Články ze Slovana/Sbírky na naše národní divadlo

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Hlavní rána proti Slovanu	Sbírky na naše národní divadlo	Jeden paragraf

Údaje o textu
Titulek:	Sbírky na naše národní divadlo
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Archy podepisní na sbírky pro národní divadlo v Praze rozeslány jsou již nyní od výboru do všech obcí naší vlasti. Počátek, jakož se ukazuje z ohlášených již od výboru sbírek ukazuje se velmi skvěle, poněvadž ale tentokrát velmi znamenité sumy zapotřebí jest, nesmíme se takovýmto dobrým začátkem nechati svést k příliš veliké důvěře a jistotě a vyplývající z nich obyčejně nečinnosti - hlavní to naše vady. Tato vada, totiž přílišná důvěra v naše síly a tudy lehkovážná nečinnost přivedla nás také ku př. v Praze při poslední volbě obecního výboru k porážce a k nenapravitelné škodě, anť nový sedmašedesátnický výbor nyní všechny městské úřady obsazuje, jak ví se beztoho.

Procež držíme za povinnost připomenouti a žádati snažně všechny věrné národu přátele, aby s neunavnou činnosti přičiňovali se každý ve svých obcích a ve svém okolí o zdar této sbírky. Již dříve jsme sice ve zvláštním článku dle možnosti se snažili vysvětliti pohnutlivě potřebu a užitek národního divadla, přece však požádáni jsme byli ještě později z rozličných místo spolupůsobení, anť prý zvláště rolníci na mnohých místech namítají: Nač prý já mám také dáti něco na divadlo v Praze, vždyť tam nikdy nepřijdu, a co budou s tolika penězi dělati, když mají nyní již tolik pohromadě atd.

Námitky takové vycházejí obyčejně z dvojího rozličného pramene. První jest pouhá a holá špinavost, která nic obětovati nechce na věci, které se nedají hned na místě sníst nebo vypít, a kterážto špinavost se ukrývá zde za rozličné námitky. Kde tato příčina jest vlastně v cestě, tam nejlépe bude mlčeti, pomysliti si, že maňas zůstane maňasem, dáti takovému svobodnému občanu ještě ze své kapsy na žejdlík kořalky, aby ji vypil na dobrý zdar českého národního divadla a jíti o dům dále k moudřejším a pořádnějším lidem.

Kolikráte jsem již od lidí protivné strany, od tak nazvaných dobřesmýšlejících, od těch, kteří nespokojeni jsou, že lid náš vyšel z poručnictví a z poddanosti jejich říkati slyšel, že jest každý blázen, kdo se (nečitelný zbytek řádku) účinkuje a se obětuje, poněvadž za to nikdy nenajde vděčnosti. Nedá se ovšem upřít, že mají pravdu v mnohém ohledu. Ale člověk, který má na zřeteli všeobecnost, pokrok a vyšší účely, nesmí se ohlížeti na podobné smutné stránky tohoto světa: lidumil, který jsa puzen láskou k vlasti a k národu, který upřimně přeje zemi své a národu svému lepší budoucnost, musí z jiného stanoviska považovati tyto věci. Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti, neočekávej také a nespolehej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího, neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid. Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl? Kdo tedy se choe ujímati lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky nežli vděčnost a odměnu od něho: ve zdaru svého díla, ve svém srdci a ve vděčném přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce li býti brzy sklamán. Jaké vděčnosti se ku př. dočkal Mojžíš za to, že vyvedl národ svůj z otroctví egyptského? - To tedy chtěli jsme připomenouti každému pro útěchu, který se snad rmoutí příliš nad nevděčností, tupostí a neuznalostí lidu a snad proto se chystá vším praštiti. Vždyt právě proto se přičiňujeme, že jsou tak tupí a neuznalí, chceme totiž aby alespoň potomci byli jiného druhu.

Druhá příčina, pro kterou mnohý snad nechce buď ničím patrnějším přispěti na národní divadlo, jest jenom krátkozrakost. Lid jinak účinlivý a ochotný nenahlíží, v jakém způsobu by také on mohl stati v nějakém spojení s budoucím národním divadlem v Praze, on myslí, že to jest věc, po které mu zhola nic není a na kterou by také z jeho strany zbytečné bylo něčeho obětovati. O takových není pochybnosti, že by milerádi přispěli, kdyby se jim jenom náležitě vysvětlila potřeba a užitečnost toho. Tuť všechno záleží jenom na horlivosti a obezřetnosti pánů sběratelů. Zapotřebí bude vyložiti lidu, kterak dobré a potřebné jest, aby k tomuto národnímu dílu přispěli, třeba oni sami ani toto divadlo nikdy neviděli, kterak divadlo národní bude k jejich prospěchu také působiti, třeba oni sami ani je nikdy nenavštívili, kterak totiž co vyšší ústav vzdělávací a co hlavní podpora národnosti české bude pomáhati k tomu, aby národ náš se vyrovnal ve vzdělání a samostatnosti jiným již dále pokročilým národům, a vymanil se z cizí poddanosti, kterak již pouze míti řádné a samostatné divadlo jest za našich časů potřeba a chlouba každého národu, a kterak tedy každý upřímný Čech povinen jest přispěti a pomoci dle zámožnosti své k dosažení toho účelu. Těmito a podobnými jinými důvody, které jsme uvedli již v předešlém článku svém ovšem dle potřeby šíře a srozumitelněji provedenými, hlediž každý našinec vyložiti věc tuto lidu, který dosud nic nečítá.

Ostatně ale podotknouti musíme, aby se s těmito sbírkami příliš neodkládalo a nepromeškalo použití prvního zápalu. Až posud alespoň pozorovali jsme nesmírnou váhavost v obcích, a slyšíme ze všech stran skoro jen nářky, že se nikdo věci neujímá. Vždyť přece náš rolník upříti nemůže, že alespoň on velikého dobrodiní a prospěchu i peněžitého dosáhl skrze zrušení poddanství, které přišlo jako ve snu bez jeho přičinění a cizím namáháním, což by nemohl alespoň každý nějakým znamenitějším příspěvkem na národní divadlo co ústav zemský ukázati svou vděčnost a uznalost, aby toto divadlo bylo jako nějaký pomník rovnoprávnosti občanské? Kdyby jen každý tolik dal, co za jeden rok ušetří na bývalé robotě, mohli bychom vystavěti divadlo, že by mu nebylo ve světě rovna!!