Čtyři doby/II

Čtyři doby Božena Němcová
I	II	III

II

Děvče nemá pokoje v malé své světničce; ven ji to vábí do tiché májové noci. – Srdce jí prudce bije, neví, co to v něm pláče, i zpívá! –

V polosnění sedá v zahradě pod oranži, květina, mezi květiny. Bílé její ňadra dmou se, jak prsíčka sněhobílých holoubátek, k sobě se tulících v úkrytu stromovém. Ruce sepjaté leží ji v klínu, v jasných jejích očích dvé hvězd se zhlíží. –

A zase zní píseň slavíkova hájem; tóny ty sladké rozněcujou v srdci děvčete touhu nevýslovnou. –

Sladkou vůní dýšou květiny, listy stromů tichúnce ševelí, puká touhou závit poupěte růžového. Toužebněji a toužebněji slavík pěje! – Děvče opírá hlavičku o strom, zrak jí přechází! –

Růžové světlo rozlívá se vůkol ní, oživuje se háj i pažit, živým ruchem. Stromy sklánějí se k sobě, ratolesti jejich se objímají, šepotajíce si lásky tajné báje. Ptáčata se probouzí, sameček začne zpívat a samička úžeji k němu se tulí, radostně ho poslouchajíc. Větérek laškovný vzbudí vlnky na rybníku a vlny rozehrané začnou houpat v bílých lůžkách spící „vodní děvy.“ – Sestřičky jejich, v sukničkách žlutých co „živého ohně květ“ vznášejí se nad nimi, laškujíce s lehkorouchými libelulami, které se jim byly z náručí vyvinuly. U břehu stojí unylá vrba; dlouhé, hebké prameny vlasu chvějí se jí podél truchlivé tváře, po šíji, až k patě. –

Po trávě, jaký to lesk barev, jaký to šepot a šum! – Ten nese pláštík na sobě, lesknoucí se co safír, ten v barvě zlatové oblečen, jiný v purpuru chodí a vedle něho prochází se kapucínek v hnědém hábitu. „Svatojánčíkové“, ti jako horníčkové dělají se svými světýlkami při nočních těch radovánkách parádu, zastávajíce službu světlonošů. – Lehkovážní motýlkové, ti mlsní záletníci, obletují v svých krásných, pestrobarevných pláštíkách dvorně různé skupení děvčátek. Tu líbá, tam líbá, až konečně medem sladkých úst všecek zpitý se potácí na zelený list k odpočinku.

Tam leží s hlavou zababušenou rodná posestrice; mrzutě laje na větroplachého záletníka. Ale on jí povídá: „Přej mi té sladké rozkoše, sestro! Ach vždyť je náš život tak krátký; a neměl bych ho užít?“ a zvedá se, by letěl k novým požitkům. – Ale ach! Kdož by se nezamiloval do těch božských děvčátek? –

Jaké to rozkošné skupení hyacintek, v bílých, růžových i modrých sukničkách, plných voňavky! – Tu zase bělostná lilie ponosuje se nade všechny sestry, svojí vznešenou postavou podobajíc se Pallas Athéně. –

A ty narcisky, ty kloní hlavinky na raménka, kulatým svým očkem důvěrně na každého pohlížejíce, jako gazelky. – A čí ňadra dýšou tu líbeznou vůni, kterou zavání stinný háj? – Tu vydychují ňadra skromných děvčátek! – Něžná konvalinka v nadýchané bílé sukýnce zahaluje se do zelené plachetky a skromná violka shrnuje všechny lístečky na svoji hlavinku, aby ji nikdo neviděl. A přece ji našly! – Svatojanská muška přiletí, osvítí háj, svítí děvčátkům do očí, až stydlivě očka dolů klopí. – Nejrozkošnější však ze všech těch děvčátek přece jen růženka! – Jen se na ni podívejte! Sto sukýnek má na sobě, a jediná není zbytečná! A jaká to barva! – A jak sladký její ret! – Kdo ten líbal, do smrti nebude si sladšího přát políbení! – Vidíte, jak ten zlatohlávek zpitý na ňadrech ji odpočívá a mlsný motýlek ji obletuje? – Ba i ten pitomý chrobák zamilovaně oči po ní obrací! – Ale ne každý smí ji beztrestně líbat! – Paní Venuše, příznivkyně její, obdařila ji nejen opojným medem, ale i trním ostrým. Kdo tím poraněn bývá, toho rány nesnadno se hojí! –

Toužebněji zaznívá píseň slavíkova, vyšším purpurem polívá se obloha. Skrze purpur třpytí se hvězdy jako smaragdy, brilianty, rubíny a topazy. Jedna druhou stíhá, nikdy se nedostíhnouce, u věčném kolotání! –

Děvčeti se ňadra šíří touhou nikdy ještě nepocítěnou; tu se před udiveným jejím zrakem ukazuje čarokrásný zjev! –

Květina vyrůstá před ní, květina nevídané krásy; listí, ratolestě i lodyha ze stříbra, zlata, z kalichů purpurových líjou se bílé proudy prášníků, jako prameny vodopádu, pel na nich, lesk diamantů. Na vrchu květiny, v okolíku rubínových květů, stojí děva vznešené krásy, zahalena v roucho bílé, průhledné, kol světlého čela třpytí se páska, utkána z hvězd.

Listy stromu chvějou se, a vydávají tóny melodické, jako znění harfy, jako zpěvy andělův! – V rajské tyto harmonie mísí se chvalozpěvy ptactva, veškerá příroda plesá, lásky dech ji prochvívá. –

„Jaké to divy? – Co se to se mnou děje?“ – šeptá děvče v unesení, vrhajíc se na kolena před bohyni jasnou. – A bohyně sklání se k ní, tiskne políbení na její čelo. – „Tvá navěky,“ šeptá panna posvěcená, klesajíc v opojení na zelený pažit! –