Školák Kája Mařík/Díl I./IX. Popeleční středa

Školák Kája Mařík Felix Háj
VIII. Putování s hromničkou	IX. Popeleční středa	X. Marjánka šafářovic

Údaje o textu
Titulek:	IX. Popeleční středa
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

V únoru ulehl ztuha sníh. Byl lepší než ten prosincový. Za městem byly klouzačky, jen se na ně srdce smálo. Kája vždycky „jen chviličku“ říkal, ale když se rozběhl lesklou plochou dolů, utíkal do vršku jako o závod, jen aby mohl ještě se klouzat.

Kovářovic Ferdík si přitáhl sáně. Takové masivní, těžké, železem pobité. Kája je prohlédl, potěžkal a potom rozhodl: „Na tomhle vás musí sedět aspoň osm, aby se to rozjelo. A já už musím domů.“

Šel, ale hlavu i duši měl plnou smutku. U nich na dvorku tolik dřeva. Ale kdyby poprosil: „Tatínku, dejte mi udělat sáňky!“ Anebo ani by je nemusil dát dělat, to stojí moc peněz, ale jistě by je tatínek zrobil. Vždyť umí všecko. Tatínek by řekl: „Pro tvou roztopáč, ne? Abys někde nohu zlámal!“

Přišel domů. Tiše a bez pobízení vykonal obvyklé práce. Potom zahájil vyjednávání: „Maminko, já vás mám rád.“

„Já tebe taky, Kájo, zvláště když jsi tak hodný jako dnes.“

„Já, maminko, vás radši.“

„Myslíš? A co vlastně chceš?“

„Vida,“ myslil si Kája, „už je to venku. Zas už maminka uhodla, že něco chci.“

„Já bych, maminko – víte – Ferdík má krásné sáně. Na osm…“

„Hm,“ řekla maminka krátce. „A ty bys chtěl také, ne? Kdybys nebyl takový divoch! Vždyť by sis polámal nohy! Copak Ferdík! Ten bude jistě jezdit pomalu.“

Kája zahryzl bílé zoubky do černého chleba, na který mu ukáply dvě slzičky. Podíval se po mamince a zeptal se: „Vy jste, maminko, nikdá nejezdila na sáňkách?“

„To ne, Kájo, kdepak!“

„Proto,“ řekl Kája. „Jinak byste věděla, že na sáňkách se nemůže jezdit jinak než rychle.“

Hajný se vracel z lesa. „Kájo, máš jít se mnou k pánovům, a hned!“

Kája si jen otřel pusu a vyšli.

Pan lesní ho pohladil po hlavě a řekl hajnému: „Není nic platno! Pan doktor poručil, aby Zdeňa se hodně pohybovala; aby sáňkovala, hrudovala, a tož si myslím, že by s Kájou mohli zkusit sáňkování na malém vršku u městečka. Vím, že na ni dá Kája pozor, ale musí mi slíbit, že nikam jinam s ní nepůjde než právě tam. Podívej se, Kájo, co říkáš těmhle sáňkám?“ Otevřel komoru a vynesl odtamtud rohačky.

Kájovo srdíčko hlasitě klepalo. To byly sáňky! Hlazené, ohýbané dřevo, sedátko jako „štofové“, proplétané sem tam vzorem jako maminčin nedělní salup; lehké – vždyť je vzácný pán jako pírko pozdvihl.

„Já myslím, vzácný pane, že by se nám na nich moc pěkně jezdilo, ale musil bych je dřív vyzkoušet.“

„Tož vezmi si je domů! Zítra máte odpoledne prázdno, vyzkoušej je a pak přijď pro Zdeňu! Služka půjde s vámi k městečku. A dobrou noc!“

Kája táhl sáňky, o nebi se mu zdálo. Tatínek je chtěl nechat v síňce, ale Kája tolik prosil, až dovolil, že si je smí postaviti k postýlce. Sotva se pomodlil a ulehl, vyskočil. Sepjal ručky a drmolil ještě Otčenášek.

„Za kohopak ještě, Kájo?“ ptala se maminka.

„Aby někdo ty sáňky neukrad’!“

Držel na nich ruku a trhaně ze spaní se probouzel. Maminka už spala, tatínek u stolu něco psal. Kája si tichounko sedl na postýlku a sahal do kapsičky na bundě, která ležela na židli vedle postýlky. Vytáhl motouz, ovázal si jím ruku a přivázal k sáňkám. „Kdyby někdo je chtěl ukrást, probudím se.“

A klidněji zavřel oči. Za chvíli však křičel ze sna, škubal rukou, a tatínek k němu přišel, ruku mu odvázal, aniž se Kája probudil. Pak teprve klidně usnul.

Druhý den odpoledne zkusil sáně. Jezdilo se znamenitě. Zdenička si libovala. Tvářičky jí zčervenaly a Kája na ni dával bedlivý pozor, aby nevypadla. Až do myslivny ji dovedl a ona už ve dveřích křičela, že má hlad. Vzácná paní dala Kájovi dobrou svačinu a celý balík všelijakých dobrot a pošeptala mu do ucha:

„To za to, žes donesl Zdeně sněženky a to ostatní.“

Ano, Kája se stal důležitým činitelem v životě choulostivé Zdeňky, která k němu přilnula celým dětským srdíčkem.

Řekl-li pan lesní: „Povoluje to. Zítra asi už nebudete sáňkovat,“ řekla Zdeňa: „To až co řekne Kája!“

Když březen rozplakaně se zadíval na krajinu, přestalo sáňkování.

Pan farář řekl ve škole: „Ještě den, a přijde Popeleční středa – začátek čtyřicetidenního postu. Přijdete si do kostela pro popelec. Udělám posvěceným popelem na vašich čelech křížek na znamení, že i vy musíte býti v této době zvláště hodnými. Lepšími, poslušnějšími než dříve!“

Kája poslouchal, dech zatajoval. A jak přišel domů, maminky se ptal: „Víte, že bude za den Popeleční středa?“

„Jako bych nevěděla, Kájo, vždyť půjdeme s tatínkem také do kostela. Když jsem byla mladá a doma, o masopustním úterku bývalo v hostinci veselo. Ale když ponocný pod okny zatroubil na roh dvanáctou, vstal pan purkmistr a řekl: ‚Teď domů, chaso! Začíná svatopostní doba!‘ A všichni se tiše rozešli a druhý den o sedmé všichni si přišli do kostela pro popelec. Nebožtík dědoušek zvečera toho dne vzal poslední šňupeček a potom dal pykslu babičce s prosbou: „Schovej, maminko, zamkni! Dá-li nám Pán Bůh dočkat, o Bílé sobotě po Vzkříšení šňupnem si oba…“

Kája dobře nerozuměl, ale cítil, že přeměna v církevním roce je velice vážná.

Maminka v úterý sundala velký kříž z kuchyně a malý z přístěnku, omyla je, a tatínek přinesl z lesa zelenou chvoj, rozřezal ji na drobné větvičky, přibil do podoby a velikosti obou křížů na zeď, jako by kobereček pod kříže uchystal. Teprve pak pověsili kříže a oba při tom řekli: „Aby Ti, Ježíši Kriste, bylo měkčeji na kříži!“

Maminka dříve zpívala čerstvé, veselé písničky, ale o Popeleční středě spustila smutnou a vážnou: „Křesťanská duše“.

Kája šel s rodiči do kostela. V řadách už stály a poklekaly děti kolem mřížek. Když na něho došla řada, přiklekl k mřížce se žhavým přáním: „Kéž jen mi pan farář hodně popela na čelo nasype, aby mně to vydrželo, než přijdu domů!“

A pan farář jako by to věděl, právě mezi prsty z cínového podnosu nabral, a Kája cítil drobný prach padat až přes oční víčka. Přivřel oči a popaměti šel k východu. Byl blažen. Cítil se býti mnohem důležitějším než dříve. Už jako veliký si připadal. Když si vzpomněl na fialové plátno s velkým bílým křížem uprostřed, které zakrývalo celý oltář, vzdychl si: „Jak je to všecko krásné! Ale jen aby mi ten křížek na čele zůstal do večera! Tatínkovi se setře kloboukem, mamince šátkem, ale já mám čepici v kapse a budu dávat velký pozor, aby mi to znamení co nejdéle vydrželo.“

Protože šel s přivřenýma očima, jak z kostela vyšel, v předsíni vrazil trochu loktem do staré Trempové. Hned se zdvořile začal omlouvat: „Já nerad, teta,“ ale než domluvil, už cítil její kostnatou ruku na svých zádech, a z jejích úst se řinulo jako z vodopádu: „Ty lesáku, ty Indiáne, ty divochu bezbožný, počkej, až potkám hajnýho, já mu povím, jakého má darebáka. Kluk uličnická, schválně do mne vrazí!“ A její ruka zvedla se k nové ráně…

Ale Kája už nečekal. Horké, lítostné slzičky pálily ho pod víčky. Vždyť on přece nerad! A ona tolik křičí a zlobí se!

Upaloval do školy. Povznesená nálada v jeho srdečku plakala. Ve škole ostatní děti povykovaly, ale Kája sedl na své místo. Z obou dlaniček udělal stříšku nad čelem, jen aby nikdo popelec mu nesmazal, a tiše seděl.

Vojta Brabenců, největší uličník ve třídě, se zeptal: „Proč si držíš ruce nad čelem?“

„Aby mi nikdo nesmazal popelec,“ řekl Kája upřímně. „Rád bych jej přinesl takhle čerstvý domů.“

Zlomyslné oči Vojtěcha Brabence zableskly zlobou. „A ukaž, máš to hodně znát?“

Kája odkryl čelo, ale než se nadál, naslinil Vojtěch ruku, přejel jí Kájovi čelo a vykřikl: „Tak, už nemáš nic, abys to věděl!“

Když pan řídící vešel za chvíli do třídy, viděl Káju s Vojtěchem v křížku. Po prvé viděl Káju se prát a podivil se. Kája, dítě lesa, ale poddajné jako tvárná hlína, s předobrým srdíčkem, ten Kája, který byl chloubou jeho třídy – ten se pral a k tomu s největším uličníkem třídy, a tak houževnatě. Ostatní utvořivše půlkruh kolem nich s planoucíma očima pozorovali postup rvačky tak napjatě, že příchodu pana řídícího ani nepozorovali.

Utvořily se dvě skupiny. Z té jedné bylo slyšet: „Kájo, nedej se!“

A z druhé: „Vojto, maž ho!“

Kájovy oči svítily, tvářičky se mu rděly až k čelu. Vojta byl vyšší o celou hlavu, byl „repetant“, opakoval už druhým rokem první třídu. Byl zlostí bledý, když pozoroval, že Kája, třebas menší, jako lasička uhýbá jeho štulcům a prohýbá se jako vrbový proutek. V pěstičkách Kájových bylo mnoho síly. Vždyť doma nosil vodu, dračky štípal, trávu nosil. A proto právě při vstupu pana řídícího zachytl konečně obě zápěstí Vojtovy, pevně stiskl, do půlkruhu jimi točil, a děti vidouce porážku Vojtovu, začaly sborem volat: „Kája to vyhrál!“

Vtom pan řídící pokročil až mezi ně. Kája pustil Vojtovy ruce, zahanbeně a rozpačitě se podíval po panu řídícím. Vojta zarputile, posupně si prohlížel špičky botek. Ostatní se rozběhli na svá místa.

Pan řídící jako by dnes měl vlčí mlhu, hodně zblízka podíval se do obličeje Kájova a řekl: „Kájo, ty se takhle umíš prát? To jsem ani nevěděl. To bude mít maminka malou radost, až jí to napíši.“

Ale Kája svezl se do první lavice a hořce se rozplakal. Trvalo to jistě čtvrt hodiny, než se dověděl z trhaného Kájova vzlykání, že Vojta mu utřel popelec a že si jej chtěl přinésti domů čerstvý. Pan řídící přes to, že byl už starý, přece nezapomněl, že také býval malým chlapcem a také někdy se popral s kamarády, a proto jeho ruka se dotkla hebce hlavy Kájovy a řekl: „Přestaň plakat, Kájo! Lepší by bylo, kdybys byl počkal, mně požaloval a ne se prát! Je to nehezké tak se rvát! Je mi to líto na tebe.“ Ale Kája plakal čím dál tím usedavěji, až pan řídící řekl přísně: „Už dost! A bude ticho!“

Kája zvedl uplakané oči, potlačil pláč a řekl vzlykavě: „Já už budu ticho, ale když já už nemám popelec a já jsem měl takovou radost, že si jej přinesu domů čerstvý, a měl jsem takový hustý a tmavý. Pěkně vás prosím, pane řídící, já bych si doběhl do kostela pro jiný!“

Jeho oči dívaly se s takovou prosbou na pana řídícího, že řekl: „Běž, ale hned ať jsi tady!“

Kájovy rty se rozšířily k úsměvu, poslední slzičky dopadly na lavici, mžikem byl ze dveří. „Tak ano! Vezmu to trapem.“

Když se po chvíli vracel, blahodárný úsměv ležel mu ve tváři, a temný popelcový křížek černal se mu na bílém čele.

Vojta stál na místě hanby a pan řídící právě dopověděl poslední slovo ostrého napomenutí.

Kája sedl do lavice a podotkl: „Tak pěkně děkuji, pane řídící. V kostele byl už jenom velebný pán, tak jsem mu řekl: „Já už jsem tu, prosím, byl jednou, ale Vojta Brabenec mi popelec utřel, a já jsem tuze naříkal. Tož pan řídící mne poslal ještě jednou.“

Jak děti ze školy vyšly, Kája nejvíc pospíchal. Ale teta kovářka byla před kovárnou a volala: „Kájo, pojď sem! Já nemohla pro popelec, moc mne nohy bolí, pojď, dám ti vdolek s hruškovým povidlím, syrečkem sypaný, smetanou kapaný, a vezmu si štipec popelce od tebe!“

Ale Kája uháněl a v běhu volal: „Já, teta, nemám kdy, líhnou se nám housata!“

Kovářka zavrtěla nedůvěřivě hlavou: „Že by už? To není ani možná! To kluk na roztopáč smejšlí, a mne, starou osobu, má za blázna. No, počkej, jen co uvidím hajnou!“

Kája poskakoval přes pařezy a myslil si: „Teď jsem lhal, a to už vím napřed, že teta bude žalovat! Raději to doma hned řeknu.“

Vběhl do dvorka: „Maminko, teta kovářka chtěla ode mne popelec, a já jsem řekl, že musím domů, protože se nám líhnou housata.“

Maminka řekla: „Ten konec mohl sis nechat, protože je to lež. A jestli nepřestaneš lhát, nebudu tě mít nic ráda, Kájo, odvykni si lhaní!“

Vtom vcházel tatínek. Kája dobře hádal. Kloboukem setřel si popelec, šátkem maminka. Jen on měl neporušený.

Maminka ho poslala pro vodu a on zapomněl přivřít dveře, a proto zaslechl, co maminka povídá: „Teta kovářka chtěla si vzít od Káji popelec. Jak by si sama nemohla dojít! Všecko svádí na bolest v nohou, ale běhat po městečku a sbírat klepy, to jí nohy nebolí! Ale Kájovi domluv! Řekl, že se nám líhnou housata. Zase lhal!“

Tak se nějak stalo, že tatínek zapomněl Kájovi domluvit.

Když Kája po modlitbě večer ulehl, pomyslil si: „Vida, tak ona teta lhala. Když velcí pořád napomínají nás malé, neměli by lhát nejdříve oni.“

A nebyl by klukem, kdyby poslední vzpomínkou nebylo zavolání Pepíka Kučerovic ze třetí třídy, které za ním poslal dnes odpoledne, když ze školy vycházeli: „Kluci, helejte, to je Kája Mařík, co dnes přepral Vojtu Brabencovic!“