Školák Kája Mařík/Díl I./VI. Zdeňa stůně

Školák Kája Mařík Felix Háj
V. Prvně na ledě	VI. Zdeňa stůně	VII. Jak Kája „vykuřoval“

Údaje o textu
Titulek:	VI. Zdeňa stůně
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Po vánocích uhodilo špatné počasí. Pršelo, lehaly mlhy, v městečku lidé stonali na chřipku. Koncem nezdravě teplého ledna rozstonala se Zdeňa pánovic.

Hajný Mařík přišel domů a pověděl: „Chudák, Zdenička! Kdož ví, jestli to vydrží, je taková slaboučká! Spálu má! Pánovic jsou tolik smutní. Už tu měla dva lékaře.“

Hajná si hned utírala oči cípkem čisté zástěry: „Chudinka malá, je jako kvíteček útlá a něžná!“

Kája raději viděl, když se maminka zlobila, než když plakala. Ty její slzy pálily ho v srdečku. Pohladil ji po ruce a řekl: „Nic neplačte, maminko! Raději něco dobrého připravte, já natrhám kytičky, sněženky jistě najdu ve stráni, a donesu jí to, chudince.“

„Co by tě to napadlo, Kájo,“ řekl tatínek, „spála je velice zlá, nakažlivá nemoc. Pán mi přísně nakázal, abych ani se vzkazem tě tam neposílal. Zdenička prý leží rozpálená a několikrát už na tebe volala.“

Kájovi zvlhlo v očkách. Byl sice přesvědčen, že holky všecky jsou hloupé, protože se bojí dešťovek a brouků, a vzpomněl si, jak tenkrát naložil brouky Zdeničce do klína a ona tolik křičela, až utekl, že potom milostpaní „pánová“ mu vyhubovala, proč Zdeňu děsí, ale ona se zas udobřila, a když k nim přišel, vždycky mu dala nějaký pamlsek.

„Je to sice jen holka,“ uvažoval v duchu, „ale teď chudinka stůně a volá ho.“ Kája si utřel slzičky.

Co to řekl tatínek? Že je to nakažlivá nemoc. Láry-fáry! Pan řídící ve škole také povídal, aby nechodili nikam, kde je tahle nemoc, ale hlavní, aby se nebáli. Čím víc se kdo nákazy bojí, tím spíš se rozstůně. Kája se nic nebojí, a proto se mu nic stát nemůže. A na Zdeňu se musí podívat.

Vyběhl do vlhkého, ale teplého podvečera, jímž nezdravota zrovna čišela, a rovnou ke stráni. Studené, zimomřivé a přece rozkošné sněženky hledal. Našel několik kvítků. Schoval je v síňce pod štoudev, do hrnečka s vodou je tam postavil, a když viděl, že tatínek je už zase v lese a maminka loupá brambory k večeři, otevřel zticha dveře do přístěnku a zase tak tiše zavřel za sebou.

Z prádelníku vyndal svou zamilovanou krabici. Otevřel ji, zadíval se láskyplně na její obsah. Vybere z toho něco nemocné Zdeničce. Jistě bude mít radost.

Ale co? Toho kominíčka z čikulády? Toho má moc rád. Hvězdičku? Hříbečka? Muchomůrku? Nebo tu žabičku rosničku – také jistě z čikulády, ale celou obalenou zeleným třpytným papírem? To všecko má tak rád. Což toho mikuláška? Nebo čertíka? Nebo tu taštičku, v níž třpytí se skoro jako dukáty?

Hromádka věcí, jež odkládal stranou, protože je má tuze rád, rostla. Dobral do dna. Rozpačitě se zadíval na hromádku. Vtom mu napadlo, že maminka říká:

„Když chce člověk někomu udělat radost, nesmí mu dát to, co se mu už nelíbí. Takový dárek nestál by za nic.“

On chce udělat Zdeně radost. Rozhodl se rychle. Vybral z hromádky kominíčka, žabku, taštičku, mikuláše s čertíkem, rozložil to po kapsičkách, tiše vyklouzl z přístěnku, sehnul se pod štoudev pro sněženky a vyběhl z hájovny.

Vzal to postranní stezkou a rozběhl se. Za chvíli byl u domu. Zná to tu dokonale. Musí vyčíhat chvilku, až nikdo nebude v pokoji, a vklouznout tam.

Postavil se v dlouhé chodbě za skříň a čekal. Netrvalo ani čtvrt hodiny, otevřely se dveře a milostpaní „pánová“ celá uplakaná vyšla odtamtud.

„Spí,“ řekla tiše služce, která vycházela na dvůr.

Kájovi zatlouklo prudce srdíčko jako zvoneček. Jako šipka byl u dveří pokoje, stiskl kliku a už byl uvnitř. V pokoji mdle svítila lampa. Po špičkách došel k bílé postýlce. Zdeňa nespala. Měla oči otevřené, a jak ho viděla, usmála se. Podal jí kytičku sněženek, kterou ona hned k rtíkům přitiskla, a na bílou peřinku kladl obsah svých kapsiček.

„To jsem ti přinesl, Zdeničko, a budu moc rád, až už zas budeš běhat. Už nikdá ti nebudu nosit brouky, aby ses nebála.“

Zdenička všecka oživla. Brala do ruček jeden kousek po druhém: Kája jí o každém něco pověděl, a ona pořád říkala:

„Jsi hodný, Kájo, hodný. Podívej se, vezmi si tady se stolku nákyp a koláčky! Jen maličký kousek jsem snědla! Nic mi nechutná, ale ty si vezmi!“

Kája dojedl nákyp s talířku, do kapsiček dal si pár koláčků a potom řekl: „Už musím jít. Tak s Pánem Bohem a brzo buď zdráva!“

Vyklouzl tak tiše jak přišel a zpáteční cestou si povídal: „Ubohá Zdeňa! Už ani není taková, jako byla. Docela jinak vypadá. Ale snad se přece uzdraví. Přidám večer Otčenášek za její uzdravení.“

Tatínek se ještě z lesa nevrátil, ale maminku už slyšel volat: „Kájo, kde zas vězíš? Pospěš nosit vodu!“

O této návštěvě Kájově dozvěděli se v myslivně až za několik dní, když Zdeňa už zdravější ze zásuvky vylovila to, co jí Kája donesl, i ukázala zvadlá už kvítka sněženek.

Paní zbledla jako plátno, pán chytl klobouk a letěl do hájovny.

„Co je s Kájou?“ vykřikl mezi dveřmi poděšeně.

„Co by bylo, vzácný pane?“ řekl hajný. „Je ve škole!“

„A zdráv?“

„Jako buk!“

Pan lesní zhluboka oddechl. „Považte, lidičky, on byl navštívit Zdeňu a přinesl jí sněženky a nějaké čokoládové drobnosti. Vždyť se mohl nakazit. Paní lesní jen chvilku odešla z pokoje, a to tam přišel Kája. Dobré srdce má, ale strachu nám nahnal dost. Dobře to řekl ve škole, že má dva anděly strážné. Každé jiné dítě krutě by to odneslo. No, souček z dobrého pařízku. Zaplať Pán Bůh, že to takhle dopadlo. Až bude Zdeňa zdravá, pošlu pro něj. Buďte s Bohem!“

Kája se vracel domů ze školy. Zpíval si naplno.

Zdeničce je prý už skoro dobře, říkal včera tatínek. Pan řídící dnes řekl: „Kájo, mám z tebe radost!“

Pan farář mu dal obrázek, protože nejlépe uměl.

Kája si sedl na pařez, opatrně rozevřel slabikář a nakoukl dovnitř. Blaženě se usmál. Je tam obrázek, je! Anděl strážný je na něm namalován. Je celý bílý, jen křídla má jako pozlacená a jde za dvěma hošíky, kteří s taškami na zádech šli zasněženou krajinou. Jeho ruka byla natažena vpřed, to ukazovala, kudy mají jít, aby nezbloudili. Jeden ten chlapeček měl modrou bundičku, ale bez kapsiček, ten druhý hnědou. A ten anděl strážný měl takové krásné oči, jaké Kája už někde viděl, ale nemůže si honem vzpomenout kde.

Zavřel slabikář a přestal zpívat.

„Kdo má takové oči?“

Zavýskl, čepici do výšky vyhodil: „Inu, maminka! Maminka má zrovna takové oči.“

Doběhl domů a volal už od pěšiny: „Maminko, maminko! Zrovna takové oči má jako vy!“

A sotva pozdravil, už povídal. Obrázek ukázal a maminku po ramenou pohladil. Asi víc přitiskl, protože maminka řekla: „Co to děláš, Kájo?“

„Chci vědět, jestli máte také křídla, maminko.“

Tatínek stál u kamen, nějak dlouho se rozkašlal a řekl: „To ani nechtěj, Kájo, to by nám potom maminka mohla odletět a takovou už bychom nenašli na celém světě.“

Ale Kája přece usínal v přesvědčení, že mamince asi brzy křídla narostou. Vždyť hladil cosi tvrdého pod jejími rameny.

Ano, hladil lopatky pomalu vystupující lety a těžkou prací. Neboť jeho maminka bylo dobrou kamarádkou s těžkou prací a už se trošičku v ramenou nalomovala.