Články ze Slovana/Naše nynější postavení

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (4)	Naše nynější postavení	Pozorovatel politický (5)

Údaje o textu
Titulek:	Naše nynější postavení
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B V Kutné Hoře, dne 19. června. Již se tedy nad „Slovanem“ nebe kalí, a bouřka nemilosti ministerské, která ještě nedohučela po konfiskaci prvního svazku, valí se nyní ode všech končin rakouského mocnářství ve způsobu vojenských zákazů.

Sotva jsme podali zprávu o zapovězení „Slovana“ v Haliči, v Krakovsku a Bukovině, již opět čteme v Pražských úředních novinách lakonický rozkaz:

„Vidím se pohnuta časopis „Slovan“ pod redakcí Karla Havlíčka v Kutné Hoře vycházející pro hlavní město Prahu a okres obleženosti tímto zapovědíti.

Od c. k. městského a pevnostního komandanta.
V Praze, dne 13. června 1850.
Svob. pán von-Schutte, m. p."

Co nejdříve nepochybně uslyšíme též podobné rozkazy pro všechny končiny, které již nyní z absolutní vlády se těší, totiž pro Vídeň, pro Uhry, pro Vojvodovinu (ze vlašských korunních zemí nám beztoho „Slovana“, na kterého tam několik důstojníků předplaceno bylo, již nějaký čas úřad vojenský nazpět posílal) - a tak budeme brzy státi jako orubaný strom v šírém poli, co do nebe volající výkřikník rakouských ústavních svobod, a svědek o liberálnosti nynějšího ministerstva! Rozuměti totiž sluší, že všechny tyto zápovědi vždy dějí se hlavně působením pana Bacha, který se jen za vojenské úřady ukrývá: to jsme pozorovali při „Presse“, to při zákazu „Narodních Novin,“ to též musí každému padnouti hned do oka při „Slovanu“, když v nejrozlehlejších končinách říše rakouské v pěkné harmonii generálové komandují na „Slovana“ „marš!" Až do nynější doby čekal p. Bach, nebudeme-li přece činiti pokání, neuznáme-li přece snad konečně jeho veliké zásluhy o zachování konstitučních práv: a když jsme dokonce nic takového neukazovali na sobě - nebylo nám pomoci, musili jsme padnouti pod meč vojenských nekonstitučních ustanovení. Nám velmi mnoho záleží na tom, aby obecenstvo naše dobré ponětí mělo o panu ministru Bachovi, který umí tak liberálně mluviti a tak krásně psáti ve svých instrukcích, jenžto ale zcela jinak jedná, který se umí nechat představovat tak, jako by on sám byl ještě ta poslední hráz proti absolutismu, ježto ale jest právě nejschopnějším a nejpotřebnějším nástrojem k poznenáhlému obmezování všech konstitučních práv. Věru! mnoho se změnilo od té doby, co p. Dr Bach táhl na koni proti císařskému hradu ve Vídni až do nynějška, kdežto tentýž p. Bach co veliký vezír vládne vojensky nad větší polovicí nešťastného Rakouska. My ale jsme se od té doby nezměnili: jak jsme psali v „Národních Novinách“ hned na počátku r. 1848 v nejbujnějších dobách, tak jsme psali také i v obležení, a ještě nyní tak dlouho psáti hodláme, pokud by právo pěstní neučinilo konec našemu časopisu. My známe světější povínnosti na tomto světě než jest slepá poslušnost k několika ministrům, kteří v celku ještě ničím své schopnosti nedokázali, což v plné míře platí zvlášť o p. Bachovi, jakožto ministru vnitřních záležitosti, který co Vídeňák ani ponětí nemá o zemích a národech rakouských a teprva nyní z velikých chyb svých se počiná učiti tomu, co měl dávno vědět, chtěl-li svědomitě přijmout své nynější ministerstvo.

My jsme se již za ty dva roky tak zvaného konstitučního života v Rakousích dočkali té neobyčejnosti, že ti samí lidé, které jsme na počátku, když byla úplná svoboda a nevázanost musili napomínati k mírnosti, nyní pod křídly všemohoucí vlády nas za buřiče prohlašují; my jsme se již dočkali toho, že jsme v čas opravdivého nebezpečí pro Rakousko a pro dynastii byli považováni a také od vlády váženi co rozumní zastavatelé státu a svobody, co chránitelé Rakouska a to při té samé tendenci, pro kterou náa nyní, když nebezpečí není, pronásleduje vláda co přepjatce a nepřátele státu. Z této příčiny také nemůžeme upustiti dobrovolně od svých zásad, a mnohých z našich upřímných přátel, kteří nám něco podobného v těchto časích v dobrém mínění radili, připomínáme jen tolik, že by nám žádná mírnost, žádné slevení v požadavcícn nikterak nespomolilo. Nynější vládě nelíbí se způsob našeho psaní, jí se též nelíbí naše zásady, a kdybychom dnes polovičku svých zásad za oběť přinesli, domnívajíce si tím získati přízeň vlády, zas by nas hned zítra již s tou polovičkou, která se jim dnes líbila, přece jen považovali a vyhlašovali za buřiče a pronásledovali zrovna tak jako dříve.

Zde se jedná o něco zcela jiného, a jediný náš účel, který nyní ještě míti můžeme, jest, aby alespoň větší část poznala, kam se pomalu ale jistě směřuje.

Povstaneť proti mně nyní dost proroků, kteří vám budou hlásati tak, jako p. redaktor ., Praž. Novin," že já u vlády národu škodím přílišnou ostrostí svou. Těm odpovězte zkrátka: „Nerozumná a nespravedlivá jest vláda, která by pro chyby jednoho člověka mstila se nad celým národem. Kterak tedy vy, chvaličové vlády, můžete se o ní něčeho podobného domýšlet? Na to nebudou vám vědět co odpovídat.

Nastanou nyní ovšem časové zkoušení a trpkého zkoušení pro nás, jakých jsme se až posud nedočkali. Až do r. 1848 byla naše strana tak nazvaných vlastenců tak opovržena u vlády, že si nás nikdo nevšímal, poněvadž se nás nikdo nebál. My však pracovali jsme společně v tichosti a upřímně dále k povznešení národu českého, jak v politickém tak v národním ohledu. Nebylo mezi námi tenkráte zrádců, ani odpadlíků, ani zpronevěřilců, ne proto, že bychom byli bývali všichni stálí, věrní, pevně přesvědčení a ve svém mínění utužilí, ale proto, že nebylo ani žádného pokušení, protože tenkrát by ani nikdo byl za odpadnutí a za zrádu svou nic nedostal. Nyní se časy změnily: v r. 1848 okázala naše strana takovou sílu, takový vliv na národ český a na jiné slovanské, že musili sami nepřátelé uznati důležitost naši. Což tedy divu, že se počali všemožne pokoušeti o to, aby naši stranu roztrhli a zničili, což divu, že se počali ohlížeti po slabších osobách, jež by mohli všelikými lákavými výhodami přivésti na svou stranu a užívati jích za nástroj k našemu rozdvojení a zničení. Že se takové osoby našly, a že se jich ještě více, bohužel! najde, o tom se brzy přesvědčíme. To však jest věc velmi smutná, ale v celém světě obyčejná, která nesmí nikterak slabiti naše naděje a ujímati nám důvěry ke konečnému vítězství. Předně můžeme doufati, že mužů skutečně k ne-čemu řádnému schopných nám přece neubude, ponevadž takový nezadá lehce přesvědčení pro pecen: a mé mínění jest, že kdyby jen vždy z desíti jeden stále a pevně vytrval, přece tento jeden úplně tolik platiti bude, co dříve deset, protože platnost jeho leží v zásadách a pravdách, které zastává, než v osobě jeho. Osoby se mění, osoby pomíjí, osoby klesají - ale pravda trvá věčně. Nebojme se těch, kteří, jak písmo praví, jen tělo zabíjí, duši však zabíti nemohou.

Časy jsou nyní nepříznivé, zamezeno jest nám spojení jakožto celé straně a společné pokračování vedle jednoho dle vůle většiny ustanoveného plánu. Jsme rozptýleni a jenom společné a stejné, srdečné tušení váže nás dohromady, jest tedy naše povínnost, aby každý sám ve svém oboru a podle sil svých vsemožně působil tak k prospěchu národu, jak to dle svého svědomí za dobré uznává. Dle této zásady budu se od nynějška spravovati také já jakožto redaktor „Slovana“ a nebudiž tedy považován „Slovan“, co orgán nekteré strany, nýbrž pouze co časopis vedený podle mého osobního přesvědčení, za které beru jenom já sám odpovědnost před svým svědomím, před národem a zákonem a musí-li to býti i před násílím.