Śakuntala/Úvod

Śakuntala Kálidása
	Úvod	Předehra

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Autor:	Kálidása
Zdroj:	KALIDASA, Śakuntala Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70
Překlad:	Čeněk Vyhnis
Licence překlad:	PD old 70

Když roku 1789 Sir William Jones, slovutný znalec literatury indické, poprvé anglický překlad Kâlidâsovy „Śakuntaly“ uveřejnil, skončiv jej, jak sám na konci rukopisu poznamenal, „v zahradách svých na Gangesu“, vzbudilo dílo toto u vzdělanců všeobecnou pozornost a udivení. Šlechetný Herder, jenž horlivě a s láskou sledoval každý objev ducha národního v poesii všech národů, napsal sám úvod k Forsterovu německému vydání, kteréž tento r. 1791 podlé zpracování Jonesova učinil, a Goethe poznav báseň tuto nově odkrytou, uvítal ji známým vzletným epigrammatem, v němž Śakuntalu souborem všeho líbezného a krásného nazývá. Roku 1830 vydal francouzský orientalista profesor Chezy poprvé původní text; avšak nemaje po ruce než jediného exempláře psaného a to ne dosti správného ani úplného, nevyhověl ve všech kusích požadavkům znalců. Teprv po dvanácti létech (1842) podal výtečný dr. Otto Boehtlingk, tehdáž adjunkt při ruské akademii nauk v Petrohradě, použiv prací jiných učenců a porovnav několik rukopisů, důkladně a správně upravený původní text (v Bonně) a přičinil k němu vzácná poznamenání kritická i překlad grammatický. Tím usnadněno studium díla tohoto, a učiněna možnost, jasněji vyložiti mnohá místa před tím sporná a temná. Vydání toto jest základem veškerých novějších překladů Śakuntaly na jazyky evropské!^[1]

Bohatá, ba nesmírná literatura starého kulturního národa indického jakmile neúnavným bádáním učenců objevena byvši, mezi vzdělanými národy evropskými cestu raziti si počala, došla záhy všestranné pozornosti, a brzo dostalo se jí pěstitelů a vykladačů duchaplných, kteří umělou rukou odhalovali obecenstvu krásy její netušené. Avšak ani obrovské básně epické, ani horoucí plody indické lyriky erotické, ani hlubokost myšlenek básní naučných neupoutaly na se pozornost i širších kruhů takovou měrou, jako objevené plody básníků dramatických. A mezi těmi jest to Kâlidâsova Śakuntala, jež stala se majetkem téměř všech národů, byvši všude uvítána jako známý hlas, ač z ciziny daleké přicházející.

Tať jest všemohoucí síla pravé poesie, jež mocí neodolatelnou uchvacuje srdce každé i když v cizí se halí roucho a mluví řečí krajin vzdálených! Jest to duch pravé poesie, vanoucí celou básní, jenž působí, že tento plod vzdálené doby a místa odlehlého, přes veškerou cizotu formy není nám u větší míře cizím, než romantická dramata Shakespearova a Calderonova.

S jménem Kâlidâsovým setkáváme se téměř ve všech kruzích indické poesie; jemu připisují se překrásné plody idylické, lyrické i naučné, avšak nade vše plody, ať s právem ať na licho jemu připisované, vynikl svou činností dramatickou. Nevíme sice, kolik básní dramatických se mu právem připisuje, nevíme, kolik ztratilo se snad na vždy, ale kdo jedinou Śakuntalu, jejíž spisovatelem v básni samé se nazývá, pozorně ohledá, musí uznati, že to není práce básnického začátečníka, že takovéto dokonalosti nedosáhl nikdo ani plodem prvním ani jediným.

O životě básníkově téměř nic nemůžeme pověděti, poněvadž pro neurčitost a velikou různost udání chronologických není lze osobu jeho na jisto postaviti. Zprávy obecně o něm kolující tvrdí, že žil na dvoře krále, jenž slul Vikramâditja, a o tomto opět dí se, že vládl okolo roku 50. př. Kr. moudře a všecka pěkná umění podporuje. Ale ve století 6. po Kr. opět proslavil se jiný Vikramâditja, král moudrý a osvícený. Ba zdá se, že jméno Vikramâditja (t. j. Slunce síly) nebylo jméno vlastní, leč pouze příjmí čestné králů některých vynikajících;^[2] a tak rozplývá se v nivec“ podstatnost udání svrchu uvedeného.

O básni samé, jejíž překlad tuto podáváme, nebudeme slov šířiti; tolikéž by širší pojednávání o dramatu indickém vůbec zde nebylo na místě. Dostačí připomenouti, že jest Śakuntala bez odporu nejkrásnějším plodem dramatického básnictví Indův dosud známého, a že spojujíc v sobě veškeré krásy indické lyriky, jest při tom vzdálena těžko pochopitelné mystiky a pohádkovitosti jiných plodů fantastického východu.

Děj založený na vině, jíž dopustila se dívka milující nešetříc povinnosti k hostem, přirozeně se rozuzlí a konce dospěje podlé názoru indického jedině možného. Vše, co zaviněno, odpyká se; duše milující, učinivše zadost urážce světce zásluhami pokání bohatého, sejdou se opět v blahém shledání. Názor o řádu světovém, kterýž u Indů vůbec panoval, a vedle něhož každý člověk řízení vyšších bytostí podléhaje, toliko odříkáním, negací veškerých vášní, pokáním, dokonalosti a morální velikosti nabýval: tento názor nedopouštěl, aby vytvořil se pojem o tragické vznešenosti ve smyslu našem, pročež tragoedií ve smyslu antickém, tím méně pak ve smyslu našem u Indů nenacházíme. Nelze popříti, že dramata indická jakousi chudobu děje jeví: tu však bývá náhradou překrásné líčení místní, horoucnost citu, lahodnost dikce, pestrá rozmanitost formy a vůbec veliká bohatost ozdob básnických. Živel komický bývá v dramatech zastoupen scénami živými a drastickými, (porovnej zvláště předehru k 6. jednání) a mimo to zastupuje ho rozkošná osoba žertovná Vidušaka, jenž živě připomíná na graciosa dramat španělských a na šaška Shakespearova.

Co do formy sluší ještě poznamenati, že vlastní dialog dramat indických psán jest řečí nevázanou, kteráž tvoří jaksi osnovu básně, na kteréž jednotlivá místa vzletnější, lyrickými rozměry úpravně vyslovená, jako vetkané pestré květy a vsazené drahé kameny se třpytí. Takovýchto básnických ozdob čte se v dramatě tomto 194.

Bohužel není lze (a žádný podobný pokus [E. Meier, Rückert] se nepovedl) v této příčině formy originálu úplně napodobiti. Jest zajisté lyrických meter, jichž básník v dramatě našem užil, počtem více než dvacet, a napodobení jich na mnoze obtížné ať nedíme nemožné; a proto vidělo se vhodnějším, upraviti překlad rhytmem jednostejným.

Jiná zvláštnost dramat indických ta jest, že pouze vynikající osoby, bozi, hrdinové, brahmané z pravidla mluví sanskrtou, ostatní pak, ženy, sluhové a j. prakrtou, t. j. jazykem, jaký vytvořil sobě lid obecný, mluvou to měkkou, vynikající vypouštěním souhlásek a hromaděním samohlásek, jež k spisovné sanskrtě asi tak se má, jako jazyky románské k latině.^[3] Staří vykladači dramat opatřili tato vždy překladem míst prakrtských, čímž vykladatelům novějším, pokud ústrojnost prakrty Lassenem a jinými nebyla vysvětlena, valně k srozumění přispěli. Že se tato zvláštnost v překladě platně napodobiti nedá, jest na bíledni.

Konečně budiž připomenuto, že za dobré uznali jsme, ve jménech vlastních užiti písmene ś, jímž znamenáme zvuk sanskrtě vlastní (souhlásku palatalní). Víme dobře, že jest to hláska od polského ś v podstatě rozdílná, avšak aspoň zvukem poněkud^[4] se s ní srovnává, a mnohem více chybují oni, kdož píšíce pouhé s aneb francouzské ç vyslovování úplně pochybené podporují. Pročež není příčiny, v transskripci odchylovati se od spůsobu, jaký veliký Bopp svého času navrhl a kterého sám s prospěchem užíval. Naznačovati r polohláskové, jak někteří dělají (píšíce sanskrit a pod.), z dobrých příčin opomenuli jsme, jakož i rozdíly nosovek i souhlásek zubních.

Cokoliv k bližšímu vysvětlení nutným býti se vidělo, najde laskavý čtenář v poznamenáních.

:Překladatel.

---

1. Nejnověji vvdal Dr. Burkhard přehlednutý text Śakuntaly ve Vratislavi, jehož ovšem, dokonavše překlad již před delším časem, použiti jsme nemohli.
2. Srovnej o věci této článek v časopise „Ausland“ 1866.
3. Tak zní ku př. jméno Śakuntala v ústech dívčích v našem dramatě Saundala.
4. Vlastní zvuk hlásky této podobá se zvuku ostrého německého ch po tenkém i, jak jej ku př. někdy německé herce vyslovovati slýcháme ve slovech: „ich nenne mich Richard.“