Články ze Slovana/Místo úvodu

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Předmluva vydavatele	Místo úvodu	Naše zemská ústava

Údaje o textu
Titulek:	Místo úvodu
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

(H. B.) Znamenitý muž národa anglického pravil: „Raději žádný sněm než žádnou svobodu tisku; raději oželím odpovědnost ministrů Habeas-Corpus-actu, povolování daní, nežli svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět si získajíl“

Pravdivost jeho slov, skutkem osvědčená v dějinách novějších století, zakládá se hlavně na tom, že bez osvěty a probuzenosti duševní není národ schopen uhájiti svobodu svou a právní zákonitou vládu proti libovolnosti zpanštělých samozištniků, kteři vždy o to usilují, brzy chytře a pokrytsky, brzy zas násilně, aby zneužívati mohli statků a osob spolutvorův svých, od Boha rovně oprávněných.

Nemohla by zajisté malá hrstka vládychtivých utiskovati ku svému prospěchu celý národ, kdyby tento, jsa náležitě vzdělán, rozuměl všem svým záležitostem a svou vůli náležitě projeviti a provésti uměl. Úkolem svobody tisku jest tedy povýšiti poznenáhla celý národ, neb alespoň největší část jeho k takovému vzdělání, a jen tenkrát můžeme sobě dělati naději na opravdivou a jistou svobodu. Třeba se i národu podařilo náhodou skrze revoluci svrhnouti se šije své jařmo absolutní vlády, jestli zároveň není větší část jeho vzdělaná, v brzkém času zase jiní pod jinými záminkami dovedou se zmocniti libovolné a protizákonní vlády nad národem, jako toho právě za našich časů leckde přiklady vidíme.

Není zde k tomu místo a také ani úmysl, dokazovati důležitost svobody tisku pro svobodu občanskou - zdá se mi, že již příliš přesvědčen jest svět o této pravdě.

Také náš národ uvítal roku 1848 novou tuto svobodu se srdečným nadšením a zakusil jistě, byť i na krátce, její ovoce, a aby i dále a ještě s větším prospěchem radovati se mohl z této výhody, o to budiž hlavně péče všech, kterým souzeno jest, jakožto průvodčím, vést národ na obtížných cestách ke stálé občanské rovnoprávnosti a svobodě.

Od té doby, co Praha, hlavní to ohnisko vyššího života našeho národu, pravé srdce, z kterého proudí již po tolik věků oživující žíly do veškerých našich krajin, od té doby, co Praha skrze obležení zbavena jest (bohužel již nyní celý rok!) vedle jiných ústavních práv také svobody tisku, ztratili jsme téměř celou svobodu tisku pro záležitosti občanské. Ačkoli kromě Prahy a několika pevnosti v celé ostatní naší vlasti v úplné míře platí ústava a v ní pojištěné právo svobodného tisku, nepoužil nikdo za ten celý čas tohoto práva k vydáváni liberálního, záležitosti českého národa bezohledně zastávajicího politického časopisu. Zajisté ne velmi chvalitebná to pro nás událost, svědčící o malé posud probuzenosti našeho veřejného občanského života! Pohledněm vůkol sebe! Malá naše sousední saská země, počítající milion obyvatelstva, čítá svých asi 200 politických časopisů a není tam téměř ani jednoho dosti nepatrného městečka, které by nemělo svůj politický časopis^[1] a následek toho byl ten, že s Prahou klesl národ dobrovolně do obležení.

V Praze zatím, kdežto i tak počet našich politických časopisů skrze nový, velmi přísný zákon o tisku a ustanovené v něm na naše okolnosti příliš velké kauce až k nedůstatku se zmenšil, zápasily liberálnější časopisy všelijak s vojenskými úřady: jaký při tom byl osud mých „Národních Novin“ jest sice ve hlavních ohledech každému povědomo, zevrubněji bych ale mohl jen já a vojenský soud na Hradčanech o tom zápasu liberální žurnalistiky s vojenskou subordonnancí dlouhé kroniky vypravovati. Snažil jsem se ovšem zůstati vždy věren zásadám, o kterých jsem přesvědčen, že by mohly nejen národu našemu, nýbrž i vládě prospívati - misto důvodů ale odpovědělo se mi zákazem „Národních Novin,“ a zanechávám každému na rozsouzenou, jestli tento zákaz uškodil vice zásadám naší strany, anebo vládě.

Podle celého až dosavadního jednání naší nynější vlády s opposičními novinami zdá se mi, že tato vláda rozumí svobodě tisku jen tak, aby všechny noviny jenom smýšlely a psaly, jak se vládě líbí, neboť považuje již každého za zlomyslného buřiče, který jiné zásady zastupuje než ona. Svoboda tisku jest ale jen právě k tomu, aby se mohlo projeviti smýšlení vládě odporné, neboť jenom tak možno jest, aby konečně rozličným bádáním a posuzováním užitečná národu pravda na jevo přišla a do života se obrátila. Vláda pronásledulíci a utlačující opposiční noviny sama rozbíjí (abych vhodného podobenství užil) neklamné zrcadlo, ve kterém by viděti mohla pravé vady své, neboť v těch obrazích, které jí služebné její a vždy přisvědčujíci noviny malují, nevidí nikdy pravou podobu svou, nýbrž jen klamný ideal příznivé a uplacené fantasie. Neznati ale své vady, jest slabost škodící každému a nejvíce vládám.

Již tomu nyní jest přes tři měsíce, co umlknul hlas „Národních Novin,“ a že teprva nyní opět pokračuji ve své časopisní činnosti, není vina moje, nýbrž těžkých okolností, pro které mi až do této doby nebylo možná. Nechci zde tyto okolnosti vypisovati a kresliti obecenstvu žalostný obraz našich slabých, jen zdánlivě pravdivých konstitučních práv, nechci též vládě strannost vytýkati, že jen právě proti našim novinám užila všechnu moc výmineční, nechajíc noviny německé strany ku př. „Ost-Deutsche-Post,“ „Deutsche Zeitung aus Böhmen" pokojně vycházeti. Zastřeme raději rouškou zapomenutí truchlivou minulost, a pokusme se věřiti přece na lepší budoucnost!

Že nepokračuji ve vydávání „Národ. Novin,“ nýbrž zcela nový časopis v jiné také formě vydávám, toho jest jedna příčina: nepříhodnost každého místa kromě Prahy pro veliké, denně vycházející noviny, skrze špatné spojení poštovní, a druhá příčina přání moje, aby nový můj časopis také do Prahy přístup měl. „Národní Noviny“ zapověděl vojenský úřad v Praze vydávati, již tedy pro pouhou důslednost musil by jim snad v Praze přístup zapovědít, kdyby někde jinde zas vycházely, třeba i jejich obsah nebyl veřejnému pořádku v Praze nebezpečný. Nový ale časopis, o kterém se ani napřed věděti nemůže, jakým způsobem bude veden, může zajisté vojenský úřad i do obležené Prahy připouštěti, tak jako tam až posud připouštěl mnohé jiné časopisy, vycházející v místech, ve kterých ústavní svoboda tisku panuje. Neníť zajisté úmysl můj přepjatě nějak a bouřlivě sobě počinati v tomto novém časopise: nejsem ale také třtina, klátící se podle větru a mohu se sice s ohledem na těžké okolnosti v odporu svém všemožně umírniti, žádná moc mne ale nepřinutí chváliti to, co jest dle přesvědčení mého národu našemu škodlivé a nebezpečné.

Jestli tedy skutečně vláda úmysl má, časem svým nechati do opravdivého života nastoupiti ty svobody a ta práva, kterých až posud máme mnoho jen na papíře a jestli jmenovitě upřímně chce zachovati svobodu tisku: pak ovšem nevidím žádných příčin k tomu, aby „Slovanu“ zamezen býti musil přístup do Prahy, třeba on vycházel na místě, vojenským výminečným zákonům nepodřízeném a radujícím se z té právní svobody tisku, kterou nám nový, prozatímní zákon o tisku ponechal. Budiž tato doba od vlády považována za přechod k tomu bohdá! nedalekému času, ve kterém i v Praze opět začnou platit konstituční zákony a s nimi svoboda tisku. Že já a celá ta strana, ku které náležím, nesmýšlí tak jako nynější vláda, toť jest ovšem věc každému dobře povědomá: jestli se ale vláda nechce držeti za neomylnou, a jestli vůbec myslí, že přece by jednou přijíti měl čas, ve kterém slovo „zodpovědný“ ministr nebude pouhým nic neznačícím titulem, nýbrž prosaickou pravdou, která znamená zodpovídati se ze svých rad a skutků sněmům a národům na nich zastoupeným, jestli naše nynější vláda opravdu chce říditi země tak, jak by si toho většina národů přála, pak ovšem musí vláda trpěti, ba ještě ráda býti tomu, když z opposičních novin může poznati hlasy těch, kteří s ní nejsou spokojeni a na chyby její bez onledu poukazují. Zapovídati ale opposiční noviny aneb všelijakým jiným způsobem utlačovati, není za našich časů žádná státnická moudrost, proto že se tím přece smýšlení lidu nepředělá a že tím vláda jen patrně svou slabost a bázeň objevuje. Známť já mnohem lepší prostředek proti opposičním novinám, který mohu každé vládě jakožto neklamné arcanum zjeviti a sice následující. Buďto jest to, co opposiční noviny praví, národu škodlivé a lživé, nebo užitečné a pravdivé. Jestli to škodlivé a lživé jest, ejhle! slavná vládo, nezakazuj opposiční noviny, nýbrž dokaž hezky srozumitelně ve svých novinách národu tuto škodlivost a lživost opposičních novin, a jistě se jich nikdo držeti nebude; jestli ale to, co opposiční noviny praví, užitečné a pravdivé jest, tuť je opět nemáte zapovídat, nýbrž přidržeti se této užitečnosti a pravdivosti.

Vy zapovídáte opposiční noviny, ponevadž prý vám kazí důvěru národa: kdybyste ale měli zapovědít všechno to, co vám kazí důvěru národa, tuť byste musili zapovědít velmi mnoho, snad také leckterý ze svých vlastních zákonů, přede vším ale své papírové peníze, ty opposiční noviny, jejichžto redaktorem a odpovědným vydavatelem jest pan ministr Kraus. Tyto papirové šestáky, desetníky, čtvrtky, půlky, jednotky a dvojky, to jsou ty nejkřiklavější opposiční noviny, ty vám úhlavně kazí důvěru národa: každý ten papírový šesták a desetník, každá ta čtvrtka a půlka volá pronikavým hlasem: nedůvěra, nedůvěra!

V tom se nyní již skoro všichni hlasové srovnávají, že stav našich veřejných záležitostí nemůže zůstati takový, jaký jest nyní. „Tak to zůstati nemůže!“ jest nyní skoro již přísloví v rozličných zemích rakouských a jestli vláda dokonce žádného ohledu nechce vzíti na tento hlas, jestli jen to považuje za pravé veřejné mínění, co jí mluví několik zištných, každého, kdo právě má moc v rukou chválícich pochlebníků, pak ovšem se musí srdce každého pravého vlastimila jen děsiti následků takové zaslepenosti. Dejme tomu, že nyní skutečně vláda naše hmotnou mocí na uzdě držeti může všechny nespokojence: má ale vláda naše moc, aby zabránila v jiných cizích zemích převraty politické, které pak nevyhnutelně zasáhnouti musí také k nám a uvrhnouti nás zase po druhé v ten samý aneb snad ještě horší nepořádek, jako byl v roce 1848?

Přání všech rozumných občanů musí býti to, abychom se již dočkati nemusili po druhé podobnych zmatků a nepokojů jako v r. 1848, nýbrž aby se již nyní pokojně a podle práva a zákonů vyvinoval dále náš veřejný život, aby se poznenáhla podle zásad rozumových zdokonalovaly naše zákony a naše zřízení. K tomu ale především zapotřebí jest veřejné jistoty právní, té jistoty, že ve veřejném státním životě nepanuje nikde libovůle, že se zákonů musí držeti tak dobře vláda sama jako každý jednotlivec, ne ale aby se občané obávati musili, že to, co dneska jest všeobecně platící zákon, zítra podle pouhého uznání jednoho člověka neb několika lidí se změní.

Přičiňovati se dle sil svých k tomu, abychom konečně došli k takovému stavu veřejné právní bezpečnosti, bylo vždy hlavním mým účelem a jest jim také při vydávání tohoto časopisu. Chci se za těchto časů, kdežto velmi mnohých již obávání se zmocnilo, že hodlá vláda naše poznenáhla jednu nasi svobodu po druhé ztenčiti a přiblížiti se zase k starému absolutnímu řízení a bezpráví, chci, pravím, za těchto smutných časů podati důkaz, máme-li ještě opravdu svobodu tisku. Až posud nebyl náš zákon o tisku skoro nikde ve skutečné platnosti: tam, kde se vydávaly nějaké vládě nepříjemné noviny, zavedlo se všude obležení s vyzdvižením svobody tisku. Vímť ovšem napřed, že hlasy Slovanů, skoupě a odčímsky odbytých Slovanů, které se v mém časopise opět ozývati budou, sotva budou příjemné vládě, vímť ovšem také, že nemám moc protiviti se, kdyby i nyní vláda, vyhnouc se zákonu o tisku, jiným násilným a libovolným způsobem chtěla zameziti vycházení mého časopisu: spokojil bych se ale v tomto pádu alespoň tím vědomím, že jsem přispěl k tomu, aby národ s jistotou věděl, co má od vlády očekávati a jak vysoce sliby ceniti.

A říká se, že jest hrstka jistoty lepší, než pytel naděje, a i taková jistota má svou cenu, zvlaště za našich časů.

Poznámky

---

1. Že oba časopisy v Brně vycházející za samostatné se považovati nemohou, ví každý, komu jsou známy okolnosti těchto časopisů.