Články ze Slovana/Pozorovatel politický (15)

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Duchovenstvo v konstituci	Pozorovatel politický	Vládní sklíčko

Údaje o textu
Titulek:	Pozorovatel politický
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

- My jsme snad nejpilnější čtenářové „Reichszeitungu“ v celém Rakousku. Proto také tak mnoho poučlivého vždycky vybíráme V čísle 187 čteme opět dopis z Paříže a v něm také následující slova: „V Bruselu se pozorovala dlouhá konference krále bavorského s knížetem Mettrnichem: Tento patriarcha evropské diplomatie, jenž jest ještě posud jejím nejskvělejším údem, se všech stran dopisy a návštěvami jest obsypán. - Škoda přece jenom těch časů, když ještě onen patriarcha žil mezi námi! - myslí si asi „Reichszeitug.“ Také my pravíme, škoda je těch časů! - neboť jsme tenkrát věděli, na čem jsme! A vždy jest lépe míti Mettrnicha a těšiti se až ho nebude - nežli nemíti ho a báti se ustavičně, že brzy zas přijde.

Opět prý byla porada v ministerstvě strany vyzdvižení obleženosti, a skončila se jako obyčejně tak, že p. Schmerling chtěl vyzdvižení a p. Bach obležení, a že p. Bach se svým náhledem zvítězil. - Zdá se nám toto úmyslné rozšiřování pověstí o brzkém vyzdvižení obležení, které se ve vládních listech dálo, býti jakousi zvláštní taktikou, aby jen každý pořád na ono vyzdvižení čekal, a všechno až na tuto dobu odkládal. Proto myslíme, že zapotřebí bude, jestli vláda až do polovice září obležení nevyzdvihne, tak se chovati, jako by již obležení nikdy vyzdviženo nebylo, to jest, zaříditi si politickou činnost s ohledem na obležení, což jest u nás tím snadnější, poněvadž jen v Praze obležení máme, v celé ostatní zemi však ústava úplně platí. Zapotřebí jest tedy decentralisovat naše snažení, nechat pány ministry oblehat Prahu jak se jim líbí, až do sytosti a ve venkovských našich městech započít novou politickou činnost. -

- Vládní noviny nám podávají zprávu, že prý hned po zřízení obcí místních se přikročí ke zřizování obcí vyššího druhu a jmenovitě obcí okresních. Návrh k tomu, který se k obecnímu řádu připojí, jest prý již pohotově. - Odevzdávali jsme se již tomu sladkému mínění, že dávno již zapomenuto jest na ty rozličné nekonečné řady representac, s kterými nás pod jménem Gaugemeinde, Bezirksgemeinde, Kreisgemeinde, Landesgemeinde, a snad také ještě Reichsgemeinde a Bundesgemeinde hned r. 1848 postrašili. Přiznáváme se, že si ani pomysliti nemůžeme možnost nějakého rozumného řízení říše při takovýchto nekonečných sněmech, sněmíkách a radách, které nebudou pro nic jiného na světě, než aby ustavičně vedly hádky o kompetenci. Či snad právě to jest ten účel vyšší, pro který zřízeny býti mají? To se týká celého kraje, řekne krajský sněmík; to se týká jen našeho okresu, řekne zas okresní sněmík; nic tak, jen naší obce se to týká a vám potom nic není, řekne zase obec. Zvláště ale krajští sněmíkové budou vždy jen v hádkách se sněmem zemským, krajští sněmíkové budou tahat všechno do svého oboru a zemský sněm nápodobně, nebo určiti napřed, co se jen jistého kraje a co se celé země týká, jest zhola nemožné. A tu jsme vlastně u pravé příčiny, pro kterou vymyšlené jsou tyto přepodivné a nekonečné sněmíky: zemské sněmy mají se jimi seslabit a roztrhat ve prospěch centralisace! A konstituční život vůbec má se jimi jako per absurdum do nemožnosti přivésti, aby již všechny omrzelo to ustavičné radění a sněmovaní. A skutečně kdyby se to všechno provedlo, pak musí všichni dospělí nechat všeho ostatního a jen ustavičně po radách, sněmích a sněmíkách chodit. Tu bude výbor obecní s radou, pak výbor Gauový(!), pak okresní sněmík, pak krajský, pak zemský, pak říšský, kde se tu nabéře sněmovníků, kde se tu dostane času! Věru nešťastná hodina, ve které mohla některému ministru rakouskému napadnout takova satyra na sněmování!

- Ve „Wandereru“ vídeňském čteme nyní „Prager Briefe“ - míchaninu to strakatou pravdy a nepravdy, skutečnosti a německé fantasie V jednom stojí: „Budoucí sněm říšský nám ukáže živý obraz rozmanitosti našich slovanských kmenů, a podá nám v ostrých rozdílech jejich uspokojující vědomí o nemožnosti panslavistického snažení!“ - Dobrý tedy a měkký polštář pro znepokojené svědomí! Dále se vypravuje v onom dopisu ne bez libosti, kterak Čechové a Poláci jsou vždy proti sobě, poněvadž Poláci jsou aristokratický a Čechové demokratický živel mezi Slovany. Samo sebou se rozumí, že se při této příležitosti Čechům musel nějaký sochůrek pod nohy hoditi, stojí tam tedy, „že se nám Čechům jedná o panování nad ostatními méně vzdělanými kmeny slovanskými, že se cítíme býti jejich učitelem, Čech za ně bojuje, Čech za ně mluví, intrikuje za ně, krvácí pro ně, - ale chce také býti jich mistrem, chce býti od nich ctěn a vážen - on je chce spojit a posilnit, jest pravým demokratickým živlem mezi nimi, který jim pomáhá, aby také sám pak mohl provésti své účele. Jeho (Čecha) přání jest, mocnářství tak foederačně zaříditi, aby se Slované všude odtrhli od Maďarů a Němců, což prý se nám ale nepovede, míní onen dopisovatel, neboť prý musí být hlavním pravidlem v Rakousích: „Nejsilnější spojení s právem pokud možná stejným!“ Aj, aj, pokud možná! Tu si vzpomínáme na onoho Skácela, presidenta německého demokratického spolku v Brně, jenž volal nadšeně: „Rovnoprávnost všech jazyků, s předností německého a s pevným středištěm ve Frankfurtu!“ Tedy již nyní jen pokud možná! Tu si zase vzpomíname na onen obraz malíře Düsseldorfského, jenž vypodobňuje onoho Rusa, který se byl chlubil před Němcem, že u nich jsou včely jako ovce veliké. Toť musí být ale nesmírné ouly! - pravil Němec. Nic větší než zde! - pravil Rus. Kterak ale může včela tak veliká prolézti tak malou dírou? - pravil Němec. Co, kterak může? Ona musí! (Der Bien muss!) - pravil Rus a vymalován jest vedle oule s velikým knutem vháněje ony veliké včely skrze malé dírky do oulu.

Toť ovšem vymyšleno na potupu Rusů, my přece ale držeti se chceme toho příkladu. My se neptáme, je li rovnoprávnost možná a pokud je možná: ona musí být, a kdyby to šlo ještě tíž, než těm včelám ruským do onoho oulu. „Der Bien muss!“ budeme tak dlouho křičet na náš Gleichberechtigung, až to půjde!

Dále pak čteme v onom dopisu, že pražské vysoké školy nikdy nemohou ze sebe setřít charakter německý, chtějí li zůstat stát na výši času (! jako by nikdo jiný v celém světě nebyl na výšce časů!) „Jest to prý požadavek pokračující kultury, aby Čechové nakrmeni na prsou německé vědy ostatní hluboko pod nimi stojící slovanské bratry k sobě na horu táhli (!!) a tak se stali prostředníky německé kultury i těch slovanských kmenů, kteří ještě slovanský typus čistý a neušlechtěný zachovali.“ Ne, dále nestačíme překládat, kdo si chce tuto chloubu vlastní celou přečíst, ať nahledne do „Wandereru“ od 6. srpna. Tu se musí věru říci: Počkej, až tě budou chválit jiní, a nechval se jen ustavičně sám! Ať si jest málo neb mnoho té kultury, kterou jsme od Němců získali, ale jisto jest, že přece dávno nestojí za všechno to vyčítání, a že by se nám byla musela od ustavičného vyčítání již dávno, jak se říká, zvednout! Na to se musí věru odpovědít kategoricky: Jestli my Čechové přece máme nějakou kulturu, nesmí se nikdy říci, že ji máme od Němců, nýbrž říci se musí, že ji máme navzdor Němců. Neboť pokud jen historie pamatuje, byli vždy Němci na odpor všelikému našemu vzdělání a jsou ještě až do té doby, oni nám překáželi ve všem a co jsme si posud získali, bylo proto trojnásobně těžko k dobývání. Musili jsme vždy jako židé u Jerusaléma jednou rukou stavěti a druhou se brániti proti těm, kteří bořili naši stavbu, nedadouce nám stavěti vlastní dům, nýbrž chtějíce, abychom zůstali jejich podruhové! - Z této strany se musí tyto věci považovat, jestli máme přece nějakou kulturu, nemáme za to nikomu co děkovat, než sami sobě. Či máme vám za to povděčni být, že jste nám nemohli přece při všem namáháni zabránit tu kulturu?

- Naše německé noviny od prvních až do posledních podávají nám nyní nejkrásnější poučení za příčinou Holštýnsko-Šlesvíka. Nyní je čtěte a učte se z nich národní patriotitmus, když mluví o „německých bratřích ve Šlesvíku“, ne však když nam davají ponaučení, kterak máme napřed pečovati o svobodu, pak o národnost. Nyní na všech pozorujeme, kterak sbírají příspěvky pro Šlesvičany, pozorujeme však zároveň, alespoň ve výkazech příspěvků v „Ost-Deutsche Post“. že každý dává ještě delší „Motto“ nežli příspěvek, v čem se opět jeví národní slabost německá, totiž více mluvení než jednání. Mezi přispívajícími pozorujeme mnoho slovanských jmen, nepochybně však to z rodin již dávno ve Vidni poněmčilých, ačkoli by to ani divu nebylo, kdyby mnozí Slované při své politické nedospělosti pomáhali a přispívali sami proti sobě. Někteří Maďarové ovšem z upomínky na starou nevydařenou allianci o rozdělení Rakouska, též přispívali, a to s maďarskými přípisy. „Ost-Deutsche Post“ velmi chlubně na vytknutém místě a velkými literanii přinaší zprávu, že prý maďarským důstojníkům, kteří do služby Holštýnské přijati nebyli, Dánové učinili návrh, aby do dánské služby šli, který návrh prý jim ale oni pod nohy nazpět vrhli. Ovšem, že bude toto místo jenom tropicky míněno, avšak jest dosti významné pro samobilost „Ost-Deutsche Postu.“

- Vojenský úřad v Praze vydal redaktorům tamějších novin nasledující rozkaz:

„Dle přÍpisu c. k. vojenského velitelství v Čechách od 6. srpna t r. čís. 99 lit. B. se již vícekráte pozorovalo, že některé zde v Praze vychazející časopisy dílem patisknuté, dílem původní články přinášejí, jež útoky proti náboženství, proti církvi a jejím orgánům obsahují. Poněvadž ale rozšiřováni tiskem takovýchto jenom na zlehčování církve směřujících, k podkopavání náboženství a mravnosti schopných článků za nevhodné se považuje, se redakce následkem noty c. k. zemsk. vojensk. velitelství co nejurčitěji pobádá, aby se po čas obležení varovala přijímati takovéto články, sic musí očekávati následky proklamace od 24. května 1849 a uvědomění redakcím dne 21. července t. r. učiněného. Obdržení tohoto poukázání nechť odpovědný pan redaktor vlastnoručně potvrdí.

V Praze, 10. srpna 1850. Weber.

Beztoho jest celému světu známá pobožnost každého vojáka, která již pod příslovím: „Svatý voják“ do všeobecného povědomí vešla. Proto se také nikdo diviti nebude tomuto novějšímu nařízení vojenských úřadů v Praze, a všichni liguiriáni budou ještě povděčni tomu, že se o ně neozbrojené bojovníky jakožto orgány církve tak horlivě ujali ozbrojení bojovníci, a že nyní již redaktorům Pražských časopisů dovoleno nebude, liguriánské missie a skrze ně i víru Kristovu podkopávati. Jediné, co se nám na tomto rozkazu nelíbí, jest špatně a jak myslíme nekatolicky volený terminus: podkopávati. Každý ví, aneb alespoň věděti má, že církev pravá na skále založena jest: že se však skála podkopávati nedá, tomu rozumí každý, třeba nebyl ani kameníkem. - Než vedle žertu zapotřebí jest i mnohem vážnější poznamenání k tomuto novému nařízení přiložiti. Co by tak asi byl řekl Ježíš Kristus tehdejšímu vojenskému komandantu římskému v Jerusalémě Pontiovi Pilátovi, kdyby se mu byl tento nabídnul, že mu asi kompagnii vojska svého k tomu dá, aby každého potlouci, neb uvězniti neb jinak násilně stíhati mohl, který by v učení jeho uvěřiti nechtěl? Odpovězte na to vy všelicí fariseové našeho století? - Podle všeho, co o Ježíši víme, byl by asi řekl: Milý Piláte! království mé není z tohoto světa. Učení mé mocnější jest, než tvoje legiony. Amen, pravím ti, že tvoje vojsko pomine, ale pravda učení mého bude trvati věčně. - Tak tedy pravda nikdy nepotřebuje násilí ke svému potvrzení a rozšíření, a kdo své učení jiným násilně vštípiti chce, sám o jeho pravdivosti špatné svědectví dává. Čili není Bůh mocnější než všichni vojenští komandanti? Špatnou důvěru máte v Boha a v jeho pravdy, bojíte-li se, ze by některý ubohý redaktor v stavu byl podkopati pravdy boží, špatnou důvěru máte v Boha, voláte-li jemu vojenské k pomoci komandanty, a nejšpatnější důvěru máte sami v sebe, netroufáte li si sami hájiti pravdy ty, kterých pěstování jediným má býti vaším úkolem! - Podivuhodný úvodní článek má čís. 192 „Österr. Reichszeitungu.“ Tušíme, že jsme již jednou řekli, že by vládě naší se velká křivda děla, kdybychom ji posuzovati chtěli z jejich novin. My málo kdy chváliti můžeme nynější vládu, ale za tak špatnou ji přece ani držeti nemůžeme, jaká by býti musela, kdyby smýšlela tak, jak často piší její noviny. V dotčeném článku totiž „Reichszeitung“ píše o vládě Sardinské, že prý jest protikatolická, že brojí proti církvi, ze vláda sardinská jest potlačovatelka a mučitelkyně církve. - Co všechno znamenají tyto řeči? V Sardinsku přijat jest nový zákon, že totiž kněží podrobeni jsou zákonům zemským tak jako všickni občané vůbec, zákon to, který i v Rakousích vždy platil! To jest veškeré protikatolictví, všechno to potlačování a mučení církve, kterého se dopustila vláda sardinská! „Reichszeitung“ velmi za zlé béře vládě sardinské, že do vězení dává biskupy: tak jako by rakouská vláda každého biskupa co svátost ctila. A jak je tomu dávno, co rakouská vláda dávala katolické biskupy uherské veřejně v novinách k šibenici odsuzovat, kteří ještě posud ve vězení jsou? A proč? protože tito uherští katol. biskupové se proti vládě rakouské toho samého přestupku, totiž odporu dopustili, kterého sardinští se dopustili proti své! Zdá se tedy přece, že tyto neobmezené úcty vlad světských k biskupům mají své hranice, totiž zdá se, jakoby vlády jen tak dlouho biskupy ctily, pokud jsou volnými nastroji jejich. Že však vlády obyčejně biskupy a církev, náboženství a hierarchii dohromady míchají, jak to právě zrovna potřebují, jest též trochu již známo, a brzy svět ještě zřetelnější důkazy toho nabude. Neboť se snad již brzy dočkáme těch časů, kdežto vystrčí reakce v celé Evropě nábožnou korouhev na čelo svého procesí, a vypůjčí si s nebe larvu, aby ukryla svou nehezkou pravou tvář. Pak se budou všichni přátelé svobody za neznabohy vyhlašovat - ale bude to tuším přece málo platno. -

- V Brně založili spolek pod jménem: Panenský ctnostní spolek. Což pak již jsou tak zlé časy, že každá panna pro sebe nedovede být ctnostná a že se jich vždy k tomu mnoho spojiti musí, aby mezi nimi byla nejaká ctnost?

- Do „Reichszeitungu“ píše jeden z Paříže: „Dne 10. srpna. Píše tento den, pohnut jsem myšlénkou, že tento proklatý den byl počátkem revoluce, která po 60 letech ještě konce svého nedosáhla“ - Kdybychom jen věděli také my ten proklatý den, který byl zase počátkem despotie! -

Že francouzská revoluce trvá již 60 let, to se často opakuje: ale zapomíná se přidati, jak mnoho z těchto 60 let pohltila reakce. Reakce Napoleonovská trvala od roku 1809 až do 1815(vlastnějiž dříve, to ale odpouštíme ještě) tedy 6 let, nastala brzy Burbonská reakce a ta trvala 12 let až do 1830, pak nastala 1832 reakce Orleanská pod Ludvíkem Filipem a ta trvala 16 let až do 1848; a nyní trvá již zase republikánská reakce skoro dvě leta, a tedy při mírném počtu z těchto 60 let 36 let pohltila reakce. Kolik set milionů ale celá Evropa na to vynaložiti musela, aby se ve Francouzích pravá svoboda udržeti nemohla, bylo by asi těžko vypočítati, protože ti, kteří je k tomu vynaložili, sotva nám to povědí.

- Ke všeobecnému podivení vypadly volby do městského výboru v hlavním měště Tyrolském, v Insbruku, zcela liberálně, to jest ultramontáni docela propadli. To asi bude lamento v lsraeli! to bude křiku o nevěře, o neznabozích, o kacířích a t. d.

- Proti výroku nižšího soudu apelloval jistý občan z Podolí na vrchní zemský soud moravský do Brna Na svou, v moravské řeči vyhotovenou apellaci dostal od zemsk. vrchn. soudu německý nález, kterýžto ale on nazpět poslal, aby mu takový vydán byl v řeci jeho moravské. Od tohoto však našeho soudu poslán jest ten samý německý nález zpět do Podolí s tím doložením, též německým, že ho přijmouti musí, a pakli by nechtěl, že mu má být na vrata přibit. Tolik jest slov tohoto svatosvatého zaručování národní rovnoprávnosti. V Brně 3. srpna 1850.