Śakuntala/První jednání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Háj.

(Král Dušjanta[1]) se svým otěžníkem[2] žene se za gazelou.)

Otěžník

Když, králi, na tě upírám svůj zrak,
jak hbitě stiháš s lukem napnutým
to zvíře tam, tu Śivou zdáš se mi,
jenž v ruce Pinaku[3] zde koná lov.

Král

Ach, svedlo nás to zvíře daleko!
Však hle, jak šíji luzně obrací,
své oko stále na vůz upírá,
a zadní těla část před šípem mým
za přední skoro schovat zamýšlí.
Tak běží, stezku travou postýlá,
co upadá jí z huby zemdlelé —
přec, hle, jak honí skokem dál a dál,
Víc vzduchem pádíc nežli po zemi;
jen mžikem spatřuje ji oko mé!

Otěžník

Pro půdy této velké nescestí
jsem zdržet musil rychlý koní běh,
a gazela tím času nabyvši
nás v době krátké mnoho předběhla.
Však nyní půda opět scestnější
a snadno tobě kořist postihnout.

Král

Nuže, popusť otěže!

Otěžník

Již stalo se!
Aj, s popuštěnou nyní otěží
jak rychlým kvapem pádí koňové,
že nepohnou se ani chocholy.
Jich ucho bystře vzhůru vztyčeno,
a nemůž ani prach jich postihnout,
jejž sami zdvihli svými kopyty.
Tak pobádá je rychlost gazely.

Král

Ba rychlej jedem slunce komoňův!
Co oko nyní malé vidělo,
to vzrůstá náhle pouhým mžiknutím,
co odděleno, zdá se v celek růst,
co křivé, srovná oku jízdy trysk:
tak mizí rozdíl dálky, blízkosti.
Sem hleď, jak zastihne ji střela má!
(Míří.)

Hlas za scenou

O králi, neubíjej zvíře to !

Otěžník

To kajicník se před ní postavil:
jeť, šíp co doletí, jen vzdálená.

Král

Ty koně drž!

Otěžník

Již, pane, stalo se.

Kajicník vystoupí

O králi, k poustce patří zvíře to,
a nesmí stihnout smrtný tvůj je šíp,
tak jako oheň nesmí k bavlně.
Což moci tvé jest život zvířete?
Nuž, sejmi střelu na luk vloženou,
jež potlačených vždy jen chránit má,
ne smrtí hrozit čisté nevině.

Král

Již sňal jsem ji.

Kajicník

Toť hodno jména krále.
Ty hodný vpravdě syn jsi Purovců.
Nechť statný zrodí se ti potomek,
jenž mocným světovládcem bude zván!

Jiní kajicnici

Nechť světovládcem tvůj se stane syn!

Král

Ta slova dobrým jsou mi znamením.

Kajicník

My vyšli jsme nasbírat paliva.
Ta poustka zde na břehu Malini,
ten háj — to Kanvy otce našeho;
a tobě-li jest chvíle svobodná,
nám všechněm hostem budiž vítaným.
Až vykoná se oběť posvátná,
pak viz, jak mnoho chráníš ramenem,
ne darmo luku ranou zvraštěným.

Král

Jest doma otec váš?

Kajicník

On odešel,
by smířil osud dceři hrozící;
ji zatím doma s námi zanechal,
by hostí měla péči za něho.

Král

Ját otce vážím si a půjdu k ní;
až otec přijde, nechť mu o mně poví.
(k otěžniku)
Nuž na cestu, ty koně poháněj,
ať očistím se poustky obdivem.

Otěžník

Jak ráčí pán.

Král

Hle, kdyby nebyla
nám ani slova kajicníkův věstí:
již zde by jasno bylo poznati,
že kajících to tiché obydlí.

Otěžník

Proč tak dí pán?

Král

Což nevidí tvůj zrak?
Zde rýže zrna leží pod stromy,
jež spadla s kmenů dutých, letitých,
v nichž pestrobarví hnízdí papoušci.
Zde kámen jako potřen olejem,
jímž třeno tučné zrno ingudi,[4]
a tam zas lidem zvyklé gazely
bez bázně chodí. Stezky k cisternám
jsou znamenány četně rýhami,
jež povstaly jsou vody kapkami,
co stekly s obrub šatů korových.[5]

Otěžník

Ba, vše to tak.

Král

Zde zadrž otěže!
By poklid nebyl rušen kajicníkův,
zde vystoupím.

Otěžník

Jak velíš, pane můj!
Nuž sestup dlouhožizný panovník.

Král

Do poustky v šatě prostém smí se jít,
zde vezmi to ; (dává mu luk a okrasy)
než nazpět vrátím se,
ty vodou pokrop koně znojené.

Otěžník

Tak stane se.

Král

Zde cesta do poustky.
(pravé rámě se mu zachvěje)[6]
Proč zachvívá se moje rameno,
an vášní prosto tiché obydlí?
Co as to znamená? Nuž budiž tak.
Vždyť všude nutnost najde brány své.

Hlas za scénou

Sem, družky, sem!

Král (poslouchá) Slyš, hovor za loubím! Nuž, vejdu tam. (Dívá se) Tot dívky kajícné sem přicházejí stromkův občerstvit,

a zdobné v rukou nesou nádoby

Jak krásný hled! Když dívky kajícné
se takou pyšní vábnou postavou,
že stěží najdeš jinde rovné jim:
toť kvítky lesní předčí něhami
nad pyšné květy zahrad královských.
Než, v stínu skryju se a dočkám jich.

(Vystoupí Śakuntala s dvěma družkama, zalévajíce stromky.)

Śakuntala

Sem, družky, sem!

Anasuja

Mně vždycky tak se zdá,
že otec více kochá stromy ty,
než tebe, družko moje; neb ač tak
jsi útlá, jako navamalika,[7]
přec stromy velí tobě zalévat!

Śakuntala

Ne pouze otcův rozkaz to, ba spíše,
že jako sestra stromy miluju.

Král (po tichu)

To dcera Kanvova? Jak bloudí on,
Kaśjapův vážný tento potomek,
že dívku nutí kajicnicí být!
Neb mudřec, který krásné tělo to,
jež bez umění plodí blaženost,
chce kajícnou snad prací otužiti,
ten ostrým, tvrdým listem lotosu
k palivu řeže útlé květinky.
Teď v křoví skryju se a pozor dám.

Śakuntala

Jak šat ten korový mne sužuje!
Prijamvada jej příliš sepjala;
popusť jej, Anasujo.

Anasuja

Učiním.

Prijamvada

Proč mně Śakuntala to vyčítá?
Dejž vinu spíše svojí mladosti,
jež ňader plnost na svědomí má.

Král (po tichu)

Prijamvada tak dobře pravila !
Tím šatem korovým, jenž kyprý prs
tak tísní jen, jsa na rameni spjat,
nevzroste krása těla spanilého —
toť kvítko, jež nažloutlý kryje list.
A přec tak krásná v šatě kajicném !
Ta skvrna v luně sama temná sic,
přec množí jenom její krásy lesk.
Tak šat ten drsný z kory sdělaný
jen šlechtí postavu tu stepilou;
neb, cože krásným není k okrase ?

Śakuntala

Aj, stromek hle, jak prstem kyne mi,
jímž větřík pohýbá. Nuž, půjdu tam.

Prijamvada

Jen chvíli postůj tam, o družko má!
Hle, jak ten strom, an stojíš u něho,
zdá zasnouben se s útlou květinkou.

Śakuntala

Prijamvada[8] se právem nazýváš.

Král

Prijamvada zas pravdu mluvila,
neb ústa její — poupě rozpuklé,
a rámě — útlé rovno haluzi,
a její mladost, jako svěží květ,
po všech se údech mile rozlévá.

Anasuja

Zdeť milá tobě navamalika,
již nazvala jsi „Září luny v les“,[9]
tať Sahakaru[10] chotěm zvolila;
jí nezapomínej.

Śakuntala

Ach, sebe spíš!
Jak krásný čas, když útlá květinka
se stromem v svazek vchází vespolný!
Tať květem svěžím mladost zjevuje,
strom nové, bujné raší pupence.

(Stojí zamyšlená).

Prijamvada

Zdaž víš, proč družka naše milená
tak snivě patří v „Záři luny v les“ ?

Anasuja

Jáť neznám příčiny, nuž pověz ji.

Prijamvada

To asi takto myslí v srdci svém :
Zde květinka si vhodný našla strom,
kde já as chotě najdu vhodného?

Śakuntala (nevrle)

To tvoje přání spíš.

Král (po tichu)

Zdaž možno jest,[11]
by matka z jiné pošla rodiny,
než Kanva, rodu toho náčelník?
Pryč pochybnosti! Hodnať zajisté
být chotí vojína, an duše moje
tak touží po ní; neb vždy srdce hlas,
kde pochybnosti, musí rozhodnouti!
Však brzy pravda se mi objeví.

Śakuntala

Ach! včelka vyplašená krůpějí
hle, opustila květný kalíšek
a mému líci hrozí žíhadlem.

(Ubíhá před včelkou sem a tam).

Král (po tichu, vřele)

Ty chvějící se brvu očka líbáš
a v ucho sladké bzučíš tajemství,
ty stíráš se rtů pel — o sladký med!
Aj, jak tě útlá ručka odhání!
Já touhou zmírám ve svém úkrytě.
Tys pravou cestu našla, schytralá!
Co v bázni počíná, jak půvabné!
Za včelky letem sílá vábný hled
a nechtíc učí se té sladké hře,
již oko hrává v blahé milosti

Śakuntala

Nedá mi pokoje ; jak uniknout?
I zde mne našla zas, o družky mé,
pospěšte na pomoc!

Družky (smějíce se)

 Jak možno nám ?
Dušjantu zavolej, on chránit má
to klidné, svaté naše obydlí.

Král

Teď vhodná pro mne doba nastala. —
Nebojte se — než tak by poznaly,
že králem jsem; nuž, jinak promluvím.

Śakuntala

I zde mne našla zas!

Král (vystoupí)

Kdo činí zde
nevinným dívkám směle příkoří,
an světu vládna trestá Purovec,
kdo křivdu činí čistým kdekoliv?

(Všecky se uleknou).

Anasuja

Zde žádné, pane, žádné příkoří
se nestalo; zde družku milenou
jen včelka postrašila žíhadlem.

(Ukazuje na Śakuntalu).

Král (obrátiv se k Šakuntale)

Zdaž daří se vám dílo pokání?

(Śakuntala mlčí bázlivě.)

Anasuja

O daří se, neb milý nám jsi host!
Nuž, přines arghu,[12] přines ovoce,
zde voda jesti k nohou umytí.

Král Již vykonána k hostem povinnost.

Prijamvada

Tož na sedátku spočiň drnovém,
jež chladí vůkol libý stromů stín,
ten mdlobu vedra ať ti zapudí.

Král

I vy se zdáte prací umdlelé.

Anasuja

Śakuntalo, zde sednout musíme;
tak velí svatá k hostem povinnost.

Śakuntala (po tichu)

Ach, muže toho když jsem spatřila,
ký vešel divný v srdce moje cit,
jenž nemá vjíti v kajicníkův háj?!

Král

Jak krásný jest ten družný svazek váš,
jejž pevně víže mladost, krásy lesk!

Prijamvada (potichu k Anasuji)

Kdož, druže milá, kdož to asi jest,
tak čacký a tak vážný zároveň
a slova milá mluví přívětivě?
Toť jistě muž jest velmi vznešený.

Anasuja

I mne již pudí znání dychtivost.
Optám se ho. (Ku králi.) Ta, pane, důvěra,
již slova milá v duši vzbudila,
ta pudí mne, bych tak se tázala:
„Ký šlechtíš, pane, mudrcův ty rod,
ká krajina tvou truchlí vzdálenost,
proč v místa trudná vešel's nezvyklý?“

Śakuntala (po tichu)

Nuž, stiš se, srdce; Anasuja to,
co touha tvoje, slovem děla zřejmým.

Král (po tichu)

Zdaž mám se nyní dívkám poznat dát?
Nuž takto promluvím. (Nahlas.) Mně Purovec
král úřad svěřil, abych semo šel,
zdaž obět konat vám lze v pokoji.

Anasuja
O, statná kajicníkův ochrano!

(Śakuntala jeví rozpaky.)

Družky

Byť otec mohl býti přítomen!

Śakuntala (nevrle)

Proč on?

Družky

On hostě tím by oblažil,
v čem jeho štěstí, blaho spočívá.

Śakuntala

O pryč, vy slovy jinam míříte,
slov vašich nechci déle poslouchati.

Král

I já k vám, drahé, chovám otázku,
jež k družce vaší čelí.

Družky

Pane náš,
toť milost, ale žádost nikterak.

Král

An slibem vázán Kaśjapův je syn,
jak stal se otcem této družky vaší?

Anasuja

Nuž, pane, slyš: Jest mudrc královský,
jejž Kuśikovcem[13] zovem po rodu —

Král Tak tomu jest; leč dále, poslouchám.

Anasuja

Véz, ten že otcem druže milené;
že otcem sluje Kaśjapův jí syn,
to, opuštěnou že ji vychoval.

Král

To opuštěnou budí zvědavost;
rád slyšel bych té věci počátek.

Anasuja

Nuž, poslyš, pane: Mudrc královský —
tak praví se — na břehu Gautami
kdys přísná konal díla pokání.
Tu bozi, zleklí silou kajícnou,
Menaku pošlou z Apsar rodiny,
by kajícná mu díla zkazila. —

Král

Ba tomu tak; vždyť bozi přečasto
se bojí síly skutkův kajícných!
Nuž dále vypravuj !

Anasuja

Když v čase tom,
kdy jaro luzné k zemi sstupuje,
on divukrásnou uzřel postavu — —

(Zamlčí se studem.)

Král

Dost dělas již. Tož z Apsar pošla jest.[14]

Anasuja

Tys, pane, děl.

Král

Jak vše se shoduje!
Jak z ženy lidské pojit mohla by
ta spanilá? Či může paprsek
ze země pojit leskem míhavý?[15]
(Po tichu.)
Teď srdci stačí zprávy takové.
Však slyšel jsem té družky úsměšek,
že touhou zmírá srdce po milém;
to novou v duši mi zas plodí strasť.

Prijamvada

Mně zdá se pán mít ještě otázku.

Král

Ba uhodlas, bych poznal cnosti běh,
že ještě chovám v ústech otázku.

Prijamvada

Nuž, ptej se, pane; děv nás kajícných
jest volno ptát se přímo každému.

Král

 Zdaž družka vaše — to bych zvěděl rád —
zde dlíti má, než najde choť se jí,
neb navždy žíti musí s gazelou,
jíž okem jasným tak se podobá?

Prijamvada

Ta dívka, pane, není paní svou,
až otec chotě dá jí vhodného.

Král (po tichu)

Jak snadno vyplnit teď přání své!
Již srdce blízké touhy splnění,
a přemožen jest pochybnosti stín.
Co mněl jsem ohněm býti v bázni své,
to klenot jest, jehož se dotknout smím.

Śakuntala (mrzutě)

Já musím místa toho opustit
a od vás vzdálit se.

Anasuja

A příčina?

Śakuntala

Bych žalovala matce Gautamě,
jak licho Prijamvada mluvila!

Anasuja

Což slušno to dřív hostě opouštěti,
než náležitě bude uhostěn,
a pro vrtoch se pouhý vzdalovat?

Král (chtěl Śakuntalu zadržeti, ale vzpamatovav se, po tichu)

 Co srdce cítí, tělo zradit chce :
mne touha pudí zdržet dívky krok,
a rozum jiné dává naučení.


Prijamvada (zdržuje Śakuntalu)

Ty nesmíš odtud.

Śakuntala (nevrle)

Kdo mi zbraňuje!

Prijamvada

Dva ještě stromky musíš pokropiti:
nuž pojď a povinnost svou dokonej.

(Zadrží ji násilně.)

Král

Hle, dívka prací jak je zmožena,
jak rámě mdlo je těžkou nádobou,
jak ruka rdí se, těžký prací dech
pohýbá mocně ňader vlnami.
Po líci krůpěj potu bohatá
se stkví a páska s vlasů spadala —
ty marně ruka hodlá zachytit.
Nuž povinnosti budiž sprošténa.

(Podává jim prsten, na němž vyryto jméno královo.)

Dívky (udiveně na sebe patří)
Král (poněkud na rozpacích)

To dar je královský — jáť sluha jsem.

Prijamvada

Tož nesmí prstu nikdy opustit.
Než slovem budiž prosta pánovým;
jsi volna, družko, pánem laskavým,
ba králem spíš, a můžeš odejít.

Śakuntala (po tichu)

Kéž mohla bych (Nahlas.) Kdo tobě právo dal. mně veleti, zda jít či zůstat mám ?

Král (po tichu)

Zdaž sdílí dívka srdce mého cit?
O, naděje! Ač slovem nemluví,
přec uchem každé slovo sleduje,
jež promluvím, a oko těkajíc,
přec stále jenom ke mně zalétá!

Hlas za scénou

Střežtež své poustky mír, vy kajicní:
Dušjanta král zde baví, poluje,
lile prachu mrak, vyvířen podkovou,
vše pokrývá jak hejno kobylek,
a slunce jedva možno spatřiti
Tam skoliv peň slon v běhu mohutný,
svým zubem mocným uváz' ve kmenu,
hle svlačců pouto nohu objímá —
to v vztek jej pohání. Již gazel stádo
nám klidné rozehnal a dále v háj
se žene hřmotně, ruší svatý klid.
Ten vůz jej více ještě ustrašil.

(Všickni stojí ustrnutí.)

Král (po tichu)

Té nehody! To moji dvořané
mne hledajíce ruší poustky klid.
Jim musím vstříc.

Dívky

O, dovol, pane, nám
do chýše zpět se vrátit bázlivým.

Král

Jen jděte, milé ; taktéž půjdu já
ochránit klidu háje vašeho.

(Všickni povstanou.)

Dívky

Nám věru stydno s tebou mluviti,
jak chudě námi byls tu pohostěn:
„Kéž brzy opět k nám sem zavítáš !“

Král Váš pohled poctou byl mi s dostatek.

Śakuntala (na odchodu)

Ach, nohu trn mi ostrý poranil
a šat mi vázne v větví zápleti!
Postujtež chvilku, družky milené !

(Podívavši se na krále, odejde)

Král

Jak málo toužím města spatřiti!
Než, vrátím k svým se nyní průvodčím,
a blíže háje všecky položím;
od ní se věru vzdálit nemohu;
neb tělo sice v před se ubírá,
však srdce zpět se touhou obrací,
tak jako prapor k předu nešený
od žerdě stále na zad zavlává.

(Odejde.)


  1. Dušjanta; tak čte ve vydání svrchu uvedeném O.Boethlingk. Jinde čte se Dušmanta.
  2. Otěžník: jméno toto utvořil jsem, překládaje jím prvotně Homerovo ἡνίοχος. V originale stojí sûtas, co znamená poháněče. Zde budiž podotknuto, že v originale dramatu tohoto čtou se mnohá poznamenáni týkající se jednání osob na sceně, na př. na tomto místě Čte se „otěžník (na krále i na gazelu se podívav);“ — toto i jiná po soudu našem zbytečná, vynechali jsme.
  3. Pinaka; luk Śivův tak se nazývá.
  4. Ingudi; ovoce stromu nazvaného nagelia putrandživa, z něhož vytlačovali kajicníci olej bohatý na vlasy i k svícení. Název putrandživa znamená „syny plodící“ a pochodí odtud, že nosívaly ženy nákrčníky z ovoce tohoto zdělané, aby se staly plodnými.
  5. Šaty korové, vlastně šaty z lýka zhotovené, hrubé, jichž kajicníci ani v lázni neodkládali.
  6. Zachvěni se ramene; bohatá a pestrá erotika indická má nesčíslný počet takovýchto znamení buď šťastných buď nešťastných. Zachvění se pravého ramene aneb oka znamenalo muži šťastné a brzké vyplnění tužby milostné,“ ženě však věstilo neštěstí. Levá pak strana muži pohromu zvěstujíc ženám štěstí prorokovala.
  7. Navamalika; druh jasmínu nazvaný Jasminum Zambae (plnokvětý).
  8. Prijamvada; jméno to znamená „milostně mluvící“, „lichotnici“ (etymologicky rovná se úplně našemu „přívětivá“). (Jmeno druhé družky Anasuja znamená „bez závisti“).
  9. „Záře luny v les“; doslovný překlad jména květiny, jíž Śakuntala „vanadžosini“ nazvala.
  10. Sahakara, druh stroma mangového (mangifera indlca).
  11. „Zdaž možno jest“ atd. Kdyby byla matka Śakuntulina z téže rodiny kněžské pošla jako Kanva (domnělý její otec), nebyl by ji mohl král za ckoť pojmouti.
  12. Argha; obět, jež vzdávala se bohům i lidem vzácným na počest. Záležela z rýže, z klasů durvových či kuśových (agrostss linearis) z květin a t. p. To vše čerstvou vodou polité kladlo se do nádoby podoby člunku.
  13. Kuśikovec; vnuk Kuśikův Viśvamitra, proslulý svým pokáním. (Ramajana I. kniha).
  14. Apsaras; nymfy, víly. Co do
    smyslu dlužno na zřeteli míti, jakou moc Indové pokání a životu kajícnému připisovali. Člověk, jenž žil stále se kaje, dosíci mohl moci bohů větší; odtud často bázeň bohů a snaha překaziti dokonalost takovou. O původě Śakuntaly vypravuje se v Mahabharatě v podstatě totéž; tam však Śakuntala sama o původě svém králi zprávu dává. Tam vykládá se i jméno dívčino. Když matka Menaka jí porodivši v pustém lese zanechala, ochránili ji ptáci (Śakuna = {{Prostrkaně|pták}, Śakunta = sup) od zvěři dravé. V Ramajaně (I. kniha) vypravuje se, že Viśvamitra s Menakou 25 let jako jediný den strávil.
  15. Paprsek; poetické opsání blesku.