Články ze Slovana/Vojsko

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (7)	Vojsko	Pozorovatel politický (8)

Údaje o textu
Titulek:	Vojsko
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Velmi zajímavé jest pro myslícího člověka stopovati vznik a proměny ozbrojenstva u rozličných národů a v rozličných dobách vzdělanoti a postupování člověčenstva. Dvě mocnosti vidíme ustavičně na světě jako noc a den spolu se potýkati, právo totiž a násilí (moc) a vidíme je často tak rozmanitě spolu spojené a tak zase jednu s druhou v odporu, že jest již leckdy až těžko rozeznati dobře jejich meze a hranice, rozeznati právo od násilí a násilí od práva. Často stojí násilí proti právu a právo proti násilí, často musí násilí k právu dopomáhati, často zase ruší násilí práva.

Pozorujeme zajisté, že jest celý svět jenom ustavičný boj, silnější moc poráží slabou, zničuje ji a zaujímá její místo; vidíme bojovati živly mezi sebou, teplo se zimou, světlo s tmou, vlhko se suchem, tvrdost s měkotou, jedno ustupuje a druhé se staví na jeho místo, až zase seslábne a samo ustoupiti musí svému přirozeňému protivníku. -Zvířata též mezi sebou ve stálém boji stojí, slabší padají za oběť silnějším. V duševním světě zase bojuje ctnost s hříchem, láska se zištností: a poněvadž člověk jakožto duševní i zvířecí bytnost zároveň vlastnosti obojího druhu v sobě spojuje, pozorujeme při něm též zároveň: hmotné, zvířecí boje (boje se živly a se zvířaty i boje duševní. Žádný člověk, i nejdivější a nejšpatnější není zcela bez lásky, to jest, vždy má někoho, komu přeje: a žádný člověk i nejdokonalejší není také zcela bez zištnosti, neboť by byl člověk s pouhou láskou tak nedokonalý a nelidský, jako člověk s pouhou zištností beze vší lásky. -Dobrá míra obou těchto sobě protivných vlastnosti, lásky totiž i zištnosti, dělá pravého dokonalého člověka.1

K boji o své právo dána jest člověku dvojí moc: moc duševní, s kterou jiné o svém právu přesvědčiti může, a moc tělesná, síla, s kterou násilně svého práva hájí, když by důvody rozumové nic platny nebyly. To však jest jenom ta krásnější stránka lidského života: na druhé straně vidíme ale zneužívati člověka i duševních i tělesných sil svých zrovna naopak: rozumem svým hledí upírati lstivě cizí právo a mocí svou hledí násilně ho jiným bráti, když Istí nemůže. - Člověk hledí jiného člověka obelhati, obelstíti, ošiditi a násilně obrati a tento zase brání se proti lsti rozumem, a proti násilí též násilím. A konečně tak uvykl člověk tomuto násilí a této lstivosti, že je ani za zlé, za bezpráví nepovažuje, naopak za ctnosti. Chlubí se zajisté svou chytrostí a násílim svým a najde vždy dosti hloupých, kteří ctí jeho lstivé a násilnické bezpráví jako právo. A kde konstitučně by již jedna z těchto dvou lidomorných sester sama neobstála, tam se spojí obě, lest zakrývá násilí, aby svět myslil, že jest právo. Tu jsme na tom místě, kde není žádný rozdíl mezi loupežníkem na silnici a mezí císařem Alexandrem Velikým: rozdíl zajisté jen v menší rozsáhlosti řemesla, v menším počtu tovaryšů, pravidla řemesla jsou zcela stejhá, totiž násili. Loupežník béře slabšímu a zabijí slabšího, kdyby naň přišel silnější, sám bude zabit; a Alexander Veliký jako každý dobyvatel podmaňoval jen slabší národy a obíral je, kdyby se byl vydařil nad něho silnější, nebyl by osud Alexandra jiný, než chyceného loupežníka.

Vojsko v krásném a šlechetném smyslu toho slova jest mužstvo ozbrojené, hájící národ proti nespravedlivému násilí. Bohužel ale nás učí historie, že se posud skoro více zneužívalo vojska proti právu, a že se užívalo nejčastěji vojska k tomu, proti čemu býti má, totiž k násilí.

Krásné a ctihodné jest povoláni vojska, když nasazuje život pro krajany své, když pro vlast naši všeliká snáší nepohodlí, když bdí na hranicích země, aby mohla zem pokojně pracovati, když srdnatě kladouc na váhu život a zdraví své, odráži toho nepřítele, jenž sobě národ k služebnosti chce podmaniti, když vojsko proti domácím, zákony násilně přestupujícím a pokoj rušicím škůdcům hájí ústavu, zákony a právo: čest a sláva pravím takovému vojsku!

Ale když vojsko zrovna naopak jest jenom nástrojem a drábem despotie, když pomáhá utiskovati své vlastní otce a bratry, které by mělo hájiti, když pomáhá udržovati vlastní národ a vlast svou v cizí poddanosti, když jest vojsko místo hajitelem práva zastavatelem a nástrojem násilí a zištné libovolnosti, a dělí se s utiskovateli národa o krvavou mzdu vydřenou na svém vlastním zotročeném národu, když vojsko samo, jsouc otrokem, pomáhá v poslušnosti udržeti jiné otroky: takové vojsko nejenom zneužívá hodnosti ozbrojence, zneužívá jméno vojska, jest pouhé žoldnéřstvo, zaprodavší za mizernou cenu národ svůj, právo a svědomí.

Než, ústav vojska jest příliš důležitý v nynějším světě a budeme tedy vyvinuti tohoto ústavu v rozličných dobách a u rozličných národů stopovati.

U národů na prvním stupni vzdělanosti stojicích nenalézáme ještě žádné vojsko jako stav: každý zdravý a dospělý muž jest ozbrojen, hanba by mu bylo nehájiti svůj kmen, svou rodinu proti cizím; kdykoli toho potřeba káže, vytáhnou všichni mužové do boje proti nepříteli. Lov a boj jsou jediná zaměstnání tohoto lidu. Rozumí se ovšem, že takový stav věcí jenom tam místa svého míti může, kde jest lid na nejnižším stupni vzdělanosti, a kde posud žádná vyšší zaměstnání jako orba, průmysl a umění ani nevznikají. Za to však mezi takovým národem pozorujeme úplnou rovnost všech; jako jest každý ozbrojen, tak není žádný sluhou a poddaným jiného a nedá sebe v poddanost uvésti, leč by byl ve vojně zajat a k jinému národu co nevolník zaveden.

U národů polovzdělaných pozorujume sice tež z většího dílu ozbrojení všeobecné, přece však již mezi nimi obyčejně jen jeden stav výhradně zbraní se obírá, jakožto kasta vojenská. Ostatní stavové orbou, řemeslem, obchodem se obyčejně pokojně živí, a v krátkém čase ona kasta vojenská nade všemi ostatními panování do rukou dostane, což velmi přirozené jest. Vojenská kasta jsouc dobře cvičena ve zbrani, při tom skrze své řemeslo (vojnu) navyklá každou chvíli život nasaditi, velmi brzy počne nad ostatními nebojovníky panovati, a nevydělávajíc sama ničeho, nechává se od ostatních živiti, což by zcela v pořádku bylo, kdyby tato vojenská kasta se jen spokojila tím, že by své ostatní nevojenské krajany od cizích vpádů a nepřátel chránila. Toto však prvotní ustanovení kasty vojenské pustí se brzy z očí, ona sice též bojuje proti cizím, z větší části ale bezprostředně, činíc sama na ně výpady a obtěžujíc při tom svou vlastní zem velikými daněmi na tyto vojny. Kromě toho ale utvoří se z kasty vojenské brzy veliký počet panujících knížat a velmožů, kteří sebe šlechtou nazývají, a nejen nad ostatními sprostými ze své vojenské kasty, nýbrž i nad všemi jinými kastami (stavy) sve země obmezené panování provozují, neřídíce se při tom dle žádného jiného práva, než dle meče a násilí. Knežská kasta obyčejně nejsouc od nich příliš vážena, přece pomáhá za dobrou mzdu udržovati svými prostředky lid v poddanosti. Takový stav věcí pozorujume obyčejně u východních národů, u kterých přísnost dědičného oddělení stavů (kast) panuje, tak že syn vždy jen to samé provozovati musí co jeho otec. Ku příkladu v Indii, ve starém Egyptě atd.

Jinou zase stránku vojenství pozorujeme tam, kde jistý celý národ již dle jakési přirozené způsobilosti svého kraje, a způsobením rozličných jiných příčin zvláště ale přičiněním některých smělých, podnikavých a ctižádostivých mužů celý se na vojenské řemeslo vložil, a jakožto výbojný na ostatní sousední národy napadal. Obyčejně bývali tito bojovní národové chudí, obývající kraje hornaté a neúrodné, při tom těla silného, otužilého, a výpady své činili na počátku jen co loupežníci na jiné pokojnější a zámožnější národy a spokojili se napřed jenom drancováním a loupením, navracujíce se vždy zas do své země.

Později konečně naučivše se z naloupených věcí pohodlnějšímu a nádhernějšímu životu, vybojovali dokonce tyto sousední země a často ještě nesmírné mocnářství sestavili, kdežto pak co pánové nad přemoženými v nádheře, lenivosti a v bujnosti živi byli, až tak zmalátněli, že zase od jiného, ještě zdravějšího národu přemoženi a podmaněni jsou. Takový způsob věci byl při panování perském, macedonském, babylonském, chinském, mongolském, tatarském, normanském, saracenském, tureckém, německém ve středověku, ba též i Římané a Spartáni mohou se v mnohém ohledu k tomuto druhu národů počítati, ačkoli je přece raději do té třídy stavíme, o které hned nyní jednati budeme. Takové vyvinuti vojenstva neneslo s sebou obyčejně žádnou kastovní šlechtu, nýbrž jen svrchovanou despotii, kdežto se z nejposlednějšího služebníka panujícího velmože každou chvíli druhá osoba v zemi státi může a také často stává, jako to ve východních despotických mocnářstvích ještě podnes pozorujeme.

Trochu ušlechtilejší, avšak vždy jen přece hrubý obraz poskytuje nám vojenství u národů menších, polovzdělaných neb i zcela vzdělaných se řízením buď republikánským neb patriarchálním, jako byly řecké republiky a Římané2 a jako jsou nyní na př. kmenové arabských nomádů neb polonomádů atd. Tani sice též byl každý neb skoro každý zdravý muž vojákem, nebyl však jako u divochů pouze tim, nýbrž provozuje svou jinou živnost, jenom ve zbrani se vždy při tom cvičil a v čas vojny do pole táhnul. U těchto národů mělo vojenství svou velikou čest, ale i jiná zaměstnání nepovažovala se za nečestná, hrdinská mysl, odhodlanost a cvičenost v boji považována jest jako nevyhnutelná spoluvlastnost každého řádného občana. U takových národů zachovala se vždy obyčejně občanská svoboda, a u nich dočkalo se vojenství vlastně nejkrásnějších dob; vojsko táhnouc do pole bylo provázeno upřímným přáním všech ostatních a vracujíc se, bylo vítáno zase se srdečností, každá rodina chlubila se hrdinskými skutky svých spoluúdů a odměna vojáka byla stálá vážnost a láska celého narodu, všech spoluobčanů. Voják táhna do pole, šel s vědomím, že bojuje skutečně pro blaho svých milých doma zanechaných, nasazuje svůj život, věděl, že tuto oběť přináší svému rodu, své vlasti, on věděl, že co v poli vyhraje, vyhraje spolu sobě a všem svým krajanům. - Nedá se však zatajiti, že tento způsob vojenství vedle svých krásných stránek měl také tu temnou, že nesl s sebou hojnost nepotřebných, téměř bujných válek mezi malými sousedními zeměmi a obcemi, které často bez všeliké podstatné přičiny jenom z marnosti a pro čest povstávaly a s ukrutnou hrubostí se prováděly.

Opomíjejíce schválně ten způsob vojska, jaký byl již při dalším vyvinutí římského císařství za doby praetorianů a v jiných větších mocnářstvích podobného způsobu, proto že tento způsob jíž neodevzdal mnoho novějším, o kterých jednati budeme, přistoupíme k vojenství středovekému, rytířskému nebo holdovnímu. Zřízení feudální, kdežto každý podřízený man povinen byl s ozbrojenci svými na rozkaz vysšího pána svého do boje táhnouti, vyvedlo ze sebe květ rytířstva středověkého, o jehožto pravém původu nechceme ani příliš obšírně jednati. Bylť zajísté tento původ časem dosti neskvělý, tak jako nebyl za těch časů místy rozdíl mezi usazenými na skále loupežníky, kteří okolní krajinu hubili a cestující kupce obírali a mezi vznešenými barony počítajícími se k prvním rodinám celé země. Jakožto nejhlavnejší původ rytířského vojenství béře se obyčejně to, že vítěz po dobytí země mezi vůdce svého lidu rozdělil zem dobytou i s lidem v ní usazeným a přemoženým. Tito pak vystavivše sobě na nepřístupných místech pevná kamenná sídla a nasbíravše sobě ozbrojenců (rytiři sami jmenovali je pacholky), každý podle své vůle a dle svých vlastností beze vseho obmezení provozovali své bujné hospodářství, které posud jmenujeme s hroznou upomínkou „pěstním právem“, vybírajíce od pocestných mýta aneb je i dokonce drancujíce, vedouce mezi sebou a s okolními městy stalé šarvatky, při kterých jeden rytíř drancoval ubohé, bezbranné poddané druhého rytíře svého nepřítele, odkud povstalo přísloví, že sedlák vlasy půjčit musí, když se páni krákají; při tom při všem se ale poddaný jejich lid ani za člověka nepovažoval, a stál beze vší právní obrany v pouhé moci svého rytíře. Podobu mezi tímto věkem a naším nalézáme jen tu, že již tenkrát byli rytíři ze zcela jiného dřeva než jejich ozbrojenci, a že se bylo již tenkrát tak těžko státi ze sprostého ozbrojence rytířem jako nyní ze sprostého vojáka důstojníkem: rytíři byli páni a ozbrojenci (vojáci) jejich služebníci. Byl to ale čas, ve kterém byl celý ostatní národ na světě jen pro vojsko, to jest jen pro ty rytíře, neboť tito ztrávili sami namáhání celé země, vedouce život bujný aniž bylo z jejich rvaček jakého zisku pro zem.

Když se však po vynalezení prachu ručničního vojenské umění vždy více zdokonalovalo, tak že již nebylo dosti na pouhé tělesné síle a na nějakém ocelovém brnění, povstal zas zcela jiný způsob vojska, způsob to tak nazvaných kondottierů, to jest cvičených lidí v umění vojenském, kteří vojnu jako svou živnost provozovali a za peníze se najímali tomu, kdo vojnu vedl a jich potřeboval. Sestavování takových cvičených pluků a houfců byla za toho času dobrá spekulace, která se velmi dobře vyplácela podnikatelům, neboť se na tento způsob vedly toho času všechny války (zvlášť za časů reformace) a kdo víc platil, k tomu se hrnulo více kondottierů. Máme ještě posud v Čechách mnohé nyní velmi bohaté šlechtické rodiny, jejichžto předkové co vůdcové takových kondottierů za času Ferdinanda II. bojovali na Bílé Hoře, a po vítezství nad Čechy dostaly za odměnu veliké statky. Způsob bojování rytířského a tudy i rytířství vyhynulo poznenáhla, nemohouc se udržeti vedle těchto kondottierů, a tak má vynálezce prachu střelného také tu nahodilou zásluhu, že přispěl k vyzdvižení poroby a chlapství (Leibeingenschaft), poněvadž kanony učinily nemožné rytířské hrady a tudy chlapství. Když ale pravíme, že bylo kondottierstvo lékem proti bujnosti rytířské, nesmíme zapírati, že tento lék sám byl dosti trpký. Již samo sebou se skoro rozumí, že tito kondottieři, co lid najatý vojnu pouze jakožto řemeslo provozující, za plat bez ohledu na věc, pro kterou neb proti které bojovali a sloužíce dnes za peníze jedné straně a zítra za větší peníze druhé, byli při tom z většího dílu sběř velmi nechvalitebná, chování divokého a rozpustilého, a že vojna od nich vedená byla zvláště obtížná každé zemi, poněvadž nemajíce jakožto cizincové žádného srdce k té zemi, pro kterou za peníze bojovali, obyčejně nekřesťansky drancovali i jako přatelé i jako nepřátelé, takže kroniky toho času strašlivé kusy nam o tom vypravují. Zvláště když po ukončené vojně propuštěni byli a hned jinde příležitost k novému žoldu nenašli, obyčejně co loupežníci na svou pěst země, skrze které šli, hubili a obírali, aniž proti nim bylo jaké pomoci. Tak nazvané vojsko Passovské v Čechách, o němžto nepochybně čtenářům našim již více známo bude, nejlépe vysvětlí obyčeje a způsoby takových kondottierů.

Po kondottieřích se teprva začalo tak nazvané stojící (stálé) vojsko u rozličných mocnářů: neboť dříve se po ukončené vojně obyčejně všechno vojsko rozpustilo a před novou vojnou zase sbíralo a najímalo. Pak ale již počali mocnářové ustavičně jistý pcčet vojska, ovšem tenkráte v porovnání k nynějším časům velmi slabý, držeti stále i v čas pokoje. Toto stalé vojsko se opatřilo na počátku jen verbováním a často i chytáním a kupováním: ještě za času revoluce amerikánské prodávali němečtí mocnářové celé pluky svého vojska do boje proti americkým republikánům. Ten způsob rekrutování na základě konskripce, jaký máme nyní, jest ještě pozdějšího původu. - Stálého vojska zneužívalo se také jako každého jiného, zvláště ale tím, že jeden mocnář nad druhého se vynasnažil míti četnější vojska, kterých se užívalo více jen za nástroj osobní neb rodinné ctižádosti a zištnosti mocnářovy, než ke skutečné a potřebné obraně zemské. Již to, že se stálé vojsko drželo, zavdalo příčinu k mnohým lehkomyslným vojnám, kterých nikdy zapotřebí nebylo, vojnám to obyčejně o kus země, který chtěl jeden mocnář druhému násilně odejmout a kteryž to kus země nestál za ty útraty a bídy uvalené skrze vojnu na obyvatelstvo obou mocnářství, nepočítajíc již ani ty drahé životy, které padly za oběť od lidí, kterým osobně pranic na tom záležeti nemohlo, komu onen kus země připadnouti má. Avšak dvořanínové a mnozí mocnářové, nejdouce sami do boje a sedíce sobě pokojně ve svých nádherách, málo o to dbali, kolik jejich vojáků bude potlučeno a jaké bídy a trampoty vojska sama a skrze ně zase ty krajiny trpí, ve kterých se vojna vede. Zvláště na francouzském dvoře panovala v tom ohledu nesvědomitost a lehkomyslnost neobyčejná; ví se ku př. s jistotou, že milovnice a frejířky královy předpisovaly generálům v dalekých končinách bojujícím, kterak jednati mají. Největší čast vojen vedla se o následovnická práva rozličných panujících domů, na kterých národům často málo záleželo, bude-li totiž u nich králem Petr nebo Pavel: a co se tu prolilo krve vojska, co se tu vydalo milionů daní, co se tu sneslo bídy a neštěstí, co se tu pohubilo statků a rodinných radostí! Tak ku př. všechny nesmírné vojny francouzské ku konci minulého a na počátku nynějšího století, které uvrhly skoro celou Evropu do nesmírné bídy a do samých státních bankrotů, vedly se jen proto, že mocnářové evropští nechtěli uznat francouzskou republiku, ačkoli jim vlastně po tom nic nebylo, co Francouzové ve své zemi dělají, a jakou vládu tam míti chtějí!

Každý sobě snadno pomyslí, jaké nešťastné a nemilé následky nynější držení tak nesmírně četných vojsk, předně již pro vojáky samé pak ale i pro země a národy míti musí. Špatné následky pro vojsko samé jsou příliš patrné a sice: Plat vojska při tak nesmírném počtu musí být co možná nejskrovnější, odkud by se sice nabralo peněz? U nás v Rakousích má ku př. důstojník vojenský menší plat než topič některého kanceláře, a plat sprostého vojáka jest tak nepatrný, že jest skoro až těžko pochopiti, kterak se může zdravý člověk za ty peníze jen uživiti: a při všech těch skrovných platech pohlcuje jen vydání na vojsko bez mála celé zemské příjmy, tak že skoro všechna ostatní vydání jsou na dluh. Dále také při tom tak nesmírném počtu vojska není ani možno pomysliti na nějaké zaopatření vysloužilého vojáka. On obyčejně zapomene na své řemeslo, jestli které uměl, a co hlavnější jest: musí odvyknout práci a pak se posle domů skoro jako žebrák, jsa sám sobě a jiným k obtíži. Každý beztoho ví, že málokdo z těch, kterým určeno jest celou kapitulaci jako sprostým odsloužiti, rád na vojnu jde, kdežto pro něho žádné veliké štěstí nekvete, když ale jest počet vojska tak četný, padne tento nemilý osud ovšem na velmi mnohé. Dále pak musí povážiti sám každý voják, jak veliká to jest obtíž pro zem živiti tak nesmírná vojska, která ovšem nic nevydělávají, a tudy od ostatních pracujících živena býti musí: kteréžto vědomí, že národu obtížen jest a že národ mrzutě na tak četné vojsko hledí, nemůže vojáka žádného těšiti. -

Pro zem, pro národ vypadají ale z tak nepřiměřeného počtu vojáka tím větší nehody: předně již, že velikými daněmi obtížen býti musí, - za druhé, že se odejme tak mnoho pracovitých a silných rukou užitečné práci, dále že země veliká nepohodlí ubytování a převážení vojsk při tak hojném počtu nésti musí, dále že vysloužilí vojáci pak po vysloužení nemajíce již buď schopnosti, buď chuti k práci za obtíž padnou obcím, dále že se skrze nucený celibat ve kterém celé vojsko drženo jest, nesmírně mravnost ruší, hlavně ale, že při tak četném vojsku tak veliký počet rodin štěstí své domácí a často i hlavní část výživy tratí odvedením nejsilnějších a k práci nejschopnějších mladíků na vojnu.

Co se ostatních vlastností stálého vojska za našich časů dotýče: o tom snad nejlépe jest pro uvarování mrzutostí docela pomlčeti. Každý zajisté ví, kde jej střevíc hnete, i voják to ví, i národ to ví.

Jedny noviny vládní vyjádřily se nedávno, že hlavní účel vojska nynějšího v Evropě není již proti cizímu nepříteli, nýbrž proti domácím nepokojům, a že vojsko jest nyní obhajcem evropské společnosli proti socialistům. Já však pravím: pokud nemůžete dát každému sprostému vojáku nejméně 300 zl. stř. na rok, hledejte si pomoc proti socialistům na některém přiměřenějším místě

Jisto jest, že voják jest něčím zcela jiným tam, kde bojuje pro své přesvědčení, kde bojuje s láskou, kde bojuje ke svému a svých milých opravdivému prospěchu, nežli zase tam, kde bojuje jako pouhý nástroj, nevěda sám jaké následky budou z jeho vítězství. Nadšení vojsk při bitvách náboženských, ku př. našich praotců Husitů odolavších tenkráte proti sebraným žoldnéřům z celé Evropy, nadšení Francouzů za časů jejich veliké revoluce, s kterým vítězili též nad vojskem všech evropských mocnářů a mnohé jiné příklady tomu podobné, podávají nám nejskvělejší důkazy, že jest něco jiného voják a něco jiného žoldnéř.

Poznámky

1 Aby mi snad někdo špatně nerozuměl, jako bych tímto něco zlého zastávati chtěl, musím podotknoutí, že zištnost jest starost o sebe a láska starost o jiné. A tu jest zajisté povinnost každého člověka starati se také o sebe, a kdyby se o sebe pranic nestaral, chybuje zrovna proto, že se nevyhnutelně jiní o něho starati musí, kterým tedy tu obtíž uvaluje, kterou by sám nésti měl. Kdo se však jen vždy o sebe stará a nikdy o jiné, jest sobec beze vší lásky.

2 Ovšem jen na počátku, pokud ještě byli malým národem.