslouchajíc hvízdání větru; „ubozí lidé, kterým jest v takové noci dlíti mimo domov.“

„Mimo domov?“ pravil Josef. „Což by někdo vydal se snad na cestu v takovém počasí? Myslíš zajisté jen žebráky, kteří nemají domova, matinko?“

„Žebrákům ovšem vede se v zimě zle,“ pravil otec. „Než i ti — nemají-li vlastního domova, vyprosí si útulek u milosrdných lidí. Ale což nevíš o nikom, kdo musí za každého počasí jíti za svou povinností?“

„Toho nemohu se věru domysliti,“ pravil Josef po krátkém pomlčení.

„Máš ještě málo zkušenosti,“ odvětil otec; „jest mnoho lidí, kteří nesmí dbáti větru, sněhu ani deště, jsouce povinni vždy konati dílo své. Lékař musí jíti k nemocnému, vojín musí státi na stráži; posel telegrafního úřadu musí doručovati telegrafní zprávy neodkladně, lidé zaměstnaní při jízdě vlaků musí konati službu svou v každý čas. A ještě více lidí mohl bych ti vyjmenovati, kteří nesmí obávati se nepohody.“

„Máš pravdu, milý otče; mně to ani na mysl nepřišlo,“ dí Josef. „Ubozí lidé! — Nejvíce lituji lékaře. Jest asi velmi nepříjemno vstáti z teplého lůžka, a vyjíti do studené noci.“

„Ovšem, lékař mnohdy ani se nenaděje, kdy povinnosť ho volá, kdežto lidé jiných stavů mají čas ku své práci již určený. Lékař není však sám; i duchovního volá povinnosť často z nenadání, aby donesl umírajícímu nebeské útěchy, a koná to rád, nedbaje obtíží. Šťastný člověk, jemuž povinnosť jest svata!“

„Lékařem přece bych nechtěl býti,“ prohodil Josef.

„Proč ne? Snad proto, že bys musil často i v noci chodívati k nemocným?“

„Nikoli, milý otče; pohodlí dovedl bych si odepříti,“ odvětil chlapec. „Ale bál bych se, že se nakazím.“

„Milý hochu,“ dí otec, „kdyby každý takto smýšlel, nebyl by nikdo lékařem, a co by počali ubozí nemocní. Nikoli, tak nesmíš mysliti, milý Josefe, sice bys se stal choulostivcem a — lenochem.“

„Lenochem?“ ulekl se Josef; „to snad předce ne, milý otče?“

„Ano, jen tomu věř,“ pravil otec vážně; „kdybys takto smýšlel, nechtěl bys býť vojákem, aby tě neporanili nebo nezastřelili; myslivcem, abys neporanil se střelnou zbraní; zedníkem, aby nesesulo se na tebe klenutí; truhlářem, abys něčím se neřízl; kovářem, aby nezalétla ti jiskra do oka — ani čeledínem nemohl bys býť, aby kůň tě nekopl nebo vůz nepřejel.“

Josef uznával, že otec mluví pravdu; zamyslil se a neodpovídal.

„Dovedl bych uhodnouti, co si myslíš,“ dí otec. „Přemýšlíš, které zaměstnání měl bys si zvoliti, aby nehrozilo ti nebezpečenství. Milé dítě, každý stav má své potíže; a člověk nikdy není bezpečen zdravím a životem. Ale toho nesmíš se báti; milý Bůh dal nám dosti prostředků, jimiž můžeme si zachovati zdraví a odvarovati se nemoci.“

„Myslíš rozličné léčivé byliny, milý otče?“

„Nikoli, léky nemám na mysli,“ pravil otec. „Mnohých nemocí by se člověk odvaroval, kdyby žil tak, jak žíti má. Máme-li na mysli rozličné práce, tu třeba pamatovati, že při všem dbáti musíme opatrnosti, které je třeba při každém zaměstnání.“

„Opatrností lze se tedy vystříhati nemoci?“ tázal se Josef.

„Každé nemoci ne,“ pravil otec. „Opatrnosť chrání nás hlavně úrazův. Ale i proti jiným nemocem dal nám Bůh léky, které nejen že ničeho nestojí, nýbrž i k penězům nám pomáhají.“

„Toho jsem nikdy neslyšel,“ divil se Josef.

„Dejte tedy pozor, budu vám vyprávěti pohádku, z níž poznáte, které léky to jsou.“

Obě dítky jaly se ihned napnutě poslouchati, aby neušlo jim ani slovíčko z otcovy pohádky.

Byl jeden člověk — nazvu ho třeba Váhalem — který býval velmi často nemocen. Byla to divná věc: Váhal byl boháč, měl několik služebných, kteří vykonávali vše, co jim poručil. Tak nemusil se ničím namáhať a nemohl nijak si ublížiti. Po celý den sedával v teplém pokoji, aby se nenastudil, a studené vody bál se jak ohně. Obyčejně umýval si jen obličej teplou vodou, jiné části těla si nemýval, boje se aby nenastydl. Pokrmy jídal jen vzácné, a to několikráte za den. A přece byl stále a stále nemocen: brzy bolela ho hlava, brzy bylo jeho tělo jako rozlámané; dnes neměl chuti k jídlu, zítra měl těžkosti od žaludku — zkrátka, neminulo jediného dne, kdy Váhal nebyl by si stěžoval, že jest nemocen. Lékaři docházeli k němu stále; než ani léky neprospívaly.

„Bože, pomoz mi!“ naříkal jednoho dne, když opět neměl chuti k jídlu. „Vždyť jest můj život skoro nesnesitelný. Co mám již dělať, abych byl zdráv? Šetřím se co nejvíce, a přece to neprospívá!“

Co Váhal takto naříkal, otevřely se zticha dvéře a do pokoje vešla postava, jaké ještě nikdy neviděl.

Byla ženština oděná ve sprostý oděv z pevné látky. Vesele pohlížela na nemocného jasnýma očima; celá postava její byla statná, zvláště ruce zdály se míti sílu neobyčejnou. Její ramena byla ověšena rozličnými nástroji: mělatě kladivo, pilu, sekyru, motyku, rýč, hrábě, cep i kosu. Bylo ku podivu, jak mohla všecky ty věci udržeť a unésti.

Váhal, který ležel na posteli, jsa zahrabán až po krk v peřinách, pozvedl hlavy, chtěje vyplísniti dotěravou ženštinu, která vešla bez dovolení do pokoje. Ale spatřiv tak podivný zjev, pohlížel na ženštinu jako vyjevený.

„Co tu chcete? — nekoupím ničeho,“ promluvil konečně, vzpamatovav se.

„Nemám ničeho na prodej,“ odvětila ženština silným hlasem. Cestuji světem, bych pomáhala nešťastným.“

„Ó já jsem velice nešťasten!“ zvolal nemocný.

„Vím to, slyšela jsem tvůj nářek,“ pravila neznámá. „Přicházím, abych ti dala zdraví.“

„Zdraví? Díky Bohu! Buď mi vítána, ženštino! Nuže, dej mi zdraví — buď jista, že hojně ti zaplatím.“

„Peněz tvých nežádám,“ usmála se neznámá; „těch mám dost a sama jimi pomáhám svým věrným přátelům.“

To promluvivši, pozvedla ruku, ve které držela veliký měšec.

„Co tedy žádáš?“ dí Váhal.

„Chci, abys vybral si některý z těchto nástrojů.“

„K čemu by mi to bylo?“ smál se Váhal.

„Pracovati musíš,“ odvětila neznámá.

„Pracovati? — to nebudu.“

„Tedy jsme domluvili; neučiníš-li mi k vůli ani takovou maličkosť, nemohu ti pomoci.“

Postava po těch slovech pokročila ke dveřím.

„Počkej — neodcházej!“ rozmyslil se Váhal. „Učiním, zač žádáš. Pověz mi jen, který nástroj mám si vybrati a co mám dělati?“

„Mluvíš, jako bys nevěděl, k čemu každý tento nástroj slouží,“ dí ženština. „Vyber si ten, kterým dovedeš pracovati.“

Váhal po dlouhém rozmýšlení vybral si rýč, kterým hodlal zrýti některý ten záhonek v zahrádce.

„Ale nemysli, že mne oklameš,“ pravila neznámá, podávajíc mu rýč. „Navštívím tě brzy a poznám hned, zda-li jsi pracoval. Každého dne musíš aspoň hodinu rýti před polednem i po poledni. Neučiníš-li tak, neučiním ani já, co jsem ti slíbila.“

„Učiním tak; ale pověz mi, jak se jmenuješ a kdo jsi?“

„Toho dovíš se později,“ odvětila postava — a zmizela.

Váhal se zamyslil. „Jaká to podivná bytosť,“ pravil sám k sobě. „Chce dáti mi zdraví; byl bych pošetilec, kdybych za to neryl každý den dvě hodiny v zahrádce.“

Bez prodlení se oblekl a šel do zahrádky. Práce z počátku se mu nedařila; brzy bolelo ho celé tělo, a sotva dočkal se konce hodiny. Vrátil se do pokoje všecek zemdlen a těžce oddychuje vrhl ssebou na pohovku. Za chvíli ucítil hlad; přiznával se sám sobě, že již dávno nejedl s takovou chutí, jako dnes.

Odpoledne musil však zase rýti; práce byla mu ještě obtížnější než dopoledne; a což ráno, když vstával! Ubožák nemohl ani se narovnati. Než, chtěl-li nabyti zdraví, musil dostáti slovu, jímž se zavázal, a každý den dvě hodiny kopati.

Váhal uvykl znenáhla práci; po týdnu necítil již bolestí v rukou ani v zádech; za několik neděl zryl celou zahrádku.

„Nyní mám pokoj,“ pomyslil si; ale nebylo tomu tak. Váhalovi jakoby něco scházelo, když přiblížila se doba, kdy obyčejně pracoval. Vyhledal si tedy jiného zaměstnání a často pracoval tři i čtyři hodiny denně.

Nyní nemohl si již naříkati, že nemá chuti k jídlu. Naopak, chutnalo mu znamenitě, a Váhal myslil, že musí nyní jísti víc a ještě dražší a úpravnější pokrmy nežli dříve, protože namáhavě pracuje.

Ale běda! Pojednou zdálo se, že jeho dřívější neduhy se vracejí. Chuť k jídlu zase zmizela, a těžkosti ho zase trápily. Váhal, nemoha jísti, byl sláb a přestal pracovati.

Jednoho dne ulehl zase a bědoval. V tom vešla k němu ženština, která ho byla již jednou navštívila.

„Jsem tvou upřímnou přítelkyní,“ pravila mu; „vím dobře, že jsi uposlechl mé rady, a proto počalo se ti zdraví vraceti. Než jiná věc zmařila naše dílo. Pracuj opět a nezoufej: pošlu sem svou přítelkyni: ta nám pomůže.“

Po těch slovech neznámá zmizela. Váhal byl upokojen; přemohl slabosť, vstal a vyšel ven, aby vyhledal si opět nějaké práce.

Druhého dne ráno přišla k němu jiná ženština; byla také statné postavy, ale mladší nežli předešlá. Na ruce měla košík.

„Má přítelkyně mne sem poslala,“ promluvila jasným hlasem. „Přicházím, abych pomohla ti také ku zdraví.“

„Buď mi vítána,“ řekl Váhal. „Co žádáš za svou pomoc?“

„Platu nežádám,“ dí neznámá; „přistup sem a pohleď, co ti přináším.“

Otevřela košík, a Váhal spatřil v něm několik čistých nádob: na bílém talíři bylo několik krajíčků chleba, vedle něho v čisté nádobce sůl; malá láhev byla naplněna čistou vodou.

Váhal očekával, že neznámá ukáže mu lahvičky s léky, masti, prášky a jiné podobné věci. Proto díval se překvapeně na ženštinu, jakoby chtěl říci: „Co s tím?“

„Nu, vezmi a jez!“ pobídla neznámá.

„Já — jísti suchý chléb?“ dí Váhal. „Nu, tu bych asi dlouho se nepozdravil. Jídám jiné pokrmy, silnější, a přece jsem sláb. Piji jen pivo a víno, a přece nejde mi k duhu. Což teprve kdybych pil vodu.“

„Pohrdáš-li mými dary, nevím ti pomoci,“ pravila neznámá, majíc se k odchodu.

„Počkej — neodcházej!“ vece Váhal. „K vůli tobě sním kousek suchého chleba.“

„Ó, to nebylo by dosti,“ odvětila neznámá. „Nezapomínej, že přinesla jsem ti léky, a to snad přece víš, že jediné požití léku nemocného nepozdraví. Jsou ještě jiné léky, kterých netřeba kupovati v lékárně. Máš jich ve svém domě dostatek.“

„Nikoli, nyní nemám žádných,“ řekl Váhal.

„Jak ? Nemáš chleba?“ tázala se neznámá.

„Chléb? Snad nemám jísti neustále samý chléb?“ zhrozil se Váhal.

„Nikoli; řekla jsem, že je takových léků více. Má přítelkyně chtěla ti navrátiti zdraví; ale čeho nabyl jsi každodenní prací, o to připravily tě pečeně, drahá vína a jiné lahůdky. Proto poslala mne sem, abych ti poradila, co máš jídati. Lahůdek, jakých jsi až posud každodenně požíval, musíš se odříci, chceš-li nabyti zdraví.“

„Ó, běda!“ zaúpěl Váhal.

„Místo nich budeš požívati jiné potravy,“ pokračovala ženština. „Ráno nadrob si vždy do kávy nebo do mléka chléb a nikoli drahé pečivo; dopoledne i odpoledne spokoj se suchým chlebem. K obědu jídej pokrmy upravené z mouky nebo ze zelin. Ale dbej toho, aby pokrmy nebyly příliš tučné a z nejpěknější mouky. Budeš-li míti žízeň, pij vodu.“

„Nesmím tedy jísti masa ani píti jiných nápojů kromě vody?“ tázal se Váhal.

„Jenom zřídka kdy smíš tak učiniti,“ pravila neznámá. „Lépe bude, zdržíš-li se masitých pokrmů docela; příliš tučných požívati nesmíš. Také piva a vína nepij. — Konečně ještě něco ti připomenu: jídej vždy jen v určitou dobu; přestaň vždy hned jísti, jakmile jsi zahnal hlad. Přes míru nikdy nesmíš jísti, spíše hleď, abys docela se nenasytil. Znáš tedy léky, kterými mohu ti pomoci ke zdraví, zachováš-li vše, co jsem ti poradila. Snad řekne ti někdo, že to léky nejsou, ale buď ujištěn, že jest v mé moci, abych tě jimi uzdravila. Zachce-li se ti někdy jiných jídel a nápojů, tedy věz, že přiblížila se k tobě má nepřítelkyně, která tě svádí, abys nebyl poslušen mé rady. Ona se ti neukáže, protože vyhlíží velmi šeredně, tak že bys se jí ulekl. Proto bude vždy jenom neviditelně k tobě přicházeti. Ty však pamatuj na mé výstrahy a nedej se svésti. Kdybys jí někdy poslechl, bylo by naše dílo zmařeno, a ty bys nikdy nenabyl zdraví.“

„Tohle je krásné léčení!“ pravil k sobě Váhal, když neznámá byla zmizela. — Měl z toho skutečně strach. Ale zdraví bylo mu přece nade všecko. Byl jist, že mu i tato přítelkyně dobře poradila, jako její družka; proto umínil si, že zachová se dle její rady.

Než navykati prosté stravě bylo Váhalovi mnohem obtížněji nežli zvykati práci. Jeden rozkaz plnil však přece svědomitě, že totiž nikdy nenajedl se do syta. Víte proč? Protože prostě upravené pokrmy mu nechutnaly.

Po krátké době zvykl však této stravě docela, tak že mu chutnala lépe nežli druhdy nejlepší lahůdky. Také čerstvá voda byla mu nyní milejší nežli pivo a drahá vína. A jak navykal této potravě, tak ubývalo jeho nemoci. Váhal děkoval v duchu oběma přítelkyním, které pomohly mu tak záhy ku zdraví, nežádajíce za své léčení žádného platu.

Ale sotva ubohý Váhal se zotavil, nastala zima. Bývalo mu obtížno vycházeti ven; neboť nebyl tomu zvyklý. Nikdy nevstal dříve, dokud pokoj nebyl řádně vytopen, a nyní měl pracovati venku? Tomu Váhal nemohl přivyknouti.

Dal si tedy nanésti do pokoje dříví a vyřezával z něho rozličné věci. To byla ovšem také práce, a Váhal zabral se do ní docela.

Pokrmy prostě upravené jídal stále; kdykoli zachtělo se mu lahůdek, vzpomněl si, že pokouší jej ohyzdná nepřítelkyně, a hned se přemohl.

Ačkoli však zachovával všecko, co mu byly obě přítelkyně nařídily, přece nebyl ještě úplně zdráv, často bolívala ho hlava, zmáhala se ho slabosť, a na těle objevovala se vyraženina. Přál si toužebně, aby ho některá přítelkyně zase navštívila.

Však nedaly na sebe dlouho čekati: jednoho jitra přišly obě.

„Učinily jsme pro tebe, co jsme mohly,“ pravila mladší, protože jsi poslechl naší rady. Nyní pošleme sem ještě naši družku, která poví ti, co máš činiť, abys byl úplně zdráv.“

Obě ženštiny zmizely, a druhého dne navštívila Váhala třetí přítelkyně.

Bylo znáti, že jest mladší než její družky. Byla oděna v bílý šat, čistý jako padlý sníh. V ruce držela nádobu s čistou vodou.

„Mé přítelkyně mne k tobě poslaly,“ pravila přívětivě. „Uposlechneš-li mé rady, budeš brzy úplně zdráv. Provětrávej každého dne svou světnici. Umývej si každodenně obličej a ruce studenou vodou; celé tělo umyj si aspoň jednou za týden. Nesmíš býti choulostivým a báti se zimy. Můžeš i teplou vodou se umývať, ale nezapomeň opláchnouti se pak vodou studenou. Tak otužíš tělo, a nebudeš obávati se nepatrného chladna. Oblékej častěji čisté prádlo. — Snad bude ti zprvu obtížno vykonávati, co ti radím, ale buď jist, že po krátké době tomu zvykneš, a studené lázně stanou se ti příjemnými. Kdybys mne neuposlechl, nenabyl bys nikdy zdraví.“

Váhal byl přesvědčen, že ani tato přítelkyně ho neklame; slíbil ihned, že zachová se dle její rady.

„Ale pověz mi, kdo jsi, a kdo jsou tvé přítelkyně?“ tázal se konečně.

„Kdo jsme? Jsme přítelkyně lidstva,“ zněla odpověď. „Kdokoli vejde s námi ve přátelství, tomu pomáháme ku zdraví i k majetku. Máme však mocné nepřítelkyně, které nám v díle našem překážejí a je kazí. Ačkoli vyhlížejí velmi ohyzdně, přece jest mnoho lidí, kteří jich se přidržují, nás od sebe odpuzujíce. — Navštívíme tě brzy a pak oznámíme ti svá jména.“

Dívka zmizela. — Váhal zachoval se dle její rady, a brzy pozdravil se docela.

Po krátkém čase navštívily ho všecky tři přítelkyně; rozmlouvaly s ním dlouhou dobu a slíbily mu, že budou bdíti nad jeho zdravím. Váhal musil jim však slíbiti, že vždy bude činiti, jak mu byly poradily. Tři přítelkyně pověděly mu pak svá jména.

Otec dopověděl svou pohádku.

„A jak se jmenovaly ty přítelkyně, tatínku?“ tázala se Julie.

„Přemýšlejte, snad uhodnete jejich jména,“ usmál se otec.

„My že bychom je mohli uhodnouti? Zajisté žertuješ, milý otče,“ pravil Josef.

„Nikoli, nežertuji,“ odvětil otec. „Ale snad byste museli déle přemýšleť, a již jest nám pomýšleti na spaní. Povím vám tedy jména jejich sám: první přítelkyně jmenovala se Práce, druhá Střídmosť a třetí Čistota.“

„Aj to bychom si byli dlouho lámali hlavy,“ pravil Josef.

„Práce, střídmosť a čistota jsou přítelkyněmi každého člověka,“ pokračoval otec, „ačkoli nemohou se nám objeviti v lidské podobě; vždyť víte, že vypravoval jsem vám pohádku. Kdo zvykne práci, střídmosti a čistotě, jako zvykl Váhal, uvaruje se mnohých nemocí.“

Dítky poděkovavše otci za poučnou pohádku, pomodlily se nábožně a odebraly se na lůžko. Na otcovu pohádku nikdy nezapomněly, a dbaly vždy rady upřímných přítelkyň: práce, střídmosti a čistoty.