Školák Kája Mařík/Díl I./XIV. Kája dodává Zdeně chuti k jídlu

Školák Kája Mařík Felix Háj
XIII. Kája a Zdeňa jdou na „kočičky“	XIV. Kája dodává Zdeně chuti k jídlu	XV. Kája otužuje Zdeňu

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Kája dodává Zdeně chuti k jídlu
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Kájovi a Zdeně prostřela paní na menší stolek k oknu a hned jim dala na talíře polévku.

„Je dobrá,“ podotkla, „falešná rybí!“

Kája už stál, a Zdeňa vstala také, a hlasitě se pomodlili.

Kája si teprve teď uvědomil „falešná rybí“. Vida, takoví páni a dobří páni jsou pánovic, a také je u nich faleš. Maminka říká: Od falešného člověka na sto kroků dál! A on tu teď sedí nad talířem falešné polévky. Což jestli z něj také potom bude falešník? A aby to kluci ve škole věděli! Křičeli by za ním. Nemluvte s ním, on jed’ falešnou polévku! Tak ta ryba byla falešná! Vida, a vzácná paní z ní dělala polévku! To jistě pán nesmí vědět. Kája byl v hrozných rozpacích. Z talíře to vonělo, nosík lačně vtahoval do sebe lahodný dech, ale Kája přece váhal.

Před Zdenčiným talířem stála malinká skleninka s vínem, kterého užívala, aby měla chuť k jídlu.

„Kájo, vypij to za mne!“

„Toto,“ řekl Kája. „A ty to také nepij! Zvykneš si na to a potom z tebe bude stará Hromádková. Víš, ta, jak chodí k Židovi na kořalku a kolikrát se válí v blátě. Náš tatínek říká: ‚Co tahle breberka už natropila zla! Nešťastný člověk, který si na to zvykne.‘ A kdybys pila už od teďka, rostlo by to s tebou. Naše maminka říká, čím hrneček navře, tím páchne. Teď srkáš vínečko, za čas bys pila z většího víno, a no, jen si vzpomeň, jak jsme sáňkovali, že tam Hromádková upadla, jak byla opilá! Pan doktor tomu říká ‚meducina‘, ale nevěř tomu! Víno je víno, a ‚meducina‘ je ‚meducina‘. Ta musí být hořká, trpká a stahovat jazyk. A ty říkáš, že tohle je sladké.“

Paní bylo divné, že slyší pořád hovor. Otevřela dveře: „Proč nejíte, děti?“

„Prosím, vzácná paní, já bych tuze rád, ale já se toho bojím, když je to falešné.“

Paní se usmála a vyložila mu, že se tak jen říká. Když někdo chce připravit polévku podobnou rybí a ryby nemá, upraví ji ze zeleniny a jíšky, a tak se chutí svou rybí polévce trochu podobá.

Teď už Kája neváhal. Nabral lžicí, polkl, podíval se po paní a řekl: „Ju, to je polívčička! Jako malvaz! Ta není falešná, kdepak!“

„Proč jsi, Zdeňo, neužívala?“

„Protože řekl Kája, abych to nepila, že by ze mne byla stará Hromádková. Už to nechci!“ A jak viděla, že Kájovi tak znamenitě chutná, pustila se do polévky a šupala, že paní lesní nestačila koukat.

Kájovi už zbývalo jen pár lžic, když se zarazil: „To je marný! Nepoznám, co to v ní plave.

Kroupy to nejsou, ty jsou větší a tvrdé. Kroupky taky ne, krupice taky ne! Tohle vypadá jako skleněné a spadne to rovnou do ledvin.“

Paní lesní se smála: „To je ságo, hochu. A kamže to spadne?“

„Do ledvin, vzácná paní! Ty nejlepší věci spadnou do ledvin a ty obyčejné do žaludku. Tak vida, ságo. To musím mamince povědět.“

Dojedli stejně se Zdeňou a paní lesní hned, jak pán do dveří kuchyně vešel, mu tiše hlásila:

„Zdeňa snědla talíř polévky bez pobízení a bez užívání. Malaga už nechce. Kája jí řekl, že by z ní byla stará Hromádková.“

Pan lesní se hlučně rozesmál: „Copak Kája! Ten je nad doktory, a půjde-li to takhle, naučí Zdeňu jíst bez nucení a bude z ní takový kyrys jako on.“ Odkládal pušku a kabát. Paní zatím nesla dva talíře do pokoje. Na malém talířku rozkrájela jeden kousíček žlutého, kyprého knedlíku, kousíček masa, pokápla nepatrně rajskou omáčkou. Zdeňa o rajskou nestála. Kájovi rozkrájela čtyři kousky knedlíku, plátek masa a zalila do půl talíře omáčkou. Dala každému malou lžičku a řekla:

„Teď ještě můžete jíst lžičkou, ale už brzo musíte se učit jíst vidličkou a pomáhat si nožem. Jezte, je vám přáno!“

Vešel pan lesní. Kája pozdravil, Zdeňa šla mu vstříc s políbením! „Tak, šohaji,“ obrátil se pan lesní na Káju, „ať vidíme, jak to umíš pořádat!“

Jídelna v myslivně byla veliká o třech oknech. Pan lesní sedl k širokému stolu uprostřed. Dnes se mu to moc líbilo. Jindy jak přišel, hned paní naříkala:

„Tatínku, Zdeňa nechce jíst polévku. Užívala, ale není to nic platné. Pojď, musí jíst!“

A pak to začalo. Zdeňa se ušklíbla, vzpouzela, a jednou tatínek, jednou maminka podávali jí lžíci polévky až do pusy: „Jednu za dědouška, Zdeňo, jednu za babičku, jednu za tatínka, jednu za maminku, jednu za Týnu, jednu –“ (za koho honem, přemýšlíval vždycky) – „za Káju.“

A vida, „za Káju“ Zdeňa spolkla třeba tři. A dnes má ticho. Zdeňa snědla talíř polévky. Víno „malaga“ už nebude ani potřeba. Jak řek’ Kája, aby to nepila, je konec!

A je to šibal! Se starou Hromádkovou vyrukoval. Má konečně pravdu. Ať na to nezvyká! Ale přece se usmíval, když si vzpomněl a přehlížel při tom spokojeně svůj denní list, který jindy nemohl vzít pro samé krmení Zdeni v poledne do rukou.

Kája nabral knedlík a omáčku. Očka mu zasvítila a on řekl Zdeně: „Ta je! A což ten knedlík!

Dnes bych ani nepotřeboval zuby. To se mají ledviny dobře. Jez, Zdeňo, ať to nevystydne! Naše maminka říká, že do studeného jídla nic není.“

Jedl velice způsobně, jak k tomu byl doma veden. Nemlaskal, nekapal po stole, ale přece jedl s takovou nehoráznou chutí, že Zdeňa sáhla po lžičce a najednou jí pokrm zachutnal.

„Už mne nedohoníš,“ řekl Kája, „já už jsem u masa.“

Dojedl, když Zdeňa s chutí snědla už polovičku své porce. Na jeho talíři zbyl ostrůvek krásně červené omáčky. Jak mu jí bylo líto! Tou lžičkou to nabírat, pořád by cvakalo, a maminka říká, že má každý jíst pokud možno tiše. Co by řekl vzácný pán?

Ten poloukryt rozevřeným listem pozoroval, poslouchal a smích mu cukal rty.

Zdenička jedla, už byla hnedle hotova, omáčka na talíři Kájově vábila.

„Zdeničko, až dojíš, podívej se tamhle do toho posledního okna a počítej do deseti. Já ti potom něco povím.“

Zdeňa rychle dojedla a poslušně otočila hlavičku dozadu a počítala: „Jeden, osm, dva, pět…“

Kája zčerstva se otočil po pánovi, ale ten, zdálo se mu, byl skryt za novinami. Kája zdvihl talíř, vypil omáčku a jazýčkem vylízal, že mohl jít talíř rovnou do misníku. Utřel šátečkem rty, postavil talíř a řekl nahlas: „Zaplať Pán Bůh!“

Když mu nikdo neodpovídal (pan lesní kousal si rty, aby se nesmál hlasitě) – odpověděl si: „Naděl Pán Bůh stokrát víc!“

Protože Zdeňa mlela: sedm, dvacet, pět, řekl nahlas: „A deset, a teď ti něco povím.“ A Zdeňa se teprve teď obrátila.

Kája byl velice rád, že zrovna vcházela paní s polévkou pánovi a sobě, protože si nemohl honem vzpomenout, co by vlastně měl Zdeně povědět. Za paní šla Týna a nesla jim na talíři trubičky s krémem.

Zdeňa volala: „Maminko, já všechno snědla!“

Paní zdiveně se podívala po jejím talíři, postavila polévku na velký stůl a vzala oba talíře po knedlících a mase do rukou. Když viděla Kájův jako vymytý, usmála se a řekla: „Chtěl bys ještě, Kájo, maso a knedlík?“

Kája se na ni upřímně podíval a řekl: „Jestli vám tam, vzácná paní, ještě kousíček knedlíku a krapet omáčky zbylo, já bych prosil. Masa jsem měl už moc, ale ta omáčka, ta je! Naše maminka také dělá dobrou, ale míň asi sladí. Takováhle přece není.“

A paní mu donesla ještě dva kousky knedlíku, dala mu větší lžíci a Kája to spořádal jako nic.

„A teď, šohaji,“ řekl pan lesní, „se pusť do těch trubiček!“

Trubičky byly žluté jako máslo a vevnitř bílé.

Je to krém nebo není? Doma mají krém černý. Myšlenka bleskla mu čipernou hlavou. Jednou šla vzácná paní do města a měla bílé botky. Že on tenhle krém bude na bílé botky!

Ale že to tak voní? Ten jejich krém nic nevoní. Zdeňa však už se do trubičky zakousla a olízla.

„Vem si, Kájo!“

Kája opatrně nesl trubičku k ústům. Ale jak ochutnal, neukusoval. Držel trubičku, která mu zavoněla takovou dobrotou, že se bál ukousnout. Držel kousek v puse, a jak se mu rozplizl na jazýčku, posunul trubičku dál, aniž by ji od úst utrhl.