České granáty/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 6. Z pozůstalosti p. Mluvílka, bývalého redaktora časopisu: Všehochuť, listů zábavných pro všech 100 milionů Slovanů[1]
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 263–272.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


a.[editovat]

Bůh vám dej deset tisíc — odběratelů!… Umím-li pak přáti — co? Čtenářů ovšem tolik máte; ale to nejsou vaše medunosné včely — to jsou pouhé vosy a brumbáli. Časopis váš je však hoden všeliké podpory již proto, že ho tisknete latinkou — tou roztomilou, spanilou latinkou. Jeť to krásný kompliment pro celý národ, na nějžto důvěru skládáte, že to již tak daleko přivedl — že umí latinské litery číst. Věru, to mu dělá velikou čest před světem.

Jenom jedno bych si ještě přál — abyste totiž opravu našeho pravopisu ve svém žurnále zavedl. Jak ho posud máme, je plný velikých, oči urážejících vad, a po dnešní chvíli čekáme ještě na bystré oči, na hluboký rozum a odhodlané ruce. Jak náramný, daleko široko sahavý užitek vyplyne na př. z toho, až jednou místo w štíhle rostlé v psáti budeme! Kdykoli pak o ty dvě čárky míň udělám, pomyslím si s národní hrdostí: Hle, dostali jsme tě předce, panáčku! — Potom se bude ještě jednou tolik psáti a padesátkrát více kupovati — neboť pomyslete: Horvaté, Srbové, Krajinci, Poláci a Rusíni budou se potom o knihy naše trhati, jelikož takovými oprávkami dle slušné vzájemnosti nejméně o deset kroků jim v oustrety vyjdeme, a tu naši milou češtinu jim tak srozumitelnou učiníme, jakoby se jí byli od chův učili.

Může být, že vám později sám několik návrhů stran této věci učiním; neboť jsem potřebná k tomu studia již před dvěma lety skončil a od té chvíle o té věci přemýšlím.

Slamoslav Slintáček,
absolvovaný posluchač čtvrté gramatické třídy.

b.[editovat]

Tuhle posýlám panáčkovi dvacetník; je to na čtvrt leta napřed za to slíbené čtení. Ten první arch se nám ovšem jak náleží líbí — zvláště ale nasmáli jsme se, až nám slzy po tvářích tekly, při té povídačce, jak ten tatík tu svou dceru na tom zámku zavřel, protože nechtěla ženicha, kterého on jí vyhledal — a jak ta dcera potom s okna skočila a hlavu si roztřískala.

Jenom o jedno bychom milého panáčka prosili: aby totiž ty věci netiskl tou učenou literou — to není pranic pro naše oči. My se tomu neučili, a kdybychom teprva teď slabikovat začali — daly by se nám děti do smíchu — a slovem: My nechceme tu učenou literu! My ji nechceme — a to je, tuším, pro pána dost platná i moudrá příčina. Když něco nechci — kdo mě může nutit? Může sice být, že je dost jiných blázínků, jižto by tu novomodní literu v našich knihách rádi viděli — my jsme ale poctiví starověrci, a nechytnem se tak snadno lecjakých novinek. Na všechen způsob učiní panáček nejlépe, když každý arch pro naši obec tou starou obyčejnou literou vytiskne — pro jiné může to tisknouti novou literou.

Potom bych panáčkovi také radil — a já jsem člověk zkušený, to mi může panáček věřit — potom bych mu radil, aby tu věc tak nedražil. Dvatcetník za čtvrt leta není žádný pakatel — to jsou čtyry dvacetníky do roka — a za to mám 20 mázů piva.

Dobře si to rozvažte, nebo dost možná, že i jiní moudří lidé takto smýšlejí, a že by tedy snadno panáčkovi odběratelů odpadlo. Já při něm arci vydržím až do leta, protože ve svém ohlášení, salva venia: ve své suplice pro Boha a všecky svaté o laskavou podporu prosil; za léto ale nemohu panáčkovi stát; v letě budu jedenácté složení stavět a tu mi nezbude ani chvilky času ke čtení; abych však peníze nadarmo z okna vyhazoval, to nebude panáček na mně chtít.

Váženého panáčka upřímný

Matěj Lopatka,
mlynář.

c.[editovat]

Račte Vašnosti dovoliti, abych Vašnostem na důkaz veliké úcty své, toto nejnovější dítko ducha svého podati, a na Vašnostino srdce tu poníženou prosbu vznésti směl, aby je Vašnost ve svém časopise dobrotivě, milostivě, přátelsky a otcovsky ohlásiti a posouditi ráčila.

Vím sice, že mnohý řekne: „Zase básně!“ ale Vašnost umí rozdílu dělati mezi plevami a perlami — a uvidí, že jsou moje na velinském papíře se zlatou ořízkou tištěny.

Kdyby ale Vašnosti k laskavému referátu času nezbývalo — tedy jej učiní pan Cvrček. On mi to rukou dáním přislíbil, když jsme ondyno spolu na víně byli, a aby na to nezapomněl, strčil jsem mu ještě láhev Žernoseckého do kapsy.

Vašnosti poníženě pokořený

Mastimil Cinkálek,
národní básník.

d.[editovat]

Servo! Jak se vede? — Co dělají rukopisy? Nic — je-li pravda? Ó, já znám tu naši mizeru; ale člověk o tom nesmí mluviti.

Tuhle máš něco kritického. Vím, že se ti toho nedostává — nebo kritika a my? Poledne a půlnoc. Na mou duši! kdybych já nepsal — co by tu bylo? — a jaké by to bylo?

Nevím sice, jak s Ticháčkem vycházíš; on mi ale nedá pokoje — pořád do mne mluví, a mimo to mi půjčil pět zlatých. Jeť sice — inter nos — geniální oslíček, ale člověk musí jednou z milosrdenství oko zamhouřit — a mimo to je dobrá duše; o košili by se s člověkem rozdělil. — Nebude-li ti závěrek mého referátu po vůli a chuti, můžeš ho takto změniti:

„Vůbec vysvítá z novel p. Ticháčkových, že ohledem na magnetické pojmutí a elektrické proniknutí oboru zevnitřního, jakož i jeho skladnosti a rozervanosti, potom transscendentálního vštípení v srdce básníkovo, jakož i subjektivního dojemu povstalých vidin a těmi nověrozených pocitů nadsmyslného světa: brzo jako nevídaná kometa mezi hvězdami prvních novelistů našeho věku skvíti se bude. Sloh jeho je hrčení veselého potůčku, řvání hromu, brekot beránků — a povážíme-li rozmanitost lidských vášní jakož pořád se obnovující pramen jazyka: musíme se podiviti, jak potahmo na jednotlivce u rozsáhlém člověčenstvu a neskonalé říši přírody p. Ticháček mistrným krokem brzo jako tanečník jemně se otáčí, brzo hrdinsky si vyšlapuje a vždy — abychom řekli — na place stojí.“

Tímto, doufám, žádnému neublížíme — a to je u nás věc nejhlavnější. Jenom žádného nešťouchněme — to jest: žádného, kdo nám něco dáti může. To je nejmoudřejší zásada na cestě českého kritika.

Vale et fave! Tvůj

Ostříž.

e.[editovat]

Chcete-li, pane, příspěvků do svého časopisu — umějte si lépe vážiti spisovatelů a nenakládejte s jich pracemi tak barbarsky, jako v posledním archu mou hádankou. Víte-li pak, co to je hádanka? Víte, jakého potu a lámání hlavy stojí? — Vy ledabylo vezmete své redaktorské péro, přetrhnete v cizích pracích, mně nic, tobě nic, jak vám co napadne, a naškrábnete na místě toho, co se vám zalíbí! Abyste ale věděl — ode mne nedostanete ani řádečku. Já vím, co jsem i co umím, a nedám se od každého bičovat.

Kornoutek,
kupecký mládenec.

f.[editovat]

Velevážený pane vlastenče a velectěný podporovateli mladých talentů!

Nepovědoma bude vám sice ruka moje — a nebylo by divu! Osud, ten ukrutník, mě zaklel, že musím sklenice oplachovat, punčochy plést a brambory loupat; ale já cítím v sobě síly k něčemu lepšímu — k něčemu velikému: k českému spisovatelství! I nemohla jsem to již vydržet — nedalo mi to pokoje — tuhle to máte! Čtěte, ale pomyslete, že to psala outlá, slabá fialinka nebo sedmikrása — žádný habr nebo dub, a podlé toho to také posuďte.

V tichounké noci, když okolo mne všecko líbezně chrupalo a jen kohout kokrhal a psíkové hafali, seděla jsem u kahánku a psala tyto povídačky. Vím sice, že v tom budou ještě nějaké chybičky; ale já také nechci bobkový věnec; já budu spokojena, když dostanu těch několik zlatých, které jste spisovatelům přislíbil — neboť, abych se Vám upřímně vyznala, potřebuju nové šaty. Co jsem odešla ze služby, nemohla jsem si ničeho pořídit.

Ostatně račte opravit, co se Vám líbí — třeba ani slovíčka z práce mé nezůstalo, jen když pod tím moje jméno bude. Na tom záleží; neboť dokud jsem byla ve službě, slíbila jsem panu Pekelnému, že budu vlastenkou, a ráda bych slovo držela.

Znáte pana Pekelného? Ó, to je horlivý vlastenec! Dokud jsem mívala ty pivné džbánky pod svým dohledem, domlouval mi každý den a sice přede všemi hostmi (až se mu hloupí lidé smávali), abych česky mluvila, nosil mi české čtení, pobízel mě, lákal a přemlouval mě, až jsem poslechla — ze služby odešla a spisovat si umínila.

Račte se mě již tedy, velevážený pane vlastenče, ujmouti. Jáť vím beztoho a doslýchám, že se všickni páni vlastenci mezi sebou až hrůza milujete, laskavě snášíte, ochotně podporujete, že jste živi jako bratří a oudové jedné rodiny; račte mě tedy mezi sebe jako sestru přijmouti, a já se přičiním, abych se vlastenecké lásky Vaší hodnou učinila.

Lásky? — Ach, hle jak mi slza do očí vstupuje! Víte-li pak, že je láska z rejstříku života mého vymazána? Ano — celá pryč! Proto také ve svých povídkách proti ní bojuju, a kdybych se našich neromantických ouřadů nebála, chodila bych jako paní Dudevantka nebo český Jiří Písek v kalhotách. Zatím jsem ale veleváženého pana vlastence ochotná

Amálie Jaroslavna Nožičková,
bývalá sklepnice, nyní švadlena.

g.[editovat]

Pane! — to bych si vyprosil! Chcete-li o našem divadle referáty psát — nu… tedy je pište. To si ale vyžádám, abyste o mně pražádné zmínky nečinil, alespoň ne takovým způsobem, jako jste v posledním čísle si dovolil. — „Napověda, vulgo suflér, držel se toho dne zas jako neohrožený hrdina. Byli bychom ale radši, kdyby po druhé prsou svých trochu šetřil, aby k žádnému ourazu nepřišel; neboť kam by se podělo divadlo naše bez něho?“

Nic! nebudu se šetřiti — já znám své povinnosti, a myslíte-li, pane, že napověda žádného svědomí nemá: tedy bych Vám radil, abyste si za to, co za redakcí berete, v apatyce koupil, čeho vám s hůry nedáno. A vždyť sám připouštíte — „kam by se naše divadlo podělo?“ — nač mi tedy mou horlivost vyčítáte!? — Mohu-li já za to, že naši herci tak slabou pamět mají? Jako slepí v hustém lese brkali by a trkli se každé okamžení, kdyby jim hlas můj za jisté vodítko nesloužil.

Vám je dole hej, a snadno se dívat na komedii; vám to neuškodí, podřekne-li se hrdina, nebo uvázne-li milovník — vy se dáte do smíchu. Víte-li ale, co mne potkává, nedovedu-li pánům vždy a všude pomoci? Tu vám začne krupobití přezdívek a hrozí mi hlavu roztříštit; tu se vám vyhrne celé stádo dlouhouchých a dvourohých hovádek, a všecky mají se jakožto bratří ke mně hlásiti! A zasluhuji to? já? — na němžto vlastně celé divadlo spočívá?

Nechte si, pane, svého vtipkování: a nemůžete-li je na uzdě udržeti, obraťte je na člověka, jenž toho zasluhuje, ale ne na mne, rozumíte? — já nejsem jenom napověda, já jsem také vlastenec! Ano, jen koukejte! Také já připravuji dílo k tisku, i nebude to nejhorší, ježto kdy z našich tiskáren vyšlo.

S neunavenou pilností a ohromnou těžkostí sbírám totiž od několika let všechny poklesky proti českému jazyku, jichžto se v našich komediích jen hemží — a z té sbírky bude první díl kritického slovníku; v ostatních dílech budou se nacházeti chyby našich herců proti jazyku, a těch bude tolik, že se počet dílů ani určiti nedá, jelikož pořád hojného materiálu přibývá. Myslím a vím zajisté, že práce moje našemu obecenstvu velmi dobře za neklamné vodítko poslouží, aby předc vědělo, jak se ze stavu divadla svého radovati, kdy tleskati, kdy a koho vyvolati má. Chtělť jsem vám na okázku asi dvacet archů do časopisu vašeho podati — ale tak vtipnému pánu není potřebí cizí pomoci. Páni redaktoři sami všecko vědí, sami všecko umějí.

Šeptálek,
napověda národního divadla.

h.[editovat]

No? — co pak to znamená? Proč pak až dosavad ze všech prací, které jsem vám poslal, žádnou v časopise vašem nenacházím? Byl byste v skutku tak zaslepený, abyste nenahlížel, že moje důkladné popsání zbořené panské stodoly, zchváceného honícího psa a rezivé kudly bez želízka pro zpytatele českých starožitností ukrutný interes míti bude? A což ono kritické pojednání: Důkaz, ze nebyl Žižka slepý — myslíte, že by mezi našimi historiky žádnou sensaci neudělalo? A moje básně: Zlámaný planžet, Žabka na chodníčku nebo Rozmáčknutý chroust — myslíte, že naše outlocitné dívky nad nimi sladkobolestné slzy neprolejou? Slovem: nemohu nijak pochopiti, proč moje práce posavad pod zámkem držíte, a svůj časopis jimi neozdobujete? Píšete ovšem k některým článkům: „Pro množství příspěvků opožděno“ — jinde zas: „Nahrnulo se nám tolik příspěvků, že pány spisovatele o laskavé shovení žádáme“ — to je všecko dobře; ale mezi příspěvky a příspěvky měl byste dělati rozdílu. Přiznejte se: je každý spolupracovník váš také vaším abonentem? Vidíte! A já jsem již před půl druhým měsícem předplatil! Dosti hodná, tuším to, pohnutka, abyste práce moje před mnohými jinými přijímal.

Prosím vás tedy — slyšíte? já prosím!! — prosím vás tedy, mějte rozum, a nebuďte sám sobě na zkázu. Vytiskněte práce moje třeba na zvláštní přílohu, máte-li tuze mnoho příspěvků do řádného archu — vytiskněte je! — sice ztratíte jednoho předplatitele. Rozumíte mi?…

Při tom posýlám ještě hluboké bádání o trpaslících — je zvláště pro časopis psáno, a proto jen 25 archů. Jsem žádostiv, jak dlouho je v temnostech mučiti budete. Pamatujte jen, že jsem váš abonent, že jím ale věčně býti nemusím. Nejsmeť již takoví blázni, abychom z vlastenectví časopis kupovali; teď máme již jiných příčin a důvodů.


  1. a b Ať se nikomu nezdá, že jsou následující listy pravdě nepodobny, porušeny anebo podvrženy. Já na nich ani písmena nezměnil — jsou, jak mi dědictvím připadly, a pochybujícím mohl bych ještě houfem podobných dokumentů z vlastní zásoby posloužit. Také já si přestál očistec již na zemi — také já byl redaktorem a měl jsem takové dopisovatele. Bůh jim to odpusť — já se již za ně pomodlil.