Články z Národních novin/Po rozpuštění říšského sněmu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Po rozpuštění říšského sněmu
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. 18. března 1849.)

Jsou okolnosti v životě. kdežto žádá opatrnost mlčeti a nepovědíti celou pravdu na jednou; jsou však i doby takové, kde svědomí zavazuje každého poctivého člověka úplnou pravdu říci a nesmlčeti své mínění, a byť i meč katanův nad hlavou byl napřažený. Tato doba nastala nyní. Víme napřed, že nynější ministerstvo svobodu tisku co nejdříve pronásledovati počne, a třeba v oktrojované konstituci stálo, že se censura nesmí zavésti, přece ví každý, že jest možná, jinými způsoby ještě mnohem více svobodu tisku utlačiti, než skrze censuru. Že se nynější ministerstvo těchto prostředků uchopí, vysvítá z jeho jiných násilnických bezprávních kroků. My však připraveni jsme až do posledka o svobodu pracovati, pokud síly naše stačí. Z oktrojované ústavy vyrozumíváme, že budoucí sněm má býti teprva v r. 1850 povolán: celý nynější rok bude tedy ministerstvo neobmezeně vládnout, neobmezeně pravíme proto, že ten, kdo dovedl říšský sněm na vzdor dvojnásobnému slovu vojskem rozehnati, dovede také jinak svou vůli provésti bez ohledu na zákon.

Tento rok tedy bude neobyčejný, rozhodný: poctiví přátelé svobody a národa shromáždějí se okolo praporu svatého a budou zastávati právo a spravedlnost, nebude možná dvěma pánům sloužiti najednou, každý se musí prohlásiti zřetelně pro tu neb onu stranu. Doufáme, že každý ví, na které straně my odjakživa stojíme a státi budeme. Bůh ví a celý český národ může nám dosvědčiti, že jsme až posud beze všech přepjatostí vždy šetřili, pokud možná bylo, mírnosti, že jsme nikdy zlomyslně a ze sobeckých ohledů nekladli vládě zbytečné překážky do cesty; naše opposice byla poctivá, a nikdy jsme bez důstatečné příčiny nevystupovali proti vládě. Uznávajíce obtíže nynějšího času, pracovali jsme vždy k tomu, aby se zapletené záležitosti naší vlasti po dobrém přivedly k žádoucímu požehnanému konci.

Události posledních těchto dnů zachvátily nás jako hromem. Avšak jsme naschvál nechali první dny rozčilenosti ducha projíti, a nedadouce se v tak důležité věci zachvátiti pouhým citem, čekali jsme, až se mysl usadí, až opět chladný rozum opanuje úplne pobouřené city zármutku a zlosti. Nyní tedy beze vší přepjatosti, bez všelikých ohledů klademe zde úsudek svůj o těchto nešťastných událostech, v té naději, že vyslovujíce jenom mínění největší části našeho národa, najdeme též jednoho ohlasu v srdcích jeho. Hotovi jsme ostatně, každé slovo před soudem spravedlivým zodpovídati.

Neodpovědnost císařova jest první pravidlo každé konstituční ústavy, a kdyby ani nebylo, věděl by beztoho každý, že nynejšímu mladému císaři ani nelze připisovati nějakou vinu v těchto událostech. Ministerstvo tedy nese na sobě celou vinu všeho rozehnání sněmu, vydání oktrojované konstituce a všech následků tohoto. Ministerstvo odpovídá za všechno, co se děje ve jménu císařovu; musíme tedy především věc považovati tak, jako by ministerstvo samo ze své vůle vnucovalo národům novou konstituci. S ministerstvem tedy sluší upřímné slovo o tom promluviti. Především leží na tomto ministerstvu nezrušitelná vina, že uvedlo u celého národa v lehkost císařské slovo, císařský slib, a že podťalo důvěru národů ke koruně. Dobrý císař Ferdinand, složiv dobrovolně neobmezenou vládu dal národům ze své dobré vůle v loni oktrojovanou konstituci. Poněvadž národové neuznali tuto konstituci po nešťastných událostech vídeňských, kterých vinu patrně nesou jen Vídeňané, ne pak národy, držel císař Ferdinand přece své slovo, ačkoliv by tenkrát byla nejlepší záminka, sněm rozpustiti, a přeložil sněm konstitující do Kroměříže. Nový císař potvrdil sliby dané od svého předchůdce. Ví-li pak ministerstvo, co to jest rušiti císařský slib, zlehčovati císařské slovo, zahubiti navždy důvěru?!

A z jakých příčin se odvážilo ministerstvo k takovému kroku ? Udává jich sice několik, ale nepodstatných, pravou a jedinou příčinou rozpuštění sněmu a k oktrojování ústavy zamlčelo ministerstvo. Musíme ji tedy my světu oznámiti.

Ministerstvo udává příčinu, že sněm pomalu pracuje, že ta v Kroměříži vypracovaná ústava neplatí též pro ostatní země, že tady jednota mocnářství nebude docílena.

Tato druhá příčina jest zajisté směšná: což to nevědělo ministerstvo hned z počátku? To jest zrovna tak, jako kdyby si někdo z mrzutosti, že jest malý, ještě naschvál hlavu srazil! Nemohlo ministerstvo, když jiné pomoci nebylo, ku spojení celého mocnářství aspoň tu konstituci, kterou by Kroměřížský sněm vypracoval, pro Uhry a Vlachy oktrojovati? Beztoho by byl jistě sněm Kroměřížský dříve s konstitucí hotov býval, než se skončí válka v Uhřích a ve Vlaších.

Proč ale si ministerstvo s rozpuštěním sněmu a oktrojováním právě nyní tak pospíšilo, když byl již návrh konstituce od sněmu vypracován a když největší naděje byla, že se tento návrh co nejrychleji přijme, když ministerstvu povědomo bylo. že se v tomto návrhu všechny země a národy dobrovolně sjednotili,16 že tedy ve všech zemích příznivě přijat bude? - Tu vězí ta pravá příčina; ministerstvo se leklo tohoto liberálního návrhu a uznalo za dobré, honem rychle násilím překaziti jeho vyvedení.

Tak alespoň my této věci rozumíme, a myslíme, že veliká část národů bude s námi stejného smýšlení. My považujeme tento krok ministerstva jakožto ránu, kterou šlechtická strana zasadila straně národní.

A jak si nyní ministerské noviny vychvalují skutek ministerstva! Jak si dávají psát odevšud zprávy, s jakou radostí a spokojeností byla oktrojovaná konstituce přijata. Ve Vídni, v Holomouci a všude, kde mají ministerské noviny dopisovatele, všude prý bylo jásání národu! Podivná věc! V Praze, kdežto jsme přítomni, nebyla než nespokojenost a kdo se radoval, ten by se byl zajisté radoval ještě více, kdyby byla celá konstituce zrušena bývala. A v Holomouci očití svědkové viděli, že jen vojsko v divadle jásalo, lid se choval tiše a myslil si mnohem více, než směl projeviti. A Vídeň? Ta část Vídně, která by za egyptské hrnce staro-aristokratických výdělků a užitků prodala svobodu i čest, ta část Vídně, která ztučněla ze starého absolutistického hýření, ta část Vídně, která požírala tuk a šťávu celého utištěného mocnářství, ta část Vídně se jístě radovala. Ale když ona se raduje, kvílí národové rakouští, a až se budou národové rakouští zase radovati, bude tato část Vídně kvílet! Tolik tedy o tom radování z oktrojované konstituce a z rozehnání sněmu: my ale víme ještě jiné lidi, kteří se z tohoto skutku našeho ministerstva jistě srdečně radovali: jest to Košut, jsou to Vlachové, jsou to republikáni a zvláště němečtí republikáni. Těm zajisté nemohlo ministerstvo lepší radosti způsobiti. O židech, kteří dosáhli úplnou emancipaci skrze tuto oktrojovanou konstituci, nevíme ještě, radují-li se! myslíme však, že ani těmto praktickým lidem nebude ten způsob, na jaký dosáhli emancipace, tuze milý a vítaný.

Ať nešálí ministerstvo a ta strana, která drží s ministerstvem, mladé srdce císařovo, že se rakouští národové radovali; žádný liberální rakouský občan se neradoval!

Ten způsob, jakým rozehnán byl sněm náš konstituJící, nemohou nikdy zapomenout národové rakouští. Tato zbytečná neurvalost, toto nepotřebné opovržení a potupení sněmu, patrná to jen pomsta ministerská za malou důvěru, kterou k ministerstvu sněm choval, ty budou ve všech zemích špatné svědectví o ministerstvu vydávati; jakož i ono nedočkavé, biřické lapání nekolika poslanců, hned v tom okamžení, kde jejich mandáty násilně přestaly, svědčí velmi jasně o policejní malichernosti téhož ministerstva! A nenahlížíme věru, proč v této věci ministerstvo tak starostlivě na konstituční formy hledělo, proč nedalo tyto obviněné poslance i dříve bez povolení sněmu schytati; o trochu násilí míň neb více, nedělá již rozdíl, a kdo si toho všimne, má-li mouřenín někde pod paží bílý puntík!?

A jsou-li všichni rakouští národové hrubě uraženi touto potupou svých vyvolerých důvěrníků, ccž díme o národu českém? Tomu ministerstvo dalo zrovna ránu do obličeje, a takovou věc nezapomene nikdy čestný člověk, tím méně čestný národ! Zásluhy českých poslanců o Rakousko zná celý svět, a nikdo je nesmí upírati: a za ty bylo odměnou ono ministerské kopnutí? (jinak nemůžeme nazvati to, jak se se sněmem nakládalo)

Zdejší německé ministerské noviny počaly zprávu o rozehnání sněmu s těmito dvěma památnými slovy: „Finis Poloniae“; my souhlasíme jen se slovem finis, strany druhého slova neví se ještě, jaké by mělo býti místo „Poloniae“ postaveno; čas ale to ukáže.