Články z Národních novin/„Národní Noviny“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: „Národní Noviny“
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní noviny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. 24. prosince 1849.)

Časy pravého zápasu a boje politických stran teprva nám nastávají. Až posud bylo všechno jen neurčité, více citem pouhým než rozvahou jen vedené, tak že mnohý v těchto rychlých politických matenicích ani sám dobře nevěděl, ku které straně vlastně náleží; neboť hesla stran byla tak neurčitá, strany samy tak pomíchané, že těžko bylo zcela určitě se k jedné připojiti a od jiné odtrhnouti. Zkušenostmi však v těchto dvou letech nabytými a chladností, která se poznenáhla po zimničním zápasu zase dostavila, došla zajisté již největší část myslících občanů k jistému politickému přesvědčení, vyvolivši si jistou stranu za svou, a naučivši se jinou co protivnou a nepřátelskou znáti. V pravé konstituční zemi má každý řádný občan k jisté straně náležeti, a kdo praví, že jest nestranným, (to jest, že se žádnou stranou docela nedrží) ten jest buď lhostejný, ničeho sobě nevšímající člověk, jenž jako ovce trpělivě snáší všechno, co osud nadělí, nestaraje se o to, kterak by sobě sám pomohl, anebo jest chytrá liška, jenž při zápasu stran pěkně za větrem čeká, aby se potom k té straně přidal, která vyhraje.

Že nyní panuje strana jak v politickém tak i v národním ohledu nám protivná, to víme všichni, víme též, že se tato strana všemožně o to přičiňuje, abychom my, strana liberální, strana národní vždy více seslábli. Že se též mnohé lišky k této panující straně, jako obyčejně, přidaly, není nás tajno: musíme ale věřiti, že přece ještě dosti nás zbylo, abychom se časem svým vítězstvích našich zásad nadíti mohli, čehož však nedosáhneme jinak, než přičinlivostí a setrvalostí. Čím více se sílí strana nám protivná, tím více musíme i my svých sil napínati.

Tak, jak nyní věci stojí, nezbyly nám skoro žádné jiné prostředky k působení pro naši věc, nežli tisk, jenž při vší své nynejší obmezenosti, přece vždy ještě - dle mého přesvědčení - dosti mocný jest, aby poznenáhla našim zásadám průchod zjednal a pravdu naši k vítězství přivedl. Národ všeobecne vzdělaný nedá si křivdu činiti od jednotlivců, nedá se utlačovati: neboť kde se najde ve světě ta moc, která by utlačovati mohla celý národ proti jeho vůli? Utlačuje li se národ, deje se to vždy jeho vlastní vinou, poněvadž jedna jeho část nevzdělaná, neznající svůj vlastní prospěch a cesty k němu vedoucí, vždy se dá nerozumně se svou vlastní škodou zneužívati k potlačení celého národu. Utlačovatelů jest vždy málo, a jenom skrze to, že se jim dá množství nerozumných se svou vlastní škodou zneužívati za nástroj, podaří se jim utlačiti všechny.

Proto jest dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národu jediný pravý a hlavní prostředek, kterýmžto se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu: všechny ostatní nevedou platne k cíli. Revoluce, vzbouření mohou též sprostiti národ od utlačovatelů - avšak jen na čas, nebot není-li celý národ vzdělaný brzy se zase vyskytnou chytráci, kteří na jiné cestě starou despotii a útisk národu na šíji uvaliti dovedou. Tomu nás učí historie nových i starých časů. Neboť lid nevzdělaný, nerozuměje všemu tak, aby z vlastního rozumu mohl soudit, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této své důvěře klame, a teprva tehdy k pravému náhledu přijde, když již pozdě jest? Vzdělaný muž ale nepotřebuje nikomu na pouhé slovo věřit, on rozváživ všechno řečené, přidrží se toho, co za nejspravedlivější a nejužitečnější uznává. Proto se také poctivost každé politické strany nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará30; poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanejší bude národ, proto že každý vzdělaný maje svůj úsudek, rozenávaje pravdu ode lži, právo od nespravedlnosti, jistě se k takové straně přidá a nenechá se od jiných falešnými praktikami podváděti.

Majíc tedy dobré povědomí, že nynější poníženost našich slovanských národů za hlavní příčinu má nevzdělanost a občanskou nevědomost velké části našich krajanů, kteří nevědomky našim nepřátelům sami proti sobě pomáhali a pomáhají, neboť by tito jinak žádným způsobem nebyli měli tolik síly k našemu utlačení: chopila se strana naše možných prostředků ke vzdělání našeho lidu a mezi těmito prostředky jest nejhlavnejší tisk a zvláště za našich časů noviny.

O důležitosti novin v zemích konstitučních nemyslím zde jakožto o věci již známé slov šířiti. V konstitučních státech musí každá politická strana především o to pečovati, aby počet svých údů stejně smýšlejících vždy rozmnožovala a konečne většinu jak v životě vůbec tak i na sněmích sobě získala. K tomu zvláště působiti musí noviny, aby politické smýšlení své strany vysvětlovaly a rozšiřovaly, proti nepříznivcům bránily, zásady protivných a nepřátelských stran vyvracovaly a pro svou stranu vždy více myslí získaly. Důležitost novin jest tak všeobecně uznána, že to nejlépe z našich protivníků pozorovati můžeme, kteří žádného nákladu nešetří, jen aby noviny ve smyslu naší straně buď zjevně, buď zakrytě protivném a nepřátelském vydávati a naši stranu tak oslabiti mohli. Až posud sice všechny jejich pokusy v českém novinářství nevypadly skvěle, poněvadž však neustáli, nýbrž jak se zdá, jestě k větším pokusům se strojí, zvláště pak znamenitými penežitými a jinými prostředky vládnou, bylo by přece možné, že by poznenáhla jejich usilování nám nebezpečna býti mohla.

Za tou příčinou zdá se mi býti v těchto okolnostech nevyhnutelné o svém vlastním postavení tuto něco v krátkosti podotknouti, aby mnozí, jižto se upřímně a horlivě ke straně naší přiznávají, blíže seznali pravý stav a životní okolnosti „Národních Novin,“ které jim až posud s mnohých příčin nemohly býti povědomy, a aby pak podle vlastního uznání svého mohli jednati tak, jak se jim bude zdáti prospěšné. Ačkoli ostatně velmi nerad mluvím o své vlastní osobě, tuto ale jest ona s věcí samou v tak nevyhnutelném spojení, že se nedá dobře odloučiti, nebudiž mi pokládáno za neskromnost, čím se tuto sám o sobě zmíním.

Nepřišlo mi dříve ani na mysl, že kdy budu politické noviny vésti nebo dokonce vydávati. Vybral jsem si sice spisovatelství za účel svého života} maje však před očima hlavně belletristiku, k čemuž jsem též potřebné přípravy učinil. S tímto úmyslem odebral jsem se též r. 1845 do Prahy. Když však s koncem tohoto roku stala se změna ve vydavatelstvu tehdejších Pražských novin, byl jsem k redakci těchto a s nimi spojené „Včely“ vybídnut, a přičiněním nekterých starších vážených spisovatelů také skutečně ustanoven. Od r. 1846 vedl jsem tedy tuto redakci a hleděl jsem prospivati naší společné věci tak dalece, jak jenom tehdejší absolutní okolnosti dovolovaly. Že se to díti nemohlo bez rozmanitého pronásledování úředního, uvěří mi snad každý, ačkoli pro svrchovanou tajnost celého tehdejšího úřadování nic do obecenstva nepřišlo, a jen moje registratura chová v sobě ty rozličné žaloby policejní a moje ponížené repliky. Právě byla naplnena míra má, a měl jsem býti z redakce odstraněn (za příčinou vychvalování tehdejšího liberálního papeže Pia IX, a poukazování na národní snažení Vlachů): tu nastal březen roku 1848 a s ním svoboda vůbec a svoboda tisku zvláště. Zrovna se tenkrát končilo čtvrtletí. Až do té doby nemohly být ovšem ani opposiční ani vládní noviny ve smyslu nynějším, neb vlastně byly všechny noviny vládní, to jest censura nedopouštěla pranic tisknout, co se nelíbilo vládě. Dobře však věda, že zároveň s konstitucí a svobodou tisku také vláda se bude po novinách ohlížet, které by ve smyslu jejím psaly a ji zastávaly, a předvídaje, že k tomu budou ustanoveny „Pražské Noviny“: nemohl jsem déle redakci techto novin vésti. Ačkoli se tehdá ještě ani věděti nemohlo, jaký směr vezme vláda s ohledem na slovanské národy, ba ačkoli ani sama vláda tehdá to nevěděla: musel jsem se vždy obávati, že tento směr nebude snad směrem naší strany, směrem, jak by si ho žádali Slované, a že bych tedy, jsa redaktorem vládních novin, leckdy musel proti vlastnímu přesvědčení jednati. Dbal jsem tedy záhy o to, abych sám založil jiné, nové, samostatné noviny, které bych mohl vždy ve smyslu naší strany redigovati, za kterouž příčinou jsem je chtěl nazvati „Národními Novinami,“ Podniknutí takové nebylo malé, a poněvadž mi hlavně na tom záleželo, aby tyto nové „Národní Noviny“ co do velikosti a zevnějšku důstojny byly našeho národu, k čemuž však nanejmíň ročně asi 20.000 zl. stř. nákladu zapotřebí bylo, žádalo podniknutí toto též jakési odvahy; poněvadž však se mi již před tím podařilo „Pražské Noviny“ při znamenitém zvětšení ve formátě od 200 na 1500 odběratelů přivésti, odhodlal jsem se i k tomu. Z ohledu toho však, že se již tenkrát dalo sice předvídati časem svým zavedení kauce, ovšem ale se věděti nemohlo, jak veliké budou, a aby tedy, kdyby snad tyto kauce tak veliké byly, že bych sám ji nemohl složiti, celé podniknutí neuvázlo: staral jsem se v té věci hned na počátku o nějakou jistotu. Šlechetný vlastenec a můj dobrý přítel hrabě Vojtěch Deym slíbil mi na moje požádání nejen podporu na kauci, nýbrž kromě toho se ještě saniovolně nabídnul, že mi, kdyby se podniknutí moje nezdařilo a já peněžitou škodu utrpěl, tuto nahradí. Tohoto druhého dobrotivého nabídnutí nepoužil jsem, poněvadž se podniknutí dobře zdařilo, a ačkoli v posledních dvou čtvrtletích vydání značně vetší bylo než příjmy, postačoval přece ještě posud přebytek z předešlých k nahrazení tohoto deficitu: když však nařízeno jest složení 10.000 zl. stř. kauce, půjčil mi p. hrabě na moje požádání k tomu účeli 5000 zl. stř. (více jsem nepotřeboval) a sice beze všeho pojištění z mé strany, jen na pouhé čestné slovo. Při tom podotknouti musím, že hrabě Deym, jehožto politické smýšlení jest jinak každému z jeho kroků a utrpení povědomo, na tendenci novin jiná působení si nikdy neosoboval, než jako každý jiný s námi se srovnávající našinec. Okolnosti tyto zvláště proto uveřejniti za dobré jsem uznal, aby se vědělo, že jsem v redakci a ve směru zcela neodvislý, a že se též „Národní Noviny“ až posud vždy samy udržovaly, na co velikou váhu kladu. Neboť větší část novin nemůže jinak vycházeti, než na subvenci (peněžité podpory), buď jisté strany politické, buď vlády, buď jednotlivých stavů: když se ale noviny jen pouze z dobrovolného předplacení beze všech jiných příplatků udržeti mohou, jest to vždy nejlepším důkazem, že se s jejich zásadami srovnává obecenstvo. Tím ovšem nechci říci, že by se snad všichni našinci ve všem srovnávali neb srovnávati měli s „Národními Novinami,“ neb kolik hlav, tolik smyslů, a v takovém pádu by snad každý člověk musel míti zvláštní noviny pro sebe: dosti na tom, když se jen ve hlavnějších věcech srovnáváme. Že ostatně právě v ohledu tomto nemám lehký úkol, abych se všem rozličným stavům, všelikým malým rozmanitostem ve smýšlení osob naší strany alespoň poněkud zachoval, o tom by se každý snadně přesvedčil, kdyby jenom na nějaký čas na moje místo se postavil, a všeliké to utrhání a škubání to na pravo, to na levo, to nahoru, to dolů za mne trpěl: tuším, že by pak byl mnohem shovívavější, když se domnívá být některým článkem, který jsem přijal, uražen.

Co se ostatně směru „Národních Novin“ dotýče - jest každému již za ten celý čas v tak rozmanitých neobyčejných dobách - dostatečně známý: hleděl jsem vždy dle svého nejlepšího vědomí povzbuditi mysli národu, minulá před věky sláva vlasti naší tanula mi vždy před očima, naděje pevná, že možno jest ještě skvělejších časů se dodělati, neopustila mne nikdy i při nejtěžších překážkách. Nemohl jsem se nikdy snížiti k tak bídnému ponětí o českém národu, abych jeho lepší budoucnost mohl očekávati od protekce některé vlády neb některého dvoru: i člověk jednotlivý, který spásu svou hledá ve protekci, zdá se mi vždy nízký, tím více národ, jenž ze sebe může utvořiti to, co utvořiti chce.

Že já sám od tohoto svého přesvědčení nikdy neupustím, a že též na všech možných cestách vždycky k uskutečnění jeho pracovati budu, o tom mám dobré vědomí a budoucnost to bohdá nejlépe ukáže; abych však právě na této nynější cestě „Národními Novinami“ dále tak působiti mohl, to ovšem není pouze v mé mocí, nýbrž závisí hlavně od podpory našeho obecenstva.

Každý nahlídne, že pouhá tendence nedělá ještě noviny, a že mají-li noviny rychlostí, obšírností a důkladností zpráv a zajímavostí svého obsahu vůbec jiným se vyrovnati, neb do konce (jak bychom si přáli) nad ně vynikati, tím větších peněžitých výloh k tomu jest zapotřebí, ku kterým však při tak skromném počtu odběratelů při nejlepší vůli nikterak vystaviti nemohou. Kdo záležitostem těmto rozumí, pochopí snadně tuto naši materialní obmezenost, když porovná našich novin cenu, s velikostí a počtem odběratelů jiných novin. Když ku př. „Ost-Deutsche Post“ při své vyšší ceně a menším objemu přes 5000 odběratelů má, což ročně okolo 60.000 zl. stř. obnáší, vidí se snadno, jakými prostředky v porovnání k nám vládne. Ovsem, že se v tomto ohledu ještě posud s německými novinami rovnati nemůžeme: neboť ačkoliv počet Němců v Rakousích není v celku mnohem větší, než počet Čechoslovanů, přece se k nim až posud větší díl zámožnějších ze slovanských a jiných národností přiznává a je proti nám podporuje.

Časem svým arci bude čtenářské obecenstvo naše zrůstati, avšak již nyní by mnohem větší býti mohlo než vskutku jest, neboť tak malé účastenství při všech českoslovanských časopisech vůbec nestojí v žádném poměru k počtu národu našeho i s všelikým ohledem na nynější neprobuzenost jeho.

„Národní Noviny“ byly až posud největším časopisem nejen českým, nýbrž i slovanským vůbec, (ani ruské nevyjímajíc, protože v Rusích zase absolutismus brání vývinu časopisectva) každý však v těchto věcech zkušený sám uzná, že při takovém počtu odberatelů se sotva jen udržeti, nikoli však dále zvelebovati a zdokonalovati nemohou, obzvláště nyní, kdežto snad přece čilejší život politický u všech národů rakouských nastane, tak že by nanejvýš potřebné bylo, abychom všude (alespoň v hlavnějších městech), schopné spolupracovníky měli, což ovšem bez velikého nákladu docíliti nelze.

Toto vše podá každému, kdo se k naší politické straně přiznává, a komu její vznik na srdci leží, náležité světlo, aby síly a stav těchto novin jak náleží uvážiti mohl, a aby redakci nepřipisoval za vinu mnohé nedůstatky, jejichžto příčiny jsou pouze materialní.

Dne 23. prosince 1849. vyšel v „Národních Novinách“ pověstný článek Fr. Palackého: „O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku,“ v němž dějepisec náš provedl nejprve důkaz, že centralisace zákonodárství a správy státní v Rakousku nedá se srovnati s rovným právem národův a jazykův, ano z přirozené podstaty věci musí vésti k nadvládě němčiny a k ponížení nás všech ostatních. Dokázav takto důvody jasnými a pádnými, že pro šťastný, rovnoprávný život všech národův Rakouska jest nezbytně zapotřebí, aby říše tato byla zřízena na zásadě federační, jal se p. Palacký rýsovati obrazy federativního Rakouska, jak si je myslil, avšak nikoliv na základě historického práva jednotlivých království a zemí, nýbrž na základě sebeurčení národností. Článek ten způsobil nemalou sensaci, a německé i vládní časopisectvo vrhlo se naň s takovou zuřivostí, že libovláda vojenská vzala si z toho vítanou záminku, aby zasadila „Národním Novinámu Havlíčkovým smrtící ránu.

Však podnes nepřátelé naši, usilujíce o roztržení jednoty tohoto našeho království k onomu projevu Palackého rádi se odvolávají, ač Palacký sám již roku 1865 veřejně od myšlénky federace na základě národností upustil.

Vzhledem k historické důležitosti projevu takového, jakož i proto, že Havlíčkovi připadl úkol odrážeti střely nepřátel z původu toho na hlavy naše sršící: nutno zde článek pana Palackého aspoň v jádru jeho na paměť uvésti.

Hned úvodem vytkl p. Palacký světodějný význam, jakého v našem století dosáhne myšlénka národnosti. Pravíť:

„Cit národnosti býval sice od jakživa u všech národů dosti mocnou pákou života veřejného a státního : jmenovitě u nás v Čechách jevil se takořka v popředí historie každého téměř století, s výminkou toliko XVI. a XVIII., za nynější doby ale osobuje sobě v celé střední Evropě moc a působení, jakových neměl ještě nikdy. Co XVI. a XVII. století byla idea církve a náboženství, to jest našemu věku idea národností, která zvláště skrze maďarské přechvaty nabyla již takové síly a expansí do říše i do hloubí, že dle přirozených zákonů světodějstva již neustoupí dříve s dějiště, než až vykoná běh svůj skrze všecka stadia přírodného vyvýšení svého; zpozdilé bylo by již všecko stavění hrází proti tomuto proudu věku našeho a všeliké výmysly i prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku, nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“

Avšak má-liž prý idea národnosti vésti ku podobnému dlouhotrvajícímu krve prolévání, jako vedla idea náboženská, než se vysílení soupeřové sklonili k míru, t. j. k uznání a šetření práv obapolných, čili k zásadě rovnoprávnosti vůbec? Palacký doufá, že nikoliv, poněvadž prý zásada rovnoprávnosti národův aspoň u nás již napřed uznána, anobrž i za základní dogma v říši celé prohlášena jest. Spory tudíž jen a to ještě povstávati mohou, když by zásada rovnoprávnosti po právu uznaná i přijatá ve skutečnosti rušena byla.

Co ale jest nynější panování zásady rovnoprávnosti v Rakousku ohledem na minulost jiného, nežli emancipace živlu slovanského a rumunského z nadvlády germanismu a maďarismu?

Svoboda vůbec jen tam možna jest, kde účastnici společnosti jakékoli požívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemuž však nikoli se nepříčí, aby pro dosažení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali t.j. poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákony všem občanům stejně; co jednomu právo jest, musí také právo býti druhému, aniž kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem, konstitucí jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady všeho práva i vší spravedlivosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň. Každé jakékoli nadpráví, každá jakákoli výsada (Vorrecht, privilegium), každá jakákoli podrobenost, která plyne přirozeně a nutně z potřeby dosažení účele státního, - nejsou nic jiného, než skutečné vyjmutí z práva, tedy negací práva, t. j. nepravost, křivda, bezpráví. Každá takováto výsada může tedy jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udržena býti ve státu; násilí pak vede za sebou všude stav války, v nížto všecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne.

Obrátíce sady tyto, samy v sobě světlé a bezodporné, na skutečné poměry národů v Rakousku, nemůžeme rozeznati, že při tolikeré rozličnosti národů těch, úplná jejich rovnoprávnost nejen za neodbytnou výminku celé konstituce, ale i za mravní základ samé říše vůbec považovati se musí; tudíž že o jakékoli nadvládě germanismu a maďarismu nad Slovany a Rumuny nikdy více ani řeči býti nesmí. Jináče zajisté vypadli bychom z oboru práva opět do zádavy a křivdy, stát právní proměnil by se nám opět ve stát násilný a pokoj ve válku, třebas na oko i dušenou.

Je-li to vše pravda, co jsme dosavad přednesli, tedy otázka o centralisaci, kterou naše ministerium v Rakousku zavésti a upevniti se snaží, sama sebou rozhodnuta jest. Centralisace ta pro Rakousko již z té příčiny se nehodí, poněvadž stojí ve přímém a nevyhnutelném odporu s mravním základem celé říše a konstituce, s rovnoprávností národův. Ministerium mluvívá sice také o rovnoprávnosti, ale povážíme-li způsob, kterým ji provést usiluje, museli bychom formulovati smysl jeho po pravdě takto : „rovnoprávnost všech národností v Rakousku, s nadvládou však němčiny.“ Je-li to ještě rovnoprávnost? Může-li vláda taková jiným národům diktována býti právem a mimo násilí ? a může li násilím takovým upevněn býti pokoj a stálost říše?

Nechceme zde ani přísně na váhu bráti, proč ku př. v Uhersku nyní všude německé úřadování se zavádí; Uhry nacházejí se posavad ve stavu válečném, a to není řádný stav konstituční. Ani na to příliš doléhati nebudeme, proč úřadům českým před několika měsíci zapovězeno bylo, užívati mezi sebou jazyka českého; tento v každém ohledu neospravedlnitelný skutek zdá se, že cestou nekonstituční u vlády vylouzen byl, aniž bohdá u nových úřadů bude míti platnost, an přesahuje i přes ty meze, které ministerium samo při své centralisaci stanovilo. Vezměme v úvahu jen poměry ty, které z ústavy od 4. března nutně a nevyhnutelně plynouti mají.

Paragrafem 32, a 36. té ústavy vázány jsou všecky vyšší národní snahy a všecken politický parlamentární život k jedinému centrum říše, k říšskému sněmu neboť sněmové zemští nemají než jistá „nařízení“ (Anordnungen) činiti o věcech svých domácích méně důležitých. Následovně ono vše absorbující centrum buďto stane se pravou směsicí u věže Babel, aneb jeden jediný jazyk (ku př. německý) přijat bude de facto za jazyk centrální. Tím ale skutkem vyloučeni budou všickni ostatní jazykové zemští na vždycky ode všeho parlamentárního života. - I nebude na této ráně dosti, ale vláda centrální, užívajíc téhož jazyka, vyloučí nápodobně všecky ostatní jazyky ze všech oborův administrace vyšší. Takováto nerovnost nejen vyvrátí až do dna všecky ty liché řeči o rovnoprávností národův, a postaví pouhý klam za mravní základ říše, ale stane se i nesmrtelně nebezpečnou pro všecky ty národy, kteří kromě Rakous buďto ani nežijí, aneb aspoň politického života vyvíjeti nemohou. Národ zajisté, kterému každé národní politické a parlamentární pohybování na věky odňato jest, kdežto zatím sousedé v plné míře jeho požívají, - takový národ propadl neuchráně dříve neb později zahynuti svému co národ, a proti smrti takové není na světě léku. V takovémto smutném pádu nacházeli by se tedy nejen Čechoslované a Maďaři, ale i Jihoslované a Rumuni; neb i tito spokojiti se nechtějí a nemohou tou nadějí, že as kmenovci jejich v Turecku předejdou je příkladem veřejného života politického. Všickni tito národové nemohou ač by sebe raději chtěli, svoliti k centralisaci dotčené, poněvadž skutkem takovým podepsali by sami ortel smrti své a spáchali by samovraždu. Žádný poctivý representant národu svého nemohl by s dobrým svědomím podvoliti se v to na říšském sněmu; a kdyby to i učinil, nevíme, mohl-li by skutek takovým právem místo míti, jelikož slibové a závazkové nemravní dle božského i lidského práva za neplatné se uznávají.

Co tedy jest činiti, aby nesnázem a rozpakům takovým dle možnosti se vyhovělo? - Pomoc jest tu, aspoň v theorii velmi snadná; ale i v praxi nikoli nemožná. Zapotřebí jest jednoduše přesaditi několik článku z paragrafu 36. do paragrafu 35. a ustrojiti dle toho celek ústavy. Potřebí jest dopřáti národům rakouským tolik autonomie, tolik svobodného politického pohybování, tolik vlastního parlamentárního života, kolik stačí, aby bez ujmy jednoty říšské rovnoprávnost národů stala se pravdou, a kolik potřebí, aby odstranilo se nejen skutečné nebezpečenství, ale i boleplodná tvárnost helotismu u jedněch, panství u druhých. Pokudkoli národové budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy pokojnosti a míru. A nebudou-li v tom ohledu dány garantie samým organismem státu, bude jistě od ministerium nadarmo plýtváno chlácholivými řečmi; nedůvěra mající od dávna tisícero podnětů vždy dále zmáhati se bude a hlodati veškerá držadla i všecky svazky oddanosti a lásky.

Otázka, co v Rakousku podstatnějšího a pramenitějšího jest, říšská-li moc centrální, čili moci zemské a národní, a má-li onano sloužiti za mír čili naopak, - zdá se nám v samém skutku právě tak zbytečná, zahálčivá i pohoršlivá býti, jako jiné podobné otázky, ku př. o suverenitě knížat neb národův. Staviti zúmyslna zásady tyto proti sobě, hledati v nich odpor a hádati se o přednost jedné nad druhou, nemůže než konecně k nesmyslům a k nepravostem vésti. Jako u člověka při skutečném oddělení duše od těla nastává smrt, tak i v organismu státním, kdyby organické jeho prvky a zásady počaly potýkati se vespolek. Mezi tím, jakkoli naprosto nemožné jest, vytknouti v každém činu člověka, pokud v něm účastnil se rozum čili duch, a pokud smyslnost čili tělo jeho, úhrnkem přece rozeznání oboru duchovnosti a tělesnosti vůbec nikoli tím se neruší. Diskrecí a dobré vůle s obou stran tu v každém pádu potřebí bude.

Dle našeho mínění jednota říše Rakouské, má-li býti neklamná i nezvratná, požaduje pro své centrum, čili pro „říši“ vůbec, nutně a naprosto, jen následující záležitosti a předměty: 1. císaře a dům, čili rodinu jeho; 2. zálezitosti zahraničné; 3. vojenstvo pozemské i námořní; 4. finance říšské; 5. záležitosti obchodu a tudíž i 6. orgány čili prostředky komunikační v říši vůbec. Dále ještě jest, ač ne naprosto potřebné, alespoň velmi žádoucí, aby to, co v jedné části říše za právo jest, ve druhé za křivdu považováno nebylo.

Z výkladu tohoto pozná každý nepodjatý soudce, že my oboru činnosti čili područí moci centrální anebo říšské nikoli nechceme klásti meze nedostatečné a úzká. Ministerstvy pro předměty dotčené potřebnými byla by jednota říše tím dostatečněji a stáleji upevněna a pojištěna, kdyby třebas ku př. zásada ta výslovně vyřčena i stvrzena byla, že nejen každá pevnost ale i každičké dělo, kterékoli uvnitř hranic říše Rakouské se nachází, náleží výhradně do područí moci centrální čili říšské. - Podle toho mohly a měly by všecky ostatní záležitosti státní a národní v Rakousku ponechány býti mocem a sněmům zemským čili autonomii národův, - rozumí se, že pod řízením a štítem též moci exekutivní, která i v říši činna jest, a výhradně jen mocnáři čili panovníkovi přísluší. Nám zajisté ve sporu tomto nejde nikoli o nějaké obmezení moci a praerogativy panovníkovy, nýbrž naprosto jen o jiný a přirozenější mechanismus působení jejího. A protož všecky ty obyčejné důtky o naší prý neloyalnosti, našem rýpalství a separitismu atd. odkazujeme zase tam, odkud přicházívají: do oboru lží a utrhání.

Kterak ale vlády zemské v Rakousku mají organisovány býti, aby neupadaly někdy do sporu ani mezi sebou, ani s vládou centrální, to jest arci věc uvažování mnohem delšího, nežli článkem novinářským obsáhnouti se dá. My aspoň, nemohouce nyní do něho se pouštěti, chceme jen úhrnkem a povšechně naznačiti zdání své o důležitosti této.

Netajíme se, že bychom přáli aby ministeria, která nyní pp. Bach, Schmerling a Thun ve Vídni zaujímají, buď dokonce zrušena, buď aspoň ve podruží svém obmezena byla na ten způsob, aby všecka jejich běžná řízení odbývána byla ve zvláštních ministeriích zemských neboli národních. Každý větší komplex aneb každá národní gruppa zemí korunních měla by v čele veškeré administrace jednoho ministra, jenž by kollegou sice byl ministrův říšských čili vídeňských, ale přebýval by ve hlavním městě zemí sobě podřízených, maje pod sebou rady ministerialní pro všecky větve administrací zemských. Takových ministrů muselo by v celé říši býti při nejméně sedm, a sice pro země 1. německé, 2. českoslovanské, 3. polsko-rusínské,4. maďarské, 5. rumunské, 6. jihoslovanské a 7. italianské; vedle nich pak tolikéž sněmův zemských a soudův kassačních. Měl-li by ustanoven býti počet větší, my bychom tomu také tuze na odpor nebyli. Ministrové takoví, dostávajíce řádně důvěrné zprávy o poradách a uzavřeních kollegův jejich říšských, museli by arci v čas potřeby zajížděti také sami k nim do Vídně. Od té doby, co železné dráhy a telegrafy do všech měst hlavních se rozbíbají, řízení takové dalo by se provésti bez podstatných nesnází. Hlavní ale výhoda ze zřízení takového plynula by ta, že všecky záležitosti státní a národní, stojící pod ministeriem zemským, daly by se odbývati až do instance nejvyšší v řečech národních, a že zásada rovnoprávností národů přestala by tudiž býti pouhým mámidlem. Praví se totiž, že vláda rakouská musí býti silná a důrazná, a protož především sestředěná na jednom místě a v rukou jedněch. My sice nevíme, bývá-li vždy silný ten, kdo se pouští do boje s přírodou a s právem: že ale v boji takovém konečně vždy klesnouti musí, o tom nepochybujeme. Zdá se však, že naši odpůrcové matou v řeči své snad mimovolně rozličná ponětí dohromady, mluvíce totiž o vládě silné, a mníce pod tím jen vládu pohodlnou. Jest-li tomu tak, nechceme jim v tom odpírati naprosto; máme však za to, že pohodlí nenáleží mezi přední požadavky vlády konstituční. Pohodlný, co do státního řízení, jest jen despotismus a barbarství! vlády osvícené a svobodomyslné bývávaly odjakživa pilny v šetření tisícerých interesův státních a občanských, a protož nemohly ani nechtěly vyhlašovati pohodlí svého za věc ve státním organismu nad jiné důležitejší.

Potud památný program p. Palackého z 21. prosince 1849, o jehož obranu pokusil se náš Havlíček těmito dvěma skvělými polemikami.