Školák Kája Mařík/Díl I./I. Kájův první den školy

Školák Kája Mařík Felix Háj
	I. Kájův první den školy	II. Kája utíká ze školy

Údaje o textu
Titulek:	I. Kájův první den školy
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Maminka Káji Maříka chystala svého nejmladšího synka k zápisu do I. třídy obecné školy. Tatínek, hajný Mařík, byl vysoké postavy, silný v ramenou, měl dlouhý šedivý plnovous. Pobízel: „Tak už, maminko, abychom vyšli; máme hodinu cesty, ať včas ještě dojdeme do kostela.“

Maminka Káju pokřižovala a posledně ho napomenula: „Kájo, buď hodný, nezlob a zastav se u tety Albíny, aby si přišla pro tu husu! Každého pozdrav! A ne, abys rukávem utřel nos! Máš v kapsičce šátek. A už s Pánem Bohem jděte!“

Kájovi se nechtělo. Do dneška vyrůstal na samotě, v lese, v zahradě. Maminka prominula mu víc než ostatním už odrostlým. Tatínek byl skoro celý den v lese, a Kája, když slyšel, že musí do školy, zavrtěl kučeravou hlavičkou a řekl rozhodně: „Ba ne, mami! Já do školy nepůjdu. Nemám na to kdy!“

Trvalo dlouho, než Kája pochopil, že musí. A když řekla maminka: „Za týden půjdeš,“ ohrnul červený rtík a usmál se: „Jéje, za týden, to je ještě doba! Mami, to je asi jako rok?“ A vyběhl do lesa.

Ale týden se překlonil jako hodina, a dnes tedy přišel den, v němž Kája vyšel s otcem do školy. Jediné, co ho utěšovalo, byly kapsičky, které mu maminka na bundičce i v kalhotkách musila ušít. Liboval si: „Tatínku, to už jsem jako velkej pán. Mám sto kapes.“

„Sto?“ ptal se otec. „Máš tři.“

„A to je víc než sto, tati?“

„Počkej, tomu se ve škole naučíš!“

Kája poskakoval vedle tatínka a zdál se býti podle jeho vysoké, statné postavy, jako hříbeček pod doubkem. Jenže nebyl tak nehybný jako hříbeček.

Jak se ukázala věž kostela, zastavil se Kája: „Tati, já tam přece nepůjdu! Pojďte, vrátíme se! Mamince je beztoho doma smutno. Já tam ve škole nevydržím sedět!“

„A to by tak bylo, Kájo! Jen pěkně pojď! Nic se neboj! Kdyby se ti ve škole nelíbilo, nesu panu učiteli zázračnou mast. Tou tě pomázne a hned se ti bude ve škole líbiti.“

„Mast, tatínku? A kde ji máte?“

„Pod kabátem, synáčku, tu nesmí ofouknout vítr.“

Sezváněli do kostela, když vcházeli oba na náměstí. Kája znal v městě jen kostel, kam ho někdy v neděli vzali rodiče s sebou. Pod kostelem znal krámek tety Albíny, pekařky.

„Hezky si narovnej kapsy a pojď! To budou kluci koukat, že už máš kapsy.“

Kája se usmál: „A což kdyby věděl tatínek, že mám v každé kapse něco? V jedné malou žabičku, tu zelenou, v druhé ve škatulce pár chlupatých housenek, a v třetí na bundičce – střevlíky!“

Usmál se blaženě a vcházel s otcem do kostela. Tam bylo plno dětí. U mřížek se jich jen hemžilo. Hajný postrčil Káju mezi ně, sám sedl do první lavice: „Musím dát pozor na toho našeho divocha.“

Po mši svaté šli do školy. Mařík představil Káju: „Prosím, vedu synka k zápisu. Karel Mařík se jmenuje, ale Kája mu říkáme. Neuměl vyslovit Karel. Když o sobě mluvil, říkal vždycky: ,Já Kája‘, a už mu to zůstalo. Prosím pěkně, pane učiteli, je to dítě lesa, je skoro pořád mimo domov, divoch je to. Aby s ním něco pořídili, mast jim na něj nesu,“ a vytahoval zpod burnusu hned tři pěkné svižné proutky.

„Snad toho nebude třeba,“ usmál se pan učitel, jemuž se čiperný Kája s velkýma černýma očima naráz zalíbil.

„Bude, bude, pane učiteli. Jen masti nešetřejí! U nás v lese dost jí roste.“

Po zápisu napomenul Káju a odcházel.

Kájovi se zatím ve škole náramně líbilo. Sedl na vykázané místo a rozhlížel se třídou.

„To je to tu velké,“ myslil si, „jako celá naše hájovna. V prostředku kříž jako u nás doma, obrázky – moc hezké obrázky.“

Pan učitel píše, pořád píše, najednou vstává a ptá se: „Kdopak z vás se umí modlit Otčenáš?“

Kája vyskočí: „Já, a taky Věřím v Boha a Zdrávas, Královno, Andělíčku, a jé, pane učiteli, umím modlitbiček – vo co, že jich neumíte tolik jako já?“

Pan učitel se usmál a počítal zdvižené ruce: „Tedy všichni. Dobře. Pomodlíme se!“ A modlili se Otčenáš.

Potom už musilo býti ticho, a to se Kájovi nelíbilo. Chvíli poslouchal, ještě chvíli se rozhlížel, a najednou si vzpomněl, že ještě dnes neviděl ani jednu veverku, ani jednoho králíka. Vzpomněl si také, že tatínek přinesl panu učiteli lískovky. Tamhle ležely na skříni zcela tiše, však kdyby pan učitel vzal jednu do ruky a někoho s ní šlehl, panečku, to by bylo zpěvu! Doma také jich mají na almárce zásobu. To byla ta mast! O tu moc nestál. Té je doma dost. Péťa, pes honící, také ho jistě hledá. Nic platno, musí domů. Smáčkl v ruce čepici a jako šipka z lavice.

„Kampak?“ zavolal pan učitel.

„Už mne to tu mrzí. Musím domů! Nemám kdy!“

Dveře za ním přiklaply, a než se pan učitel za ním rozběhl, byl už Kája v druhé ulici. Nejdřív utíkal, pak šel poklusem, a za městem zmírnil krok.

„Měl jsem vyřídit tetě, aby si přišla pro husu. Musím se vrátit!“ Rozhlédl se opatrně. Nikdo za ním nešel. Vzal to zčerstva ulicí ke kostelu. Otevřel dveře u krámku tety Albíny, zvonek zadrnčel, to byla krása! Co se tatínka naprosil, aby také koupil zvonek nade dveře, nic platno!

Otevřel a zavřel dveře několikrát a kochal se v libém znění zvonku. Teta vyšla: „Pěkně vítám, školáčku, to jsem si hned myslila, žes to ty. A to vás brzo pan učitel pustil!“

Kája se zarazil: „Ba ne, teta, on nás nepustil, já šel sám. A máte si přijít pro tu husu!“

„Tak ty jsi utekl, no, to je pěkné! Tak jen běž a vyřiď, že v neděli přijdu!“

Kája vyšel. Ani housku nedostal a pomalu se vlekl domů. To byl první den jeho školy.