Čtyři doby/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

III[editovat]

Co znamená hluk a shon, co dav ten lidu? – Kam vedou pannu v bílém šatu, myrtovém věnci? – Proč oplakává ji rodina? – Snad ji budou pálit na hranici? – Či snad v chrámu velkokněz s napřaženým nožem čeká, by vroucí srdce panenské vyřízl, klada je za oběť na oltář chladné modle? –

Snad tak panna myslí, že se noha její, kráčející přes práh chrámu třese, a tvář bledne? – Ale, vždyť se odbývat má slavnost lásky, spojení dvou milujících srdcí? –

A v chrámě vítá je kněz v zlatohlavu, ověnčené družky, hlučné fanfáry, hejno diváků, hořící svíce, červeně obestřené klekátko! – Nevěsta bledne a bledne, ret její mře! –

Krásně mluví kněz o povinnostech, o věrnosti manželské, o poddanosti, ale nevěsta neposlouchá; duše její dlí mezi vysokými fíkusy, u nohou vznešeného obrazu, který ji zvěstuje učení o božské, svobodné lásce, při níž není třeba slibů ni přísah! –

Domluvil kněz. Od nevěsty žádá se přísaha, přísaha taková, že chce s mužem, který ruku její ve své drží, že chce s ním jít životem, s ním být v dobrém i zlém, až do smrti. Trpělivě že chce snášet vše, cokoliv na ni vloží, zapřít se v každé době, stát se dobrovolně otrokyní! - Kostelem zazní truchlivé „ano“ – a zlatá páska, páska to nerozlučná, otáčí se kolem ruky nevěstiny. – Ó nevěsto, běda ti! – Co jsi to udělala v nevědomosti! – Tys zhřešila! – Jinému zadala jsi duši, jinému tělo, a tebe celou pojal ďábel v náruč! –

Jí a pije se, zpívá a tančí se, vše za štěstí a zdar manželů. – Nevěsta musí též v kolo! – Vrhá se v ně, jak by chtěla v divém víru zahynout, sama sobě jak by utéct chtěla. – Tu zazní jí do ucha: „pojď se mnou“ –

Mráz ji obejde, zapomíná, že myrtovou korunou zdobena, praví vzdorně: „Nepůjdu“ – „Musíš, jsi má!“ zní odpověď. – Nevěsta klečí u okna. Za ní stojí svatební lože, úšklebná tvář satyra rozhrnuje bílé záclony. – Naslouchá nevěsta hudbě? – Modlí se? – Dmou se jí prsa touhou? –

Neslyší hudbu, nemodlí se, srdce sotvaže bije. Měsíc i hvězdy bledě svítí. – V zahradě smutno! – Nevěsta vzpomíná na zářící se nebe, na májovou noc! – Vidí před sebou čarokrásný zjev, děva ladná na ni se usmívá; – ale jiný to ret, co k ní se sklání, do jiného náručí bezvolně klesá a zjevení mizí, hvězdojasná čelenka bohyně zahaluje se v šedou mhlu. –

Ráno při úsvitu vstává z lože bledá žena. Zmateně ohlíží se kolem sebe; vidí lože panenské, poskvrněné mužem, který duši její cizím zůstal, vidí zcuchané roucho svatební, zvadlý věnec! –

Nebe je šedé; krajina pokryta sněhem, a se stromů žlutý list, jeden po druhém – jako naděje zklamaného srdce –, opadává. – Zatřese se žena, horké slze padnou na věnec, a klesajíc na kolena, modlí se: „Svatá Máří Magdaleno, stůj při mně!“ –