Čtrnáctiletá

Údaje o textu
Titulek:	Čtrnáctiletá
Autor:	Leo Freimuth
Zdroj:	Freimuth, Lev. Čtrnáctiletá. Šibeničky 1903, 12
Licence:	PD old 70

Seděla na bedně mezi loužemi sirupu, a nad ní táhla se potrubí. Fabrika hučela a venku svítil měsíc: Ve vsi daleko štěkali psi… Vzpomínala na něco? Nevím. Když jsem však přišel k ní, řekla mi:

— Bože, jak je ta alej dlouhá!

A venku táhly se aleje, ohromné topoly; a na jejich konci seděl měsíc.

Vzal jsem ji za ruku: počala tiše vzpomínat. Dlouhá všední historie. Špína malé světnice, kouř a fabrika, fabrika, fabrika do nekonečna. A malá láska. Bylo jí čtrnáct let. Žije s hochem, kterému je osmnáct a má ho tak ráda.

— Tak jako mne?

— Nevím, snad víc, ale jistě jinak.

A nad námi zněly nepravidelné údery vody v potrubích. Přitiskl jsem ji k sobě. Nebránila se. Jen se usmála řekla svým německým přízvukem:

— Kdyby mne viděl…

A já si nepřál nic, než míti to krásné snědé dítě s velikýma očima a špinavýma rukama.

Proč? —

Dnes je tak věc u konce. Vzpomínám na to, jako čestný člověk vzpomíná na své lehkomyslné mládí. Nikdo o tom neví a nikdo mi nebude vyčítat: byla tak dobrá a nikde nemluvila. Zbyly jen dvě jizvy na rameni a ty jsou dobře ukryty…

Poddala se tak tiše: byl v tom smutek ukřižování. Ne radost. Za námi hučela fabrika. Její oči zářily: zpíval v nich malinký černý smutek, smutek lůzy a radost ponížení.

Byla pokorná a vděčná. Náhle řekla:

— Tam za vrchy je jiný svět, veliký, bez továren, a lidé sedí za zelenými okny a smějí se.

Pod okny zahučel vlak.

— Jsem jako blázen dnes. I ten svět je jako náš a lidé mají stejnou bídu jako my.

Tiskla hlavu mezi nahá kolena.

— Všichni umřeme a je to taková škoda. Přijdeme do nebe? Já bych tak ráda přišla do nebe. Je tam všechno modré, sedí tam pámbu s šedivými vousy a andělé zpívají.

— Bylo by to strašně fádní.

— Co je to?

— Nudné.

— Proč, vždyť…

A přede mnou vstávaly fabriky, černé se sloupy jisker, kouř a šedivé nebe… Minuty, hodiny, roky… V nebi by nebylo smutně. — —

Byl opět měsíční večer, když přišla ke mně naposled. Neměl jsem ji snad ani rád. To byly jen ty veliké sametové oči, jež se tak široce dívaly, jen ty malé černé ruce, jež se tak dovedly zatínat… Byla nápadně zamlklá. Seděla skrčena v koutku divanu a jeho pokrývkou přikrývala si bosé nohy. Na konec řekla:

— Zůstanu tady.

— Zůstaň.

Po chvíli opět:

— Teď jsem svobodna. Už nejsme spolu.

Pochopil jsem. Bylo ticho: měsíc klouzal po záclonách, po rudé pokrývce a jejích bosých nohách. Hodiny dopadaly tichým tempem. Minuty, hodiny, roky. A naděje, cizina, širý svět s tropickými slunci, lidé se zářícíma očima.

Tady v koutku však krčil se malý, maličký život, maličký svět za velikýma, rozevřenýma očima. Věčné ukování. Zdálo se mi, jako by někdo ohromný a šedý povstával náhle z té drobounké hlavy a natahoval hubené ruce. Přede mnou, za mnou povstávaly továrny s krvavě rudými komíny, těžkým kouřem a hučícími vlaky. V krbu zpívala paní Morálka.

Jako tikání ptáka ozval se její pláč. Měsíc svítil na její úzkostně svítící oči a nahé nohy. Fabrika hučela. A nade vším paní Morálka podávala si ruce s tím šedým a hrozným vzadu.

Přede mnou dítě plakalo hrůzu a bídu, lásku a zoufalství.

Řekl jsem jí: Jdi domů.

Přestala plakat. Byla již noc a psi vyli. V dlouhé aleji dlouho se něco bělalo.

Vzpomínám na to jako čestný člověk vzpomíná na své lehkomyslné mládí. Nikdo o tom neví: byla tak dobrá a nikdy nemluvila.