České granáty/4.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 4. Básník Cinkálek příteli a žáku svému
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 257–260.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Bůh tě pozdrav!

Tuhle ti posýlám nejnovější perlu naší literatury, mou velikou národní, epickodramatickou báseň: Hladový kat, či-li devatero věder vycákané krve. Není potřebí, abych se chlubil, ale to mi můžeš věřit, něco takového nečetl jsi ani v anglické, ani ve francouzské, tím méně v německé literatuře; o slovanské ani nemluvím. Viktorův Han je proti mému katu bojácné jehňátko; nesmrtelného malkontenta Don Juan je proti mým rekům upejpavý mládenec — slovem, dílo mé je kvintesence vší srdcelomné hrůzy a velikánské nepřirozenosti. A takové to musí za našich časů býti. To popadá!

Vím sice, že tomuto nadobyčejnému úkazu na suchopáru literatury naší ani desátý neporozumí; ale to nic neškodí. Básník nespadl s nebes, aby se povaloval v popele a prachu; a kdo nemůže za ním — nechť jako psík na měsíc štěká.

Těším se již na to kroucení našich kritikastrů. Že jimi opovrhám, to víš; tenkrát si ale s nimi zvláštní žertík vyvedu — tenkrát se jim vysměju. Jakobych je už slyšel: Jaká to čeština! Jaký verš, jaká forma! A to je dílo slovanského básníka? Jakoby člověk mého ducha jejich jazykem vystačil, a přitom ještě pedanticky odměřeným veršem se mordovati měl! — aneb jakoby jen slovanským duchem psáti musel, že se mezi Čechy narodil! Právě naopak. Já velebím Apolla a všech jeho sedm nebo devět služek, že jsem nikdy ani slova slovanského nečetl; teď aspoň beze všeho zotročilého nápodobení svou vlastní, geniální cestou kráčím, a svět otvírá oči.

Tobě mohu při té příležitosti svěřiti, že jsou mnohé moje věci, kterým se lidé naši divili, pouhé překlady z jiných jazyků. U nás mohu je snadno za originál vydávati; neb co není v Praze a v Králové-Hradci tištěno, o tom se u nás neví. Jsem-li ale právě v dobrém rozmaru, udávám cizí pramen, portugalský, švédský nebo arabský — ačkoli to sám jenom z německých překladů předělávám. To jsou však vtipy, kterých náš lid nepostihne a neprohlídne; k tobě o nich sub rosa mluvím, proto že stojíš pod mým protektorátem, a že jich také použiti můžeš.

Nyní ještě poslyš, jak to navlékám, že díla moje, buďsi romány, buďsi básně, tvárnost tak náramné hlubokosti a spolu i nesmírné výsosti mívají. Hlavní ctnost každého díla básnického — to si pamatuj — je nesrozumitelnost, a básně moje zasluhují z této strany eminenc! — Ptáš se, jak bys toho i ty dosáhl? Udělej si slovníček (dá ti arci trochu práce) ze všech neobyčejných, zastaralých nebo nově tvořených slov a jazykových forem — nejsnadněji to dovedeš, an si rejstříky z některých teprva před několika lety vydaných kněh: z Kralodvorského rukopisu, ze Starobylých skládání, ze Slovesnosti nebo Vznešenosti přírody vypíšeš; — sbírku takovouto zhotov, a potom s Pánem Bohem básni. Jsa u konce, prohlídni ještě jednou verše a slovníček. Najdeš-li ve verších slova, kterých ti slovník ve starší způsobě poskytuje — honem nová, srozumitelná vyhoď a starými nepochopitelnými je nahraď. Až několik set veršů upleteš, obsoleta sama sebou v paměti tvé uváznou, a hned při básnění jako voda do péra ti potekou. Moje nejkrásnější — t. j. nejtemnější básně povstaly tímto způsobem.

Co se týče metriky a rýmu — na to obojí ani nemysli. Což je metrika? Pouhá forma. A při díle uměleckém není forma ničím. Venuše Medicejská byla by Venuší, kdyby i křivé nohy měla. Verš beze vší míry je znamení geniálnosti, a člověčenstvo nehřešilo hruběji, jako když podobné výlevy nadšených duchů Knittel-veršemi nazvalo. Věk náš poznává tento poklesek, a já pozoruji s velikou lítostí, že se již i mnozí básníkové naši této formy čili vlastně geniální neformy chápají. Mně posléz nezbude nic jiného, nežli robiti zase verše přísně vyměřené — jen abych měl něco zvláštního.

Rým ti velkých prací nedá. Jazyk český má tolik ostí, áti, ého, ání, že bys na dvě Iliady vystačil, a jestli že někdy předce uvízneš — je tu Puchmajerův rýmovník. Ten hezky vedlé sebe na stůl, oči pilně do rukou — a půjde to jako na másle. Byl to nejšťastnější nápad nebožtíka Jaroslava, když začal pírka a stebýlka na toto hnízdo slávy své snášeti, a divím se, že mu básníci naši již dávno monument nepostavili — neboť, co by byli bez rýmovníku?

Co do myšlének v básních tvých — per Deos immortales! to budiž poslední tvá starost. Nejlépe bude, když do nich pražádné nevložíš — to dá čtenářům nejvíce hlavy lámání. Zvol si jisté obrazy a floskule, jako vánky a červánky, bouř a kouř, běduj pro ztracené blaho, hoň se za uprchlou vidinou — my, inter nos, víme, že jsou to pouhé bubliny z mydlin… mundus autem vult decipi, ergo: šiďme kde můžeme. Bez koketování žádná poesie! — to si pamatuj!

Tvůj etc.