Články ze Slovana/Rusové

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (8)	Rusové	Pozorovatel politický (9)

Údaje o textu
Titulek:	Rusové
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

„Rusi, kam směřuješ? - Neodpovídá. Čarovným zvukem romoní zvonek, hučí a zastavuje se vzduch proražený jako šípem, letí stranou všechno, cokoli jest na zemi a vyhýbajíce se ustupují z cesty ostatní národy a hosudárstva.

Gogol. Mrtvé Duše

H B. Znáte všichhi tu píseň o ruském knutu, zpívá se známou notou! Rus a knut, a knut a Rus, toť jsou dvě myšlénky, které v každé německé hlavě nejblíž vedle sebe sedí, a jíž jsem z toho ohledu kolikrát litoval, že se knut, nejmenuje raději knus, aby se to na Rus zrovna rýmovalo, což by zajisté byl důležitý příspěvek a znamenité ulehčení pro německou poesii. - Víme také, že každého z nás, kdo nechce býti Němcem, obyčejně nazývají „ctitelem a zbožňovatem knutu“, a nebylo by skutečně divu, kdyby lidé, jako jsme my, opravdu ctili a klaněli se jemu, neboť ruský knut jest snad na světě ta jedina věc, které se bojí ti velkoněmečtí žurnalisté, kteří se ani Boha nebojí, neznajíce kromě Einiges Deutschland žádnou spravedlivost a také nic svatého na světě. Proto i já sám velmi často po přečteni některého čísla „Ost-Deutsche-Post“ a podobných časopisů se srdečným utěšením podívám se na svůj ruský knut, který jsem si na věčnou památku z Moskvy přivezl a oddechnu si: In hoc signo vinces! což se vykládá po česku: Kdyby nebylo té bázně před Ruskem, jak by s námi teprva nakládali!

Jest ostatně věc všeobecně známá, že mají ostatní národové Evropy, zvláště pak Němci, velmi špatné a omylné mínění o Rusku. Rusko jest všelikým způsobem jak řečí tak náboženstvím, jak písmem, tak obyčeji od všech ostatních národů a zemi rozdílné a tak zcela původní, že jest proto cizinci třeba, by několik let v Rusku pobyl a říši tuto křížem byl procestoval, velmi těžko rníti pravé ponětí o tomto velikém slovanském národě. Cizinec přebývající v Rusku, obcuje výhradně skoro zase jen s cizinci, se svými krajany, kterých tam najde všude hojnost, aneb na nejvýš obcuje s některými třídami obecenstva ruského, které z většího dílu cizozemské obyčeje přijali: s pravým ruským národem nesetká se skoro nikdy a co o něm ví, ví zase jen od slyšení, od slyšení to z úst lidí, kteří tak málo znají Rusko jako on sám. K tomu přichází ještě to, že větší část cizinců a jmenovitě Němců již s jakousi závistí a nenávistí na všechno ruské, a tedy na všechno jen skrze barvené sklo svého vlastního nepříznivého oka hledí, a pak k tomu ještě naschvál starostlivě všechno zlehčují a nenavistí svou podkalí. Odtud přichází chybné ponětí, jaké má Evropa o největší říši na východu.

Nám ale, jakožto Slovanům nesluší přijímati mínění své o Rusku z takových kalných pramenů, pro nás má Rusko tím větší důležitost, a máme-li chybné a falešné smýšlení o něm, upadneme jistě také do mnohých chybných, nám samotným škodlivých kroků, neboť mylné smýšlení jest vždy zakladem mylného jednání. Dětinské jest představovati si skutečnost věcí tak, jak se nám líbí neb jak bychom si to přáli, nýbrž musíme si je představovati, jak skutečně jsou.

Především musime vždy děliti od sebe ruský národ od jeho vlády. Něco jiného jsou Rusové, naši slovanští bratří, národ veliký, dobromyslný, velmi schopný a čiperný, zachovalý ve staroslovanských dobrých obyčejích, národ s velikou budoucností, od kteréhožto se i my i všichni ostatní slabší kmenové slovanští pro budoucnost ještě mnohého dobrodiní nadíti můžeme: a něco jiného jest zase nynější ruská vláda, vláda to zcela dle cizích, nechvalitebných obyčejů chytře zosnovaná, jejížto nejhlavnější nástrojové jsou cizinci, beze všeho citu k národu ruskému. Velmi bludně a proti svému prospěchu bychom jednali, velmi bychom lezli do pasti od našich nepříznivců a závistníků chytře nastrojené, kdybychom tento rozdíl náležitě nečinili, kdybychom se dali skrze darebnost a chyby ruské nynější vlády popuditi též proti ruskému národu, kdybychom považovali absolutismus ruské vlády za vlastnost a za vinu ruského lidu, kdybychom proto, že car ruský všude v Evropě zkaziti hledí konstitučni a právní vlády, zanevřeli proti svým rodným bratřím ruského národu. Vlády pomíjejí, národy trvají: kolikero způsobů rozličných dobrých a špatných vlad dočkal se již každý nám povědomý národ? Kolikráte jsme jen my sami Čechové upadli z konstitučního svobodného zřízení zase do absolutismu, ze samostatnosti do poddanosti?

Kolikráte se u nás vláda změnila? Považme, že ku př. nynejší republikáni Francouzové ještě před 70 lety měli zrovna takovou, ba ještě mnohem špatnější vládu než jest nyní ruská! Mějme vždy slušně na mysli stálost a důležitost národů a pomíjejičnost jejich vlad! Nepřehlížejme nikdy onu velikou pravdu, že bylo zapotřebí kolik tisíců let, aby se utvořil a vzrostl ruský národ, že ale za jednu noc, za jednu hodinu může povstati a zase pominouti každá vláda.

Neupadejme ale z jedné chyby do druhé: umějíce náležitě oceniti trvanlivost a důležitost národu samého vedle pomíjejičnosti vlády jeho, nevěřme lehkovážně a zcela nesmyslně, jak mnozí dětinští radikalistové evropští věří a říkají, že snad již dnes nebo zítra pomine v Rusích absolutní vláda, že dnes nebo zítra vypukne revoluce proti caru a za ní bude buď konstituce aneb dokonce i republika, dětinskými zajisté jmenuji takové řeči o všeobecné nespokojenosti v Rusích, o všeobecné nenávisti proti caru, o ruského vojska konstitučními myšlénkami naplněných myslích atd. atd.. dětinské jmenuji takové smýšlení, poněvadž nejsouc přiměřeno okolnostem v Rusku, marnými nadějemi jiné národy naplňuje a snad k nerozvážlivostem a do neštěstí přivésti může.

Kdo takové veci mluví neb veří, ten buď nezná Rusko, aneb úmyslně jiné podvádí, drže se zásady jezovitské: účel zasvěcuje prostředky. Mohou se ovšem státi věci nepředvídané a proti nadání všelikého lidského rozumu, pokud však se dá soudit dle zkušenosti, pokud se dají předvídati budoucí věci politické: není ani pomyšlení, aby se v nějakém již brzkém čase mohl podařiti v Rusích nějaký znamenitý převrat ve zřízení zemském, aneb jinými slovy, aby se poštěstila revoluce proti caru a absolutismu.

Jediná strana jest v Rusích, která by schopna byla provésti nejakou užitečnou revoluci proti absolutismu carskému, strana totiž slovansko-pravoslavná. Jsou to praví ruští vlastencové, kteří se obyčejně, vyjmouc professory, vzdalují od veřejných úřadů, kteří se též vzdalují dvoru carského a Petrohradu, nazývajíce Petrohrad cizozemským odnárodnělým městem, jsou to mužové, mající opravdové ruské vzdělání, znající ruské dějíny, znající ruský národ, mužové, kteří přijaté z ciziny vzdělání již skutečně ztrávili a na prospěch Ruska obrátili, kdežto většina obyčejných ruských světáků jen povrchně jest potřena evropejštinou, brebtajíce cizími jazyky a přijavše cizí myšlénky i se vší záští a s opovržením proti všemu ruskému, jak to u cizinců obyčejno jest. Tato vlastenecká strana zná také dobře jiné slovanské národy a zřízení professur slovanských na ruských vysokých školách jest její dílo: a nejvřelejší touha této strany jest, aby se stalo Rusko časem svým podporovatelem a protektorem všech ostatních vanů proti jiným kmenům je utiskujícím. Spolu se drží tito vlastencové horlivě svého domácího pravoslavného (slovansko-řeckého) naboženství, umějíce dělati dobrý rozdíl mezi náboženstvím samotným a mezi pověrami od zištných aneb nevzdělaných kněží přitroušenými, kdežto obyčejně ostatní ruští světákové, vracejíce se z cizozemska, buď zhola nevěry aneb nemeckého protestantství se drži, které jest zcela protivné národnímu duchu ruskému. Tato strana, ačkoli jest posud jen velmi nepatrnou menšinou v Rusku, byla by přece schopna v krátkém čase platnou a pořádnou revoluci provésti, neboť předně mezi vyšším důstojnictvem vojenským má mnoho příznivců a za druhé by mohla při své upřímné lásce k ruskému lidu prohlášením osvobození mužíka (sedláka) z panské poddanosti velikou většinu lidu venkovského dostati na svou stranu, a také mezi kupci, stavem to v Rusích nejhárodnějším a nejvlastenečtějším by našla bohaté a upřímné spojence. Ale právě tato jediná strana, která by nějaké vyhlídky na šťastné povstání míti mohla, nechce sama k věci takové přistoupiti, a to z příčin velmi důležitých. Tito ruskoslovanští vlastencové vědí dobře, že celá Evropa, jmenovitě ale němečtí sousedé, Slovanům velmi nepříznivi jsou, hledíce se zveličovati na ujmu slovanských sousedů. Kdyby tedy v Rusích nyní vypukla revoluce a stala se nějaká veliká změna ve vládě, z čehož by nastati musela nevyhnutelně na čas anarchie (nepořádek), a tudy slabost vlády, ne-li dokonce odtržení velikých částí od ruského mocnářství: zajisté, že by této příležitosti použili nepřátelé slovanstva ke svému prospěohu a na ujmu Slovanů. Bude li však ještě nějaký čas způsob nynější vlády v Rusích (t. j. neobmezená samovláda), jisto jest, že taková silná vláda provede nejlépe jednotu všech i nově nabytých částí mocnářství ruského, že se zatím všechno pevně spojí co nerozdílný, ohromný celek, že se za ten čas ještě i materialně zdokonalí Rusko a nabude vlivu všude, aby pak již na dlouhou budoucnost pojištěno mu bylo první místo mezi národy tohoto světa. Ačkoli tedy rusko-slovanští vlastencové nejsou přívrženci absolutní vlády, drží ji přece (a jak myslím, s dobrými důvody) v nynějších okolnostech za dobrý nástroj ke zveličení a utužení ruského mocnářství. Svoboda politická se pak snadno dobude, a moc a vliv zůstanou nové svobodomyslné vlýdě co dědictví po bývalém absolutismu.

Rusové měli také skutečně to štěstí, že v dosti krátkém čase po sobě měli několik schopných, činných a energických mocnářů, jejichžto duchu děkovati mají nynější moc své říše, která by zajisté nebyla nyní první mocností evropskou, kdyby nebyli v krátkém čase po sobě nad ní panovalí Petr veliký, Kateřina II., Alexander i Mikuláš. Komu povědomo jest, jak nepatrné Rusko bylo před Petrem Velikým a co jest nyní za Mikuláše Pavloviče, tenť zajisté vida tak neslýchaný pokrok, vyznati musí že měli Rusové ze své absolutní vlády kromě zlých také velmi mnoho dobrých následků. Jenom na ten způsob bylo všechno to možné, když v jedněch rukou ležela celá moc ruského národa, a když podle jedné hlavy řídilo se jednání jeho.

Nesmí se vůbec mysliti, že jest ruská vláda tak nesmyslná a tak tatarská, jako se jeví v popisech, zvlášť německých cestovatelů a žurnalistů, nesmíme si také ruskou vládu představovati tak, jak nám ji malují Poláci, jejichžto barvy jsou jen pouhá žluč: naopak ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před r. 1848, proto že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu, a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvítati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody. Car není snad, jak by někdo myslil, od lidu nenáviděn, naopak musíme říci, že jest v celku velmi ctěn a milován, neboť car nevystupuje nikde u lidu jako utiskovatel, a prostý národ nevidí nikde se strany cara nějakou obtíž pro sebe, všechno zlé přičítá obyčejně jen úředníkům.

Abychom to, co by se snad mnohému podivné zdálo, lépe pochopili, zapotřebí bude rozličné stavy a části obyvatelů Ruska po sobě probrati. Dajiť se totiž pozorovati tyto nejpatrnější hlavní rozdíly v ruském oby vatelstvu: 1. Národové neruští, podrobení. 2. Ruské mužictvo, poddané rozličných pánů. 3. Carští mužíci, t. j. svobodníci. 4. Kupectvo. 5. Duchovenstvo. 6. Šlechta. 7. Cizozemci.

Co se předně jiných neruských národů dotýče, kteří v mocnářství ruském obývají, a kterých jest velmi mnoho rozmanitých druhů, ti ovšem nemají pražádnou příčinu ke spokojenosti s ruskou vládou. Jsouť oni jak v národním tak v politickém, tak náboženském ohledu poddaní a podrobení a všemožným způsobem se zrušťují. Počet jejich jest ale v porovnání k počtu Rusů velmi nepatrný, a skrze rozdrobení jejich co do původu kmenového i co do zeměpisného sídla nemohou býti nikdy Rusům nebezpeční, osud jejich neodvolatelný jest utonouti časem svým ve velikém moři ruského národa a při chytrých a energických prostředcích, kterých k tomu vláda ruská užívá, stane se poruštění jejich v krátkém čase.

Lid poddaný ruský (mužici), jenž jest nejčetnější stav, jest pravý nositel vsech břemen a otrok v pravém smyslu toho slova, který se za peníze může kupovati a prodávati. Právě tento lid ale skoro nikde nepřijde dohromady s vládou, a nemůže nikde cítiti obtíže od císaře, naopak vidí v císaři ještě ochrance svého proti pánům svým, proti šlechtě. Daně odvádí šlechta, a co nejobtížnějšího jest, služba ve vojsku, i to před očima lidu poddaného neuvaluje naň císař, nýbrž šlechta, poněvadž šlechtic ustanovuje ze svých poddaných ty, kteří do vojska odvedeni býti mají. Když se ale pováží, že Rusko posud jest v celku málo obydleno, a při tom země úrodná, že tedy i nejchudší člověk má živobytí materialně dobré (neznají ku př. ještě ani brambory co obyčejnou stravu, nýbrž záživnejších pokrmů užívají), a že dále člověk na nízkém stupni vzdělanosti jiných vyšších potřeb ani nezná, když dále povážíme, že v celku ruská šlechta nezachází tak krutě se svými poddanými jako ku př. zacházela polská, že ruské obce mají na jejich okolnosti velini dobré zřízení a samosprávu, a ačkoli jest moc vrchnosti dost neobmezená, přece již panuje jistá tradice, jisté starobylé obyčeje, proti kterým se ani vrchnost opírati nemůže: musíme uznati, že nemůže panovati v lidu tomto taková nespokojenost, jako by se snad mohlo mysliti. Ostatně mají tyto vesnické obce v Rusích ještě zřízení staroslovanské, patriarchální a téměř komunistické: totiž každý dorostlý mužský spoluúd obce dostane stejný kus země, a kdyby se počet údů (sousedů) zvětšil, stane se nové rozdělení země. Takovým způsobem má každý svou usedlost, která po jeho smrti zase obci připadne, a kdo se narodí, narodí se již také s usedlostí, kterou mu obec před dospělostí jeho odevzdá. Není zde místo, abychom obšíměji rozkládali toto zajisté jinde ve světě neobyčejné zřízení obecní v jeho podrobnostech a v dalším provedení: dosti na tom, když z toho řečeného každý pozoruje, že není v Rusích žádný tak nazvaný proletariát.

Carští mužíci, to jest obývající na statcích caru samému náležících, a dle počtu skoro třetina všech ostatních mužiků jsou nejstatnější část obyvatelstva. Poněvadž se v Rusích mezi osobními příjmy císařskými a mezi pokladnicí zemskou žádný rozdíl nečiní, nemají také i tito jen jedny daně, které jsou zároveň jejich povinnost vrchnosti i císaři. Tyto daně jsou jako vůbec daně ruské, velmi mirné a neobtěžují dokonce lid tento, který užívaje volného obecního zřízení, svobody obchodní a průmyslné, (v Rusích je svoboda průmyslu a každý může dle libosti své provozovati řemeslo a obchod jaké chce), a nemaje nad sebou žádnou vrchnost kromě obyčejných státních úřadů, obyčejně jest zámožný, přičinlivý, pracovitý a především velmi průmyslný. Nikde není pravá socialní theorie tak zdravě a užitečně do života uvedena, jako právě v Rusích a mnohý francouzský socialista, který vymýšlí podivné a nemotorné plány k provedení svého učení, mohl by se podívati do Rus, do země vlků a mrazů (jak on myslí), a uviděl by tam socialismus zdravý pod křídly ruského orla v nejpěknějším rozkvětu, socialismus, pro který jej ve francouzské republice do vězení uvrhli. -Uviděl by tam, jak celé vesnice vedle svého hospodářství dle komunistických zásad rozděleného, zase dle socialistických zásad provozují fabričně (obyčejně v zimě) některé řemeslo. Jedni kupují zásoby materialu, jiní dělají jedny částky, druzí jiné, ti tam zas jiné, až jest věc hotova, jiní je zase po světě na prodej roznášejí, a o užitek se všichni dle zásluh dělí. Socialista francouzský uviděl by, kterak artěle (tak se jmenují v Rusích tyto socialistické, průmyslové neb obchodní spolky) rozličných řemeslníků přejímají stavby, dělíce se společně o výdělek, kterak zas jiné artěle na celé léto se ke společné práci spojí, dohromady se po ten celý čas stravují a pak na zimu, rozdělivše se o výdělek, domů se navracují. Tak se uhybají špekulantům, aby jim do rukou nepadli a z polovice zdarma pracovati nemuseli. Socialista francouzský viděl by artěle ruských obchodnických mládenců, kteří majíce společnou pokladnici, sami ze sebe obchodníkům mládence k tomu, k čemu je potřebují, schopné dohazují, za jejich správnost a věrnost peněžitě stojí, kteří pak, když si svá léta odsloužili, od spolku pomoc dostávají, aby se mohli samostatně usaditi. Zkrátka nikde snad není viděti tolik praktičnosti ve spolčování, a spolu tolik svobody k tomu (vyjmouc ovšem politické spolky), jako právě v Rusích, a v žádné jiné zemi není rozumný socialismus tak v životě, jako právě tam. Právě ta svoboda a samostatnost obcí, která se v Rusích udržela, a ony živé zárodky moudrých a praktických socialních zřízení, prorokují Rusku velikou budoucnost v pozdějších letech.

Než, uchýlil jsem se od předmětu a musím doložiti, že kdo by si náležité vyobrazení o stavích v Rusku dělati chtěl, musí sobě tyto carské mužíky mysliti asi jako u nás usedlé sousedy a řemeslníky; a mužíky vrchnostenské zas jako u nás služebný, nádennický, žádnou usedlost nemající lid, jako asi nejchudší třídu vesnickou a městskou.^[1] A v takovém pádu jest ovšem osud tohoto lidu v Rusích dle mého mínění lepší než u nás: mužík musí sice též pro svého pána pracovati jako u nás čeledín neb nádenník, avšak více času mu zbyde pro sebe než u nás, pak ale má pojistnější živobytí, má svou usedlost, svůj vlastní domov a jest, když odbyde svoji práci pro pána, přece také sám svým pánem.

Skutečný měšťanský stav vlastně jsou jak již praveno carští mužíci, (svobodníci), oni totiž nemají kromě cara žádné vrchnosti nad sebou a jsou úplni pánové svého jmění a svého času, a provozují také vedle orby silně průmysl, jsou též dosti zámožní^[2]. Měšťanský stav podle jména jest v Rusích nový ještě a nevešel téměř ani pořádně do života, neboť dříve se v Rusích neznali jiné stavy, než mužík (nevolnik), kupec, kněz a dvoranín (šlechta). Teprva v novějších časech provedeny jsou strany císařských mužíků takové reformy, které z nich učinily stav prostřední, rovný nižšímu měšťanstvu, tak že nyní obyvatelé měst (tak nazvaní měštaniné) s těmito svobodníky a s kupci dohromady střední stav tvoří.

Kupcové ruští ještě posud jsou jako nějaký způsob kasty a jsou obyčejně velmi zámožní, neboť obchody jsou tam jistě velmi znamenité a výnosné. (Židé nesmějí se v Rusích zdržovati, vyjmouce země k bývalému království polskému náležející). Tito Rusové vyznamenávají se proti obyčejům v jinych zemích zvláště svým patriotismem a nesmírnou obětavostí pro všeobecné jak státní tak i církevní dobré.

Duchovenstvo jsouc naskrze ženaté, tvoří však též uzavřenou kastu, jest zcela podřízeno moci carské, neboť car jest spolu jako papež řecko-slovanské církve. Kromě toho v nejnovější době vláda naskrze to provádí, aby kněžstvo bylo placeno z důchodů statních, a ustanovila také slušné platy, kdežto dříve byla výživa kněžstva jen chatrná. Z toho se dá posouditi, jak dalece se kněžstvo drží a držeti musí cara, a není snad nikde jinde příkladu, aby absolutismus světské vlády tak chytře a s takovým prospěchem byl použil církve ke své podpoře, ke svému užitku jako v Rusích, a může se říci, sprostý člověk skutečně drží cara za plnomocníka Božího na zemi. - Ostatně až posud nestálo v Rusích kněžstvo na takovém stupni občanském jako ku př. u nás, nýbrž na mnohem nižším, a náleží i stran vzdělání i stran vážnosti jenom k nižším stavům, vyjmouc ovšem vyšší důstojenstva.

Šlechta má ovšem veliké přednosti, avšak jest proto snesitelnější, že není dědičnou^[3] ani žádnou uzavřenou kastou; šlechticem se stane každý, kdo jistého stupně buď v civilní nebo vojenské státní službě dojde a sice tak, že již každý oficír a každý student na vysokých školách jest šlechtic, tak že ovšem jest snadno šlechtictví dojíti. Může se tedy říci, že v Rusích šlechty v našem smyslu ani žádné není. Šlechta obsahuje v sobě spolu celou tak nazvanou intelligenci a dá se děliti na tři hlavni druhy, totiž úřednictvo civilní, vojenské důstojnictvo a paměštiky (majitelé panství).

Úřednictvo civilní bohužel! jest vlastně obyčejně pravá metla Faraonská a můžeme je nazvati skutečně největší bolestí ruské říše. Jsou to jedním slovem pijavice, a jméno činovník (úředník) má již v sobě u ostatního lidu jakýsi přízvuk, jako by řekl zloděj. Ne snad jako by nebylo i mnoho dobrých a svědomitých, ale ti jsou v mnohém ohledu přece jen výjimky. Majíť také civilní úředníci obyčejně velmi malé platy, někteří skoro jen několik zlatých až k neuvěření, a proto jsoujiž téměř na nepravé a nepoctivé výdělky odkázáni, a běda tomu, kdo má v úřadě co dělat, vlastně běda jeho kapse! Avšak i to neškodí vlastně caru a vládě v očích lidu: kdyby měli úředníci dostávat větší platy, musely by být také větší daně, a tak tedy lid nejsa stísněn daněmi říká: O což císař a vláda, ti jsou hodni, ale ti úředníci ti nás okrádají. Císař ovšem musí o tom vědět, že sobě jeho úředníci sami od lidu vydírat musí to, co se jim k živobytí nedostává, ale při tom dovolí sem tam ruská censura proti úředníkům hodně ostře psát^[4] a dost na tom jen když císař zůstane hezký, ať si pak proti úředníkům trochu lid pohubuje. - Že jest ostatně civilní úřednictvo císaři slepě oddáno, nepotřebujeme snad ani doložiti.

Důstojnictvo vojenské jest již zcela jiného druhu. Od důstojníků jiných vojsk liší se hlavně tím, že největší část ruských důstojníků jsou lidé samostatní, kteří majíce své vlastní statky, neslouží za mzdu, nýbrž jen několik let pro zkušenou a proto, abv si jistou hodnost vysloužili, načež obyčejně ze služby vystupují a na svých statcích co poměštíci žijí. Důstojnictvo ruské jest v celku nejvíce vážený stav v zemi a jest v celku vzdělané i svobodomyslné a způsobů vlídných, nedělíc se dle obyčeje v některých jiných zemích co zvlaštní kasta od ostatních spoluobčanů. Ostatně jest chovaní ruského důstojnictva ještě za časů války uherské u nás v dobré paměti, a nepotřebujeme tedy dále slov šířiti. Ačkoli subordinance vojenská jest velmi přísná, přece s vojskem zacházejí důstojníci ruští mnohem srdečněji, než kdekoli jinde, a může se zase naopak říci, že také od strany vojska jest veliká oddanost a srdečnost k oficírům. Ostatně se v Rusích nepozoruje nikde nějaká nenávist mezi vojskem a lidem: lid miluje a váží si vojáka a voják nepovažuje se za nic lepšího a vyššího než jsou jiní občané, a co zvláště jest výborná vlastnost vojska ruského, patriotismus, vědomí ruské a soucit pro čest a slávu svého národu. Mnozi evropští křiklounové ani o tom nevědí, kterak právě oni sami upevňují moc cara a jsou příčinou, že se uzavírá srdce každého Rusa a zatvrzuje proti celé ostatní Evropě. Neboť jest známo, že se ve všech evropských zemích a zvlášť u Němců ustavičně jen jak v knihách tak v novinách při každé příležitosti ruský národ tupí a zlehčuje: ruská vláda, které se veliká chytrost upříti nemůže, nechává tato zlehčování zase v ruských časopisech překládati a můžeme si pomyslit a vysvětlit, s jakou nenávistí a mrzutostí hledí pak Rus na ostatní Evropu, od které neslyší nikdy o sobě nic nez potupu, opovržení a zostuzování. Že tento cit Rusů proti Evropě car dovede ke svému prospěchu použiti, kdo by o tom pochyboval? „Za každý ten potupný článek rozboříme vám časem svým jedno město, a za každou potupnou knihu vezmeme vám jednu provincii!“ slyšel jsem po přečtení takových nadávek v hostinci se zapálenou myslí vykřiknouti jednoho ruského důstojníka.

Šlechta usedlá (poměštíci) jest velmi četná, neboť nejsou v Rusich majoráty obyčejné, a statky se dělí, a nejvetší část statků šlechtických pozůstává jen z jedné vsi. Každý úředník i úředniček hledí si nakoupiti za čas svého vezírství malý kapitálek, aby si mohl nějakou třeba sebe menší vesničku s několika poddanými koupiti a konec svého živobytí co ruský bárin (pán) na svém statku ztráviti. Že nemá tato šlechta žádnou příčinu býti nespokojena se svým osudem a že se jí nejlépe vede pod absolutní vládou, nepotřebujeme ovšem ani dokazovat. Přece však právě v ní jest jediná vydatná, ovšem jen tichá opposice proti absolutismu, a jisto jest, že zrovna od ní ve spojení s důstojhictvem vojenským časem svým vyjde proměna ruské vlády. Kdy tento čas nastane, nedá se ovšem napřed vypočítati, nemyslím však, že by to bylo dříve než za 30 až 50 let možná, leč by se nějaké neobyčejné věci přihodily. A kdyby se i dřiv nějaká taková proměna stala, nemyslím, že by mohla býti stálá, a pochybuji, že by také byla opravdu k prospěchu ruského národu.

Mýlil by se také velice ten, kdyby myslil, že cizinci v Rusích obývající, kterých jest velmi mnoho a ode všech evropských národů nejvíce Němců, zvláště přispívají k rozšíření tam svobodomyslného a proti-carského smýšlení. Naopak se musí vyznati, že největší část z nich jsou lidé velmi sprostého a výdělkářského smýšlení, kteří se před každou kopejkou, před každým grošem již od zdaleka klaní, a jen proto do Rus přišli, aby si kapsy brzy a hodně nahnati mohli. Od takových lidí ale ještě vyšlo ve světě málo liberálnosti. Cizinci tito jsou velmi často nejhorší nástroje absolutismu, tak ku př. jsou cizozemští důstojníci a generálové právě nejpodlejší a nejslužebnejší, což platí v rovné míře o úřednících atd.

Probravše tyto rozličné třídy ruského obecenstva mohli jsme se přesvědčiti, jak mnoho jest mezi nimi živlů revolučních a proticarských. Viděli jsme, že posud velmi málo.

Řekne ale někdo: před nedávným časem prozrazeno jest v Petrohradě spiknutí a což Poláci, také-li oni nemyslí na povstání proti caru? - Co se prvního týče ne-bude moci arci nikdo zameziti, aby několik starých a mladých dětí, slyšíce o revolucích v celém světě, již z pouhého opičáctví také nějakou doma míti nechtěli, umějíce sobě málo vypočítati a nestarajíce se ani tuze o to, jestli se podaří. Ostatně neupírám, že by se tak nazvaná palácová revoluce, skrze kterou též Mikuláš Pavlovič přišel na trůn místo Konstantina, každou chvíli podařiti mohla: nemluvím zde ale o revoluci, která by místo jednoho despoty druhého na trůn přivedla, nýbrž o revoluci proti despotismu.

Co se však Poláků týče, ti jsou nyní ruské vládě málo nebezpečni: začež mají Poláci co děkovat papežské kurii a jezovitům. Větší část těch zemí, které z pozůstalosti bývalého království polského připadli Rusům, jest obydlena od Rusínů, vyznavačů řecko-slovanského křesťanství. Ti byli za časů polské vlády od jezovitů a neapoštolských hierarchických biskupů všelikým i ukrutným a nepoctivým způsobem pod vládu římského papeže (k unii) přivedeni. Historie nám vypravuje strašlivé věci, kterých se dopustila polská vláda, ve své od jezovitů zakořenené papežsko-hierarchické proti-křesťanské zaslepenosti proti Rusínům a jejich víře. Nyní pod ruskou vládou jest ale zase jejich stará a jim velmi milá víra panující, a Rusíni považují tedy připadnutí své k Rusku za osvobození od polsko-jezovitského pronásledování. - Avšak i sedláci polští v tak nazvaném kongresovém t. j vlastním království nebudou se pozdvihovat proti Rusům ještě tak brzy: polská šlechta zacházela vždy z větší části velmi špatně se sedlákem, a toho uměl chytrý ruský despotismus ke svému prospěchu proti Polákům dobře použiti podporuje všemožně sedláka proti šlechtě, a získaje si tím tak důvěru toho lidu, že nyní praví: Wolem Moskala jak pana. (Raději mam Rusa než naši šlechtu). Proto si také Poláci v novějších časech ani netroufali v Rusku povstati.

Doufám ostatně, že nikdo čtoucí tento můj článek, nebude mi tak špatně rozumeti, aby myslil, že zastávám a chválim ruskou despotii. Učel můj zajisté byl jenom ten, abych ukázal, jak marné jsou naděje, jak špatně jsou vypočtěny plány těch, kteří již blízkou konstituci v Rusích prorokují, a na to se při krocích svých politických spoléhají. Vždy však jest při každém politickém jednání hlavní základ dobré znání okolností.

Nechci zde vyváděti žádné další politické následky z toho a žádná pravidla pro naše jednání, leč vyřknu jedno vyznání ale velmi důležité a sice vyjádření jednoho Jihoslovana: Jsem nepřítel a protivník vší despotie a budu až do poslední krůpěje potu hájiti konstituci: ale kdybych se despotie nikterak již uvarovati nemohl, jest mi ruská despotie nejmilejší.

Poznámky

---

1. Sluší totiž věděti, že mezi ruskými mužíky není již žádný rozdíl stavů, jako ku př. u nás bylo ve vsích ještě za časů poddanstva totiž sedláci, půl-, čtvrtláníci, domkáři, chalupníci, podruhové a konečně čeledínové. V Rusích jsou vrchnostenští mužíci jíž poslední stav a jsou si mezi sebou zcela rovní.
2. Když se některého takového svobodníka, carského mužíka, kteří se obvčejne v krojí od jiných nerozeznávají, zeptáš, jako jest v Rusích obyčej: „Čí jsi, jak se jmenuje tvůj pán?“ - odpoví s hrdým úsměvem: „Gospodina Románova“, (pana Románova, příjmění císařské rodiny ruské, jako u nás Habsburg), kterýmžto žertem dává hrdě s libostí na srozuměnou, že vrchnosti nemá a že svobodník jest.
3. Šlechtictví přejde jen z otce na syna, vnuk šlechtice, to jest třetí koleno musí sobě ale zase šlechtictví a právo z něho pocházející vysloužiti, čímž Petr V. chtěl přinutiti šlechtu (bojary staré) k službám
4. To co ku př. Gogol o úřednících ruských vydal, nebylo by se nikdy smělo v Rakousích tisknout.