Školák Kája Mařík/Díl I./XXXIV. Kája vaří a stýská se mu

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXIII. „Norčata“ a „krajka“	XXXIV. Kája vaří a stýská se mu	XXXV. Kája chce na Svatou Horu

Údaje o textu
Titulek:	XXXIV. Kája vaří a stýská se mu
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Kája šel spokojeně domů. Tatínek mu řekl, že nesmí tak moc povídat, ale netrvalo to dlouho. Musil do lesa, a maminka běžela k tetě. Prý se rozstonala a vzkázala pro ni. Tatínek dodal: „Moh’ bys uvařit polévku, když se tak do všeho ženeš.“

„Hm! Polévka! To je toho! Tu uvaří jako nic! Ale škoda, že je maminka pryč. Říkala, že udělá houbovou. Třeba ji také on dovede. Beztoho se Terina ve škole chlubila, že už umí bramboračku. Když ona to dovede, proč on by lepší nedokázal? To je tu smutno, když tu není maminka,“ říkal si.

Péťa chodil za ním.

„Péťo, škoda, že jsi neměl nikdá maminku! To bys koukal, jak je malému člověku bez ní smutno! Zdeňa asi dnes nepřijde. Nejspíš už ví, že Kája musí zůstat doma.“ Hledal očima v polici hrnek. Nemohl si vzpomenout, který maminka má na polévku. Konečně vzal stoličku, opatrně sundal ten největší.

„Maminka bude ušlá, dá si dvakrát! Tatínek vždycky dva talíře, Kája jeden, Péťa jeden. A aby dal raději víc vody, kdyby se to nepovedlo, aby měla Líza do pití!“

Dolil hrnek a chystal se k zatápění! Maminka před ním vždycky sirky schovávala! Od té doby však, co chodil do školy, už ne! Řekla mu, co by mohl způsobit, kdyby odhodil nedohořelou a vyprávěla mu, jak měla bratříčka, který chodil do první třídy, ale ani trochu neposlouchal. Když jednou u nich nebyl žádný doma, vzal škatulku sirek, škrtal a chodil po dvoře a odhazoval nedopalky! Potom vyběhl na náves a za chvíli byla jejich stodola v jednom plameni. Chytla i chalupa a přišli o všecko.

To Kájovi stačilo! Jakživ si nevšiml sirek. Když jednou taky u nich Zdeňa po škatulce vztáhla ruku a řekla: „Dělej ohníček, Kájo!“ pleskl ji přes ruku a řekl: „Ani na to nesáhni! Za chvíli by to hořelo kolem dokola a z nás by zbyly jen škvarky.“ Zdeňa si mnula ruku, ale poslechla.

Dnes bude musit roztopit. Sirky jsou tamhle v polici, loučka na drobné tříštičky nasekaná voní pod píckou, pár větviček na padrť uschlé chvůje leží u kamen! Prohrábl pohrabáčem zbytky popela na roštu, položil na něj chvůj, na to malou hrstku louček, zarovnal několika polínky dřeva, opatrně škrtl sirkou; dávaje ji hodně daleko od obličeje, přiložil ji rozhořelou k chvůji! Ta zasvítila, zapraskala, od ní chytla loučka a bylo roztopeno.

Kája si oddychl. Nemá rád v ruce sirky! Nic s tím není. Dá je zas na polici. A co teď? Brambory přinese, ale kolik? Vzal košík a šel do sklepa. Sluníčko tak krásně svítilo a hřálo! To je dobře, že je klukem. Kdyby byl holkou, až do smrti by musel vařit polévky, škubánky a brambory, a to nic není. Krupkovou kaši s česnekem by ale nikdá nevařil.

Péťa šel za ním. Kája nahrnul brambory do košíku a zeptal se Péti: „Co myslíš, bude toho dost?“ Péťa zavrtěl ocasem. „Tak přidám,“ řekl Kája, „ale to už je dost.“

Na dvorku brambory vymyl, šel přiložit a začal loupat. Jéje, to to dá práce! Ještě že má tu kudlu. Ale z první brambory po oloupání nezbylo mu v ruce skoro nic a ještě to mělo černé ďubky. Maminka je vždycky vydloubla. Zkusí to.

Dloubá a špička kudly zajela mu do palečku. Tak! A on palec rozhodně potřebuje k loupání. Krve měl plnou ruku, ale liboval si: „Dobrá kudla, tuze dobrá kudla. Možná, že bych s ní mohl podřezat i pana loupežníka! Ale musím si to vymejt a zavázat.“ Copak o vymytí! U nich bylo vody dost. Čím však zavázat, když krev se nechce zastavit? Na plotně visely nějaké hadýrky. Utrhl kus, utáhl zuby a loupal dál.

„Málo toho přibývá,“ řekl po chvíli. „No, nechám to chvíli odpučet a zatím si skočím pro nějakou houbu.“

Za hajnovnou v podrostu růstávají hříbky — doubravníky. V palci to škubá, ale Kája si říká: „To nic není, jen co s těmi brambory?“

Hnědé hlavičky doubravníků vykukovaly z mechu. Kája jich opatrně sebral asi pět a vracel se na dvorek.

„Třeba, kdyby ty brambory pořádně vypral, taky by to bylo dobře. Tuhle povídal tatínek: ‚Ty naše brambory jsou tak dobré, že by se mohly jíst i se šlupkou‘!“

Proč by mu tu radost neudělal? Čistě je vydrbal kartáčem na podlahu, že byly skoro bílé, a šel je dávat do hrnce na plotnu. Najednou to zašplíchlo. Brambor bylo až k uchu hrnce, voda vyběhla a syčela na plotně: „Ju,“ usmál se Kája, „to by tam nezbylo žádné místo na houby. Musím ubrat vody.“ Ubral sběračkou, oškrábl houby, několikrát je překrojil, a vzpomněl si, že maminka taky solí. Ale kolik? Nabral sběračku a řekl: „Jednu pro tatínka. Protože tatínek jídává dvakrát polévku, tak ještě jednu. Mamince také dvě, sobě jednu, Péťovi jednu a štipec přidá ‚pro všecko‘, kdyby se to snad pokazilo, ať to má Líza slané!“

Naložil do kamen a čekal: Když začal bublat zbytek vody, která v hrnci zbyla, oddechl si spokojeně a řekl: „Teď to nechám vařit.“ Přiložil ještě, opatrně odstavil truhlík s dřívím, pečlivě zavřel dvířka u kamen a vyšel na dvůr: „Jestli se mi ta polévka povede, budu sám rád! Teď bych snad mohl odskočit na chvíli do myslivny jen tak se zeptat, co tam dělají. „Ju,“ vzpomněl si najednou, „kuřata ještě běhají po lese, maminka se nevrací, sluníčko už táhne k Babě“. Husy zavřela, ale ta kuřata!“ Rozběhl se pěšinou a začal je svolávat! Vida, jeden houf za druhým se sbíhal a rovnou na svoje místo! Kája se usmál: „Jak je má ta naše maminka naučená!“ Nasypal jim ještě trochu černé drobenky, uvázal Péťu a rozběhl se k lesovně.

„Je to dost,“ řekla Týna, „že jdeš. Páni na tebe čekají.“ Zaklepal na dveře pokoje, podle zvyku ukláněl se na všecky strany při pozdravu, když paní lesní s těžko utajeným smíchem mu řekla: „Cos to povídal dnes při zkoušce? Že jsem řídicovic, že umím ‚jarskou‘, a že vařím krémové trubičky! Co tě to napadlo? A co to máš na palečku?“

„To nic, vzácná paní, jen kudla mne trochu fikla.“ „Ukaž, čím to máš zavázané? Špinavým hadříkem? Vždyť bys mohl dostat otravu krve, honem ukaž!“ Odhodila hadýrek, vymyla mu říznutí a zavázala takovým krásným bílým měkkým hadříkem, že už ho to dočista nic nebolelo. Pěkně poděkoval a hlásil: „Já se přišel jen pozeptat, co dělá Zdeňa, a zase abych šel. Já vařím.“

„Ty vaříš? A proč a co?“

„No, maminka běžela k tetě, a já vařím houbovou polévku!“

„Ta asi bude vypadat, Kájo! Vždyť se ti to doma buďto rozvaří nebo ti uhasne!“

„Kdepak, vzácná paní! Začalo to zrovna bublat, když jsem to vzal trapem sem, a dal jsem do kamen takové dva dubové součky, že neshoří ani do noci.“

„Ale pro všecko bys mohl vzít domů něco od nás. Proběhnete se chvíli po zahradě, a Týna to připraví.“

Kája sice zapomněl na polévku, ale jen malou chvilečku.

„Zdeňo, až zase zejtra! Musím domů.“ Rozběhl se pološerem k hájovně. Z komína se kouřilo. No, jen když to nevyhaslo! Doběhl, ale zarazil se u vchodu do kuchyně. Čpělo to tam, jako když maminka jednou pekla v troubě brambory a jednu tam zapomněla a ta se potom pálila. Už to ani nebublá. Škvíří se to. Když někdy to takhle nehezky zavoní, volá tatínek na maminku: „Něco se tu škvíří!“

A maminka odpovídá: „Už letím, odstav to, tatínku!“

On to musí také odstavit. Odtahuje hrnek, pálí si prstíky, chytne hadr, do něj ucha hrnku, a nese to na dvůr. Píchne kudlou do první brambory. „Jako brok,“ vzdychne těžce.

Péťa se rozkřikuje a vzpíná, než Týna zavolá: „Péťo, to jsem já!“ Týna nese v tašce hrnek s polévkou a druhý s kusem masa a knedlíkem. Staví hrnky na kraj plotny a pak teprv jde ke Kájovi. „Copak to tu máš?“

„No, vidíte, Týno, já vařil houbovou, a takhle to dopadá!“

Týna znalecky zahýbala hrncem: „Dals tam málo vody, Kájo. Ta se vyvařila a brambory se připálily. Už toho nech! Jdi domů, odvaž Péťu a čekej na maminku! Dobrou noc!“

„Dej Pán Bůh, Týno, a zaplať Pán Bůh a naděl stokrát víc!“

Kája odvázal Péťu a pomalu vchází do jizby. Sluníčko už je za ‚Babou‘, šero už lehá od lesů na hájovnu. Čpavý dým průvanem už utekl, otevřenými okny táhne sem až snad z lesovny taková sladká vůně. Péťa zalezl pod pícku, Kája sedl na stoličku pod okna! Má už trochu hlad. Maminka by nic neřekla, kdyby si vzal na talíř polévku od pánů. Ale on by ji nemohl polykati, když tu není maminka.

Tatínek se také zpozdil. To on, když nebyl dopoledne v lese, šel jistě až na konec revíru, a myslí, že maminka už je doma. Maminka zas myslí, že tatínek už je doma. Líza brečí. Musí jí dát večeři.

„Nechoď večer bez psa ven!“ říká tatínek mamince. On dnes dělá maminku, musí vzít psa s sebou.

Na mlátku naložil koš čerstvé trávy a donesl Líze! To to křupalo, panečku, to byla tráva z lesa, „šťavnatá a živná“, jak říká maminka. Připraví jí pití a potom snad už někdo přijde. Maminka jí pařívá otruby a solí. Ale na hůru pro otruby už nepůjde. Nebojí se, ale tatínek říká, že je teď moc zlých lidí na světě. Což kdyby tam byl pan loupežník?

Vysypal obsah hrnce na dvoře stojící do vody, promíchal a nesl do chléva. Lízá pila jako duha, jen se ulizovala. Zavřel chlívek, zavolal Péťu a sedl si zase na stoličku k oknu.

Stmívalo se valem. V lampičce u okna bylo dost petroleje, ale tatínek nařídil: „Ani se toho netkni!“ Seděl tedy potmě. Nerozeznával už předmětů v kuchyni. Všechno splývalo ve tmu! Pomodlí se. Vyříkal už všechny modlitbičky a kolem pořád ticho. Přiložil polínko, když ho napadlo: „Aby se tak mamince něco stalo! Aby ji přepad’ pan loupežník! Copak tatínek, ten má flintu, ale chudák maminka! Jestli pan loupežník maminku propíchne!“

A Kája začíná usedavě plakat a slibuje: „Pane Bože, já už nikdá nebudu zlobit, jen mi vrať maminku! Copak tatínek, ten má flintu, ten se nedá, ale maminka chudáček někde se pere s panem loupežníkem!“

Vtom vrzla dvířka u dvorku. Péťa krátce zaštěkal, pár rychlých kroků, a maminka volá, otvírajíc dveře: „Vy už spíte?“

Kája vyskočí se stoličky, šlápne Péťovi na ocas, porazí židli a uhání ke dveřím: „Má zlatá maminko, já jsem tu sám. Tatínek se ještě nevrátil, a já jsem plakal, jestli vás nepropích’ pan loupežník. Maminko, tady bylo tak smutno bez vás!“

Maminka se sklání k jeho hlavičce, bere ji do obou rukou, líbá ho na čelo a říká: „Můj drobečku malý, tys tu byl sám! Holátko moje, máma ti odešla, a tys tu plakal! Já myslila, že tatínek už je dávno doma. Nesu ti jablíčka, synáčku, a takový kus koláče! Tetě je špatně. Snad umře, nemohla jsem odejít.“ Popaměti hledá židli, sedá na ni, Káju posadí si na klín a on vzdychá: „Nic nechci, maminko, ani jablíčka, ani koláč, jen když jste zas u mne, a já jsem vařil houbovou polévku a ona se připálila, a na plotně máte polévku od pánů a maso a knedlíky. Maminko, já jsem tak rád, že jste u mne!“

Tvrdá drsná ruka matčina hladí jeho tváře. Škrabe to, ale on by se dal tak hladit až do rána. Našla maminka zavázaný paleček.

„Copak je to, synáčku?“

„To nic není, maminko. Dloubal jsem ďubky z brambor a kudla mi vjela do masa. Vzácná paní mi říznutí znovu vymyla a převázala. To nic není, jen když jste už doma.“

„Rozsvítím, Kájo, a najíš se. Tatínek už jistě přijde.“

Za chvíli lampa u okna zalila vlídným světlem jizbu. Maminka prohrábla žhavé uhlí, přiložila, přistrčila na prostřední plát polévku i druhý hrnek s masem, knedlíkem a omáčkou, když přišel tatínek.

„Kája tu byl, chudáček, do tmy sám, tatínku! Doběhnu nakrmit Lízu a dám večeři.“ „Už je nakrmená i napojená, maminko, jen mlíčko ji vezměte! Kuřata jsem taky nakrmil a zavřel.“

Teď to byl tatínek, který, když maminka vzala hrnky na mléko k podojení krávy a kozy, posadil si Káju na koleno a řekl: „Chlapík jsi, Kájo. Jen nám dej Pán Bůh dočkat se na tobě radosti!“

A i on hladil jeho hlavu a líbal jeho čelo.

Maminka se vrátila. Rozdělila polévku, rozdělila i ostatní jídlo a všichni děkovali dobrotě pánovic. První z nich byl Kája, který mhouřil oči, takže maminka ho musila do postýlky odnést. Jak ho svlékala, ještě z polospánku říkal: „Jen když jste tady, maminko!“