Škola základů hry na housle/IX

Škola základů hry na housle Leopold Mozart
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Devátý oddíl
Podtitulek:	O přírazech a některých k nim náležejících ozdobách
Autor:	Leopold Mozart
Krátký popis:	učebnice
Původní titulek:	Das neunte Hauptstück: Von den Vorschlägen, und einzigen dahin gehörigen Auszierungen
Zdroj:	Soubor:Gründliche Violinschule (1787).pdf
Vydáno:	Augsburg: Lotter a syn, 1787
Licence:	PD old 70
Překlad:	(pracuje se)
Licence překlad:	CC BY 4.0
Index stran

Devátý oddíl. O přírazech a některých k němu náležejících ozdobách

§ 1 

Přírazy jsou malé notičky umístěné mezi obyčjnými notami, které se ale nepočítají do taktu. Jsou ze své povahy určeny k tomu, aby propojováním tónů učinily melodii zpěvnější. Říkám: „ze své povahy.“ Neboť je nepopiratelné, že i sedlák uzavírá svou selskou píseň přírazy přibližně takto:

když v ní přitom v podstatě je pouze:

Přirozenost sama ho k tomu strhne. Je to jako když často prostý sedlák používá v řeči figury a závěry, aniž by o tom sám věděl. Přírazy jsou někdy disonantní^[1], někdy opakují předcházející notu, někdy přizdobují prázdnou melodii a oživují ospalou větu, a konečně jsou tím, co drží přednes pohromadě.

S tím souvisí pravidlo, které nemá výjimku: Nikdy neoddělovat příraz od noty, k níž patří, a zahrát je vždy společným smykem. To, že k přírazu patří nota po něm následující a ne předcházející, jde snadno poznat z názvu příraz^[2].

§ 2 

Existují sestupné a vzestupné přírazy, obě skupiny se také dělí na úderné a průchodné. Sestupné přírazy jsou nejpřirozenější, protože mají skutečnou povahu přírazu podle správných kompozičních pravidel. Na př.:

§ 3 

Sestupné přírazy jsou rovněž dvojího druhu: a sice dlouhé a krátké. Dlouhé jsou opět dvou odrůd, z nichž jedna je delší než druhá. Když stojí příraz před notou čtvrťovou, osminovou nebo šestnáctinovou, pak je to dlouhý příraz; platí ale jen jako poloviční díl noty, která po něm následuje. Příraz se tedy drží po dobu, která odpovídá polovičnímu dílu noty; poté se úplně jemně připojí tato nota. Oč nota přijde, obdrží příraz. Zde jsou příklady:

Bylo by samozřejmě možné vysázet všechny sestupné přírazy velkými notami a rozdělit je do taktu. Ovšem přijde-li pak na ně hráč, který neví, že jsou to rozepsané přírazy, nebo který si již navykl načechrat všechny noty, jak to poté bude vypadat ohledně melodie, jakož i harmonie? Vsadím se, že takový hráč k tomu přidá ještě jeden dlouhý příraz a bude tedy hrát:

což není vůbec přirozené, nýbrž již přehnané a zmatené^[3]. Je jen škoda, že začátečníci tak snadno upadají do těžkých chyb.

§ 4.

Druhý typ dlouhých přírazů, které lze nazývat delší přírazy, se nachází za prvé u tečkovaných not; za druhé u půlových not, když stojí ve ¾ taktu hned na začátku, nebo když se ve dvoučtvrťovém nebo čtyřčtvrťovém taktu vyskytuje jen jedna nebo nanejvýš dvě, z nichž jedna je označena přírazem. V těchto případech se příraz drtí déle. U tečkovaných not se drží příraz tak dlouho, kolik obnáší doba noty; namísto tečky naproti tomu se teprve zahraje tón označený notou, ale tak, jako by u něj byla tečka: pak se pozvedne smyčec a poslední nota se zahraje tak pozdě, že rychlým obratem smyku zazní hned poté následující nota. Na př.

Má-li se ale půlová nota u dvou výše zmíněných případů zahrát s přírazem, obdrží příraz tři díly půlové noty a teprve na čtvrtý díl se zahraje tón půlové noty. Na př.

§ 5.

Jsou ještě jiné případy, kde je potřebný delší příraz, které ale všechny patří pod způsob hraní tečkovaných not. Na př. v 6/4 a 6/8 taktu jsou často spojeny dvě noty na jednom tónu a první z nich má za sebou tečku. V takovém případě se příraz dodrží celou dobu trvání noty včetně tečky. Na př.

Dokonce i na tento způsob se v následujícím příkladu dodrží příraz na celou čtvrťovou dobu a teprve na druhou čtvrťovou dobu se zahraje hlavní nota a hned poté se zahrají ostatní noty. To ale nelze vždy provést u půlových not, jak uvidíme u krátkých přírazů.

Někdy také stojí na místě, kde by měla být slyšet nota, přídech nebo často dokonce pomlka. Když to přitom skladatel přehlédl, musí být houslista přece důvtipný a dodržet příraz tak dlouho, kolik platí následující nota, a teprve v pomlce přejít na vlastní tón noty. Na př.

Je k tomu ale zapotřebí buď vhled do kompozice, nebo zdravá soudnost; toto mé naučení rozumí se především, když člověk hraje sám. Neboť ve vícehlasých skladbách by to kvůli postupu spodního nebo středního hlasu mohl skladatel opravdu takto požadovat. Na př.

§ 6.

Dlouhé přírazy ale nevyplývají vždy z předcházející noty. Připojují se i volně. Na př.

§ 7.

Také ne vždy vycházejí z následujícího tóny, nýbrž ze všech stupňů. A tam vytvářejí^[4] figuru setrvání na předchozím tónu.

§ 8.

Především je třeba dbát: za prvé, aby při sestupných přírazech nikdy nepoužil pro příraz prázdnou strunu, nýbrž aby, když na ni vyjde příraz, vždy jej zahrál čtvrtým prstem na sousední nižší struně. Za druhé musí síla tónu u dlouhých a delších přírazů vždy připadnout na příraz, slabost pak na notu. Musí se to ale dít příjemným zvolněním smyku. Síle musí také předcházet slabost. Dlouhý příraz, o nichž je tu řeč, je možné snadno nasadit poněkud měkce, rychle tón zesílit, uprostřed přírazu přivést k největší síle a poté ubírat sílu tak, aby se nakonec napojila hlavní nota v úplném pianu. Zvláště ale je třeba vyvarovat se přitlačení smyčce na hlavní notě. Je třeba pouze zvednout prst, který hraje příraz, smyčcem ale jemně pokračovat.

§ 9.

Pak jsou také krátké přírazy, u nichž ovšem síla nepřipadá na příraz, nýbrž na hlavní notu. Krátký příraz se dělá tak rychle, jak je to možné, a neuchopí se silně, nýbrž úplně slabě. Tento krátký příraz je potřebný, když následuje po sobě více půlových not, z nichž každá je označena přírazovou notičkou; nebo ale také někdy tehdy, když se vyskytuje jen jedna půlová nota, ovšem umístěna v takové pasáži, která je vzápětí napodobena v druhém hlase ve vrchní kvartě nebo ve spodní kvintě. Nebo když lze jinak předvídat, že by dlouhým přírazem byla narušena obvyklá harmonie a uraženo ucho posluchače. A nakonec, když v allegru nebo jiném žertovném tempu několik not za sebou sestupuje postupně nebo i v terciích, z nichž každá má před sebou příraz; v takovém případě se příraz odehraje rychle, aby dlouhým setrváváním neubíral skladbě na živosti. Zde následují příklady, kde by přednes s dlouhými přírazy zněl příliš mdle.

U těchto septimových spojů by se sice mělo přejít od přírazu k hlavní notě teprve u osminové noty (✻), jak bylo řečeno v §. 5. Ovšem když je u toho druhý hlas, vůbec se mi to nelíbí. Neboť za prvé zazní septima až se základní notou a není náležitě připravena. Ačkoli někdo by snad chtěl říci, že sluch bude sveden půltónem průtahu a tímto zadržením jakožto jemnou suspenzí se uspokojí. Za druhé vycházejí tóny v první půlové části taktu tak protichůdně, že nejsou-li opravdu rychle odehrány, je jejich disonance pro ucho nesnesitelná. Na př.

§ 10.

Vzestupné přírazy nejsou vůbec tak přirozené jako sestupné, obzvláště ty, které vyplývají ze sousedního, a sice celého tónu, protože jsou většinou disonantami. Kdo ale neví, že disonanty se rozvádějí nikolu nahoru, nýbrž dolů?^[5] Koná tedy rozumně ten, kdo k tomu zahraje další notičky, které správným rozvedením disonanty uspokojí sluch a vylepší jak melodii, tak harmonii. Na př.

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.

1. Kdo neví, co je disonanta, tomu to řeknu: vlastně stačí, když mu vyjmenuji konsonanty. Konsonantami jsou souzvuk, velká tercie a také malá, kvinta, sexta a oktáva. Disonantami jsou všechny ostatní intervaly, které lze nahlédnout v § 5 třetího oddílu. Rozlišení konsonant a disonant a vše ostatní patří k umění skladby.
2. V němčině Vorschlag, doslova „předraz“. Pozn. překl.
3. Nec deſis Operæ, nevæ immoderatus abundes. Horat. Lib. III. Sat. V
4. Toto je sice Figura retardationis. První příklad je ale také opakování, které se počítá mezi rétorické figury a správně se nazývá anaphora.
5. Když bas nebo základní hlas spočívá stále na jednom tónu, není samozřejmě třeba jednat tak opatrně a lze přidat všechny vzestupné přírazy.