Články ze Slovana/Vládním novinám

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (9)	Vládním novinám	Pozorovatel politický (10)

Údaje o textu
Titulek:	Vládním novinám
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H B. „Moravské Noviny“ přijaly v čísle svém od 6. července dopis z Vídně od obyčejného korrespondenta svého, ve kterém stojí mezi jiným o nových českých novinách „Denníku Vídeňském“ tato slova:

„Podle úmyslu vydavatelů měloť se s vydáváním počnouti již 1. července, že však se jednání strany povolení k nemu mimo naději protáhlo, nastalo toto opozdění. Byliť totiž vydavatelé, se žádostí svou od civilního i vojenského velitele odmrštěni, a teprv v následku učiněné obrany obdrželi žádaného povolení. Toto faktum budiž odpovědí těm, jenžto se neostýchali, nejmladší toto dítko žurnalistiky slovanské již co nemluvně, ba před porodem u obecenstva osočovati, robětem gouvernementálním mu převzdívali a jinak mu cestu do vlasti zakročovali, budíce nedůvěru v poctivost jeho původu. Ono však pokárá nepříznivce své z nepravdivosti a zjedná sobě samo průchod volný k milým rodákům svým, bohdá ku jich prospěchu“.

Ačkoli tam nestojí moje jméno, ví přece každý, že se tyto předhůzky nemohou jiného týkati nežli mne, neboť jsem jenom já tyto zprávy o „Vídeňském Denníku“ mezi obecenstvem rozšířil. „Moravské Noviny“ tedy vytýkají mně, že jsem se neostýchal osočovati tyto noviny jako guvernementální (vládní) a viní mne jedním slovem co lháře.

Když jsem já v časopise svém zcela určitě pravil, že „Vídeňský Denník“ bude vládním časopisem, zasloužil jsem si alespoň tolik vážnosti u „Moravských Novin,“ aby si byly pomyslily, že nemohu tak z čista jasna, snad jen ze své domněnky podobné věci mluvit, ale že musím dobré a jisté zprávy o tom míti. Tak to i skutečně jest, a mohu každého ubezpečit, že mi okolnosti tohoto časopisu, jeho vznik, osoby, které v jeho zakládání účastenství měly jak v Praze tak i ve Vidni jsou známy - ostatně ale nač se hádati, za několik měsíců aneb již za několik neděl ukáže se beztoho před celým světem, jestli jsem pravdu mluvil, a pak připomenu ještě jednou „Moravské Noviny“ a jejich pana dopisovatele na tuto nemilou věc, doufám že k jeho a ne k mému zahanbení.

Nepochybně se asi vlastenci naši vídeňští, kteří tam dobře vědí, kdo zakládá „Denník Vídeňský,“ čtouce tento článek, budou velmi smáti, kterak já zde ještě dokazovati musím, že to budou vládní noviny! Abych totiž ještě jednu tajnost svěřil obecenstvu, musím doložiti, že já vlastně nemám pražádnou příčinu mrzeti se na vycházení „Vídeňského Denníka,“ neboť jeho vydáváním děje se mé osobě právě největší čest - on totiž vychází jen proti mně, jak se jeho redaktoři a vydavatelé sami v Praze i ve Vídni na mnohých místech vyjadřují. Ejhle! tedy, kterak má osoba jest drahá, neboť bude státi ony „zcela neodvislé“ muže, kteři „Denník Vídeňský“ vydávají ročně asi 15 000 zl. stř. Toť tedy jest pro mne jenom velice pochlebné, a moje potěšení by nemělo mezí, kdyby zatemňováno nebylo tím obáváním, že budou důchody některých těch „zcela neodvislých“ mužů příliš blízko u státní pokladnice a že se z ní snad mnoho přimíchá k oněm 15.000 zl stř.

Než, odbyti takovou věc žertem, zdá se mi přece nedůstatečné, a považuji téměř za povinnost svou o svém nynějším postavení v krátkosti se zmíniti.

Bohužel! že v nynějším okamžení osoba moje v příliš těsném spojení jest s veřejnými osudy celého národu, a že se již téměř jakousi odpovědnost míti zdám za tyto osudy. Tak alespoň nině již vytýkali někteři z našich předbřeznových vlastenců, kteří roku 1849 se přidali ke straně vládní, že já prý svým odporem proti vládě mnoho jsem pokazil. Kdyby tato předhůzka vycházela od lidí, kteří vedle své oddanosti k národu také by byli dokázali skutkem nějaké schopnosti své, znepokojila by mne snad tak dalece, že bych snad přestal ve své časopisecké činnosti a dokonce nechal všeho veřejnélio vystupování alespon na nejaký čas, aby tito mužové bez všeliké překážky z mé strany mohli dávati veřejnému mínění našeho lidu ten směr, který oni za dobrý drží pro národ. Neboť nemám zajisté na sobě té pověry, abych se za neomylného držeti mohl a pokládal bych si to za veliké neštěstí, kdyby snad skrze mne ač nevědomky pro národ náš nějaké zlé následky pojíti měly. Na štěstí ale jest svědomí mé v tomto ohledu zcela uspokojeno a odpovídám těm, kteři mi takové předhůzky činili následovně. Nemůže nikdo dvěma pánům najednou sloužiti, aby jednoho nezanedbával. Rozdíl tedy mezi mnou a vámi, milí pánové! jest ten, že vy sloužíte vládě a já národu. Já strany svého postavení vidím zcela jasně a nestojím také v dvojím světle, nevydávám se za služebníka a přítele vlády, který nejsem; vy ale nevidíte jasně a stojíte v dvojím světle:jsouce skutečně jenom služebníci vlády myslíte o sobě aneb vydáváte se alespoň před lidmi také spolu za služebníky národu. To však nepřipouštějí nynější okolnosti, kdežto mezi národem a vládou je spor o moc a správu v zemi a o práva, aby někdo mohl oběma pánům, vládě i národu najednou věrně sloužiti. - Tolik pravím těm z vás, o kterých jako ku př. o redaktoru „Pražských Novin“, p. Pickovi, přesvědčen jsem, že jen z dobrosrdečné slabosti, chtíce se všem stranám zachovati, takto smýšlejí a mluví. Ti však, kteří jen svou drahou osobu při všem na mysli mají, a hned všude do služby zaběhnou, kde právě buben nejsilněji a nejvítězněji volá, kteří v ten čas, když myslili, že národ již zvítězí, křiklounským způsobem volali: Všechno pro národ ; a nyní, když váha národu v nejistotě se houpá, když zvítěživší vláda milosti rozdává, zase opustili národ a přeběhli do druhého ležení, kde slunce svítí: ti ovšem o sobě praví, že slouží vládě i národu, totiž vládě, když vyhrála vláda, a národu, když vyhraje národ, nikdy však oběma zároveň.

Těm ale, kteří myslí neb alespoň praví, že bych já odporem svým proti vládě národu škoditi mohl, poukazuju na novější události. Ejhle! Chorvati, kteří vládě pomáhali proti revoluci, a Vlachové a Maďaři, kteří tuto revoluci proti vládě způsobili, dostanou nyní stejhou odměnu (t. j. stejná práva, větší než my ostatní máme): ba odměna Vlachů a Maďarů za jejich revoluci bude ještě větší, než odměna Chorvatů a Srbů za jejich pomoc! Co na to odpovíte vy, kteří radíte národu, aby hledal protekci u svých ministrů? Mlčíte? - odpovím vám tedy sám, co nás učí historie celého světa, že totiž vlády odjakživa více práv národu šetřily z bázně než z lásky.

Moje přičinění směřuje tedy k tomu, abych pomáhal národu k té vážnosti u vlády, která působí bázeň. Báti se nebude ale vláda jiného národu než dospělého v politickém smýšlení, a proto musí být naše první péče k takové politické zralosti všechny třídy národu poznenáhla přivésti. Jen taková vláda bude zachovávati ústavu, která přesvědčena bude, že by mohl národ každou chvíli revoluci provésti, kdyby chtěl, že ale jen proto národ revoluci nechce, poněvadž na pokojné cestě bez nepořádků provésti si troufá všechno to, co ke svému blahu za potřebné uznává. My alespoň vždycky jsme se přiznávali k tomu mínění, že se všechen pokrok na cestě pouze rozumové a bez násilí nejlépe děje; ať každá strana své návrhy přednese a co nejlepšího z toho národ pro sebe vybrati chce, ať si vyvolí. Proti důvodům ať bojují zase důvody, ne ale zbraň, násilí, zákazy a pronásledování.

Vláda naše bude míti nyní troje veliké noviny: „Vídeňský Denník“ a „Slovenské Noviny“ ve Vídni a „Pražské Noviny“ v Praze, kromě toho jsou ještě troje jiné polovládní: máť tedy vláda dosti příležitosti k vyslovení a obhájení svých úmyslů a kroků. Nevelikomyslné jest ale ze strany vlády, když opposici odjímá příležitost k rovnému boji, vytisknuvši nás z hlavních měst, jediného to příhodného působiště pro veliké každodenně vycházející noviny. Tím projevuje vláda sama slabou víru v pravdivost a oblíbenost svého jednání.

Ať ale i zákonité opposici otevře cestu do hlavních měst, ať nechá platiti zase ten zákon tiskový, který si sama udělala, ať sobě neosobí nezákonní a protikonstituční moc nad tiskem, ať odevzdá tisk pod náležité soudy: pak se teprva může říci, že nastal zase konstituční život, že nastala kontrola národu a veřejného mínění nad vládou, ktera v konstitučních zemích nevyhnutelná býti musí.