Články z Národních novin/O zákazu „Národních Novin“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: O zákazu „Národních Novin“
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

V Praze dne 28. června 1849. (N. N.) Nepochybujeme, že by snad leckdo z přátel našich a politických spojenců velmi rád zvěděl něco bližšího o vyjednávání strany opětného vydávání „Národních Novin“. Musíme vyznati, že by také bylo velmi zajímavé, kdyby se uveřejnil do podrobnosti denník redaktora za tyto dvě neděle se vším, co se mluvilo a jednalo s panem ministrem spravedlnosti a vnitřních záležitostí Bachem a Ex. panem prozatímním komandantem pražským, hrabětem Khevenhüllerem, panem místopresidentem správy české země, svob. p. Mecsérym, pak před vojenským soudem na Hradčanech. Jsem však přesvědčen, že by nebylo prospěšné, nyní se vší podrobností tyto věci vypravovat, a zanechávám si někdy později všechny své persekuce již od r. 1846 najednou i se všemi akty obecenstvu předložiti na ukázku, jaké jest živobytí opposičního redaktora. Nyní jen v krátkosti některé události: Dne 9. června byl jsem předvolán před pana komandujícího, kdežto mi byl přečten v německém překladu známý článek můj z čísla 130. N. N., a ústně oznámeno, že N. N. po čas obležení vycházeti nesmějí. Dne 11. června byl jsem u p. místopresidenta svob. p. Mecséryho žádati o písemní zákaz, a když jsem téhož dne obdržel úřední zákaz písemní „na neurčitý čas“ a bez udání příčiny, odjel jsem hned do Vídně s tím úmyslem, že tam buda u pana ministra vnitřních záležitostí Bacha žádati o povolení k dalšímu vydávání N. N. Dne 13. a dne 14. měl jsem v této záležitosti pokaždé dosti dlouhé a mohu říci i přívetivé a příznivé slyšení u p. ministra Bacha, a podal jsem dvoje Promemoria, která časem svým uveřejním i s tím, jak se p. ministr vyjádřil. Dne 16. vrátil jsem se z Vídně do Prahy.

Dne 22. byl jsem u p. komandujícího hrab. Khevenhüllera, kdežto mi oznámeno bylo, že noviny budou zase vycházet, že však se musím ještě pro své články zodpovídat před vojenským soudem a že musím podati písemní slib, v němžto musí býti obsaženo, a) že uznávati chci platnost ústavy od 4. března, b) že se chci v opposici své mírných forem držeti, pokud bude trvat stav obležení. Byl u p. komandujícího přípis od pana ministra Bacha i s přiloženým mým Promemoria. Téhož dne tedy byl jsem stranu tohoto spisu u pana místopresidenta, kdež jsem namítal, že bez toho nemám moc, neuznávati ústavu od 4. března a že ostatně i v ní obsaženo jest, že se na budoucím říšském sněmu může tato ústava změniti, a, aby to možná bylo, že dovoleno býti musí, posuzovati ji a vytýkati nedůstatky její. Pan místopresident uznával, že sluší nedůstatky ústavy posuzovati, podotknul ale, že se ode mne jen žádá, abych jen od principielního protiústavního brojení proti ní upustil.

Podal jsem tedy ještě téhož dne onen spis a vyslovil jsem se v něm u dotčených věcech takto:

Die jetzigen Verhältnisse überhaupt, namentlich aber die eben gemachte Erfahrung wird ohnehin für den Grefertigten ein hinlänglich starker Fingerzeig sein, bei der Redaktion seines Blattes alle mögliche, mit der Wahrheit verträgliche Mässigung zu gebrauchen, und da er fest entschlossen ist, jederzeit eine verfassungsmässige Tendenz beizubehalten; glaub er auch, dass Ein Hochlöbl. k. k. Gr. C. auch bei dem Wiedererscheinen der N. N. hierin alle nöthigen Garantien sehen wird, welche die Einem H. k. k. Gr. C. anvertraute Sorge um die Ruhe und Sicherheit des Landes fordern.

- že totiž se hodlám v stavu obležení všeliké mírnosti držeti, pokud se to s pravdou srovnává, a že jsem vždy měl pevný úmysl chovati se konstitučně.

Dne 23. byl jsem před vojenským soudem od 9 1/2 až do 2 1/2 hod. odpolední vyslýchán pro články v číslech 129. a 131. N. N., kdežto jsem se snažil všechny tyto články ospravedlniti.

Dne 25. ráno byl jsem opět před vojenský soud povolán, kdežto mi oznámeno jest, že jsem pro ty to články odsouzen na 8 dní k profosovi, že mně ale pan komandující tento trest odpouští! Téhož dne jsem dostal na večer skrze zdejší městský úřad písemní povolení k dalšímu vydávání novin.

Každý, kdo se na svět dívá se zdravým a chladným rozumem, uznati musí, že skutečně musí být po čas obležení naše snaha, nedávati žádnou příčinu ze své strany, aby naše noviny opět buď zastaveny neb dokonce potlačeny byly. Nebo odvolávati se na svobodu tisku, na soud příslušný atd. jsou věci, kterým vojenské úřady rozuměti nechtí. S druhé strany ale přece každý nahlíží, že jest lépe, když není jiné pomoci, raději s jedním podvázaným křídlem lítati a snažiti se, aby hlas národu zcela neumlknul, než zanechati pole docela nočním netopýrům a sovám, které beztoho dost hrdě se vznášejí, kvíkajíce jen pořád o pořádku a bezpečnosti, cum reservatione mentali „starého“ pořádku.

Kdo naše snažení po celý čas naší novinářské činnosti (ještě za časů předkonstitučních) zná, dobře musí věděti, jaký jest náš účel, a doufáme, že jsme si po celý ten čas zasloužili tolik důvěry, že nikdy žádnými lákadly, žádnými výhrůžkami nedáme se od svého účele odvrátiti, kterýžto držíme za počestný. za spravedlivý. Světská moc může nás přinutiti k tomu, abychom z opatrnosti někdy mlčeli, ale žádná moc nemůže nás přinutiti, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení.

Kdyby se něco podobného od nás vynucovati chtělo, pak bude čas raději dokonce mlčeti. Pak přestanou „Národní Noviny“ vycházeti, ne ze zákazu, ale z vlastní vůle redakce, na znamení, že přestal i poslední stín svobody tisku. Doufejme ale, že takové časy přece nepřijdou.

Nyní ale jsme přesvědčeni (a doufáme, že toto přesvědčení s námi většina našich krajanů chová), že tendence našich novin jest dobrá a pravému blahu národů rakouských i císaře samého prospěšnější, než hlasové mnohých jiných časopisů, kteří s nalíčenou pokorou a otrockou oddaností vyhledávají přece jen více prospěch svých pánů, kteří je platí, než celého národa a mocnáře samého, ačkoli mu vždy pochlebují. Při své tendenci zůstaneme i nyní tak, jako jsme při ní zůstali za času prvního obležení Prahy za knížete Wmdischgrätze. Co se formy týče, nebude nám za těžko, mnohý ostrý, zvláště úsměšný a satyrický nápad vyškrtnouti; když by se jím nervy některých vysokých úřadů urážeti měly, kteří nemajíce sice moc zabíjeti duši, ale mohou zavírati tělo a zakazovati noviny, což jest i pro duši i pro tělo důstatečný trest. Každý nahlíží, že se pravda nechá ostře i mírně říci; když musíme jen samých mírných homoeopathických prostředků užívati, může si každý, kdo ví, že jsme na ostřejší byli zvykli, pomysliti, jak nám to nyní nepohodlné býti musí a žádáme, aby si ke každé takové mírné pravdě dle chuti své něco peprnejšího přimyslil, tak jako my si leccos přimysliti můžeme, co napsati nesmíme.

Neníť snadný úkol, hájiti práva národů slovanských: proti nám jest úhlavní nepřítel starý, mnohými věky zkamenělý zvyk, podle kterého nás vždy považovali jen jako přídavek k něčemu jinému. Z tohoto starého zvyku vzrůstá proti nám množství předsudků a bláhový jest, kdo myslí, že jedním slovem „rovnoprávnost“ všechny najednou porazíme. Od vyřknutí tohoto slova a napsání jeho na papír až ke skutečnému poctivému provedení v životě jest dlouhá, příliš dlouhá cesta, a na ní ty tisíceré obtíže. Špatný ale voják, který se dá každým vystřelením postrašiti a netlačí se pořád ku předu.

Tak i my nyní žijící, jakožto bojovníci pro skutečnou rovnoprávnost národů slovanských, zakoušíme a zakusíme nepochybně ještě mnoho trpkostí: ale ta vzpomínka, že někdy šťastnější potomkové naši užívajíce již v plné míře té důstojnosti, těch práv, o které my se nyní přičiňujeme, s vděčností si vzpomínati budou na nás, kteří jsme pro ně pracovali, tato vzpomínka jest již nyní důstatečnou náhradou za všechny trampoty a hořkosti naše.