Školák Kája Mařík/Díl I./XL. Kája bude mít přivítání na Sv. Hoře

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXIX. Boží tělo	XL. Kája bude mít přivítání na Sv. Hoře	XLI. Poutníci jedou na Sv. Horu

Údaje o textu
Titulek:	XL. Kája bude mít přivítání na Sv. Hoře
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Příhoda s Vinklerem zapadla rychle v zapomenutí, protože se blížila pouť na Sv. Horu.

Kája věděl všechny děti, které také pojedou. „Z prvňáků jen tři kluci a pět holek,“ hlásil mamince. „A Terina aby všude nebyla! Snad si myslí, hloupá, že tam také bude mít nějaké ,říkání‘?“

„To asi bude,“ řekla maminka. „Jedna má přivítání, druhá rozloučení.“

Kája vyvalil oči, zadíval se na maminku s nesmírným úžasem, polkl slinu a trhaně se ptal: „To — to — snad — ne!“

„Ale ano! Prosím tě, co je na tom divného?“

Kája neříkal nic. Lítost a zlost ho zalila, že zas holky se budou vynášet a kluci nic. Ať by třeba Lojza Vytasilovic nebo Jenda Brousilů, jen kdyby to byl kluk! Kdyby začal teď mluvit, ví, že by dostal.

Tenkrát, jak tu byla teta kovářka, ona byla taková maličká, to bylo zrovínka než šel do školy, řekla: „Ten váš kluk je čím dál menší.“

On dostal zlost a řekl: „Ať, já ještě vyrostu, ale vo co, teta, že mi nebudou přezdívat ,jedovatá huba‘, jako vám říkají ženské v lese?“

Teta vyváděla a maminka ho vyplatila. Když teta odešla, řekla: „Co tě to napadlo? Slyšels to snad doma?“

„To ne, maminko, ale v lese to ženské povídaly kolikrát. A já dostal takovou zlost…“

„Ty už máš taky vědět, co je to zlost? Tak kdyby tě zas jednou zlost chytla, pomodli se Otčenáš a ona tě pustí!“

Teď ho chytla a s lítostí k tomu. Kdopak by se teď mohl modlit Otčenáš!

Terina bude „říkat“ až na Sv. Hoře. Kam se neděje! Ta to zase zkazí. Jen by rád věděl, proč ty holky se do všeho tak derou. Pořádný kotrmelec Terina neumí, na strom lézt — jéje, ani podívat! Holky vůbec neumějí nic pořádného. Ani dračky naštípat, ani otýpku svázat, všeho se bojí, před vším utíkají, ječí, pískají, koroptev od špačka nepoznají. Jako Madlena Piskáčkovic. Pan řídící jim ukázal vycpanou žlunu a ona řekla: „Jéje, to je krásnej jestřáb!“ Kája se jen divil, že pan řídící jí nedal přes nos, holce hloupé.

Když vykládal klukům o tom, jak tatínek v zimě chodí zasýpat vysoké (zvěři) zrní a kaštany, nachomejtla se tam Kačka Buňátovic, poslouchala a pak řekla takovým tenounkým vysokým hláskem: „Jéje, a to papají studené?“ Podíval se na ni a řekl: „Kdepak! Každý kus má s sebou hrneček na krku přivázaný, do toho jim tatínek nasype a potom jeden za druhým mašírujou k nám do kuchyně a maminka jim to ohřeje, aby to měli teplé.“

Kluci se smáli. Kačka se urazila, vyplázla na něj jazyk, chytla si copánek a šla žalovat holkám. Ještě za ní zavolal: „Jen si drž ten cupánek! Máš to jako myší ocásek, moh’ by ti ho vítr odfouknout.“ Holky pištěly a volaly, že to řeknou, ale Kája už zas vykládal klukům dál. Když přišel pan řídící, všecky ruce holek se zvedly, všechny zároveň volaly, ukazujíce na Káju: „Prosím, on tamhle Kája přezdíval Kačence ,myší ocásek‘!“

Nejspíš myslily, že pan řídící ho hned zapíchne. Ten se na něj přísně podíval a ptal se: „Jak to bylo?“

Kájovi nic na světě se tolik neprotivilo, jako když někdo žaloval a překroutil to. A to nejlépe uměly holky.

Když svedli kluci při hrudování nějakou malou bitvu, a když jednou Lojza Vytasilovic dostal od některého sněhovou koulí, v níž byl kámen, a seklo ho to tak, až krvácel z nosu, nechal Kája hrudování a řekl: „Tohle udělal Pepík Růžkovic. Viď, Pepíku?“ Tak ten kývl hlavou a přiznal se i ve škole. Ale holky, kdepak! To pořád špitají, fňukají, všechno překroutí.

Postavil se před pana řídícího, který zároveň kývl na Kačku.

„Prosím, pane řídící,“ řekl Kája a zdvihl Kačce cůpek, který skutečně nebyl silnější než myší ocásek, „jen se podívejte! Je jako myší ocásek nebo ne? Já bych zejtra přines’ myš. Péťa přinese ji každou chvíli s pole, a vo co, změříme to, ju?“

Pan řídící se kousl do rtů, nějak dlouho obracel listy v knize na stole a potom řekl: „Nic nenos a pamatuj si: Kačenka poroste, s ní i vlasy. Nesmíš, Kájo, nikdy nic takového říkat. A vy, děvčátka, nesmíte nic překrucovat, to by s vámi rostlo a každý by se vás bál, že lžete. Sedněte si!“

Kája si v duchu řekl: „Dostaly to.“ A bylo po všem.

Kája nosil dříví a uvažoval o všem, co ho nutně svádělo k tomu, že pokládal holky za méněcenné kluků.

„Terinka bude mít říkání,“ opakoval si v duchu posměšně.

„Rozloučení by mohla mít třeba Marjánka Šafářovic. Je ještě v peřince, ale snad by ji tomu teta naučila, jen aby Marjánka se nafoukla před kluky. Že ta paní Pachlová Terinu pustí! Při zkoušce to zkazila, a zas začíná. Pan řídící vůbec myslí, že jsou holky vůbec hodnější. Ju, ve škole se dělají, ale kdyby je slyšel, co dělají za rámus pod pivovárkou, ten by koukal! Jako bych měl půl radosti z pouti pryč. Tak mi je. Ale za tohle pan řídící nemůže. V tom bude asi pan farář.“

Což aby si zašel některý den na faru, ale brzo. Ne pro sebe, ale pro všechny kluky. Vždyť jedou taky z vyšších tříd. Doma se tím ovšem nepochlubil. Pamatoval si, že maminka říkala: „Když my lidé z lesa jdeme do města k známým, vždycky máme něco donést. Les je náš živitel a dává nám tolik, že to sami nespotřebujeme. Ať jsou to jahody, maliny, houby, borůvky, trochu květů ze zahrady s lesní zelení, ať trochu medu, kousek másla, pár vajíček. Říkají v městě, že žloutky našich slepic těsto zrovna obarví.“ On tedy také nemůže jít s prázdnýma rukama. Tamhle za mlázím zrají trávnice jako pecky. Zdeňa mu pomůže. Vezme ten bílý proutěný košíček, vyloží jej křenovými listy, a do něj budou sypat, a on to donese na faru a poví, co ho tolik bolí.

A vida, byl dříve plný, než myslil. Pomohla jim Týna, která šla z města. Jak to domů donesl, hned hlásil: „Maminko, smím tyhle jahody donést zítra na faru?“

„Však dones! Rozinky jsi nevrátil, dones aspoň jahody, ale slušně se chovej! A ne abys zase spustil: ,Pěkně vítám, děkuji pěkně‘ a jak ty to umíš.“

Nic maminku nenapadlo. A tak Kája, jak k jedenácté ze školy přišel, jen kousek chleba si vzal a do sklepa pro jahody a s nimi do městečka. Srdíčko mu tlouklo, když klepal na dveře farské kuchyně.

„Pochválen Pán Ježíš Kristus! Pěkně vítám, děkuji pěkně, a sedněte si u nás, abyste nám nevynesli spaní!“ spustil Kája mezi dveřmi. „Jéje, maminka řekla. ,Nepopleť to zas!‘ ale já už to mám tak ve zvyku.“

Pan farář seděl u okna a jedl. Po několika slovech Kájových se rozesmál a potom řekl on i stará paní: „Děkujem pěkně za přivítáni, a co bys, Kájo, rád?“

Kája přešlapoval. Pan farář mu rozhodně nešel do rozpočtu. Myslil si: „Poprosím vzácnou paní, aby se přimluvila, ať aspoň jedno říkání má kluk.“ Ale teď si nevěděl rady. Poponesl bílý košík s krásnými, velkými, zcela zralými jahodami: „Vzácná paní, přinesl jsem pár trávnic, jsou tuze dobré, a já bych — já bych,“ zajíkal se. Ale najednou zdvihl oči k panu faráři a zeptal se upřímně: „Důstojný pán vůbec někam půjde? Že vidím tuhle stát připravené vyleštěné boty.“

„Půjde, synáčku, do vsi do školy,“ smál se pan farář. „Ale jsou to nádherné jahody, maminko! A co ty vůbec bys chtěl? Nebo snad chceš něco mamince?“

„Ano, prosím, ano, tuhle mamince, nebo já už to mám tak ve zvyku, vzácné paní jsem chtěl něco povědět.“

„No, to já nebudu překážet,“ řekl pan farář, „mám beztoho čas už jít. A co maminka, zdráva?“

„Děkuju pěkně za optání, ale trochu marodila, nastydla, říkala, že ji všecko bolí.“

Pan farář se zatím oblekl, dal „s Bohem“, Kája se ukláněl, a už tam byl sám se starou paní.

„Nechtěl bys, Kájo, kousek svítku s omáčkou?“

„Děkuju pěkně, rádo se stalo, ale to bych prosil.“

„Tak si pojď sednout ke stolu. Já ti to nakrájím, chceš?“

„A to, prosím, já už umím. Naše maminka i vzácná paní z lesovny říkají: „No, když někdy jíš doma lžičkou, to ti projde, ale jak přijdeš jinam, musíš jíst jako oni.“

A stará paní se divila, jak způsobně Kája jedl. Omáčka byla sladká, žlutá, a Kája podotkl uznale: „Vzácná paní asi hodně sesbírá vajec.“ Ale když dojedl svítek, zas mu zbylo trochu té sladké omáčky na talíři. Rád, tuze rád by ji vylízal, ale kdepak! Vzácné paní nemůže říct, aby se obrátila a dívala k oknu, a počítala do desíti jako Zdeňa, že jí potom něco poví. Vzácná paní jistě umí jinak počítat než Zdeňa. Spočítala by do desíti jako nic, a on by teprve talíř zdvihl. A třeba by se ani neobrátila.

Vzdychl zhluboka a řekl: „Zaplať Pán Bůh!“

Stará paní hned řekla: „Naděl Pán Bůh!“

A Kája ještě podotkl: „Té omáčky je škoda!“

„Dám ti lžičku a dojíš. Počkej!“ Dojedl s chutí a hned se obrátil k účelu své návštěvy: „Já přišel moc prosit vzácnou paní, jestli by na Sv. Hoře to jedno říkání mohl míti kluk. Takhle to vypadá, že kluci nejsou k ničemu, když budou pořád mlčet. Co si tam o nás pomyslí? Třeba by moh’ Frantík Rábovic, ,páťák‘, něco říkat. Takhle holky myslí, že je to všecko jen pro ně. Frantík má nové šaty, do modra jdou, ten by to odříkal. Vzácná paní, pěkně prosím, snad by to šlo nějak udělat.“ A díval se prosebně na ni.

„Řeknu to, synáčku, přimluvím se a napolovic ti to mohu slíbit, když to panu faráři vysvětlím, že už to zařídí. Zastav se tu zítra dopoledne, až půjdeš ze školy!“

Ale ani tam nemusil zacházet. Měli náboženství a pan farář řekl: „Letos to udělám tak, že přivítání na Sv. Hoře bude mít hoch, rozloučení děvče. Domluvte se mezi sebou, do večera mi to přijďte ohlásit, já vám napsané odevzdám.“

Hoši, kteří jeli na pouť, sešli se v 10 hodin za školou a radili se. Shodli se jednomyslně v tom, že má jít Kája. Právě proto, že je „prvňák“, ať tam na Sv. Hoře vědí, že u nich i prvňáci mohou „říkat“. Kája přijal toto čestné poslání se slovy, jež kdo ví kde slyšel: „Tak vám děkuju za důvěru.“ Měl radost v duši ne proto, aby se nafukoval, ale aby se holky pořád neholedbaly, že jen ony všude jsou první.

Když pan řídící zvěděl první tu novinu, neubránil se vzdechu a řekl: „Jen aby to dobře dopadlo! Kája se tomu naučí, ale strach mám, že bude k vítání přidávat něco z hlavy. Ale to nesmí! Kájo, slib mi rukou dáním, že budeš povídat jen to, čemu se naučíš!“

„Ju, pane řídicí, sliby jsou chyby, říká náš tatínek, když mu…“

„Já už vím, co chceš říct,“ vskočil mu do řeči pan řídící, „když mu strejček ševcovic nepřinese včas boty, ale to sem nepatří. Slíbíš? Pamatuj si, slovo dělá muže, a ruky podání je vážný slib.“

„Pane řídící, to nemohu. Ale třeba se leknu a ani nebudu mít kdy, abych něco přidal. Jen jsem si tak myslil, že bych tam řek’, že Marjánka šafářovic je už asi sto let stará a ještě neběhá. Třeba by mi dali nějaké mazání pro ni.“

„Kájo, vždyť Marjánka je sotva pár měsíců na světě, jak by mohla běhat?“

„Ju, pár měsíců! Už asi sto let, skoro jako já chodím do školy. Já byl tenkrát pro tetu Dvořákovic, a ona ji našla v dubčí, a to je už kdy! Co myslíte, pane řídící, umí teta Dvořákovic hvízdat? Anebo nosí sebou trumpetu, ale to bych ji byl slyšel! Kdepak pár měsíců! Ta holka má časy! Ani nemusí jíst vidličkou, krmí ji.“

Kluci stáli okolo a usmívali se: Je to pravda, oni taky mají doma malou holku nebo kluka, a panečku, ti mají časy!

Kája pokračoval: „A teta pořád říká: ,Chudinka malá!‘ Holka je jako cvalík, křičí jako pět sojek, když se sletí na stromě, a teta hned přiběhne a říká: ,Chudinko malá, oni ti ubližují, viď! Máma tě nedá. Chceš mlíčko? Chceš kašičku nebo pikšótek?‘ To jí přinesla tuhle naše maminka od tety pekařky pikšótky. Takové žluté byly a voněly. Povídám: Maminko, dejte mi jeden! Ale maminka nato: ,Tebe budu krmit pikšótkama! Vem si chleba!‘

Přišel tatínek, maminka je zrovna dávala na květovaný talíř, a usmíval se: ,Á, dnes naše maminka strojila. Máme pikšótky, to se těším!‘ A to se mi, pane řídící, moc líbilo, že maminka řekla: ,Ty jsi jako Kája! Ty jsou pro chudinku Marjánku. Zavážu talíř do čisté utěrky a Kája tam s nimi doběhne.‘

,No, když jsou pro chudinku, tak jí je necháme,‘ řekl tatínek. Maminka dala poslední na talíř a podala mi ten papír od nich. Byly tam drobty, ale jako maliny. Tatínek se smál a řek’: ,Káju pošleš s pikšótkama? Jen si vzpomeň na rozinky!‘ Tak maminka šla sama. ,Marjánka stůně?‘ ptal se tatínek. Kdepak, jsem řek’. Pořád jí a křičí. Pane řídící, já vím, proč křičí. Chce běhat a nemůže. Musí být v peřině, protože nemůže chodit. Já bych v peřině nevydržel ani za ty pikšótky!“

„O tom nepochybuji ani dost málo, Kájo,“ smál se pan řídicí. „Ale že jsme zamluvili tu Sv. Horu! No, vždyť on pan farář tě dnes poučí.“

Pan řídící šel do kuchyně a řekl paní: „Měla jsi teď slyšet Káju povídat o Marjánce. Člověk se musí smát i kdyby nechtěl. A kluk vykládá tak plynně, že je to s podivem. Bude mít říkání o pouti.“

„Kája?“ smála se paní řídící. „No, takového školáka tam jistě ještě neviděli a neslyšeli. Jen aby moc nerozbíral rodokmen. Mohlo by se stát, že by se tam dozvěděli, odkud byla jeho babička a na co umřel jeho děda.“

Kája jaksi okouněl u fary po vyučování. Kdyby to nebyl pan farář, který teď s ním bude mluvit, tak by si pomyslil: „Beztoho zas vůbec na mně bude mámit sliby.“ Ale přece vešel.

Po pozdravení, které dopadlo jako obyčejně, hlásil; „Prosím, důstojný pane, kluci mi dali důvěru, tak to říkání budu mít já.“

„Ty, Kájo ?“ podivil se pan farář. „Ale vždyť si to neumíš přečíst!“

„To mne, prosím, bude učit naše maminka a vzácná paní asi taky.“

„Tak dobře, Kájo, ale pamatuj si: Jestli tam zbytečné slovo promluvíš, tak jsme spolu hotovi. Ani tě znát nebudu!“

„Panečku, to je jiná,“ myslil si Kája. „O slibech ani muk a hned tohle. Nejlepší, kdyby mu maminka hned, jak poříká, přivázala jazejček k zubům. No, Pánu Bohu poručeno!“

Zastavil se po pozdravu ještě v kuchyni: „Tak pěkně děkuju, vzácná paní, že to tak dopadlo!“ A už uháněl domů. Už jen aby to maminka věděla. Ta bude koukat! Ta bude mít radost! Vzal to trapem, drže opatrně v ruce bílý popsaný list.

Teta kovářka byla na číhané. Jak ho viděla, volala: „Kam s tou štafetou!? Pojď sem, pověz mi, kdo bude mít říkání na Sv. Hoře!“

Kájovi se hlavička třásla, jak utíkal, a v běhu jí odpovídal: „Nemám kdy, teta, líhnou se nám králíci!“

„Kdyby tě něco seklo!“ zazlořečila za ním kovářka. „Pořád se jim něco líhne. Ale kluk nes’ papír v ruce. Aby tak byl dostal jedno říkání, no, to by bylo! Aby odstrčili Terinu Pachlovic! Anebo to nes’ domů něco z pošty? Třeba taky. Ale kdo by hajnejm psal? Příbuzné mají blízko, no, musím to vyzvědět.“ Vzala si jiný šátek, čistou zástěru, natáhla brinelky a řekla kováři: „Odskočím si na minutku do města. Jsem tu hned!“

„Vezmi s sebou lucernu,“ volal na ni kovář. „Je nový měsíc a než se budeš vracet, bude tma.“ Ona už neslyšela. Jen se jí brinelky kmitly mezi vrátky.

Když Kája vběhl domů, mávaje papírkem, vyřizoval: „Mám říkání na Svaté Hoře. Maminko, prosím vás, aspoň kousek mi přečtěte!“

Neměla maminka radost. Jen spráskla ruce a ulekaně řekla: „Ty, Kájo? Ale pak si pamatuj: Jestli řekneš jen o slovíčko víc než je psáno, do smrti nesmíš k pánovům!“

„Vida, maminka to bere tak přísně jako pan farář. Ještě řekne něco tatínek, něco pánovic, a on se vrátí ze Sv. Hory a bude rozhněván se všemi lidmi na světě! Maminko, prosím vás, přečtěte aspoň kousek!“

Maminka si sedla, Kája na stoličku k ní, a četla první dvě řádky několikrát za sebou. A než byl večer, uměl Kája polovičku jako nic, ostatní druhý den, a čtvrtý den už šel k pánovům poprosit vzácnou paní, jestli to dobře říká. Ta ho doučila. Když přede všemi z lesovny zřetelně a jasně přednášel, i vzácný pán ho pochválil a Týna a teta šafářovic plakaly, jak to bylo dojemné.

Den před poutí odříkal to na faře a ve škole. Po něm říkala Terina. Když se zajíkala hned na začátku, dala se do pláče, všichni ji těšili, že se tomu ještě naučí, a jen aby se nebála.

A ona řekla v pláči: „Jestli na mne bude Kája vyvalovat oči, tak to zapomenu.“

A Kája si neodepřel říci svoje mínění: „No holka! Tohle umějí nejlepší: brečet! Jako Marjánka tetovic. Zrovínka tak!“