Čistota tělesná v novém světle

Údaje o textu
Titulek:	Čistota tělesná v novém světle
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 27, č. 36. s. 421. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	27. 05. 1910
Licence:	PD old 70

Čtu v druhém díle Tomkova Dějepisu města Prahy na str. 346: „Roku 1380 bylo nařízeno na Starém městě, aby prasata swá každý chowal we swém domě, aby neběhala po ulicích pro smrad. A w Nowém městě z usnešení raddy i obce zakázáno roku 1407, „aby jatkáři newypauštěli nečistot swých na ulici, pod trestáním panským (rozuměj konšelským) aby nikdo hrncůw nečistých (jichž obsah zákaz uvádí) newyléwal na ulici, pod pokutau pěti grošů.“

Za více jak sto roků, to jest r. 1508 (dle téhož spisovatele, Díl VIII. str.329): „Po prwní neděli postní (17. března) z rozkazu purkmistra a konšelu Staroměstských woláno po ulicích, aby žádný ze sousedů nedal líti z oken nebo z kuchyní po žlabcích, kterých také ani nemělo býti; bláto aby žádný w ulicích kromě deště nehrabal… Swiní též aby wen nepauštěli, smetí aby w ulicích nebylo sypáno… Při tom zároweň usnešeno, jako prý bylo od starodáwna, aby nikomu nebyly trpíny žlaby dlouhé a střechy při domích, kterými a na něž lidé lijí nečistoty ke škodě lidem a k hanbě města.“

Za dalších sto let a sice r. 1610 (dle Wintrova spisu: Kulturní obraz českých měst, díl druhý p. 179.): „čteme v Praze zákaz, aby vody smradlavé s oken vylévány a nečistoty házeny nebyly.“

Ale předkové naši v Praze nebyli nervosní a těšili se vzácné vytrvalosti. Nejméně tři sta roků se jim zakazovalo vylévati nečistoty na ulice a tři sta roků to nebylo nic platno. Pražané lili z oken napořád. V uvedené knize Wintrově čteme, že tomu tak bylo nadále ještě v sedmnáctém století a že nejeden kolemjdoucí byl obsahem vylévaných nádob „nemile dotčen“. Ještě roku 1610 viní Kašpar Sauer Josefa Lazara, žida pražského, že ho polil s okna. A Josef Lazar odsouzen byl zaplatiti pokuty dvé kop. — Smysl tedy pro čistotu v příliš štědré míře starým Pražanům udělen nebyl. Ba nechci ani o moderních Pražanech tvrditi, že jsou vesměs proniknuti smyslem tím. Kdo jako já vidí tisíce lidí do roka v nedbalkách, trne, jak málo v jistých vrstvách hledí se na př. na čistotu prádla. Muži, ženy i dívky zevnějškem úhlední, ba elegantní, neštítí se velice často roztrhaného a křiklavě špinavého prádla spodního. Zejména oblíbené bavlněné pletené prádlo dalo smyslu pro čistotu nemalou ránu. Jsouc barevné snese snáze znečištění a nosí se nepoměrně déle než bílé prádlo plátěné na veliký úkor čistoty.

Kdybychom předchozí zprávy historické předložili některému přítelíčkovi národa Českého, tu možná, že by nejeden škodolibě poznamenal, to že byla specificky česká, respective slovanská vlastnost hověti nepořádku a nečistotě. Leč kdo by tak tvrdil, ukázal by, že jest naprosto neznalý kulturních dějin národů evropských.

Ukážu to na několika hodně křiklavých příkladech: Proslulý Saint-Beuve nazval sedmnácté století „zlatým věkem uhlazenosti francouzské“. Po takové frási by člověk se domníval, že Francouzi byli proti obyvatelům pražským z téže doby vyššími bytostmi. Leč šeredného sklamání se dožijeme, počneme-li pročítati nejvýš zajímavou knihu Giraudeauovu, opatřenou titulem: „Dnešní neřesti a dřívější cnosti.“ (Les vices du jour et les vertus d’autrefois 1891). Spisovatel tento vypravuje o francouzské společnosti v sedmnáctém století věci neuvěřitelné. O některých způsobech tehdejších velikých pánů nemožno dnes ve slušné společnosti vypravovati. Z věcí, které možno zde aspoň naznačiti, cituji slovně tuto: „Za našich dnů veřejné nápisy na různých zdech vyzývají k čistotě, kterou v ostatek dnes téměř každý zachovává, ve století jmenovaném by bylo bývalo třeba nápisy podobné umístiti i ve vnitř paláců, ba i (horribile dictu!) uvnitř kaple Versailleské, jak příhoda auktorem vypravovaná to dosvědčuje.

Nejen to! Ve jmenovaném století vyšla ve Francii knížka obsahující návod ke způsobnému chování ve společnosti. Ve knížce té, jak Giraudeau uvádí, doporučuje se elegánům, aby se učesali, než jdou do vznešeného domu k hostině a až budou u stolu, aby se ve vlasech neškrabali — ostatek reprodukuji v originálu „de façon à faire tomber leur poux sur leurs voisins“. To jsou, myslím, detaily, které podivuhodně osvětlují „zlatý věk uhlazenosti francouzské“. Také však dnešní poměry ve Francii nejsou vesměs lepší. L. Nass ve svém díle: Curiosités medicoartistiques (II. p. 157.) praví, že mnohá francouzská venkovanka považuje i dnes ještě koupel za privilej lehkých ženštin. Nejednomu lékaři, který venkovance ordinoval lázeň, dostalo prý se dle téhož auktora v odpověď: „Za koho mne považujete?“

Také v Italii by mnohý myslil, že tam po stránce čistoty tělesné bylo mnohem lépe, než ve staré Praze. V Italii již za dob starořímských kvetly nádherné lázně. Terme di Caracalla v Římě budí do dnes svými obrovskými rozměry úžas divákův. Člověk by se domníval, že obliba lázní prostě se dědila a s generace na generaci přecházela, zvláště když v středověku četná města italská slynula bohatstvím a uměleckým vkusem a kdy nejedna vznešená rodina, jako Medicejští, Gonzagové a j., vynikala vznešeným taktem a uhlazeností. Nicméně v sedmnáctém století nevypadalo to ani zde s čistotou tělesnou skvěle. Máme na to svědka klassického. Padovský professor mediciny Ramazzini jest svědkem tím. Týž napsal na sklonku sedmnáctého století dílo o nemocech řemeslníků, kteréž dožilo se neméně než šestnácti vydání. Ve spise tom nelíčí Ramazzini jen nemoci, ale vypisuje také dopodrobna způsob práce a života při rozmanitých řemeslech. Tím je za našich dnů kniha Ramazziniova velice zajímavým kulturněhistorickým dokumentem pro století sedmnácté.

Mimo jiné praví Ramazzini, že pekaři a mlynáři mají vesměs hmyz, jejž v češtině jednoslabičným slovem označujeme a nachází to podivuhodným. Praví pak o předmětu tom dále: „Nedovedu rozhodnouti, zdali přítomnost jmenovaného hmyzu pochází odtud, že jmenovaní řemeslníci většinou nosí špinavé šaty a v šatech těchto spávají, anebo zdali směsice mouky s nečistotou kožní k plození a výživě těchto zvířátek nepřispívá.“

Ramazzini kreslí svůj malý obrázek velikolepě. Těch několik slov karakterisuje s příšernou věrností čistotu pekařů a mlynářů vlašských ve století sedmnáctém. Ba líčení jeho jest příznačným pro celou dobu. Zajisté tak jako Ramazzini i celé obecenstvo vědělo, že jsou pekaři v krajní míře nečistí a přece se nerozpakovalo jísti pečivo nečistými rukami připravené. Líčení jatek a kostelů, jak je Ramazzini podává, jest neméně příšerné. Zejména to platí o chrámech, v nichž se dle tehdejšího zvyku mrtví pochovávali.

Ostatně každý, kdo se trochu po dnešní Italii poohlédnul, přizná mně, myslím, bez okolků, že smysl pro pečlivou čistotu těla a předmětů v domácnosti užívaných není doposud nikterak všeobecným.

O Němcích v dobách starších pravi Grupp (Kulturgeschichte des Mittelalters I. p. 314.), že „cit pro čistotu nebyl jim vrozen“. „Celkem zůstali Němci špinavými tak, jak to římští spisovatelé různých dob naznačují.“

Z toho všeho plyne jasně, že člověk od přírody vrozeným smyslem pro čistotu nadán není. Jestliže pak za naší doby u kulturních národů a zejména ve velkých městech smysl pro veřejnou i soukromou čistotu proti dobám poměrně blízkým obrovsky stoupl, jest to zásluhou vynikajících jednotlivců, kteří předstihli svou dobu a dovedli svému okolí veliký význam čistoty vštípiti. Tak na příklad kanalisace velikých měst, za našich dnů všeobecná a nezbytná, vznikla na základě theorie Murchisonovy, byť i falešné, že tyf se rodí z hnijících, stagnujících látek. Theorie byla falešná, ale její důsledky — kanalisace měst — byly velice blahodárné.

Pěkně vliv vynikajících jednotlivců na veřejnou čistotu ukazuje učení Mohamedovo. Mohamed učinil z čistoty tělesné záležitost náboženskou. Vyznavač jeho víry má se modliti pětkráte denně a před každou modlitbou má se mýti. Má si mýti hlavu a obličej a končetiny horní i dolní, aby „stál čist před Allahem ar rachimem“ (Medizin etc. in der Türkei od B. Sterna 1903, p. 85). Nejen to, také po každém jídle má si moslem řádně vypláchnouti ústa a ruce mýdlem umýti. Také lázně káže učení Mohamedovo. Tedy tolik rozkazů ve příčině čistoty tělesné, že by Moslemové byli na jisto nejčistotnější společností, kdyby učení Mohamedovo správně zachovávali. Avšak kdo viděl, jak se před pobožností myjí, přesvědčil se, na jakou pouhou bezvýznamnou formalitu toto „mytí“ pokleslo.

Nedá se správně odhadnouti jaký prospěch mělo lidstvo z pokroku svého v čistotě, tak jak ji ve vzdělanějších vrstvách společenských vidíme. Jisto jest, že mnohé nemoci, které jindy evropské národy v nemalé míře ohrožovaly, buď se docela vytratily anebo co do nebezpečenství značně se zmírnily.

Jest pak nejvýš pravděpodobno, že k vymizení nejedné takové nemoci přispěla čistota jednak tělesná, jednak veřejná. Důvody k tomuto mínění podám níže, zejména pokud se mínění to čistoty tělesné týká.

Jisto jest, že mnoho nemocí v Evropě za posledních sto let podstatně se změnilo.

Vymizely malomocenství a mor. Značně méně ohrožují Evropana tyf osypný, cholera, střídavé zimnice, červenka, horečka omladnic, diftherie a jiné. Ba i největší metla boží — tuberkulosa vůbec a plic zvláště stala se v posledních letech méně častou, než bývala dříve. V posledních dobách cituje se v lékařských časopisech práce B. Fraenkla, který sestavil úmrtnost tuberkulosou od roku 1875 do roku 1908 v říši německé. Úmrtnost tato úžasně klesá. Ještě roku 1875 zemřelo z 10.000 žijících osob 31,90 souchotinami. Roku 1908 však jen 16,46, tedy skorem polovička. Od roku 1886 úmrtnost jmenovaná ustavičně klesá. Již se ozývají hlasy, že v dohledné době ztratí tuberkulosa svou příšernou tvářnost a přestane býti nemocí, kteráž ohrožuje celé národy. Jest pravdě podobno, že také v království českém tuberkulosy ubývá, zdali v takové nápadné míře jako v Německu, ovšem nevím.

Toto ubývání souchotin připisuje se několika faktorům.

Za prvé lepšímu léčení, za druhé nemocenským pokladnám, které právě od roku 1886 se počaly ve větším počtu zřizovati a chudým nemocným existenci umožňují. Za třetí však najisto větší čistotě, individuální i veřejné. Vědomost, že tuberkulosa jest nemocí přenosnou, vniká stále hlouběji a hlouběji do lidských mass. Počínají se desinfikovati předměty, jež k potřebě souchotinářů sloužily. Styk s nemocnými není tak intimní jako býval. Slovem, čistota se v každem ohledu zvedla.

Jsou-li zde pronesené názory místy jen pouhou domněnkou, že mnohé nemoci se počínají vlivem čistoty veřejné i osobní ztráceti, máme pro některé ze jmenovaných i nejmenovaných nemocí již přímé důkazy pro veliký význam čistoty v oboru zdravotnictví specielně ze jmenovaných nemocí.

Jordanski a Kladnicky (Revue scientifique 1909, p. 313) našli, že ve štěnicích žije bacillus moru, tedy bacillus nemoci, která druhdy nečítané milliony Evropanů povraždila. Štěnicím bacillus moru nijak neškodí, ba pobyt v těle štěnic činí nakažlivinu bacillů ještě mnohem intensivnější.

Hostí-li však štěnice bacilly morové, tu jest patrno, že za jistých okolností tento krveživný hmyz bacilly morové člověku naočkovati může.

V Pasteurově ústavu Tuniském podařilo se (Umschau, 1909, p. 782) přenésti osypný tyf na opice, což se do té chvíle nikomu nepodařilo. Již dlouho panuje mínění, že nebezpečná nemoc tato roznášena bývá nečistým hmyzem. U nás v Čechách pozorovala se poslední dobou nemoc tato zřídka kdy a zpravidla se dalo zjistiti, že v určité místo nemoc zavlečena byla tuláky a poběhlíky, tedy osobami, na nichž nečistý hmyz má svůj útulný domov. Leč ve jmenovaném ústavu Tuniském správnost mínění tohoto, doposud dostatečně neprokázaného, podařilo se experimentem dokázati. Když totiž vši, které se na nemocné opici nassály, přeneseny na opice zdravé, od nemocných oddělené, onemocněla i zdravá doposud zvířata osypným tyfem.

Tento uvedený jakož i jiný nečistý hmyz hostí v sobě však také živé zárodky jiných přenosných nemocí. Tak to prokázal Abe (Münch. med. W. 1907) o bacillech tyfu střevního, jiní (Umschau 1909, p. 364) pro evropský tyf návratný.

Každý kulturní člověk se jmenovaného hmyzu štítí. Ne z předtuchy, že by mohl hmyz ten nemoc přinésti, ale jednak z ohledů esthetických, jednak z ohledu osobního nepohodlí, kteréž hmyz ten člověku způsobuje. Na jisto miliony lidí nehostí na svém těle anebo ve svém ložním prádle jediný exemplář jmenovaných hmyzů a tím bezděky zdraví své energicky chrání. Tím také ale as je vyloženo, próč některé s hůry uvedené nemoci se stávají v kulturním světě stále vzácnějšími.

Už Michelet (Nass I. c .p. 157) pravil, že v epidemiích středověku byla špína hlavním faktorem. Citované pokusy ukazují, že tomu de facto tak bylo.

Také český lid má přísloví, které na čistotu velikou váhu klade — čistota půl zdraví. Ale kdy se přísloví to zrodilo, nevím. Mám důvodné podezření, že stáří jeho není veliké. Ve Flajšhansově sbírce starých přísloví českých aspoň ho nenalézám.