Šlechetnosť, ozdoba dítek/Přední ctnosť dítek

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Ze života žebrákova	Přední ctnosť dítek	Nedbalá chůvička

Údaje o textu
Titulek:	Přední ctnosť dítek
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 36–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byly prázniny. Dítky odpočívaly po celoročním učení školním, nezapomínajíce ovšem častěji opakovati si, čemu byly se ve škole učily. Chudší vykonávaly také rozličné lehčí práce, pomáhajíce rodičům na poli nebo v domácnosti.

Také Karel pomáhal svým rodičům; opatroval malou sestřičku, nebyl-li nikdo doma, došel, kam bylo třeba, a chodíval také na pole. Rodiče milovali Karla, že jich byl poslušen vždy na slovo, nedaje se nikdy dvakráte pobízeť, aby to neb ono vykonal.

Ale jednou Karel přece poklesl. Jednoho dne ráno pravila mu totiž matka: „Dnes půjdeš do města, Karle; v neděli objednala jsem si u pletaře Olšiny košík, slíbil mi, že bude ve středu hotov, a dnes jest již čtvrtek. Půjdeš tedy nejdříve pro košík; pak do trhu a koupíš tam libru másla; zde máš na všecko peníze. Ale pospěš, abys byl brzy doma. Kdyby jsi se opozdil, zkusil bys mnoho horka; je patrno, že bude dnes veliké parno.“

Karel přislíbil, že zachová se dle matčina rozkazu, a vydal se hned na cestu.

Do města bylo mu jíť asi hodinu. Přišel tam právě v devět hodin. Obdržev od pletaře košík, spěchal ihned do trhu, koupil másla a vracel se domů.

Ačkoli se nikde zbytečně nezdržoval, vyšel přece z města teprve po půl desáté; neboť pletař bydlel až na druhém konci města. Slunce stálo již vysoko na obloze, vysýlajíc téměř žhavé paprsky na zemi. Za takového parna šlo se Karlovi ovšem špatně. Aby si pospíšil, na to Karel ani nepomyslil. Košík byl mu těžký, ač nevážil ani dvě libry. Karel překládal jej z ruky na ruku, a byl všecek mrzut. Nesnesitelné vedro zbavilo jej vší dobré mysli. I šel pomalu: chůze byla čím dále tím obtížnější, a zdálo se mu, že cesta k domovu jest nekonečná.

Asi půl hodiny cesty ode vsi, kde bydleli Karlovi rodiče, byl malý lesík a vedle něho rybník. Karlovi bylo jíti mimo, bylť les i rybník blízko cesty.

Karel, blíže se k rybníku, zaslechl veselý křik, a brzy spatřil, že v rybníce koupá se několik chlapců. Byli to Karlovi spolužáci.

„Pojď se koupat, Karle!“ volali na něho. „Voda je tak příjemně teplá.“

„Nesmím,“ odpovídal Karel. „Musím přijíti brzo domů.“

„Snad nebude tak zle pro malou chvilku,“ pravil jeden z chlapců. „Jen pojď, vždyť je takové horko! Ve vodě se občerstvíš a budeš moci jíti zase dále.“

„To je pravda,“ pomyslil si Karel; „vždyť nemusím dlouho se zdržeti; za chvíli půjdu dále. Nebude mi potom tak horko, a budu snad ještě dříve doma, než kdybych se nekoupal.“

Kdyby byl Karel věděl, že ve městě odbilo na věži již půl jedenácté, byl by se zajisté ulekl a spěchal domů. Nepomyslil však, že by mohlo býti již tak pozdě. Přiběhl tedy rychle k rybníku, postavil košík na břehu, svlékl se a již byl ve vodě.

Jak ubíhá čas v zábavě se soudruhy, znáte asi dobře, milé dítky. Kéž byste jen užívaly vždy zábav s dovolením rodičův. Karlovi nebylo dovoleno, aby se koupal, a čas ubíhal mu velmi rychle. Kdyby mu byl někdo řekl, že se zdržel koupáním déle než půl hodiny, byl by tomu zajisté nevěřil.

A přece bylo tomu tak. Obléknuv se rychle vzal košík a chtěl spěchati k domovu. Než, tu spatřil na kraji lesa několik jahod.

„Aj, zde rostou jahody.“ pravil sám k sobě. „Což abych jich zde natrhal a přinesl je domů! Ano, učiním tak; natrhám jahod a udělám z nich dvě kytky: jednu dám sestřičce a druhou mamince. Matinka zajisté bude míti radosť a odpustí mi, že přicházím o chvíli později domů.“

Jak si umínil, tak učinil; vešel do lesa, natrhal jahod a kráčel pak domů.

Myslel, že zdržel se v lese opět jen malou chvilku — ale chvilka ke chvilce, a je chvíle. Bylo již půl dvanácté, když Karel vyšel z lesa. A když blížil se ke vsi, počali zvoniti poledne.

Karel se ulekl: nenadál se, že jest již tak pozdě. Drže v jedné ruce košík a ve druhé kytice jahod, téměř bez dechu přikvapil do světnice.

Matka připravovala oběd, ale dceruška v kolébce plakala. Karla bodlo u srdce, když uslyšel její pláč. Poznal, že ho bylo doma potřebí.

Podal ihned sestřičce jahody, a ta se upokojila. Pak přistoupil k matce, podávaje jí druhou kytici. Ale matka jahod nepřijala.

„Což nevezmete ode mne jahod, kterých jsem vám natrhal?“ dí Karel zajíkavým hlasem.

„Nikoliv,“ odvětila matka smutně. „Tvůj dárek nepotěšil mne ani dosti málo. Jindy bych jej snad přijala, ale dnes ne.“

„A proč ne, matinko?“ dí Karel plačky. „Vždyť přinesl vám nedávno Prokop kytici jahod, a vy jste byla tím velmi potěšena, ačkoli jeho jahody nebyly tak pěkné, jako jsou tyto.“

„Máš pravdu,“ odvětila matka; „nezapomínej však, že Prokop dovolil se tenkráte, by směl někam vyjíti; bylo to v neděli. Místo, aby byl s chlapci si pohrál, šel do lesa, natrhal jahod a přinesl je domů. Jak byla bych se neměla těšiti z jeho dárku? Ale tys učinil jinak. Pamatuješ, co jsem ti ráno řekla.“

„Abych si pospíšil domů,“ vyznal Karel.

„Kdy jsi vyšel z města?“ tázala se matka.

„Po půl desáté.“

„Mohl jsi tedy býti v půl jedenácté doma; kdybys byl si pospíšil, byla by ti cesta netrvala celou hodinu. Kde jsi se zdržel?“

Karel se přiznal, že mu byla cesta obtížná, že šel pomalu a pak že se s chlapci koupal.

„A potom jsi mi natrhal jahod, domnívaje se, že nebudu se na tebe hněvati? Sklamal jsi se, Karle; kdybys mi byl přinesl nevím jak vzácnou věc, nebyl by mi tvůj dar tak milý, jako kdybys byl mne poslechl. Neboť přední ctnosť dítek jest poslušnosť. Poslušností projevují zdárné dítky lásku k rodičům, a nikoli dárky. A rodičům je také poslušnosť nejmilejší. Vážila bych si také tvého dárku, kdybys byl mne uposlechl. Ale takto nemá tvůj dárek pražádné ceny.“

Věřte, milé dítky, že způsobila slova matčina větší bolesť Karlovi, nežli by byly způsobily tělesné rány. Karel dal se do lítostného pláče.

„Vidím, že lituješ své neposlušnosti,“ pravila matka po chvíli. „Přijmu tedy tvůj dárek, doufajíc, že budeš opět poslušný, jako jsi byl vždy. Ale přece nebudeš moci napraviti vše, co jsi způsobil jedinou neposlušností.“

Karel se ulekl. „Co jsem zavinil, matinko?“ tázal se.

„Byl zde strýček, ze Záhořan,“ pokračovala matka. „Poslala jsem hned sousedova chlapce na pole: aby přišel otec s Prokopem domů. Strýček pojednal s otcem o důležité věci a chtěl hned zase jíti domů, měl velmi na spěch. Přece zdržel se však až do jedenácti hodin, chtě i tebe spatřiti. Když jsi se však nevracel, nemohl se déle zdržovati, sice by byl nedošel již dnes domů.“

Nyní rmoutil se Karel ještě více; jak rád byl by spatřil hodného strýčka, kterého byl již dávno neviděl! Hle, co způsobila jediná neposlušnosť!

Také škodu způsobil Karel matce, neboť máslo, které byl nesl v košíku, rozhřálo se z části slunečním horkem.

Uvěříte zajisté, milé dítky, že byl Karel od té doby zase vždy poslušen milých rodičův. Nikdy nevyšlo mu z paměti, že přední dítek ctnosť jest poslušnosť.