Články z Národních novin/Naše zásady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Naše zásady
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. 23. září 1848.)

Přišel čas, že národ český dosáhnul rovnoprávnosti s německým, že i my stojíme v řadě národů, kdežto jsme již po dlouhý věk beze všeho politického značení jenom jakožto „misera gens contribuens“ (t. j. bídný, podrobený lid), svou vlastní otčinu obývali, přispívajíce toliko k oslavení a ku velikosti našich podmanitelů.

Nemohouce tak snadno zapomenouti na slavné doby našich předků, snažili jsme se vždy po svobodě a vyhledávali jsme dle možnosti a slabých sil svých skrovné cestičky, na kterých bychom opět ze jha vyváznuli. Despotická vláda střehla nedůvěrným okem každé pohnutí naše, abychom se neuhnuli její moci, a proto jsme byli nuceni jen kradmo, jen jako pod oponou cesty svobody národu českého připravovati.

Vlastenci se jmenovali oni na počet nehojní mužové a mladíci, kteří ve jménu a pod firmou filologie pracovali neunavně o vzkříšení národa českého. Známá jest všem tato idylická doba naše, kdežto byly bály a besedy a divadla nevinnými pákami české svobody a národnosti, kdežto se založení maličké knihovny za znamenitý a pamětihodný pokrok považovalo a vítězoslavně všemi časopisy ohlašovalo, kdežto malá knížka bez ohledu na obsah epochu tvořila, kdežto několik malinkých časopisků pod přísnou censurou postavených, bylo největší bohatství, téměř duše národa českého, jejichžto redaktorové mezi přátely s rozjařenou tváří se chlubili, že jim dnes pan censor propustil dva řádky, narážející na neznalost p. kancelářského v jazyku českém!! Tyto idylické časy, kde vlastenec vlastence po celých Čechách jako příbuzného navštěvoval, kde se tito vlastenci za zvláštní sektu považovali, jejížto účele byly zcela veřejné, přece ale nikomu jinému známé, - tyto časy počaly se již před letošním březnem silně měniti a nyní dokonce pominuly.

Již v posledních těchto rocích mnozí z obmezeného stanoviska pouhé slabé sekty a pouhé slovesnosti vystupujíce, poukazovali na praktičnost, na život (doufáme, že nám nikdo upírati nebude, že i my jsme náleželi do počtu těchto); když ale s politickou svobodou nový život vešel do našich vlastí, tu se i naše postavení jakožto bývalých „vlastenců“, často od rozličných šosáků za přepjaté hlavy vykřičených, zcela proměnilo; ukázalo se, že hýbají tyto přepjaté hlavy celými Čechami, celým Rakouskem, celým Slovanskem, majíce při tom nesmírný vliv na celé Německo, jak zkušenost Frankfurtského parlamentu ukázala. Této moci naší se dříve nepřátelé naši nenadáli!

Ale i my sami nenadáli jsme se, že idey naše, směr náš v praktickém životě se tak silným ukáže, a přiznejme se, že nám skutečně někde bez našich zásluh náhoda a okolnosti pomáhaly.

Nyní ale jest povinnost naše, udržeti se v této moci, a dále pokračovati; nejsme již sekta pokoutní, naše povinnost je nyní, starati se o veškeré blaho své vlasti; my jsme národ český, národ slovanský, a můžeme míti nesmírný vliv na vyvinutí celé prostřední a východní Evropy. Tak mohou dojíti Čechové opět k takové ba ještě k vetší slávě a moci než za starých dob Karla a Otakara.

Nemysleme však, že nám toto všechno přijde ve snu, náhodou a bez našeho přičinění: svět jest ustavičný boj, síla se silou, rozum s rozumem, národ s národem se měří, slabší slouží silnějšímu a činnějšímu, a kdo myslí, že mezi národy skutecně již nyní nastane bratrství, toho považujeme za nepraktického snílka, jenž se z historie ničemu nenaučil, a jenž svou nepraktickou theorií vlastnímu národu škodí a cizému pomáhá. Nesmíme nyní v ničem spoléhati se na jiné, nýbrž sami se o všechno postarati, co si sami nespůsobíme, to nebudeme míti.

Hlavní věc jest, aby zřízení nase politické bylo moudré a svobodné, pak utužena doma přiměřenými zákony vzkvete naše vlast a projeví činnost svou i na jiné národy, zvláště na slovanské. Za několik let vzroste pod dobrou konstitucí štěstí domácí, moc a sláva našeho národa. Zároveň ale s těmito nynějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již dokonce zabrániti nemůže a nemá. Pokud jsme byli slabi, nesvobodni, byli jsme všichni úzce spojeni, nebylo mezi námi stran; při každé dosti malé různosti ve smýšlení volalo se: „Svornost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme dohromady držeti!“ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím větší nastaly různosti ve smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnouti, z kterých každá svou cestou kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budou a za neštěstí považovati, že již nemůžeme všichni jako dříve býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přesvědčení chováme, že toto rozdělení na strany jenom dobré věci poslouží. Ať se každá strana dle nejlepšího přesvědčení svého snaží k cíli dojíti, která pravdu a poctivost při sobě má, o té doufáme, že nejdále dojde.

Noviny, jak známo, jsou otisky veřejného života, všechno, co v národu se děje, jeví se v jeho novinách. Noviny a časopisy budou opět tyto rozličné strany představovati, každé sloužíce své straně a zastávajíce její smýšlení.

Také „Národní Noviny“ budou náležeti k jedné straně; nebo všem stranám chtít vyhověti, jest věc předně nerozumná a za druhé nemožná. Proto také se již zavčas přihlásíme, ku které straně my náležíme, kterou zastávati chceme.

„Národní Noviny“ budou vždy svobodu, a sice v nejširším smyslu a co nejvíce možná vyhledávati. Avšak každý o svobodě jiné ponětí má : naše přesvědčení jest, že svoboda bez vzdělanosti národa je nemožná, a proto bude naše úhlavní péče, rozšiřovati podle sil svých vzdělání. Jen vzdělaní národové mohou býti opravdivě svobodni, a proto musí opravdivý přítel svobody k tomu pracovati, aby vzdělání nejen jako posud bylo obmezeno na některé stavy, nýbrž aby poznenáhla celý lid se vzdělal a poučil. Lehko jest lid, zvláště nevzdělaný, drážditi, těžko vzdělati; a proto my, zanechávajíce nepotřebné dráždění těm, kteří v tom svou svobodomyslnost vyhledávají, budeme si raději hleděti poučování a vzdělávání.

„Národní Noviny“ jsou a budou vždycky časopis docela samostatný, my ani s vládou, ani s žádnou jinou, buď privátní neb veřejnou společností v žádném závazku nestojíme, aniž kdy státi budeme, a proto, abychom vždy zachovali svůj samostatný úsudek, své samostatné mínění, nehledíce ani v levo, ani v pravo.

„Národní Noviny“ nevycházejí ani pro dynastii, ani pro šlechtice, ani pro měšťany, ani pro rolníky, ani pro řemeslníky, ani pro knežstvo, ani pro úředníky, ani pro vojsko, ani pro proletáře, neslouží nikdy jednomu stavu proti druhým, nýbrž jsou jen ve službě celého národa, jak nápis jejich, „Národní Noviny“, praví, a budou beze všech ohledů nedůstatky jednotlivých stavů kárati a naopak zásluhy jejich nestranně uznávati. - Někteří svobodomyslnosti tak rozumějí, jakoby svobodomyslní lidé a svopbodomyslné noviny každý krok vlády a úřadů bez ohledu již eo ipso tupiti, ustavičně se všemu protiviti, všechno haněti museli: k těmto my náležeti nechceme. My dobře vědouce, že bez vlády nemůže býti stát, myslíme. že jest to nepoctivé, ustavičně vládě překážeti a těžké její povinnosti ještě více obtěžovati; majíce také na paměti, že snadnější jest všechno tupiti, než napraviti, budeme vždy vládu podporovati ve všem, co dle našeho přesvědčení národu prospěšno jest, a jen tehdá budeme proti vládě vystupovati, když její kroky dle našeho přesvedčení budou chybné neb národu škodlivé.

„Národní Noviny“ budou také vždy demokratické. Avšak i tuto zapotřebí jest výkladu, proto že se za našich časů takových krásných slov velmi zneužívá. Demokratie znamená rovnost, rovnoprávnost celého národa, a za našich časů pozorujeme mnoho druhů demokratů, pročež se musíme osvedčiti, ku kterému druhu my náležíme. Jest druh demokratů, který, aby se rovnost docílila, o to usiluje, aby všechno, co vyššího, vzdělanějšího jest, se zesprosťačilo, který všechno od shůry dolů strhuje; k tomuto druhu aemokratie, která se nazvati může demokratie sprostoty nenáležíme a náležeti nechceme. My naopak rovnost tak docíliti chceme, aby se nižší k vyššímu vzhůru povznesl, aby nevzdělaný se vzdělal a tak vzdělanému vyrovnal. Taková jest naše demokratie, a s těmi, jenž toliko toho za pravého demokrata považují, kdo s nimi po hospodách celé dni a večery marně tráví, s těmi my nesympathisujeme.

Jest u nás ještě jeden druh demokratů, ku kterému též nenáležíme a náležeti nechceme, totiž takoví, kteří sice vždy o lidu mluví, ale jen sami sebe za tento celý lid považují. Tito páni demokratové neříkají nikdy jako jiní poctiví lidé: „Já tak smýšlím, já to chci!“ nýbrž vždy tropicky: „Lid tak smýšlí, lid to chce!“ ale zapomenou se vždycky dříve lidu zeptat, smýšlí-li tak, chce li to. Zkrátka, tito pánové sebe jen za celý lid považují, jako by byli ustaviční plnomocníci celého neplnoletého národa. - Jsou to demokrati-křiklouni, kteří obyčejně tak dlouho proti všemu křičí, až se jim něčím výnosným huba zacpe, načež přestává vždy jejich demokratie a svobodomyslnost.

Co se ale nynejšího našeho postavení týče, jest naše přesvědčení, že upřímní přátelé svobody a demokratie tomu přičiniti se mají, aby se pokoj a pořádek udržel, neboť jen tak nám lze nabytou svobodu si ubezpečiti a do opravdivého života skutečně uvésti. Jinak ale jest se co obávati, že bychom svobodu svou tak snadne pozbyli, jak snadně nabyta jest, čehož nás Bůh uchovej! A proto považujeme každého, kdo zbytečným drážděním a popuzováním jednoho stavu proti druhým různice, nepořádky a nebezpečenství plodí, buď za člověka nerozumného a nezkušeného, který jako dítě se zbraní zacházeti neuměje, svobodě naší snad nevědomky škodí, aneb za člověka zlomyslného, jenž ve službě nepřátelů svobody stojí a nepoctivým spůsobem svobodu naši nemožnou učiniti usiluje.

Dle zásad v tomto článku vytknutých budeme se vždy při redakci „Národních Novin“ spravovati, neohlížejíce se při tom pranic na protivenství, kterážto očekáváme od strany těch? kterých se snad slova naše nemile dotknula. Nám jen na pochvale a na uznání rozumných a upřímných přátel svobody záleží.