České pověsti/O památném dubu poděbradském

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O památném dubu poděbradském
Autor: Adolf Wenig
Zdroj: WENIG, Adolf. České pověsti. Praha: L. Mazáč, 1932.
Licence: PD old 70

Na Zámostí v Poděbradech stojí starý kostelík Panny Marie, zbudovaný v roce 1662 na památku nevinně popravených kutnohorských havířů. Ta poprava byla vykonána roku 1496, za panování krále Vladislava.

Tehdy se havířům v Kutné Hoře vedlo špatně. Hory dávaly užitek sice nemalý, ale nepoctiví úředníci šidili, do královské komory posílali málo stříbra a havířům utrhovali na mzdě. Tak bohatli úředníci, měšťané. na jejichž náklad bylo stříbro dobýváno, a kteří byli povinni prodávat výtěžek dolování králi. A havířům se vedlo zle; nemohli být z takových mezd ani živi.

Už v roce 1494 se havíři kutnohorští pozvedli proti perkmistrům, vrchním lezcům pro různé šitby. Ale tehdy byla bouře po dobrém utišena. Netrvalo dlouho. a byly tu nové stížnosti havířů. Nikdo se ubohých havířů nezastal. Horní úředníci hospodařili pro sebe, nikde neměli havíři dovolání, ani u obce, ani v Praze.

Král Vladislav byl toho času v Uhrách na hradě Budíně nad Dunajem a tam - pravili havíři tajně poselstvo, aby si stěžovalo na křivdy, které se dějí lidu na Horách Kutných. Ale v Budíně poselstvo ani ke králi nepustili. Vyslechl je nějaký úředník, naději jim ale nedal. A tak se vrátili domů s nepořízenou. Když se havířský lid dozvěděl, jak pořídili, začal se bouřit. Měšťané a úředníci dostali strach. V neděli 13. července 1496 vytáhli ozbrojení havíři z města a — jak píše starý letopisec — odešli v počtu 6000 osob na vrch Špimberk u Kaňku. Zde chtěli spravedlnost hájit a raději umřít, než aby se dívali na takovou nespravedlnost. Rozložili tam tábor. Ke zkrocení havířů pak vytáhl proti nim ozbrojený obecní lid, také Kolínští a Čáslavští byli požádáni, aby se přidali, i královský hejtman z Poděbrad. Tábor havířů byl obklíčen.

Po několika dnech, když vůdcové havířů viděli, že s nimi nikdo z města vyjednávat nejde a poznali, že by při útoku jistě podlehli, chtěli zabránit krveprolití a dobrovolně se vzdali. Doufali, že se dostanou před soud královský a tam budou moci žalovat na bezpráví, které je jim činěno. A že se jim přece jen dostane spravedlnosti. Ale zmýlili se. Třináct z nich bylo vybráno jako rukojmí k jednání jménem všech havířů. Byli odvedeni do Poděbrad, ale tam zanedlouho uvězněni byli a mučeni. Zpráva o tom vzbouření byla podána králi a všechno vylíčeno tak, že to proti havířům svědčilo. Král odepsal, aby byli buřiči potrestáni.

I když se havíři na mučení k ničemu špatnému nepřiznali a dovolávali se řádného soudu, přece jim bylo 5. srpna oznámeno, že podle vůle krále jsou odsouzeni k smrti. Bylo potom rozhodnuto, že deset z nich bude popraveno v Poděbradech. tři odvezeni na Křivoklát, kde mají zahynout rovněž mečem pro výstrahu. Tak těch deset bylo pak z poděbradského zámku vyvedeno v popravních bílých rubáších, s nimi dva kati, zámecký a městský, hejtman a rychtář s biřici a ozbrojená čeleď. Ten smutný průvod vyšel ze zámku, ubíral se po mostě na luka za Labem na popravní místo. To bylo pod starým dubem rozložitých větví, nízko se sklánějících. Ještě cestou havíři doufali, vědomi si své neviny, že jim bude oznámena milost v poslední chvíli. Ale když hejtman poručil katům, ať konají své dílo, viděli odsouzenci. že je konec. Volali s pláčem, že rozsudek je nespravedlivý, naříkali tak, že se ani s rodinami nemohli rozloučit.

Jeden z nich zavolal:

„Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil.“

Klečíc, volal pak ten havíř, aby Bůh na znamení jejich neviny seslal hojný déšť.

Je zaznamenáno, že městský kat zahodil meč a odepřel popravit nevinné. A tak všechna ta krvavá práce zůstala na zámeckém katovi.

Havíř po havíři poklekal pod dubem, kat stínal. Proudy krve stříkaly vysoko. zkrápěly nízkou větev starého dubu. Všech deset havířů tam v krátké chvíli bylo popraveno. Hned také byli pohřbeni do připravené jámy.

Než bylo to strašné dílo dokonáno, vystoupily na západě mraky, rychle se šířily a náhle se přihnala zlá bouře. Ulekaní lidé se rozutekli a o božím hněvu povídali. o tom, že bouře je seslána za to hrozné bezpráví. Prudký liják, který se po nějaké chvíli strhl, smyl s trávy všecku tu spoustu nevinně prolité krve. Pršelo prý potom devět dní a devět nocí neustále, byla tak způsobena velká škoda na polích kolem Poděbrad a Kutné Hory.

Král Vladislav byl později důkladně zpraven o věcech kutnohorských. Teprve 4. září přišel z Uher rozkaz, kterým král určil mimořádný soud a zakazoval Kutnohorským všechno násilné jednání, dokud by nebyl skončen soud. Tak také byla pře provedena. Obžalovaní však byli dávno mrtvi, co jim bylo platné, že je soud prohlásil za nevinné? Tresty, které stihly provinilé úředníky, byly slabou pomstou za popravu nevinných havířů.

Že potom po řadu let doly kutnohorské dávaly bídný užitek, to pokládal lid také za trest té nespravedlivosti. Ale ještě jiné znamení zůstalo jako připomínka té hrozné popravy. Na dubu, který stál na poděbradských stínadlech, na jehož větev stříkala krev popravených, rostly od té doby žaludy, které měly podobu těl havířů v kápích. Listí té větvě bylo prý načervenalé. O těch podivných žaludech lidé věřili, že toho, kdo je při sobě nosí, ochraňují před čarami a kouzly, že přinášejí štěstí. Dochovalo se dodnes několik takových žaludů.

V roce 1516 dal pražský měšťan Ondřej Prachovec vystavět na místě poděbradské popravy dřevěnou kapličku; místo ní potom byl v 17. století postaven kostelík, kam byly také uloženy ostatky havířů. Jsou tam též dvě sošky havířů a dva obrazy popravy. I na kostelíku je deska s nápisem, ale ne zcela správným.

Památný dub vedle kostelíka přišel vniveč v roce 1784. Také na dubě, stojícím blízko vesnice Kluku, kolem kterého byli kutnohorští havíři vedeni na popravu, rostly prý podobné žaludy, i tento dub vzal za své v roce 1842.