České písemnictví s ptačí perspektivy

Údaje o textu
Titulek:	České písemnictví s ptačí perspektivy
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. České písemnictví s ptačí perspektivy. Praha: Aventinum, 1920. Online na Internet Archive
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Předmluva

Podnět tohoto stručného nárysu byl zcela příležitostný. Ministerstvo zahraničních věcí Československé republiky pojalo v době příprav k letošnímu sletu všesokolskému záměr, informovati o české kultuře cizince, kteří v míře tak hojné v Praze i za hranicemi vztahovali dychtivé ruce po zprávách o našem životě. I obrátilo se k učencům a spisovatelům s žádostí, aby napsali ze svých oborů zhuštěné a zaokrouhlené studie, jež v překladech do světových řečí měly býti souborně vydány jakožto malá encyklopedie vědomostí o naší republice a našem národě. Pokud vím, přání ministerstva bylo včas vyhověno, ale k překladu dodaných prací a dokonce k jejich publikaci do konce června nedošlo. Patrně náš zahraniční úřad má za vhodnější dodatečně vnucovati lhostejným cizincům pomůcku, kterou bylo možno podati v pravou chvíli vnímavým a ochotným hostům. Či soudí náš nejvyšší úřad diplomatický, že jest i v oblasti kulturní zbytečno, aby západní Evropa byla správně poučena o skutečných poměrech v Československé republice? Nevyčkal jsem oficiálního výkladu o těchto opravdových či domnělých důvodech, nýbrž vyžádal jsem si svou studii nazpět a nyní ji podle přání nakladatelova odevzdávám veřejnosti v původní podobě.

Nebudiž tedy, prosím, zapomínáno, že byla původně určena pro cizinu, která na nás hledí vskutku s ptačí perspektivy. Nemínil jsem hromaditi jména, letopočty, knihopisné jednotlivosti; užil jsem co nejvydatněji obtížného práva vypouštěti a potlačovati vše podružné a nepodstatné; nedbal jsem ničeho tolik jako toho, abych co nejzřetelněji vypracoval logiku vývojovou. Neskrývám si sám nedostatků svého nákresu a na dva z nich upozorňuji výslovně jako na důsledky základní osnovy přizpůsobené účelu spisku. O českém dramatě, jež i s českým divadelnictvím mělo býti v informačním díle vylíčeno samostatnou statí, se zmiňuji velice skrovně a skoro jen nápovědmi, jsa si ostatně jíst, že jeho osobnosti í výtvory pří pohledu s ptačí perspektivy namnoze zanikají. Písemnictví doby předobrozenské probráno jest pouze přehledně, neboť vím, že se cizina hlavně zajímá o literaturu novodobou. Přes to věřím, že spisek můj vykoná i v českém originále své poslání a že vedle mých soustavných děl literárně historických bude vlídně přijat jako pokus o spojení dvou druhů literárních: přehledu vývoje slovného a zkratkového podobiznářství.

V Proseči, v září 1920. ARNE NOVÁK.

* * *

Když český národ na počátku XV. století upozornil Evropu na svůj duševní život velkým náboženským hnutím husitským, provázeným podivuhodnou statečností válečnou, měl za sebou již značný rozvoj kulturní, obsáhající několik století a vyjádřený rozvětveným písemnictvím, které jest ze slovanských literatur vůbec nejstarší.

Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné památky možno sledovati od věku XI., hodil se znamenitě k vyjadřování slovesnému jak bohatstvím tak odstíněností svých tvarů i výrazů; vynikalť kromě libozvučnosti a rozmanitosti svého hláskosloví tak rozvitým skloňováním i časováním a tak jemným smyslem pro slovní i větné rozdíly, že to připomíná až řeči klasické. Za krátké církevní episody cyrilometodějské v říši Velkomoravské v IX. století přijal nejeden kulturní prvek z bohoslužebného jazyka staroslověnského, ale pak se po celý středověk učil od latiny, které také v Čechách se užívalo stejně ve veřejných listinách jako ve školách a ve chrámech: čeština osvojila si od mezinárodní řeči všech vzdělaných národů západní Evropy mnoho náboženských terminů i abstraktních výrazů pro svůj slovník, ale přizpůsobila se také vydatně latinské syntaxi, před jejíž výhradní nadvládou ochraňoval později pouze lidový původ většiny spisovatelů. Ale již počátkem XIII. věku nadchází na české půdě mocný zápas mezi ctihodnou učitelkou a mladou, poněkud neobratnou žačkou. Národní jazyk vniká postupně do formulí, písní a pomůcek bohoslužebných, ano z hluboce zbožného ducha českého vytváří se, proti výslovnému přání církve, malá literatura náboženských zpěvů českých, z nichž dva nejstarobylejší a nejvelebnější, „Hospodine, pomiluj ny“ a „Svatý Václave, vévodo české země“, doposud se ozývají pod klenbami katedrály sv. Víta na hradě pražském.

Toto zápolení mezi jazykem národním a mezi latinou, jakožto dorozumívacím prostředkem kněžské i laické inteligence, která v mezinárodní řeči byla již vytvořila vynikající díla kronikářská, rozhodnuto bylo konečně ve prospěch češtiny. Stalo se to v oné převratné době, kdy český, teritoriálně rozsáhlý stát ztratil národní dynastii Přemyslovců, a kdy se na slovanskou půdu hrnuly právní, hospodářské i kulturní vlivy cizí, spoléhající hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netoliko na zemském pohraničí, ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátku XIII. věku postupuje již nepřetržitě duchovní i světské písemnictví v Čechách psané mateřštinou a to mluvnicky velice vybroušenou; jako v jiných literaturách západních také zde časově i hodnotou předstihl vývoj veršované slovesnosti, pyšnící se značným uměním rýmovnickým, prosu.

Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy vesměs směry a vzory cizí, které buď z Německa neb z Francie přicházely ke kulturně mladému a lačnému národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní, jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva universitního. Ale ať šlo o tlumočení nábožných legend, ať o zpracování romantické Alexandreidy, ať o ukázky rytířských pověstí německých a bretoňských, ať o jarou lyriku a rozpustilé velkonoční scény, v nichž si studenti pražští libovali, vždycky jevila se v staročeském básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady předloh západoevropských. Spisovatelé, kteří náleželi většinou trojímu stavu, kněžstvu, rytířstvu a žákovstvu, usilovali, seč byli, o zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich ukázky národní moudrosti jako přísloví a říkadla, zpestřovali je realistickými obrázky vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje národního svérázu, jímž se podstatně liší od sousedních literatur. Ještě dnes mluví k nám z něho hrdý a sebevědomý Čech, který zakládá si na svém jazyku a na svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemcům a přemítaje důmyslně o prostředcích k jejich zvelebení — jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na př. skladatel originální kroniky Dalimilovy, vynikali takovou uvědomělostí. Středověký Čech cítil se nadšeným a rozhodným křesťanem, jenž se nikterak nespokojoval s dogmatickou a liturgickou stránkou své víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a čilým smyslem praktickým naléhal na to, aby zásady Kristovy byly v lidské společnosti uskutečňovány a důsledně prováděny. Proto jeho etické horlení bylo pravidelně spojeno s říznou a nelítostnou mravokárnou kritikou společenských zlořádů; v literatuře staročeské náleží velmi význačné místo satiře, která se opírá o přesné a bezohledné pozorování skutečnosti a se zdarem užívá gnomického bohatství mluvy lidové. Z těchto jadrných a drsných dřevorytů ve verších poznáváme názorně a bezprostředně život starých Čechů ve XIV. století, ale zároveň také jejich mravní rozhodnost usilující o čistotu a poctivost celé společnosti, králem i dvorem počínajíc a drobným řemeslnictvem končíc.

Teprve však, když od tohoto veršování a rýmování, napojeného šťávami života, sáhneme po staročeské prose, rozvine se před našimi zraky úplný obraz vysoké kultury, jíž bylo v Čechách dosaženo za vlády rodu Lucemburského, jmenovitě za požehnaného panování Karla IV., Otce vlasti. Národ, jehož stát dosáhl netoliko nebývalého rozpětí teritoriálního, ale i dokonalého politického a právního zabezpečení, má již svou literaturu právnickou, opírající se o starší tradici. Náboženské nadšení, které, podporováno štědrostí a uměleckým vkusem císařovým, vybudovalo nad Prahou celý les gotických chrámů, vyzdobených sochaři, malíři i klenotníky, projevilo se v životopisech světců i v rozjímavých spisech. Zájem panovníkův o minulost celé země podnítil kronikáře, a i sám vladař sáhl k peru dějepiscovu. Leč největší význam pro duševní život národa měl osvícený čin Karla IV., že v Praze po vzoru pařížském založil první středoevropskou universitu, která jmenovitě na fakultě bohoslovecké i artistické shromažďovala výkvět inteligence z východní i střední Evropy. Učení její profesoři, kteří hověli stárnoucí scholastice realistického směru, nevykonali sami valné práce vědecké ani výchovné, leč povznesení úrovně náboženského studia vůbec v Čechách přineslo ovoce stejně vzácné jako neočekávané.

Jeden z prvních žáků university Karlovy, jihočeský zeman Tomáš ze Štítného, dovedl spojiti vrozenou hloubavost i mravní přísnost muže z lidu s poznatky scholastického í mystického bohosloví universitního a školený důmysl dialektikův se smyslem pro praktické potřeby životní. Když se vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček, oddal se spisovatelství náboženskému, objímaje stejně metafysiku a dogmatiku křesťanskou jako mravovědu. Ale nepsal pro učené odborníky vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své dětí a pro lid vzornou a bohatou mateřštinou, jejíž byl mistrem, a třeba že tento neslýchaný čin laický budil pohoršení u theologů, hájil důsledně přesvědčení, že obecný člověk má býti i o nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku. Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s přísným rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štítného, který bývá též, a to právem, nazýván otcem české filosofie, skutečným předchůdcem reformace české, třebaže dogmaticky se konservativní zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní.

Na konci života Tomáše ze Štítného se již na všech stranách ozývalo hnutí reformační, čerpajíc zápalnou látku z nejrůznějších stran a zasahujíc všecky stavy národa. Mravní rozhorlení a chiliastícké vytržení lidových kazatelů bylo bouřnou předehrou; z Francie doléhaly ohlasy kritického úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve; z Anglie přineseno bylo do Čech odvážné učení Johna Wyclifa o církvi a došlo na universitě pražské neobyčejné pozornosti; ve vrstvách selských i drobného měšťanstva šířil se odpor proti znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec. Stejně pronikavá jako neúprosná kritika církevní tradice, kterou podnikl odvážný myslitel bohoslovný Matěj z Janova a z níž odvozoval požadavek důsledného návratu k apoštolskému křesťanství, nenašla žádoucího ohlasu. Teprve Jan Hus dovedl učiniti z otázky reformace životní problém celého národa, když rozpravy o věcech víry přenesl s universitní katedry do lidu a když své stanovisko zpečetil smrtí mučednickou.

Jan Hus byl větší spisovatel než bohoslovec. Jako universitní učitel, jenž si získal nesmírnou popularitu úspěšným krokem o znárodnění vysoké školy pražské, přidržoval se běžného realismu a spojil jej bez obtíží s radikalismem Angličana Wyclifa, v jehož nauce dočasně utonul, a to tak, že v latinských svých spisech podává málo více než parafrázi mistra oxfordského. Jako český spisovatel a prostonárodní kazatel znal však tento syn prostého venkovana cestu, vedoucí neklamně k srdci lidu. Rozuměje správně potřebám přítomnosti, zavrhl v pravopise i v jazyce archaismy a přizpůsobil je živému usu. Dbal o rozkvět lidového zpěvu v kostele jazykem národním a dovedl umění kazatelské, které přenesl konečně z chrámu pod širé nebe, k veliké dokonalosti. V duchu literární tradice staročeské kořenil svou řeč živly gnomickými, lidovými metaforami, realistickými obrázky ze skutečnosti. Nezavrhoval satiry, paskvilu, zkresleniny, jichž vydatně užíval ve svých spisech polemických, ale naopak byl ztělesněnou vlídností a něhou v osobních projevech, zvláště v proslulých listech posílaných ze žaláře žákům a krajanům. Za každou slovesnou prací Husovou stojí celá osobnost, soustřeďující v sobě hlavní síly svého národa ve své době. A tato osobnost vstoupila dne 6. července 1415 na hranici v Kostnici, aby poznanou pravdu proti vůli celého koncilu a k úžasu vší Evropy obhájila svým životem.

Náboženské hnutí, které vyvolala mučednická smrt Husova a které „proti všem“ sáhlo k obranné a vítězné zbrani, nebylo nikterak příznivo literárnímu životu. Přísně asketický duch husitský, který se občas projevoval radikálním obrazoborstvím, odsuzoval umění vůbec a přisuzoval písemnictví toliko úkol vzdělavatelný a nábožensky i mravně výchovný. Tak na několik století vymizelo z Čech takřka veškeré básnictví, výpravná prosa i světské drama v jazyce národním; pokud se neuchýlily do nejnižších vrstev neliterárního lidu, sloužily tyto druhy krásné literatury za pouhé pomůcky náboženské i politické polemiky. Zato horlivě bylo pěstováno náboženské písemnictví ve všech svých oborech. Znovu a znovu byly překládány částky Svatého písma, z nichž pak pořizovány soubory biblické, poskytující nejprve písařům a iluminátorům, záhy po vynalezení knihtisku také tiskařům, aby osvědčili své umění. Kazatelé učení i lidoví skládali sbírky výkladů na texty biblické, t. zv. postily, a ježto do nich rádi vsouvali mravokárné a satirické vložky, jsou tato díla doposud cenným pramenem pro poznání poměrů z oné doby. Po stopách Jana Husí dbali husité o náboženský zpěv, který vedle čtení a výkladů bible se stal jádrem jejich bohoslužby a byl po stránce hudební i slovesné doveden k velké dokonalosti: z ničeho nevane k nám dodnes tak uchvacujícím vichrem drsný a hrdinský husitský duch jako ze sborové písně táborské „Kdož jste boží bojovníci“, která pravděpodobně souvisí s osobou samého geniálního vůdce husitského, slepého a vznešeného Jana Žižky z Trocnova — smysl pro přísnou vojenskou kázeň, neohrožená statečnost bitevní jsou zde sdruženy se starozákonní důvěrou v Boha a s ryze křesťanským nadšením pro statky duchovní.

Když se již učení táborské a s ním válečná moc husitská neodvratně rozkládaly a upadaly, domyslil v samotě českého venkova hloubavý sedlák, jihočeský krajan Jana Husa a Tomáše ze Štítného, Petr Chelčický, vůdčí zásady a záhady české reformace, podrobil je příkré kritice a došel důsledků, které sice popíraly životní praksi husitskou, ale zároveň tvořily základ pro nové útvary duševního i mravního života v Čechách. Třebaže neznal valně latinsky, a neprošel tudíž studiem akademickým, osvojil si Petr Chelčický přece všecek myšlenkový kvas, cizího i domácího původu, který znepokojoval od počátku XV. století Čechy; s prudkým radikalismem a se sklonem geniálního primitiva zjednodušovati vše, dobral se krajních důsledků úsilí reformačního a ztlumočil je drsným, ale mohutným slohem mísícím rozbor bohoslovný s časovou invektivou a praktickou filosofii s demagogickým kazatelstvím. Zcela rozhodně zamítl veškerou tradici i organisaci církevní a vymáhal návrat k apoštolskému zřízení, při čemž jako o jedinou autoritu se opíral o bibli, pojatou značně racionalisticky. Nezastavil se u náboženství a u církve, nýbrž podrobil svému zdrcujícímu úsudku starokřesťanského supranaturalisty také stát a společenské zřízení. I zde osvědčil svůj selský radikalism: odsoudil středověké rozdělení na stavy, popřel oprávněnost královské moci a státního zákonodárství, stíhal nedůvěrou kupce, úředníky a připouštěl, že pouze ruční práce rolníkova na vesnici jest povoláním bohumilým.

Zde v samotě, nedbaje majetku ani moudrosti světské, měl opravdový křesťan uskutečňovati království boží na zemi. Ač Chelčický sám byl duše vášnivá a útočná, kázal neodpírati zlému a zavrhoval veškeré násilí; proto odsoudil také husitské války a velel svému ohroženému národu, aby zastrčil meč do pochvy. Tento křesťanský anarchism a selský primitivism Petra Chelčického náleží nesporně k největším koncepcím ducha středověkého a zároveň k nejstatečnějším výrazům slovanské mysli; není divu, že v něm po 250 letech Lev Tolstoj pozdravil svého předchůdce.

Petr Chelčický, jenž byl asi o dvacet let mladší než M. Jan Hus, zemřel kolem roku 1460, ale již před smrtí jeho spojilo se několik nábožných a myslivých žáků jeho, aby uvedli do života jeho mravně náboženské zásady. Tak vznikla ve východních Čechách proslulá Jednota bratří českých, která netoliko vzácným způsobem oplodnila kulturní život český, ale mravně obrodila i národy cizí, zvláště kolonisty v severní Americe. V klopotné práci sedlákově, v evangelické chudobě a v bratrské svépomoci i solidaritě žili první Čeští bratří v pohorských, odlehlých končinách a vydrželi tu pronásledování od vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné dogmatiky ani jednotné organisace, ale postupně proměnili se v dokonale zřízenou společnost náboženskou, kde nebylo rozdílů majetkových ani stavovských. Původní jejich odpor k světské moudrostí a mimonáboženskému poznání stavěl je mimo kulturu, leč záhy jali se pečovati o školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy dogmatické a své pečlivé sbírky náboženských písní, ano počali se starati o své dějiny, založili archiv bratrský, vychovávali si odborně vzdělané historiky a v XVI. století stáli v čele kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada původních přísných zásad, nýbrž nutný ústupek životní potřebě, jako přijali do svého středu také urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň vyznačovaly bezúhonností mravní, tak osvojili si konečně i zásady humanismu, který tenkráte opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost.

První kroky humanismu na půdě české, kam prostřednictvím kanceláře císařské a později zásluhou učitelů universitních pronikal z Itálie, měly ráz ne-li přímo protinárodní, tedy dozajista nenárodní. Byli to valnou většinou katoličtí učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým kacířským krajanům, kdož v umělé latině ciceroniánské pěstovali dekorační básnictví, didaktickou rétoriku a výjimečně také úvahy státnické. Teprve později přilnuli k cizímu kulturnímu směru též věrní Čechové, zachovávající reformační tradice a pracující obětavě pro národní stát; umínili si neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzdělávati a zdokonalovati ji podle humanistického ideálu formalistického; tlumočili v překladech velké vzory klasické; vnášeli do spisovatelství, které tak dlouho posluhovalo výhradně náboženským sporům, pokročilé metody vědecké. Nejkrásněji snažení tohoto národního humanismu českého osvědčil vynikající právník Viktorin Kornel ze Všehrd, který v rozsáhlém díle podal zároveň úplný i kritický obraz vyspělé a rozvité právní kultury české, kterou dovedl zároveň pojmouti historicky i obhájiti její tradiční neporušenosti proti úskočným záměrům romanistů. Poctivého a ušlechtilého Čecha neprojevil pouze v úzkostlivé péči o ryzost mateřštiny, která se tu odvážila na předmět vědecký i na výraz složité umělosti, nýbrž zvláště čistě lidským smýšlením, ujímajícím se utlačených a ztotožňujícím právní cit s křesťanskou spravedlností. Zde opravdu humanism byl průchodem k humanitě.

Z humanistického pokroku těžila vydatně populárně vzdělávací prosa česká, která hojností a rozmanitostí plodů i významem pěstitelů úplně zastínila krásné písemnictví, které i nadále úplně zkomíralo. Hojně byly vydávány spisy přírodnické a lékařské, díla státnická, s největší oblibou však cestopisy a to zvláště záznamy původních cest do Palestiny, kde nábožný duch český hledal stopy Spasitelovy, šíře zároveň své vědomosti o zemích a národech. Skutečného mistrovství dosáhla však česká prosa v XVI. a XVII. věku v jediném oboru: v dějepisectví. Veliké události politických i náboženských dějin naplňovaly nepřetržitě zemi a nedopřávaly generacím ani, aby v klidu vydechly. Šlechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526 směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely; obě národnícírkve, husitští utrakvisté i čeští bratří, zápolily mezi sebou, ale odrážely zároveň mohutnějící sílu katolicismu, opírajícího se o přízeň habsburských císařů a vedeného řádem jesuitským; od německého i švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, ale spolu nebezpečí vnitřního rozkladu; z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem občas nořila se vznešená myšlenka náboženské snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které za nimi se rýsovaly, podporovalo ovšem značně psychologický bystrozrak dějepisců, neméně než čtení klasických vzorů starověké historiografie. Protože k tomuto chápání přistoupilo i odborné studium pramenů a dokumentů a smysl pro dějiny správní, povzneslo se české dějepisectví této doby k opravdové výši naukové; zvláště některé monografie, založené na osobním prožití událostí, působí duchem až moderním. Vedle nich nechybělo však ani zábavných, lehce vypravovaných kronik lidových, které dovedly buditi zájem pro dávnou minulost, upoutávajíce lehounkým tónem vypravovacím, jenž arciť jen nedostatečně zakrýval nekritičnost a libovolnost pojetí.

Dokonalý smír mezi duchem bratrským a humanistickou vzdělaností provedl v dtuhé polovici XVI. věku biskup Českých bratří Jan Blahoslav, Náležel již k onomu pokolení, které přijalo humanistické nauky z německých universit; odtud pro celý život si osvojil směr, který Melanchthon byl tak přesně vyznačil heslem „litterata pietas“. Podle názoru Blahoslavova, v jehož nitru učenec daleko převyšoval bohoslovce, vede pravá cesta k dokonalé zbožnosti a křesťanské lidskosti důkladným vzděláním, opírajícím se o kulturu zároveň biblickou i staroklasickou; tuto pojímal Blahoslav v duchu XVI. století arcíť spíše rétoricky než filosoficky neb umělecky. Jako Jan Hus, na nějž vědomě navazoval, zajímal se i Jan Blahoslav o mluvnické otázky, k nimž u něho přistupoval zájem prosodický; stejně jako on dbal o rozvoj kazatelství a duchovní písně, ale při tom zvláště studoval její stránku hudební; v tradicích Jednoty bratrské pěstoval, a to skutečně kriticky, dějepisné badání.

Ale hlavní dílo stejně krátkého jako bohatého života tohoto křesťanského humanisty bylo posvěceno bibli, z níž Jednota bratrská, věrna odkazu Petra Chelčického, stále vycházela a k níž stále se vracela. Jako Luther umínil si Jan Blahoslav — podle humanistické zásady: ad fontes — přeložiti Písmo svaté z originálu, očištěného filologickou kritikou, a tak emancipovati se od Vulgáty; jeho jazykový cit, vkus a vzdělání zaručovaly, že se to stane čistým jazykem mateřským. Blahoslav sám přeložil Nový zákon, kdežto k překladu Starého zákona sestoupila se v Jednotě bratrské celá komise znalců, z jejichž rukou vyšla na Moravě dvacet let po smrti Blahoslavově slavná Bible kralická, kterou se český národ doposud pyšní jako vzácným klenotem svého písemnictví a jež stále znovu se otiskuje Biblickou společností britskou. Drahocennější než veliká učenost filologická a exegetická, uložená v kritice tekstové i v hojných poznámkách, jest klasický jazyk tohoto překladu, podivuhodně jednolitého při původu tak složitém. Bratři dovedli spojiti živost mluvy lidové s velebou monumentálního jazyka literárního, jak se vyvinul tradicí stoletou; ocenili správně to, co rozlehlé oblasti české řeči, rozdělené na různá nářečí, jest společného; dovedli se úplně osvoboditi od humanistické těžkopádnosti, která tehdy ovládala, i od nezdravé módní záliby pro germanismy a latinismy, takže Písmo svaté v jejich tlumočení se stalo i nejprostšímu křesťanu srozumitelným. Po Husovi byl takto (ale s větší důkladností a důsledností) kodifikován jazyk spisovný — to kromě vzorného školství byl nejkrásnější světský odkaz Jednoty bratrské národu. Jinak nedovedli ani nejlepší stilisté této doby na př. horlivý polyhistor a neúnavný vydavatel Daniel Adam z Veleslavína zprostili se nákladného a nepřirozeného slohového baroka, které vlivem humanismu v XVII. věku zaplavilo literaturu na označenou, že písemnictví, které vyrůstá v skleníku studovny učencovy a ztrácí jakýkoliv styk s lidovým životem, vážně churaví.

Ještě po bělohorské katastrofě r. 1620, která zasáhla stejně do vývoje kulturního jako do života politického a náboženského a národ husitský a bratrský vydala na pospas krvavé zvůli habsburské dynastie a jesuitské protireformace, promluvila Jednota bratrská k Evropě způsobem slučujícím zásady křesťanské reformace s vědou humanistickou. Stalo se to ústy posledního biskupa Českých bratří, Jana Amose Komenského, velkého učitele národů. To, oč vznešený exulant český se snažil za svého pobytu ve Švédsku, v Anglii, Holandsku a Uhrách a co vložil do svých světoznámých tří děl latinských „Janua linquarum reserata“, „Orbis pictus“ a „Didactica magna“, náleží jako trvalý statek kulturní celému lidstvu: že vzdělání, a to především vzdělání v mateřštině, se má dostati každému bez rozdílu stavu, rodu a pohlaví; že se má mládež učiti nikoliv slovům, nýbrž názoru, jehož dosáhne nejsnáze vydatným vyučováním věcným a postupem od abstraktního ke konkrétnímu; že vedle ducha dlužno vzdělávati také tělo, čemuž nejlépe poslouží uvedení cviků a her do školy; že škola, řízená učitelem laskavým, má býti místem radosti. Tyto zásady valnou většinou původní nepodával J. A. Komenský jakožto ojedinělé poznatky, nýbrž jako organické součástky velkého plánu encyklopedického, jejž sám jmenoval pansofií; všecko lidské vědění, dotud rozptýlené, chtěl přesně a účelně uspořádati v jednotnou soustavu, opírající se o víru stejně jako o rozum; prostřednictvím pansofie by se člověk křesťan přiblížil nejvyššímu cíli svému, totiž poznání Boha a splynutí s ním. Ale Komenský, předchůdce encyklopedistů, pokročil ještě dále; v krvavé době třicetileté války snil o harmonii všech národů, států a náboženství a předpověděl tak svaz národů.

Vedle tohoto odkazu světu, dodnes jen zpola vyplněného, zanechal Jan Amos Komenský mnoho děl svému národu, psaných jeho jazykem a adresovaných mu za nejtěžších zkoušek, kdy Komenský sám bloudil s místa na místo, nespatřiv od 35. roku více své ubohé vlasti. Kromě knih pedagogických, psaných výhradně neb původně česky, jsou to namnoze díla nábožensky rozjímavá a mravně útěšná, prosycená osobním hořem myslítele, který byl zároveň básníkem. Z nich zvláštního podivu jest hodná rozsáhlá alegorická skladba „Labyrint světa a ráj srdce“, kde, nakresliv swiftovským perem zdrcující obraz společnosti lidské, prchá křesťanský filosof k Bohu, aby v něm nalezl pravé štěstí. Jakoby na rozloučenou shrnul J. A. Komenský v tomto díle základní rysy českého písemnictví ve středověku: přísnou vážnost mravní, založenou na názoru křesťanském, živý smysl pro skutečnost, projevující se přísným pozorováním a kresbou realistickou, zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek porozumění pro pravou uměleckou volnost; ale vše, co v písemnictví před Komenským jest jen rozptýleno a naznačeno, provedeno jest tuto ve velikých obrysech, jako osobnost Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně nejlepší snahy a tužby národa Husova a Českých bratří.

Když r. 1670 kmetný Jan Amos Komenský položil v Amsterodamě k věčnému odpočinku unavenou hlavu vyhnancovu, rozprostíraly se nad jeho pokořenou a umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného vzdělanstva, ochuzeny hospodářsky, seslabeny politicky, staly se Čechy výhradnou kořistí jesuitské protireformace, která zmocnila se university, škol, tisku a zahájila slovem i ohněm vyhlazovací činnost proti všemu, co připomínalo prokletou reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu nechybělo upřímných vlastenců, žádné náhrady, neboť jejich asketická a mravokámá produkce, nesouvisící ani s životem národa ani s myšlenkovým duchem evropským, sotva zasluhovala ve své nechutné bědnosti názvu literatury; v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a později i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i školské vzdělání octlo se v úpadku; jazyk kazil a porušoval se víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsilím nevzdělaných purístů; smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhlazen metodami jesuitskými. V polovicí věku XVIII. nebylo nikde naděje, že národ takto přitlačený k zemi mohl by se kdy vzpamatovati.

Leč v selském lidu udržoval se plamének zdravého života národního. Řeč zachovávala si svou tvarovou i výrazovou přesnost, své metaforické bohatství, své gnomické koření. V pověstech, zkazkách, místy i ve vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná tradice a s ní národní vědomí. Tvořivá fantasie lidu zbásnila právě v těchto těžkých dobách v Čechách, na Moravě i na Slovensku ony čarovné písně, hned hluboce zádumčivé, hned výbušně veselé, někdy ironicky štiplavé a jindy milostně něžné, plné vůně lučin a lesnatých strání, které za nedlouho měly pomáhati umělcům básníkům při hledání a nalézání pravé poesie.

Nastal-li v poslední pětině XVIII. věku přece obrat k lepšímu, z něhož pak se vyvinulo celé národní obrození ve veškerých směrech duševního života, bylo to podivuhodným, ať nedím, zázračným výsledkem v pohyb uvedených kulturních sil evropských, které našly živý ohlas v Čechách, pyšnících se pod mrtvou korou úpadku vysoce zdravým a svěžím jádrem národním. Dva osvícení panovníci habsburského rodu, kteří podle vzoru svých druhů na ostatních trůnech evropských vnesli do starobylého a zpátečnického císařství skutečnou osvětu a ušlechtilé lidnmilství, poskytli hospodářskými, sociálními i právními reformami českému lidu možnost zdárného vývoje; ve vzdělanstvu za podpory vlády a pod vlivem zahraniční vědy a filosofie nabyl vrchu osvícenský směr, jenž důsledným racionalismem, neohroženou kritikou a bezohledným popíráním tradice znamenal úplnou porážku jesuitské protireformace. Universita stala se ohniskem skutečné vědy, vedle ní vznikaly učené společnosti s horlivou činností přednáškovou i publikační, kritické časopisy seznamovaly s naukovým ruchem za hranicemi a potíraly vžité předsudky, lidoví novináři v časopisech i brožurkách tlumočili nové názory vrstvám nejširším. Ale pokud tyto pokrokové snahy osvícenské i lidumilné přímo přicházely od vídeňské vlády neb byly od ní podporovány, přinášely s sebou veliké nebezpečí národní; bylyť zároveň pomůckou rakouského centralismu, který neuznával historického státního práva českého, a germanisace, která mínila všecky národy v Rakousku obětováti fantomu jednotné národností státní. Tento tlak, prováděný s velkou rozhodností, vzbudil stejně rozhodný protitlak v Čechách, a zde jsou prvopočátky národního uvědomění. Proti vídeňskému centralismu opřela se stavovská šlechta, jejíž práva byla vážně ohrožena, a jala se horlivě podporovati ušlechtilé snahy některých učenců z kněžského i laického sboru, kteří vystoupili na obranu českého jazyka a české národnosti.

Leč běda! Jazyk český, věrně zachovávaný v mluvě lidové, nebyl vzdělancům běžný; jeho mluvnické ústrojí bylo neprozkoumáno, takže pošetilí novotáři, neznalí jazykové tradice, v něm řádili bez přítrže; pronedbav půl druhého století kulturního vývoje, nevyhovoval potřebám vědeckým. Stejně nesnadno bylo opírati národní uvědomění o historickou tradici, která byla značně zakalena předsudky protireformačními: nejslavnější doby národní minulosti byly buď zapomenuty neb provázeny opovržením a potupou; dějepisné památky byly rozptýleny a bádání nepřístupny; bajky kronikářů a legendy náboženských zuřivců nahrazovaly v lidových myslích skutečný obraz vlastenecké minulosti. Zde všude bylo obětavým a pracovitým buditelům nasaditi rádlo, a proto v čele hnutí obrozenského za doby osvícenské stojí vědecké bádání jazykové a historické. Ježto však nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž stejnou měrou získati pro národní věc lidové vrstvy, provází tuto naukovou činnost horlivé úsilí popularisační a lidovýchovné, prodšené ušlechtilou lidumilností a emancipačním nadšením osvícenským.

Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího písemnictví českého; pro jejich poučení historické spisovány v lehké formě vlastenecké kroniky; na divadle a o něco později i v novelistice předváděny jim prostoduchou technikou a s hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými výjevy z dějin; noviny i kalendáře posilovaly jejich uvědomění národní.

Toto první osvícenské období národního obrození, které se končí asi válkami napoleonskými, mělo jednak ráz vědecko kritický, jednak povahu popularisační, ale nepohřešovalo ani zcela myšlenky politické. Již první z badatelů a buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, aby tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné; Čechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o niž se mají v čas potřeby opříti, a jmenovitě v Rakousku, v němž tvoří Slované většinu, otevírá se volné pole zdravé a prospěšné politice austroslovanské. Takto zároveň s obrozením národním rozvíjela se v Čechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního.

Veškeré snažení osvícenské vědy v Čechách shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a důkladné vědomosti jazykozpytce, literárního dějepisce a historického badatele provázeny byly přísnou a jasnou kritičností pravého ducha baylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví a soustavného literárního dějpisu českého, nýbrž stanovil i zákonné zásady novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické metody. Nebyl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku a písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky a německy; ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje; že by Čechové byli schopni vytvořit krásnou literaturu evropské úrovně, nechtěl připustiti tento statečný skeptik.

Teprve pokolení, které přišlo po Dobrovském a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantickém nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netoliko látkou, ale i jazykem a duchem, a národního básnictví; bylo to pokolení bohatýrské, protože nezůstalo při hesle, nýbrž samo je proměnilo v úspěšný čin. V jeho čele stojí vlastní zakladatel nové české literatury, Josef Jungmann, filolog z povolání, ale zároveň muž vzácného estetického vzdělání a vkusu. Obě hlavní, nevýslovně pracná díla Jungmannova, velký slovník z anglické, francouzské i německé poesie uvedl do Čech příklady vysokého umění slovesného; s jemným smyslem pro zevní ústrojí básnictví udomácňoval rozmanité, namnoze složité formy veršové, přeje si, aby v Čechách stejně bylo pěstováno básnictví přízvučné i časoměrné. Sám nebyl tvůrčím básníkem, ale jeho kritický podnět, jeho přátelská pomoc, jeho estetický vkus stály jako dobré sudičky u kolébky nové české poesie — byl to český Herder, vychovatel i miláček národní romantiky.

Básnictví, které nejprve zkoušelo své neobratné síly v anakreontických hříčkách, v bezduchých náboženských i hrdinských epopejích a v únavných skladbách popisných, mělo zvláštní štěstí, že mezi Jungmannovou družinou se objevili dva opravdoví poetové; každý jiného uměleckého typu, Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský, v lecčems přímo antagonisté, ale oba nadšení vyznavači romantismu a stoupenci i apoštolové slovanské vzájemnosti.

Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár, prošel romantickou universitou v Jeně, kde poznal Herderovu filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národně kulturní celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé své duši pevné přesvědčení, že nyní jest řada na Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní poslání věřil tím nadšeněji, čím chmurnější byly jeho poznatky: v Durynsku nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů; jeho sentimentálně zbožňovaná milenka, v níž si představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve; v Praze i na Slovensku, svém působišti, setkával se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie, romantická v zevních formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla největší sílu tam, kde lkala, žalovala a bouřila elegií. Velká jeho alegorická skladba „Slávy dcera“, která se zrodila v cudné a něžné erotice a skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve své době podávala nejsoustavněji evangelium slovanské vzájemnosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem dokonalý typ romantismu učeného, odvracejícího se od života ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy, v nichž si libuje literární kultura.

Česká básnická romantika měla ještě jednu tvář, jejíž prototyp rovněž dlužno odvozovat od Herdera. Jestliže angličtí a němečtí romantikové přilnuli celou duší ke skutečnému i domnělému lidovému básnictví, jestliže jeho památky sbírali a vědecky studovali, jestliže ve svých umělých výtvorech pilně napodobovali jeho bezprostřední prostotu a svěží úsečnost, nemohl jejich příklad nikde vzbuditi živějšího souhlasu a ochotnější nápodoby než právě v Čechách, kde prostonárodní píseň pěstovaná i v dobách nejhlubšího úpadku obecného byla pozdravem a zárukou života v lidu. První pokusy o napodobení lidové poesie dály se na úsvitě českého romantismu oním povážlivým způsobem, který v Anglii označen jest jménem Chattertonovým a Macphersonovým. Velmi podnikavý muž, ale prostřední veršovec a filologický ochotník, Václav Hanka, který si později získal jakési zásluhy v slovanské propagandě, nesl se svými druhy těžce, že se Čechům nedochovala ze středověku ani původní starobylá lyrika lidová, ani národní epopeje, za které tehdy byly pokládány básně Homerovy, Niebelungy, ruské byliny a srbské písně junácké. I umínila si tato družina odpomoci takovému nedostatku a podle uctívaných vzorů starožitných, ale s hojnými knižními reminiscemi zbásnila dvě řady malých něžných písní milostných a hrdinských skladeb o činech bohatýrů i pěvců, namnoze z pohanských dob. Tyto padělky prozrazující dosti značné nadání básnické, byly i se svými hojnými anachronismy přeloženy do pochybného jazyka staročeského, přepsány velmi podezřelým způsobem paleografickým a s divadelními efekty „objeveny“ jako Rukopis Královédvorský a Zelenohorský. Trvalo plné tři čtvrtiny století, než věda odkryla smělý pokrok příliš horlivých vlastenců, jimž se však podařilo povznésti nemálo národní sebevědomí těmito domnělými plody vyspělé vzdělanosti staročeské.

Nesporně uměleckých výsledků dospěl romantickou metodou napodobení lidového básnictví Jungmannův bystrý žák František Ladislav Čelakovský. Jasný duch tohoto učeného muže, v němž podle tehdejšího zvyku filolog doplňoval básníka, nadán byl pohodou klasickou, ano přímo goethovskou. Miloval vtip, jehož jako štiplavý satirik rád užíval v půvabných epigramech, nepohrdal didaktikou a vychovatelskou tendencí v poesii, liboval si v zaokrouhlených formách, které vybrušoval mistrovsky. Od mladých let zamiloval si lidovou poesii a to nejenom svého národa, nýbrž rovnou měrou veškerých kmenů slovanských, sbíral a otiskoval ji a pronikl tak k její podstatě, že v jejím duchu dovedl volně básniti; utajuje skoro úplně svou bohatou osobnost. Tyto samostatné napodobeniny, které své předlohy převyšují slohovým domyšlením typických rysů, jmenoval Čelakovský ohlasy a shrnul je ve dvou doplňujících se knihách plných přírodní prostoty a svěží gracie: „Ohlas písní ruských“ jest většinou epický, kdežto v „Ohlase písní českých“ převládá lyrika. Čelakovskému nechybělo žáků a následovníků, z nichž pouze jediný se osvědčil skutečným mistrem. Byl to Karel Jaromír Erben, sběratel lidových tradicí i původní básník. Za svou „Kytici“ měl by býti připočten mezi největší baladiky všech dob i národů: tyto chmurné, ano strašidelné báje a pověsti lidové vyrůstají z přírody, postižená vzácným, náladovým uměním; v dramatickém svém vzruchu pohybují se na samé hranici tragické, nad nímž však vítězí světlý a laskavý humanní názor básníkův; malba slovem, veršem a rýmem působí sugestivně — doposud nevyprchala kořenná vůně tohoto původního květu české romantiky.

Ostatní básníci, kteří v době vlasteneckého romantismu českého obklopovali Kollára a Čelakovského, jsou dávno zapomenuti. Jejich význam nespočíval v oboru uměleckém, nýbrž i v jejich nadšeném a důsledném působení buditelském: s prostoduchou rozcitlivělostí opěvovali krajinné krásy vlasti, velebnost národního jazyka, ctihodnou minulost své země, rozlohu i nadějnou budoucnost Slovanstva; cit vlastenecký mísili s milostnou něhou; pravou lyriku doplňovali horlením tendenčním a tyto ušlechtilé i naivní tužby vkreslovali do onoho poloidylického, pološosáckého života, k němuž v první polovici XIX. věku odsuzovalo reakční Rakousko své národy. Kromě lyriky sloužil týmž snahám historický román, jenž v nejlepších případech se spravoval velkým vzorem Waltera Scotta, nikdy ho nedostihuje; s ním se souběžně vyvíjela romantická hra rytířského slohu, rozstřihující pásmo kronik v dětství a výstupy a uspokojující spíše národně výchovnou tendencí než životným obsahem. Jméno jednoho z těchto nadšenců dochovalo se do budoucnosti spíše jen šťastnou náhodou: obětavý demokratický novinář, potulný herec Josef Kajetán Tyl vyrobil celou spoustu historických truchloher, scénických báchorek, populárních frašek, plačtivých činoher z občanského života a rovněž dějepravných povídek, malých románů z lidového a omylem i z aristokratického života. Nečtou se již, hrají-li se, jsou přijímány s vlídnou shovívavostí, ale jeho něžně sentimentální píseň „Kde domov můj“ se stala národní a posléze i státní hymnou a svou jímavou melodií připomíná světu, že bylo to vlastenecké nadšení romantické doby, co přispělo nejvydatnější měrou k uvědomění českého národu.

Mezi tolika epigonskými trpaslíky tyčí se chmurně a vznešeně postava geniálního básníka, jemuž romantism nebyl pouze literárním heslem, nýbrž životním osudem. Karlu Hynku Máchovi nebylo popřáno více než 24 let života, ale co všechno dovedl v nich prožíti mladý právník z proletářské rodiny! Německá idealistická filosofie, polská romantika, Byronův vliv byly mu pouhým průchodem, aby se dostal sám k sobě a aby porozuměl svému bohatému nitru, trápenému napolo smyslnou vášnivostí, napolo zžíravým hladem metafysickým; divoká krajina romantická a temná noc se svými zvuky byly sourodými sceneriemi Máchových stavů a dějů duševních. S temnou a prudkou odvahou zabral se v českém básnictví po prvé do záhady záhrobní a do otázky po smyslu a ceně lidského života; protrpěl hrůzu z nelítostné lhostejnosti přírody k bolesti člověkově; dal se uprostřed sentimentaliků sežehnouti plamenem lásky neuhasitelné, ale neuspokojující. Vytrpěl vše, s čím v duši zápasil, a to básnickým slohem, který byl naprostou novinkou v 30. letech XIX. věku v Čechách: zároveň hudebním i barevným, plným dramatického pohybu i náladové sugesce, jenž melodií i bohatstvím obrazů svádí jako neodolatelný milenec v chvíli erotického zasvěcení. Učinil skvělé a novotářské náběhy téměř ve všech oborech krásné literatury, v tragedii i v historickém románě, ale vlastním jeho odkazem, kromě filosofické lyriky, kterou uvedl do Čech, jest báseň „Máj“, kde si hoře lásky, vášnivý vztah k přírodě a metafisická dumavyvolily formu veršované povídky byronské. Báseň, kaceřovaná při svém vzniku a zbožňovaná později, stala se všem vzdělaným Čechům přímo symbolem přírody a lásky, básníkům pak heslem myšlenkové i umělecké odvahy. —

Heslo národní vědy, vydané Josefem Jungmannem, padlo na úrodnou půdu. Zakládány naukové časopisy i vydavatelská družstva pro publikaci poučných spisů; pracováno vytrvale o vědecké terminologii pro veškerá odvětví; dbáno o to, aby filosofický názor zaokrouhloval odborné poznání. Nejzdárněji prospívala věda historická, která se mohla opříti o kritické prozkoumání látky, podniknuté v období osvícenském; vydatné výsledky naukové doplňovány byly buditelským působením dějepisných děl a jejich ideí a to netoliko na český, ale i na celý slovanský svět. V čele tu stojí dva věrní přátelé ze školy Jungmannovy, Slovák P. J. Šafařík a Moravan Fr. Palacký. Než nalezli své vlastní životní poslání ve vědeckém dějepise, prošli průpravou básnickou, estetickou a filosofickou a zasáhli takto, ještě pouzí jinoši, dospívající na plodné půdě slovenské, do duševního života nově probuzeného národa.

Pavel Josef Šafařík, jenž část svého stejně klopotného jako obětavého života ztrávil mezi Jihoslovany, pokračoval na dráze Josefa Dobrovského, avšak s romantickým pojetím dějin. Neobmezuje se na starověk český, nýbrž přihlédaje stejnoměrně k dávnověkosti všeho Slovanstva, dospíval kombinací methody historické i filologické spolehlivých výsledků, které postavily na nové základy vědomosti o Slovanech. Dokázal, že jsou prabydliteli Evropy stejně jako Řekové, Římané, Keltové neb národové germánští i románští; popsal jejich sídla; přesně určil jejich národopisné rozvětvení; ukázal k jejich původní vzdělanosti a vysoké úrovni mravní. Kde svá učená díla doplňoval úvahami filosoficko politickými, hlásal s povznešeností i přesvědčivostí apoštolskou, že jejich úkolem v budoucnosti jest konati dílo humanity jako protiváhu k násilnickému názoru germánskému a tak uskutečňovati božskost na zemi.

Stejné filosofie dějin došel v životním svém díle Šafaříkův mladší druh František Palacký. Když se r. 1823 přestěhoval pětadvacetiletý ze Slovenska do Prahy, rozhodl se věnovati povolání dějepiseckému a napsati národu ve velkém slohu a způsobem přísně vědeckým dějiny s obrazem husitského hnutí v popředí. K tomu byly nutny dlouholeté přípravy, které pojal Palacký co nejšíře a co nejhlouběji. Posoudil kriticky díla svých předchůdců; probádal archívy domácí i zahraniční; sebral a vydal památky českého hnutí náboženského; zorganisoval publikování starých listin a sám vzal na sebe největší část z toho úkolu; prozkoumal místopisné poměry v Čechách. Stav se úředním historiografem, jal se nejprve po německu vydávati dějepis český; když se však r. 1848 uvolnily veřejné poměry, zahájil své klasické dílo „Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě“, které 78letý stařec dovedl ke konci; sahá však od nejstarších dob pouze do nastoupení rodu habsburského na český trůn. Neunavného sběratele a důmyslného kritika doplňuje mistr dějepisného podání, skvělý to vypravěč událostí i psychologický karakteristik jejich strůjců; s nimi jde ruku v ruce umělec komposice a pravý klasik klidného a mohutného slohu. Jestliže oddíly o nejstarších dějinách pro romantičnost názoru a nedostatek střízlivé kritiky zastaraly, zachovávají si vrcholné a do široka rozpředené partie o husitství a Jednotě bratrské stále svou cenu. Celistvosti dodává historické skladbě Palackého názor filosofický, velmi jasně a důtklivě vyjádřený. Dějiny národa českého nejsou shlukem náhod, mechanických sil a hmotných podmínek, nýbrž uskutečněním plánu božského. Od pradávna zápasí v nich Slovanstvo, nositel svobody a humanity, s Germánstvem, představitelem hmotné síly a rozpínavého násilí; od husitských dob přistupuje k tomu konflikt svobodného poznání církevní a státní autority. Jest možno pochybovati, na které straně spatřoval Palacký budoucí vítězství? Nemohl považovati svůj úkol za skončený, když ve svých dějinách dával národu probuzenému životní bibli. Muž mravní rozhodnosti a tvořivé vůle, jakým byl Palacký, přirozeně přešel od historie také do politiky, jakmile poměry k tomu dopustily.

Tato možnost nadešla roku 1848, když revolucí padlo staré absolutistické Rakousko, a když zasvitla, alespoň nakrátko, možnost konstitučního života na parlamentním základě. Palacký ne zcela šťastně odsunul důsledný program státoprávní a pracoval ke zfederalisování Rakouska podle zásady národnostní; veden byl při tom nadějí, že nyní bude možno provésti austroslavism; v tom směru se vyslovil také velký slovanský sjezd r. 1848, kde slovanství vystoupilo již jako síla politická. Byl v politice nemenší autoritou než v literatuře a vědě a požíval obecně čestného příjmení „Otce národa“. Dostalo se mu zvláštního štěstí, že jeho politiku šířil v lidu vysoce nadaný spisovatel, zakladatel českého novinářství, Karel Havlíček, jenž vždycky udeřil na pravý tón, ať jadrným politickým výkladem působil na soudnost lidového čtenářstva, ať voltairovským vtipem satirikovým, nešetřícím ani státních ani církevních veličin, útočil na zdravý český cit, ať silou svého mužného a neoblomného karakteru se obracel ke svědomí své veliké věrné obce. Leč rakouská vláda v reakci, následující brzy po revoluci, nebezpečného publicistu Havlíčka uštvala, Palackého umlčela a v českých vlastencích nadobro udusila víru, že by bylo možno Rakousko obroditi federalisací národů, mezi nimiž Němci chtěli stůj co stůj hráti vůdčí úlohu. Proto, když se po reakčním intermezzu vrátil do zchátralého habsburského císařství opět parlamentarism, rozhodli se čeští politikové za souhlasu Palackého pro státoprávní program historický.

V dusné době reakčního útlaku, kdy se poesie opětně stávala jediným útočištěm ušlechtilých myslí, vytvořila rozkošná svá díla první významná spisovatelka české literatury Božena Němcová, sladká a melodická básnířka v prose, jíž bída proletářky a ponížení ženino nedovedly ze srdce vypleniti lásky k přírodě a k člověku. Prošla romantickým kultem lidu i národopisným studiem jeho života; osvojila si emancipační tendence dobové a zaujala se zvláště otázkou mravní výchovy ženiny. Nic z toho neumenšilo jejího čistého instinktu a jejího původního vztahu k půdě: její lidoví hrdinové vyrůstají odtud jako luční květiny a ovocné stromy. Její povídky, jmenovitě románová řada kouzelných vzpomínkových obrazů lidového života „Babička“, jsou cele písní o mladosti země a dobrotě lidského srdce, které nikde nebije tak nerušeným tepem jako pod halenou sedlákovou a kordulkou vesnického děvčátka.

Karlem Havlíčkem a Boženou Němcovou hlásí se ke slovu nové snahy myšlenkové a směry literární, podstatně odlišné od vlastenecké romantiky, která kolem r. 1848 nadobro byla vyčerpána, ano mrtva. Mladé pokolení literární, které asi deset let po revoluci obnovilo a domyslilo její snahy, dávajíc jim hlasitý a obratný výraz v hojných časopisech a novinách, vyhlásilo otevřený boj literárnímu romantismu. Smýšlelo positivisiicky a materialisticky; rozhodné přesvědčení demokratické stupňovalo živým smyslem sociálním; odvracelo se od minulosti k otázkám přítomné doby. Časovost, skutečnost a pokrok byla vůdčí hesla mladých spisovatelů, kteří z cizích literatur se odvolávali k Byronovi, Heinovi a G. Sandové, z domácího písemnictví k Máchovi, Havlíčkovi a Němcové. Jejich tendenčně zbarvený realism studoval na moderním člověku spíše to, co mu propůjčuje platnost obecně lidskou než co mu dodává národní svéráznosti; i v kritice snažili se tito velmi vzdělaní a neohrožení literáti klestiti cestu myšlenkám kosmopolitického dorozumění.

Prakse nebývá vždycky ve shodě s teoretickými zásadami školy, a organický vývoj literární odvede spisovatele často od mladistvého programu. To osvědčilo se i tentokráte. Jeden z vůdců této skupiny, Vítězslav Hálek, vytvořil v krátkém a neúnavném životě mnohostranné dílo, v němž zastoupeny jsou snad všecky genry literární, arciť s nejednou výpůjčkou z literatur cizích. Co z něho doposud žije, toť pouze realistické obrázky postav a dějů ze středočeské vesnice a lehounce nahozené písně o domácím hájí i louce, kde vzácné malířské nadání je provázeno spontánním lyrismem prostého srdce. Podobný, skoro ptačí lyrismus přírodního bezstarostného dítěte zvoní z nepřehledné veršované produkce dnešního patriarchy české poesie Adolfa Heyduka, zvlášť šťastného, když napájí své sloky z českých pramenů slovenské písně neb když je odívá do hluboké zeleně, milovaného svého Pošumaví. Mnohem složitější bytostí než tito oba lyričtí básníci, byla Karolina Světlá, velmi samostatná pokračovatelka Boženy Němcové, beze sporu největší výpravné ingenium celé školy. Prostý instinktivní poměr člověka k přírodě a k životu, který jest vlastním předpokladem všech prací Boženy Němcové, neměl pro ni platnosti; patetická a přísná její mysl zaujímala ke skutečnosti odstup, který překlenovala velmi těžkou refleksí. Myšlenkové a mravní problémy, které bouřily její vlastní nitro, překládala s velkou dialektickou odvahou do nadživotních postav svých vesnických románů, zobrazujících život na pohraničním pásmě ještědském; jsou to konflikt ženiny lásky a rodinné cti, spor mezi velkou životní vášní a mravní vůlí k oběti, otázka etického růstu ženina, boj mezi zjeveným náboženstvím a volným deismem. Leč neméně silně než tato všelidská témata mluví k nám z velkorysých a patetických románů Karolíny Světlé kmenová původnost a povahová rázovitost jejích tragických horalů.

Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí se v perspektivě dneška neméně rozlehlé a myšlenkově závažné, ale umělecky nedozralé dílo mladších prosaiků její generace, již většinou usilovali o moderní román sociální, prodšený emancipačními i revolučními snahami pátého stavu. Dráha, jež vede od Gustava Pflegra Moravského k Antalu Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému positivismu a k rozumové kritice života, zbaveného ilusí a příkras. Jakousi obdobou a doplňkem románové prosy české v 60. a 70. létech jest společenské drama, jímž na jevišti, řízeném s velikou péčí a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost, mínilo pokolení Nerudovo a Hálkovo udomácniti jak tendence tak formy západoevropského divadla poromantického. Nejvyšším snem zůstávala sociální tragedie vážená z ryze moderních konfliktů, ale na dosah se jí přiblížil pouze jedenkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně vzdělaný a zanícený divadelník Emanuel Bozděch se spokojoval šumivými a jiskřivými hrami salonními, důmyslně zosnovanými na náhodách a intrikách rokokového či empirového světa.

Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem celé školy byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh a Karoliny Světlé milostný přítel Jan Neruda. Literatuře, která mu nebyla pouze povoláním, nýbrž osudem, obětoval vše, i intimní štěstí. Nedoceněn za života, stal se po smrti jedním z nejdražších jmen českého písemnictví. Ve svých začátcích jevil se Jan Neruda, hrdý a uzavřený syn chudičké rodiny pražské, pouze přesným a chladným pozorovatelem skutečnosti a trpkým kritikem života i vlastního nitra. Zatím co ironický úsudek mladého nepřítele každé sentimentality leptavě rozkládal vlastní city, a úsečný sloh samostatného žáka Heinova zhušťoval výsledky tohoto procesu do drsných a hutných malých slok, šířil se obzor realistického pozorovatele. Poznal evropský západ, moře a Řím i přední Asii a vytvořil ze svých cestovních zkušeností první český umělecký cestopis, prosycený světovým vzduchem. Prošel sociální bídou svého rodného města a zachytil ji v črtách stejně pravdivých, jako názorných. Vrhl se do novinářství a vytrval v prvním velkém českém deníku „Národních listech“ až do smrti a po Havlíčkovi, který ukázal, kterak s žurnalistikou spojiti lidovýchovu, provedl mistrovsky, zvláště ve feuilletoně, sjednocení literatury a novin. Nedbaje o školské doktriny ani o výzbroj odbornickou, psal bez oddechu o divadle, knihách, obrazech a vzdělávaje vkus obecenstva, dorůstal sám zvolna v kritickou autoritu. Pokusil se do poesie vnésti vědeckou inspiraci a ohromil veřejnost řadou písní a hymen o látkách kosmických, jak se jeví modernímu člověku ozbrojenému dalekohledem a spektrálnou analysou. Jako světoobčan, dobře znající kulturní potřeby svého domova, boural „čínskou zeď“, dělící české písemnictví od ostatní literatury světové. Za těchto kulturních služeb svému národu získal Jan Neruda sám nejvíce — našel humor a vyzrál k citové něze velkého lyrika. Humoristickým jeho chef ďoeuvre jsou jeho „Malostranské povídky“, malá to galerie postaviček a osudů z Nerudova malebného domova pod pražským hradem, ve virtuosně ovládnuté formě realistických skiz, na jejichž dně vedle smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje humor, ať jsou to balady a legendy plné naivní víry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz „Prosté motivy“, kde v ročním cyklu počasí hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce pravého muže. Leč poslední dílo Nerudovo, pohrobní kniha vlasteneckých meditací a modliteb, není humoristická, nýbrž tragická a patetická: místo vlastního hoře básníkova krvácí tam v náladě Velkého pátku bolest jeho celého národa, odsouzeného Bohem nacházeti velikost utrpení. Na vývoji Jana Nerudy ukázalo se zvýšenou měrou totéž, co bylo pozorovati i u Hálka i u K. Světlé, že totiž smýšlení a cítění této generace, která vystoupila jako světoobčanská a mezinárodní, vyvíjelo se postupně stále určitěji směrem nacionalistickým. Oddávajíce se kultu národa a jeho minulosti, účastníce se zápasu o práva jazyková i kulturní, vplouvali básníci do vln politického boje, který právě v této době obracel se velmi rozhodně proti Vídni, nesen myšlenkou státoprávní a posilován zápalem slovanským. Když pak vstupovali do literatury mladší spisovatelé na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, netajili se nikterak touto tendencí, ano vraceli se přímo k ideálům národního obrození; tradiční myšlenkový obsah ožíval v lyrice i epice pečlivé a barvité formy, školené netoliko u západních mistrů, ale i u slovanských poetů; honosná a těžká malba veršová pojila se s hlasnou a umělou rétorikou.

Když byl plnokrevný mluvčí nové školy nacionalistické a slavjanofilské, řečnický lyrik žhavých barev a silného dechu, sedlák a bohém, Václav Šolc předčasně zmařil své bohaté nadání dobrodružstvími nepokojné krve, ukázal se nejušlechtilejší osobností z této literární družiny Svatopluk Čech, pokládaný dlouhou dobu za největšího básníka svého národa. Z blaženého domova na venkově si přinesl plachý snílek lásku k idyle, k sedláku, k původní lidové kultuře; od otce idealisty přijal slovanské nadšení, smyšlení demokratické a svobodomyslné, přirozené náboženství lidskosti; jako hoch čítal s porozuměním Máchu, Kollára a ruské byronisty. Dospěv poznal Černé moře a Kavkaz; prožil s velkou opravdovostí pokusy sociálních revolucionářů o přerod sestárlé Evropy; nadchl se vítězstvím slovanských zbraní na Balkáně. Přísnou samotu, kterou si uložil, zasvětil službě umění, které v něm našlo úzkostlivého ciseléra obrazů i veršů, stále neuspokojeného dosaženými výsledky a vždy znovu zoufalého, že posvěcení inspirace trvá příliš krátce. Tento podivuhodný básnický nástroj nebyl však vyhrazen ke vzbuzování sensací a k uměleckému rozkošnictví; Svatopluk Čech vyjadřoval jeho pomocí svou myšlenkovou i citovou koncepci vlasti i Slovanstva, pojatou v duchu pokroku a lidskosti. Nejobvyklejší básnickou formou, jíž Svatopluk Čech užíval od mladých let, zdokonaluje ji postupně, byla veršovaná povídka byronského původu s vydatným živlem refleksivním a s těžkým dekorativním rámcem; takto zpracoval dějinné látky domácí, zvláště z husitské a bělohorské doby, alegorické příběhy ztělesňující myšlenkové, společenské i politické krise Evropy v soumraku a Slovanstva na úsvitě nového poslání, romaneskní děje z východu i symbolické náměty legendární — za myšlenkově zatíženou diskusí zvedá se zpravidla nákladné a marnotratné dílo sytého štětce historického malíře a krajináře. Odtud zatoužil později do pohody a klidu českého venkova, mezi lidové rázovité typy, vzdorující vzdělanosti, všecko vyrovnávající, avšak naléhavé otázky společenské a hospodářské vyplašovaly básníka z idyly, nutíce jej, aby o nich hloubal, řečnil a lid o výchovně horoval. Národní i sociální tendence, spojující moderní demokratism se slavjanofilstvím, a bratrské ocenění dělnictva s vlasteneckými tradicemi, učinily z něho lyrika, jenž místo, aby se zpovídal důvěrně, vyjadřuje zaokrouhlenými chansonami hromadné cítění dobové; tehdy dosáhl Čech popularity nejobecnější. Ale jeho skromnost a vkus nedopouštěly, aby si oblíbil pósu národního věštce a setrval v ní. Svatopluk Čech měl humor a rozmar, jenž bavě se, lehce satirisoval a zvoně půvabnými rolničkami, usmíval se; veršované jeho báchorky, plné fantasie a vtipu, náleží k nejrozkošnějším květům podkasané Musy v Čechách a doplňují se s jeho arabeskami a humoreskami, jejichž starodávně pohodlná a jemně pointovaná prosa oživuje a zvěčňuje malosvět českého měšťáctva. Svatopluk Čech měl mnoho napodobitelů, leč nedostalo se mu žáka rovnocenného; spíše pro přednosti karakterní, pro ušlechtilost tendence a působivost výrazu než pro hodnoty umělecké bývá z nich velebena virtuoska básnické rétoriky Eliška Krásnohorská, duševní vůdkyně feministického hnutí v Čechách, u níž kovová mužnost a řízný racionalism často dusí pravou inspiraci básnickou.

Stálou věrnost myšlenkovým hodnotám a citovým vznětům národního obrození zachovávají básníci slovenští. Slovensko tvořilo s Čechami národopisný i kulturní celek, třeba politicky bylo od nich odloučeno již ve středověku; náboženská reformace husitská i bratrská prohloubila a upevnila tuto jednotu. Z evangelických vrstev národně uvědomělých a nikterak nedotčených rozkladným vlivem protireformačním, vyšli oba velcí Slováci, básník Jan Kollár a učenec Pavel Josef Šafařík, kteří tak mocně zasáhli do obrození českého národa; v jejich blízkosti vyrostl i František Palacký — byla to duševní šlechta česká, která myšlenkovou i slovesnou jednotu Čechů se Slováky cítila jako samozřejmý předpoklad životní. Odstředivé snahy některých katolických horhvců na Slovensku, které vedeny učeným jazykozpytcem Antonínem Bernolákem a literárně představovány epikem a idylikem klasicistického směru Janem Hollým, pokoušely se o zvláštní literaturu v nářečí, nacházely naproti tomu skrovnou půdu. Teprve v samý předvečer revoluce 1848 obnovila toto separatistické úsilí vzdělaná mládež evangelická a dík zvláště myšlenkové bystrosti i publicistickému nadšení neúnavného Ludevíta Štúra prohlásila jazykovou i literární odluku celého Slovenska od Čech — pro neústupné horlivce byl tento zápas o sebeurčení nikoliv národa, nýbrž kmene, mluvícího několika dialekty, důsledkem romantického pojetí národnosti a spolu výrazem slavjanofilské touhy, aby kultura byla postavena na lidovější základ, zachovaný v ryzejší čistotě na východě; pro politickou praksi byl to nešťastný krok, jenž maďarským politikům přišel velmi vhod. Palacký i Šafařík varovali z Čech, básníci jako Božena Němcová a Adolf Heyduk usilovali o obnovení jednoty, ale vývoj nedal se již zastaviti. Kdežto na Moravě uvedeno úsilí o kmenovou svéráznost jazyka i literatury v dokonalou shodu s povědomím úplné jednoty národní, jak se o to později zvláště zasloužil jadrný filolog dobrého lidového kořene, František Bartoš, má Slovensko od konce 40. let vlastní literaturu básnickou i publicistickou, psanou nikoliv v některém z přirozených nářečí lidových, nýbrž v umělém jazyce spisovném, nově zkonstruovaném; pouze písemnictví vědecké mu chybí. V duchu myšlenkových vůdců slovenského separatismu staví básnící tamní v popředí své poesie oslavu svébytné kultury a povahové čistoty venkovského lidu i horské přírody, na jejíchž kvetoucích ňadrech vyrůstá; zhusta užívají se zdarem rázovitých prvků zvykoslovných. Po romantickém blouznivci o lásce a přírodě, Andreji Sládkovičoví, jenž byl vrstevníkem Boženy Němcové, převzal tento úkol v 70. létech velký mistr sytého básnického slova a složité umělecké kultury Hviezdoslav, jenž dosáhl klasičnosti ve výpravných skladbách, opěvujících horské lidové karaktery z Oravy. Stařešina slovenského písemnictví, jenž často biblickým slovem zalkal nad porobou svých krajanů, dočkal se politického sjednocení Čech se Slovenskem a pozdravil je nadšeně. Znaje samo dno slovenské duše národní, dovedl se oprostiti z omylu starší generace, jejíž mluvčí, sentimentální lyrik a povídkový kronikář slovenského zemanstva, Svetozar Hurban Vajanský, odmítal každé dorozumění se silnějším a vyspělejším kmenem bratrským.

Tradicionalism, šířící se v literatuře a hlásaný v poesii Svatoplukem Čechem a jeho vrstevníky, znamenal také obnovu historického románu, v němž si již vlastenecká romantika libovala. Nyní však vykonán byl v tomto oboru, nesmírně milovaném lidovým čtenářstvem, pokrok mnohonásobný. Myšlenkově ukázal správný směr Fr. Palacký svým pojetím národních dějin: ne již zevně napínavý rytířský středověk, nýbrž myšlenkově závažná reformační minulost česká, zvláště husitského období, posunuta i u románových vyprávěčů v popředí. Demokratický názor českého vzdělanstva projevoval se také tím, že za základ historického dění pojímán lid, jehož život osvětlován s národopisnou podrobností. Nebylo-li tuto alespoň na počátku dosaženo pravé realistické jistoty v kresbě povah a v logice dějů, vynakládalo se značné, spíše naukové než umělecké úsilí na to, aby byla přesně zachycena barva doby, patina řeči, ovzduší starožitnické. Čtenářstvo, tvrdošíjně věrné tradicím obrozeneckým, spokojovalo se dlouho dějepisnými vypravěči, kteří staré formy historické povídky naplňovali buditelskými tendencemi; proto trvalá obliba provázela jednotvárné kroniky, „husitského kněze“ a pobělohorského elegika Václava Beneše Třebízského, třeba že se tomuto nuznému fabulistovi nedostávalo stejně dušezpytné schopnosti jako daru karakterisačního. Teprve zvolna zatoužila česká inteligence po vědecky ověřených obrazech starodávného života. Největší dílo tu vykonal neúnavně plodný miláček lidového čtenářstva českého Alois Jirásek, povoláním historik a pedagog; souzvuk těchto tendencí zaznívá i z jeho rozsáhlého díla spisovatelského. Vervu vypravovatelskou a pevné umění ostré kresby projevil hned v mládí hutnými povídkami z bouřlivých dob, naplněnými dobrodružností a vzruchem, přesycenými krví a stíny. Pohrdl jimi záhy, neboť zamířil k rozsáhlým skladbám, jejichž hojný, namnoze rozdrobený děj rytmován jest velikými dějinnými silami. Ve dvou cyklech a dvou samostatných skladbách rozvíjí se husitské hnutí, jehož složky jsou stopovány v různých stavech a ústředích v Praze i na venkově, od jižních Čech až do východního Slovenska, čímž vzniká dojem totality. S názorností ještě teplejší a se cítěním ještě pronikavějším vymaloval Alois Jirásek národní obrození, a to ve dvojím zrcadlení: první cyklus líčí vrstvy pražských i venkovských vlastenců třídy literární i učenecké, druhý předvádí účast lidového zástupu z českokladského pomezí, domova to Jiráskova. Zde i onde podporoval historickou evokaci jemný smysl pro rozhraní mezi rokokem a empirem i krajanské vzpomínky na rodný kraj v Čechách severovýchodních. Chybí-li těmto cyklům žádoucí soustředění, často i dějová jednota, podařily se ve dvou skladbách Jiráskovi nústrovské kusy historického vypravovatelství: v „Psohlavcích“ velkorysá epopeje selského vzdoru a českého zápasu za právo, a v „Temnu“ úchvatná elegie národního úpadku v XVII. století; onde úsporná kresba z jednodušených karakterů, tuto sytá malba náladová dostoupily monumentality. Jiráskovy knihy — vedle románů a novel také několik příliš naivních historických her — jsou školou národní energie, zdrojem síly k zápasu za staré dobré právo, tedy mravním činem vedle své hodnoty literární; není divu, že vděčný národ promíjí svému zasloužilému vychovateli psychologii občas mělkou, komposici uvolněnou a provedení leckdy chvatné. Naprosto bez tendence, za to s řídkým uměním evokačním vzkřísil životní útvary XVI. a XVII. věku Jiráskův druh, učený a břitký archaista Zikmund Winter, virtuos v drobnokresbě a v groteskním humoru; zvláště se jeho intuici, která ovšem prodělala školská léta v archivě, poštěstilo obnoviti starobylou Prahu, a to mnohem životnější, než učinil způsobem naukovým její dějepisec Václav Vladivoj Tomek, studený a suchopárný konservativec ze školy Palackého.

Není poslední zásluhou Jiráskovou, že ukázal, kterak velká myšlenková hnutí, zaměstnávající vzdělanstvo, zachvacují v Čechách také lidové vrstvy; takto se u něho historický román sléval s psychologickými studiemi lidové duše. V tom směru nalezl mnoho pokračovatelů, kteří však sledovali tento proces hlavně v přítomnosti neb v nedalekých obdobích století XIX. V lecčems postoupili nad Aloise Jiráska: se silným zájmem ideovým stopovali myšlenku až k jejím nejskrytějším kořenům; vyzbrojili se důkladnějším studiem národopisným; jako opravdoví realisté nazírali na duševní jevy složitěji a s odvážnější pravdivostí; nebyli pouhými vypravěči o životě, ale i básníky jeho záhad. Tři různé kraje a lidové kmeny našly tlumočníky své duše. Jižní Čechy, kolébka to Husova, Žižkova a Chelčického, vyslovily se svým rodákem, slavjanofilským myslitelem a novinářem Josefem Holečkem, který v selských svých krajanech odhalil náboženské a mravní dědictví Českých bratří. Kulturně složitá básnířka ze školy K. Světlé, Teréza Nováková, odložila na čas pýchu i hoře moderní feministiky a oprostila se, aby pochopila i vyložila duchovní úsilí tkalců a chalupníků z nejvýchodnějších Čech, kde sama zdomácněla. Moravský Slovák Jan Herben, pokrokový publicista mužné naléhavosti, propracoval rodovou kroniku své barvité a kulturně zaostalé otčiny, ale nevznikla pouhá řada přesných a pasivních kinematografických obrazů jako u jeho krajana Aloise Mrštíka, ani pouhá galerie povahokresebných genrů, jež se v nezvyklé plastice podařily jadrnému vypravěči slovenskému Martinu Kukučínovi, nýbrž zároveň filosofie kraje a lidu, v němž dřímou síly ukryté pro budoucnost.

Takto nabýval stále větší zvučnosti i naléhavosti hlas, volající básníky domů, zvoucí je ke kořenům, ukládající jim péči o národní svéráz. Avšak vedle této tendence soustředivé a často proti ní ozývala se snaha kosmopolitická, nutná u malého národa, neměl-li zakrsnouti a zplaněti v úzkém svém okruhu myšlenkovém i látkovém. Již František Palacký vydal heslo, aby staré Čechy zdomácněly v nové Evropě; v sedmdesátých letech proměnili je mladí spisovatelé v básnický program. Studium, překládání a nápodobu západoevropských vzorů pokládali za nejvhodnější cestu k tomu, aby si osvojili ideové bohatství i umělecké formy moderního člověka. Vyhrazovali si pak, za častého nesouhlasu, právo zpracovávati dějinné, bájeslovné i fantastické látky cizích národů; vyjadřovali se, i když to odporovalo literární tradici, slohem exotickým; ukájeli svou obraznost v rozkošnickém těkání po časových i místních dálkách. Znamenalo-li to vítané rozšíření uměleckého obzoru, jmenovitě pomocí hojných překladů, ukazovalo se záhy i kulturní nebezpečí, spojené s tímto směrem, totiž těkavý eklekticism, diletantská nestálost, nedostatek pevného stanoviska. Silní duchové z kosmopolitické školy dovedli překonati úskalí toto vytrvalou prací myšlenkovou a samostatnou tvořivostí; jenom epigoni utonuli, nevynesše z opojných hloubek svébytného díla básnického.

Nikde neprojevilo se toto eklektické těkání, spojené se stálým střídáním vzorů, slohů, vkusů takovou měrou, jako v básnictví dramatickém, které od r. 1883 mělo v Národním divadle důstojnou svatyni, obklopenou láskou všeho národa a vyplněnou výkony herců nadprůměrných. Zatím co přední básničtí mistři českého světoobčanství v oblasti lyrické a epické, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer, marně zápasili v Národním divadle o prvenství scenickými básněmi v rámci umění poklasického a romantického, aniž dovedli svými velkorysnými, avšak většinou jen improvisovanými pokusy položiti základ ke zdravé tradici, bil na zlatou bránu krásné budovy neodbytnou pěstí již realism, jenž herecky i básnicky mohl v Čechách spoléhati na životné předpoklady.

Publicistický vůdce kosmopolitické školy, Josef V. Sládek, byl silný duch jako jeho selští předkové ze západočeského pohoří, bylo to však zároveň jemné srdce, které žáka Jana Nerudy a druha Jar. Vrchlického uzpůsobovalo k tomu, aby se stal nejčistším lyrikem v Čechách. Jeho vkus vzdělán byl anglickým básnictvím, z něhož jmenovitě Shakespeara přetlumočil mistrovsky po česku; jeho životní zkušenost rozšířila se v Americe, kde poznal přírodu, lid, práci; jeho srdce prošlo zkouškami těžkých rodinných ztrát a mučivé dlouholeté choroby. Sládek, mistr písně i básnické dumy, zocelil se v těchto osudech tak, že na každý podnět života a každou otázku smrti dovedl odpověděti projevem melodickým, který byl zároveň mravním činem. Jako lidé silného ducha a jemného srdce hledával posilu ve styku s půdou domova a tomu děkuje české básnictví za jeho selské písně, odpolu politické, odpolu rozmarné, v nichž hrdý Čech a vzdělaný světoobčan Sládek vstoupil do šlépějí Čelakovského, aby za sebou strhl některé následovatele, hlásící se ke škole národní a libující se v básnění hlasně tendenčním; široký a zdravý humor hanácký kyne samolibě a šťastně z písniček nejnadanějšího z těchto Sládkových žáků F. S. Procházky.

Takové opory stále hledal a nikde nenacházel opožděný a nečasový romantik Julius Zeyer. Miloval národ, k němuž náležel podle jazyka a uvědomění, nikoli však podle racy, ale cítil se uprostřed něho cizincem. Studiem i cestami toužil ukojiti svou žízeň po dálce, leč vracel se zklamán, protože skutečnost nikdy nedostihla přeludu snivcova. Rozkošník ducha prahnul po vášnivém životě, než asketa srdce, raněn chimérou, klesal pokorně u paty kříže. Pohrdal novodobou civilisací, přírodními vědami, měšťáctvím, pedanterií a zůstával gotikem s příchutí anglického praeraffaelismu uprostřed věku praktického a materialistického. Pokusil se o všecky formy, které nabízí romantické básnictví, nejřídčeji o lyriku, v níž jeho tvrdý výraz se pod návalem citu neb meditace zajíká, se zevním neoprávněným neúspěchem o drama, kde se mu nejlépe dařila pohádka. Kromě románsky zaokrouhlené povídky, pro niž sám nalezl přesný výraz „obnoveného obrazu“, ovládal nejlépe román silně prostoupený živly subjektivními a volnou rapsodií epickou, psanou blankversem. Své látky volil ze širé oblasti pověstí a bájí keltských, románských, germánských a ruských, někdy zabloudil až za nejzazší východ japonský a čínský, leč i jemu vstup na domádí půdu značil zpravidla vzpružení tvořivosti — dávno budou zapomenuty jeho parafrase zpěvů o Karlu Velikém, jeho veršované letopisy lásky, až jeho mužně ušlechtilé evokace staročeské bohatýrské dávnověkosti „Vyšehrad“ i jeho dušezpytný autobiografický román „Jan Maria Plojhar“ stále budou čítány jako nejlepší odkaz novoromantické episody v Čechách.

Básníkem naskrze renesančním jest naopak Jaroslav Vrchlický. Z plachého syna nezámožné obchodnické rodiny, krutě stíhané osudem, ze zádumčivého vychovance venkovské fary a pražské university, ze světobolného lyrika v tradičním slohu učinila trojí závažná událost mladých let renesančního umělce, optimisticky velebícího život a vývoj: pobyt v Italii, šťastná láska, plná smyslného kouzla a studium francouzských i vlašských básníků. Již tehdy vedle neuvěřitelné tvořivosti básnické, kterou lehkost a virtuosita občas měnily v improvisační překotnost, zahájil mladý poeta, vyzbrojený úžasnou vnímavostí a vzácnou literární kulturou, svou neúnavnou činnost překladatelskou. Jí děkuje česká literatura za ztlumočení všech hlavních velkých básnických děl francouzských a italských od renesance do naší doby; později přibyli i básníci germánští. Jsme překladateli Vrchlickému ještě více zavázáni, neboť on předváděním nejsložitějších cizích forem dodal poetickému slohu českému, hlavně po stránce rýmu i rytmu, nebývalého výbrusu. Na původní tvorbu Vrchlického nejvlivněji působil Victor Hugo a jeho družina — v jejich duchu vtiskl Vrchlický české poezii ráz románský, řečnický a spolu světově representační. Odtud převzal názor o nepřetržitém vývoji vesmíru a lidstva k vyšším formám vědomí; tak se manifestuje Bůh s přírodou totožný, ale neunavný v tvořivosti a změně. Vrchlickému nestačilo, aby byl chvalořečníkem kosmických sil, které se nám jeví jednou jako ženina láska, jindy jako genialita umělcova, jindy jako tucha myslitele nebo zakladatele náboženství; toužil jako Victor Hugo býti básnickým a věšteckým dějepiscem kosmických i vesměrných událostí. Jeho veškeré básnění nabývalo cyklického rázu jako kruh „zlomků epopeje“: reflekse obtáčí symbolické výjevy z bájí, legend, dějin, bez obmezení látkového; některé zlomky mění se v eposy, jiné v tragedie a komedie; hranice mezi epikou a meditační lyrikou není nikde vytčena; silně nanášené barvy a hlučný živel řečnický zdůrazňují stanovisko básníkovo, který nad svým dílem stojí s vědomím závažného úkolu.

Ale vedle tohoto honosného křídla někdy faustovské, jindy donjuanské, nejčastěji však moderně liberalistické a vývojově optimistické reflekse Vrchlického šumí v jeho díle peruť druhá, vzdušnější, důvěrnější, prožitější: jeho lyrika. Po vnitřním ozdravení básníkově zaznívá teplá a silná melodie na počest moře a lesů, milostného i rodinného štěstí, myšlenky a umění, dodávajíc antické a renesanční radosti ze života přízvuku čistě moderního. Vedle písně pěstuje lyrik Vrchlický umělé, ano vyumělkované formy románské, svrchovaně vhodné pro vyjádření zasvěcených chvil životních, jež vyzlatí a estetická kultura, zvláště v sonetu dosáhl virtuosity. Ale vyzrávajícímu muži-básníku nepřinášel život pouze blaho, požitek a hru; jeho milostné a manželské sny o štěstí byly krutě ztroskotány; poznání a umění podávaly zatrpklé plody; v samotě duševního dělníka a v přemítání o smrti ukázalo se vše dosažené i dosažitelné malicherným. Optimista se zříkal slova, chvalořečník života se rozdíral sám v přísném sebezkumu, kulturní rozkošník učil se pokoře. Písňový zdroj však zvonil nadále a to postupně čistší melodií, zbavenou řečnických příměsků i prvků převzatých z ciziny. Právě poslední lyrická díla Vrchlického okouzlují spanilostí citovou a výrazovou — někdejší žák antiky i románského umění mluví z nich nikoliv již k smyslům, nýbrž k srdci onou něhou lásky a soucítění, rozšířenou na celé lidstvo, ano na veškerou přírodu, která bývá ne neprávem prohlašována za znak povahy slovanské.

Jaroslav Vrchlický, jehož díla tvoří rozsáhlou knihovnu, kde vedle poesie a překladů všech básnických druhů jest zastoupena i literatura kritická, a kde jako podružný oddíl nacházíme též povídkovou prósu, znamená více než pouhý jednotlivý zjev — jest to celá literární kultura. V něm se splnil slovesný program Jungmannův, jím bylo domyšleno Nerudovo heslo uměleckého světoobčanství, ale jím vykonán byl také důležitý čin osvobozovací, neboť teprve Vrchlický odvedl české básnictví nadobro ze závislosti na vzorech a typech poesie německé a spjal je s evropským západem, hlavně s Francií. Není divu, že osobnost tak bohatá podněty vzbudila celý zástup žáků a napodobitelů, kteří se vzdělali na týchž vzorech, vyjadřovali týmž slohem, závodili s mistrem v týchž virtuosně ovládaných formách. Někteří z nich pokusili se umělectví Vrchlického smířiti s občanskými ideály a rozmělnili jeho odkaz na prostoduché náladkářství. Několik básníků-kněží užilo renesanční dikce pohana Vrchlického k tomu, aby ji stupňovali v lyrické baroko ke cti Madonny, eucharistie a Velkého pátku. Jiní přinesli nový odstín, měníce zdravou a krevnatou renesanci Vrchlického v umění rafinované, nervní a nachořelé. Hlavní představitel následovníků Vrchlického v tomto směru, Jaroslav Kvapil, zaměnil záhy za drama a divadlo lyriku lásky a melancholického snění a dosáhl i mimo hranice Čech proslulosti jako básník-režisér; jeho dekoračnímu nadání se dařilo měniti život i scénu v pohádku, uchvacující hrou světla a tmy, barev a pohybu. Bez Vrchlického nebyla by se nedlouho před sklonkem století a v důsledcích literární revoluce české vyvinula ani ona skupina, které po způsobě francouzském bylo přezdíváno dekadentů a která se v kritické teorii i praksi ostře proti osobě Vrchlického obrátila, zvedajíc okázale prapor novoromantismu, vypadnuvší z ruky Zeyerovy. Nelze-li zastaviti u nyvého elegika soumračných nálad a archaistické výzbroje, u Karla Hlaváčka, jehož cudná a křehká Musa vyznala na konec, že není slabá z nudy a přesycení, nýbrž z hladu, budiž odsud jmenován alespoň všestranný, ale málo samostatný umělec vybrané formy Jiří Karásek ze Lvovic, jehož vlastní význam spočívá v lyrice; zde vypěl nyvou melodií beznadějný smutek bledých, ano zsinalých vyhnanců ze života, kteří znechuceni požitkem a odpuzováni svou dobou, prchají do minulosti a hledají v ní symboly pro stínovou hru svého nitra. —

Myšlenková i slovesná reakce proti Jaroslavu Vrchlickému a jeho směru nebyla o nic slabší než jeho vliv; dála se pod heslem realismu. Jeho počátky, jež měly ráz podstatně naukový, spadají do období českého vědeckého obrození v 80. létech, přivozeného obnovou české university pražské. Tehdy nabyly nové podoby také oba obory, jež vždy vlivně zasahovaly do národního i slovesného života, jazykověda a dějezpyt: onu postavil klidný klasik vývojeslovného výkladu Jan Gebauer na široký základ srovnávací, tento naplnil vybroušený mistr detailní kritiky Jaroslav Goll hledisky západoevropskými. Ideový obsah českému realismu dal T. G. Masaryk, který dříve než se věnoval politice, v níž se stal osvoboditelem národa a tvůrcem Československého státu, zasáhl do národního života zvláště účinně jako vědecký organisátor a jako kritik. Po spisovateli žádal tento obdivovatel velkých ruských romanopisců vyhraněný světový názor a živý vztah k mravním otázkám přítomnosti; povzbuzoval ho, aby oprostě se od umrtvujícího historismu, studoval skutečnost kolem sebe a nepřijímal předsudků, posvěcených sebectihodnější tradicí; proti umělecké hře a diletantskému rozkošnictví zdůrazňoval mravní opravdovost básníka, jenž se nesmí vyzouvati ze všelidského úkolu nové doby, totiž z organisovaného úsilí o sociální spravedlnost. Tyto požadavky znamenaly převahu stanovisek obsahových a názorových nad kriterii formálními, cenily na spisovateli více umění pozorovatelské než tvořivou obraznost, stavěly krásné písemnictví do služeb sociálních tendencí a mravní výchovy. Nebyly ovšem novinkou, ježto láska ke skutečnosti provázela české písemnictví ode dávna, a zájem o společenské problémy byl básníkům uložen již Nerudou, ale působily nyní velmi mocně, ježto se shodovaly s celkovým ovzduším evropským a byly s krásným zápalem hlásány osobností nevšední: mužem světového rozhledu, jenž neomylně cítil naléhavé potřeby vlasti, idealistou, který žil a myslil v dorozumění se starou tradicí českých dějin a zároveň hleděl do budoucnosti, kritikem-filosofem, pod jehož zdánlivým rozumovým chladem se tajil oheň tvůrčího úsilí.

Mezi spisovateli, přijavšími Masarykovy zásady za své, není mnoho básníků, a i ten, kdož z nich prokázal největší stupeň obraznosti i rytmického nadání, jest v podstatě spíše žurnalistou velkého slohu než umělcem. Jest to Josef S. Machar, nebezpečný polemik a skvělý feuilletonista, demokrat a volnomyšlenkář od hlavy k patě, v jehož břitké prose i suchých verších došel prudkého výrazu český odpor proti Vídni i Římu a zároveň revoluční uvědomění proletariátu. Jeho lyrické začátky byly ven a ven subjcktivistické a připomínaly v lecčems mladého Nerudu, ale těžký soumrak století halil do svých stínů Macharovy typické spory mezi zjitřeným citem a nedůvěřivou rozumovostí, Macharovu krutou kasuistiku lásky spíše nervní než citové. Rozum, kritický a analytický, zvítězil pak v prvních knihách, psaných ostrým perem satirikovým na začátku dlouholetého pobytu vídeňského: nelítostný soud o politice, o poměru společnosti k ženě, o veřejné mravnosti, o rozvrstvení společnosti, o logice dějin odíval se do jasných, často až triviálních forem, v nichž živel lyrický ustupoval stále určitěji epice. Studium dějin, horlivé zabývání se antikou, několik cest do Italie dokonaly Macharův obrat k objektivismu, takže v posledním období své básnické činnosti věnoval se básník výhradně rozsáhlému cyklu výpravných básní, jež s názvem „Svědomím věků“ zpodobují epopeji lidstva, nejšťastněji tam, kde mužné dláto tesá postavy římského impéria nebo kde zapřísáhlý protivník církve obnovuje s ostrými pointami výjevy z české reformace a protireformace. Jsme tu však na míle vzdálení od ryze uměleckých evokací Jaroslava Vrchlického: rozkoš z básnické vise nadobro ustoupila mravnímu soudu nad dějinami, renesanční radost ze života nahrazena jest tvrdým kultem síly a povinnosti, kouzlo přírody a estetická hra vyhasly pod přísnýma a střízlivýma očima realisty a demokrata. Macharovou školou prošel, ale od ní se osvobodil Petr Bezruč, básník jediné knihy, jež se právem pokládá za vrchol českého politického básnictví soudobého. V rhapsodických skladbách strhujícího patosu a dokonale lidového rázu zahřměl samotářský pěvec slezský do svědomí všem, kdož zapomínají, že na Ostravsku a na Těšínsku hyne polonisací a germanisací celá větev národa československého; spojiv obžalobu národnostní s protestem sociálním, pozvedl utrpení kovkopů na českopolském pomezí do výše skutečně tragické.

To, co se nazývá českou realistickou prosou povídkovou a románovou, vykazuje při značné početnosti pěstitelů i produktů tvářnost několikerou. Domácí tradice pozorovatelská, která přes starosvětského figurkáře a mudroslovného vychovatele lidu Aloise Vojtěcha Šmilovského sahá až k V. Hálkovi a B. Němcové, pojí se tu s mnohonásobnými podněty cizími, zvláště ruské románové psychologie a francouzského vypravovatelského umění. Skoro pitoreskní zájem o rázovité postavy, dychtivý smysl pro rozvrstvení společnosti podle stavů a tříd, staročesky hloubavé porozumění mravním otázkám pomáhají vytvářeti románová díla, vesměs neocenitelná pro poznání životní skutečnosti v Čechách, kde stále zřetelněji zemědělec ustupuje továrnímu dělníku, a kde měšťanstvo nadobro odkládá patriarchální formy, přizpůsobujíc se mravům a nazírání západní Evropy. Starší z českých realistických povídkářů pracují způsobem genrovým a na figurkách láskyplně vypozorovaných ukazují, kterak formy života obměňují lidské povahy, stavějíce je před zvláštní mravní otázky. Tak Ignát Herrmann, rozmarný i soucitný kronikář drobné buržoasie pražské, mistr humoristické kresby, nebo Karel V. Rais, střízlivě pravdivý zpravodaj o rodinných i stavovských rozporech sedláků a domkářů v Podkrkonoší, milující rolníka v jeho svazku s půdou. Na sociální román velkého slohu, jaký tanul na mysli již několika vypravěčům Nerudova pokolení, pomýšleli psychologové českého měšťáctva, znepokojení až do hloubi duše mravními krisemi své třídy, nachuravělé i fysicky; kde však Matěj A. Šimáček, malíř života továrního, dospívá k pokorné resignaci, k víře o obrození plemene čerstvou krví venkova a k evangeliu práce a slitování a kde naturalisovaný Moravan Josef Merhaut léčí své postavy z mravního úpadku mystikou jednou katolicky náboženskou a podruhé národnostní rozhoduje se hlučná feministka Božena Viková-Kunětická pro mravní vzpouru ženinu, namířenou proti základním útvarům dosavadního soužití obou pohlaví. Realism značívá často, že pozorovatelská činnost přeroste v spisovateli jeho obraznou tvořivost, a že se v látce věcně zajímavé úplně ztratí osobnost básníkova, při čemž dílo trpívá nedostatkem umělecké volnosti a spontánní poesie; v tomto smyslu jsou uvedení romanopisci typickými realisty.

Jako v době Nerudově nachází realism výpravný svůj doplněk v realismu scénickém, k němuž se propracoval ve zralých svých hrách již Ladislav Stroupežnický, kdysi hotovitel hřmotných historických truchloher a řezbář archaistických genrů: dostačil-li mu zprvu rušný pohyb barvitých figurek lidových, o něž ani později nebyla ve vesnických dramatech českých nouze, postřehl, dozrav, že musí vážiti tragiku ze společenských proudů současného života, kde činy jednotlivcovy mají dosah sociální. Neprovedl všeho, co mu tanulo na mysli, ale prorazil dráhu nástupcům, kteří pak v látkách dělnických i měšťanských, studentských i uměleckých hledali pod barevným povrchem ostře vypozorované skutečnosti hlubší proudy, často s vzácným darem rázovité povahokresby, zřídka se štěstím v osnově tragických konfliktů. Jména realistických těch dramatiků jsou namnoze stejná se jmény realistických vypravěčů; jeden z nich však, Jaroslav Hilbert, užívá skoro výhradně jasné a mužné formy scénické, do níž se mu zprvu vešly pronikavé analysy ženských novodobých duší, pak skladné pohledy do dějinného bohatýrství, posléze netragické obrazy měšťanských domácností. Jako Hilbert pohrdli mladší a nejmladší dramatikové čeští ctí i nebezpečím ibsenovské problematiky a místo scénické kritiky života oddávají se systematickému zobrazování jeho vrcholných chvil, upadajíce při tom leckdy do techniky spíše výpravné.

Ale nebudiž vývoj předbíhán! Studeně předmětný realism mírně reformních záměrů, který ovládal českou prosu na sklonku devadesátých let, nemohl dostačiti mladším romanopiscům jiskrnějšího temperamentu, kteří touží vtisknouti osobitě podanému a směle stilisovanému obrazu skutečnosti co nejvíce ze své individuality a zároveň naplniti výpravné skladby ilusí života vystupňovaného. Vyšedše z realismu a naturalismu, oprošťují se během vývoje od něho a vytvářejí si svět svéprávné zákonnosti. Náladový lyrik a teplý krajinář Fr. X. Svoboda slučuje venkovského mudrce a moderního deterministu s básníkem a dosahuje v dušezpytných povídkách i společenských románech dojmu životní totality, ať maluje nové vesničany svého středočeského domova nebo ať líčí pražskou buržoasii. Zachmuřený a nesmiřitelný pesimista Josef K. Šlejhar přebásňuje si svět bloudících lidí, trpících zvířat a oživených věcí v děsivou visi až horečného rázu, pod níž úpěnlivě kvílí soucit a touha po vykoupení. Nevyčerpatelný fabulista a úžasný znalec všech životních prostředí K. M. Čapek miluje nade vše smělou grotesku, jejíž složky a motivy jsou převzaty s úchvatnou pravdivostí ze života, ale jejíž souhrn působí fantasticky; pod špatností, pitvorou a ubohostí, jež odvážně seskupují jeho románové kroniky pražské, tetelí se často strádající srdce lidské, očišťující se utrpením. Vilém Mrštík, horoucí psycholog mladých duší studentských, jest v podstatě nadání malířského; ať v jeho dějově chudých, ale pozorovatelsky hodnotných románových skladbách proudí nad volnou lesnatou krajinou záplava slunce, nebo ať starožitná Praha v nervosním ovzduší mění svou nevypočitatelnou tvářnost, vždy jeho barvy se impresionisticky kmitají, třepotají, žhnou a vábí.

Vynikající místo ve vývoji české povídkové prosy bylo vždy přisouzeno spisovatelkám; po Boženě Němcové, Karolíně Světlé a Tereze Novákové připadl tento úkol Růženě Svobodové. Realism byl pro ni školou přesného pozorování věcí, prostředí a duší, kterou prošla rychle a s hodnotnými výsledky; impresionism, podporovaný také kulturou výtvarnou, zjemnil její zrak; sociální a emancipační snahy dobové prohloubily její mravní cit pro spravedlnost a čistotu; vydatné studium literatur, umění a praktické filosofie, jakož i rozsáhlé cesty učinily z ní uvědomělou umělkyni dalekých kulturních obzorů. Od monografické podobizny cudné ženské bytosti, která ve styku se životem bolestně pozbyla ilusí, postoupila Růžena Svobodová k složitému společenskému románu, v němž česká i evropská skutečnost jest stilisována a přestilisována v duchu vývojové touhy spisovatelčiny a často způsobem novoromantickým. Vlastní však oblastí vypravovatelského umění jejího jest psychologicky propracovaná novela, stejně šťastná tam, kde vypráví typické osudy pudově ryzích postav, rostoucích z klína přírody, jako tam, kde zachycuje erotické soumraky v duších rafinovaných — znalkyni duší a malířku krajinářku doplňuje vybroušená stilistka barevného odstínu a melodické skladby. Růženou Svobodovou se vývoj českého románového umění nekončí: někteří z jejích žaček a žáků usilují o duševní prohloubení, jiní o přísnější tvarovou stavbu románů a povídek; s novoromantiky, kteří se dobrovolně vyhošťují z přítomnosti, závodí mladí naturalisté dbající o podrobnou malbu prostředí; soustředění zpytatelé výjimečných povah a osudů individuálních střetají se se sociálně zaujatými vykladači velkých dobových tendencí. Bylo by přcdčasno hromaditi jména tam, kde jde o čestný zápas umělců teprve hledajících a vzdálených doposud zralého mistrovství.

Odklonu od realismu k umění duchovějšímu, od pouhé reprodukce skutečnosti k slohové zákonnosti, od slohu suše referujícího k barvité, odstíněné a osobité dikci nebyla by románová prosa česká právě jako drama a zvláště lyrika mohla provésti bez vydatné pomoci, kterou všemu krásnému písemnictví českému poskytla v nevídané dotud míře literární kritika. Od počátku devadesátých let připadlo jí místo vůdčí, a tuto svou odpovědnost uvědomovala si v předních svých zástupcích. V čele jejich stojí F. X. Šalda, v němž vedle břitkého kritika a literárního učence dříme také básník, experimentující občas v různých oborech. F. X. Šalda přinesl z Francie do Čech přesnou kritickou metodu; vytvořil kritické názvosloví; s jedinečným smyslem pro formu daroval svým krajanům essayistický sloh, v němž sám napsal několik klasických kusů hlubokého pojetí, přesvědčivé výmluvnosti a výrazové lahody. Tu synteticky shrnul to, oč se bil v břitkých polemikách a co dovozoval dlouholetou praksí posuzovatelskou: že umění musí vyvěrat ze života a vraceti se k němu jako jeho množitel; že básnické dílo nevzniká ani nápodobou vzorů ani prováděním rozumových tendencí, nýbrž organickou tvorbou, jejímiž podmínkami jsou opravdovost v životě a umělecké školení; že forma jest nerozlučně spiata s obsahem a že v ní se skrývá nejosobitější projev individuality původcovy. Jako Masaryk v době realismu, stal se F. X. Šalda v následujícím období myšlenkovým vůdcem českého písemnictví — kritika přejala místo filosofie.

I tentokráte byla to lyrika, jež vyjádřila nejvyšší úsilí národní duše formou stejně novou jako uměleckou; mocněji než v románě i v dramatě došly v ní výrazu obrodné snahy mravně společenské, ozývající se od Masarykova vystoupení a od politicko-sociální revoluce 90. let, zvané „Omladinou“; samo srdce národa se vyzpovídalo verši a metaforami svých lyrických básníků. Ideově náleží do jejich řady J. S. Machar, jehož umělecké prostředky jsou však bližší realismu; dokonalými představiteli této lyrické skupiny jsou Antonín Sova a Otokar Březina, jejichž básnické dílo jest dnes podstatně uzavřeno. Antonín Sova i Otokar Březina jsou syny jižních Čech, vlasti náboženské myšlenky a vznícené citovosti, která se před stoletími vyslovila reformací; onen přinesl si z domova spíše vznícenou citovost, onen spíše hloubavost náboženskou. Oba záhy opustili rodný kout, ale nosí věrně jeho obraz s sebou, úředník a knihovník Sova v Praze, vzrušené národními i sociálními zápasy, učitel Václav Jebavý (neboť takto zní občanské jméno Březinovo) v samotě moravského venkova, stvořené pro kázeň soustředěné meditace a ideové i básnické ekstase.

Citový a citlivý snílek Antonín Sova počal uměleckou svou dráhu uprostřed veršujících genristů a realistů jako impresionista velmi jemného ústrojenství a impresionistou zůstal vlastně vždycky; dodejme, že jeho impresionism má ráz příznačně hudební. Veršem hebce melodickým a obrazem, jenž má plachost pastelu, dovedl zachytiti netoliko odstín krajiny, naladění melancholické či zrádné lásky, světélkující ovzduší velkého města s jeho směsí krásy a hrůzy, ale i citový přízrak doprovázející přemýšlení. Antonín Sova dumal o přerodu společností, o blízkosti revoluce, o hrdinském poslání malého národa, který uprostřed nepřátel znovu jest povzbuzován k dobrodružstvím odvahy, o vykupitelské moci lásky, oběti a solidárnosti. Takto Antonínu Sovovi básníku s Aeolovou harfou v útlé a bolestné duši, neušel ani jediný myšlenkový záchvěv milovaného národa, od napiatých dob revoluční „Omladiny“ až do obnovy politické samostatnosti československé, ale co poutalo jej z každé myšlenky nejvíce? Její citový doprovod, její náladová fosforescence, její kouzlo, „rozviřující samotářské struny v duši“.

Zcela jinak u Otokara Březiny. Vzdělav se u mystiků indických i křesťanských, prošed školou moderních filosofů i přírodovědců, zpracovav podněty sociálního hnutí i mravního novoidealismu, zasvětil celý svůj život zádumčivého samotáře metafysickému přemýšlení, které se stalo jeho výhradní vášní, když se byl zřekl štěstí v milostné či přátelské pospolitosti. Necelých deset let ze svého života věnoval Otokar Březina tomu, aby lyricky vyslovil zkušenosti a jistoty své filosofické myšlenky; pouhých patero sbírek básnických a jeden svazek essayí mu k tomu dostačily, takže sotva pětatřicetiletý může odložiti pero a ponořiti se do mystické dumy, jež jest mlčením. Prosycen osobní bolestí, která soustředila všecky smutky srdcí a hlav z konce století, dal Otokar Březina proniknouti svou duši záhy mysticky plamennou touhou po Bohu, radostnou láskou k osudu a k vesmíru. Zřeknuv se pak osobní poesie, plane v této duchovní rozkoši a zpívá v ní lidstvu hymny a modlitby, v nichž projevuje svou solidaritu, svůj bratrský pocit se všemi myslícími, pracujícími a trpícími bytostmi. Taklo v jeho díle došly výrazu netoliko tendence novoidealismu evropského, ale i dávná ideová tradice celé reformace; i on jako Hus, Chelčický, Komenský a Palacký neshledává vyššího úkolu a větší moudrosti než žíti v Bohu a s Bohem, hledati a konati jeho vůli, poznávati a milovati ve vesmíru souhlas s jeho zákony. Ale jako Čechové minulých věků má i Březinova náboženskost zároveň ráz praktický, nabývajíc rysu sociálního a posvěcení mravního. Kážeť — nejkrásněji v posledním básnickém díle v „Rukách“ — evangelium součinnosti všech, spolupráce milionů živých, mrtvých i nenarozených, ukládá soustrázeň a pomocnou energii, hledá a uskutečňuje zákon nového řádu sociálního, jenž jest svrchovaně spravedliv, ježto vyvěrá z Boha. Leč i umělecky jest dílo Březinovo naplněním a dovršením tradice českého básnictví, hlavně oné, která se počíná Jaroslavem Vrchlickým. Dokonalý mistr uzavřené formy i volného verše, básník nejosobnějších modliteb i hromadných hymen sborového rázu, pracoval Otokar Březina jako ciselér o svém díle, až je přivedl k dokonalosti skoro absolutní; těžko bylo by v celé lyrice Evropy současné najíti umělce, jenž by v obrazovém vytržení takto ovládal patos myšlenky a takto klenul odvážnou a bohatou metaforou most mezi kvetoucím světem jevů a vzdušným světem ideí.

Vrchol, jehož české básnictví dostoupilo Otokarem Březinou, pozdějším lyrikům zůstal podle své mystické povahy nedosažitelným; jejich cesta vede s hrotu hory do údolí, mezi lidské radosti a žaly, k svítícím i kouřícím ohňům života. Jediné dramatický lyrik, předčasně zesnulý Otakar Theer usiloval ve vzdorné a hrdé své mysli o absolutno náboženské, mravní a umělecké, ale nezapomněv svých sensualistických začátků, provázel své hledání prudkou, až nahou konkrétností obrazu i výrazu, vždy vášnivě prožitého; snaha o volný verš, inaugurovaná již Sovou a Březinou, došla u něho vyvrcholení. Jeho antipodem jest do jisté míry Karel Toman, ryzí lyrik uzavřené formy písňové, jehož ctižádost směřuje k tomu, aby citová dobrodružství svého temného, ale ohnivého srdce zhustil na nejmenší prostor veršový a nadal při tom názornou plastikou. Takový úsečný básnický výraz blížící se jednak písni, jednak říkadlu, oblíbil si ve své lyrice také Viktor Dyk, nejplodnější z mladších českých básníků, zdomácnělý i v románě, povídce a dramatě, nad to vynikající politický novinář a satirik obávaného vtipu. Skepse a ironie jsou již vrozeny tomuto romantikovi na ruby, jenž vlastní svou hlubokou citovost persifluje a jenž nedůvěřuje své obraznosti podivně rozmarné. Celý jeho vývoj směřuje však k tomu, aby onu vrozenou skepsi a ironii překonal a dopracoval, či spíše domyslil a dotrpěl se absolutní jistoty. Nehledá jí ani u Boha, ani v náručí ženině, ani v klínu přírody, nýbrž v bezpečné jednotě s národem, ale tu dovede jeho rytířsky hrdá a neústupná mysl přijmouti pouze, když by karakterní národ stál na svobodné půdě. Takto došel Viktor Dyk, krajan Svatopluka Čecha a v lecčems pokračovatel Jana Nerudy, k poesii českého nacionalismu a při ní stál věrně s důsledností pravého muže jak za let politických zmatků, tak i v dobách válečných zkoušek; politický sarkasmus, lyrická dialektika, duchaplná pointa sloužily mu v jeho úsporných a narážkových verších k tomu, aby varoval před slevením s ideálu formovaného již v národním obrození. Dožil se v plné tvůrčí síle toho, že tento ideál byl uskutečněn vybudováním Československé republiky. Tu však přihlásil se znovu starý romantik v něm. Nespokojuje se s tím, čeho již dosaženo, nýbrž povzbuzuje stále k vyššímu; jest raději donem Quichotem ideálu než spokojeným příživníkem pohodlné skutečnosti; svatý neklid, hárající v něm, jest vzpruhou mravního vývoje.

Ani Theerův idealism všemu na vzdory, ani Dykovo rytířství nedosažitelného nevyjadřuje životního názoru a básnického vyznání dnešní lyrické mládeže české. Ta zvolila si za mistra rétorika zdravě lačných smyslů, jenž prošed dekadencí, zakotvil v radostném naturismu. Stanislav K. Neumann, chvalořečník života ve všech jeho formách, plodivé přírody i strojové civilisace, volného ptactva ve vzduchu i dělnictva při práci, hučícího potoka i oddychujícího města, přenesl mystický výkřik Ot. Březiny „sladko jest žíti“ na zemi, zatížil jej vitalismem poněkud brutálním a panteismem značně nehorázným. V jeho výmluvné, smyslné, názorné hymnice života jen a jen empirického dochází výrazu opojení lidu, který dychtí přisednouti k hostině života. Málokde v Evropě jest mu prostřeno tak bohatě, jako právě v mladé Československé republice, vybudované důsledně na základě zákonodárství sociálního, v duchu solidarity všech tříd a se zřejmou snahou ochrániti a zabezpečiti vrstvy pracovní. Jenom tehdy budou to však hody požehnaného života, stane-li se jejich předpokladem tvořivá práce a to v tradičním duchu oněch myšlenkových hodnot, jejichž nejvěrnějším zrcadlem jest české písemnictví v šesti stoletích svého vývoje.