České besedy/Vilém z Kounic

České besedy
Opuštěnec	Vilém z Kounic	Tajný bol

Údaje o textu
Titulek:	Vilém z Kounic
Podtitulek:	Ballada
Autor:	Josef Bojislav Pichl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 87–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Na staroslavných Kounicích
Je hlučné hodování,
Kol číší tu se pěnících
Dvé hostů sedí knížecích,
A rytířstvo a páni.

Tu v číších jasných ztopily
Se dlouholeté sváry,
A ty, co Němci zrůznili,
Dvě knížata zde smířily
Dnes vlastenské poháry.

Aj, Bedřich ruku k smíření
Dal svému pobratřenci,
A Čech s Moravcem spolčení
Po dlouhém zhoubném sočení
Zas bratři jsou — vlastenci.

A Vilém z Kounic, hradu pán,
Svůj plný pohár vznesl,
A: „Živ buď Čech a Moravan,
Buď bratr bratrem milován!“
Ze vroucí hrudi hlesl.

„Ať žijí Čechy s Moravou,
Ať žije vlast společná,
I ten kdo její oslavou!“
Tak v odpověď mu hlasy jdou,
A chvála zní srdečná.

Když dále kníže Bedřich děl,
A číši vznesl jasnou:
„Ať žije statný hostitel!“
Tu slavně pohár kolem zněl,
A splýval v chválu hlasnou.

„Buď Vilém zdráv i jeho kmen!“
Tak za knížetem děli;
„Buď statný Kounic proslaven,
Jím knížat boj je přetržen,
A my zas národ celý!“

Tu opět Kounic číši vzal,
A zdrtil mocnou dlaní,
Že mok z ní zhůru vyprýskal,
A Otě ve tvář nastříkal,
I zahřměl v mocné přání:

„Ať žijí naše knížata!
A národ, jejich síla!
My jen jich pevná záštita;
Ta cizí luza najatá
Jen k zkáze naší byla!“

Tu hlasně meče zavzněly
Co bratrů věrné sliby,
Že Němci v kost se zachvěli,
A s Třasem z hradu pospěli,
Neb Kounic řídko chybí.

A když pak svorně dopili
I z hradu již se brali:
Zas všickni pána chválili,
A vlasti, v níž se zrodili,
Společně přísahali.

Však Konrád kníže Kounici
Největší díky skládal,
A podav mu svou pravici,
Prv než jel ke své stolici,
Jej o památku žádal.

Řka: „Viléme můj, k paměti
Na tento konec svárů
Mi nelze z hradu odjeti
Bez třeba skrovné oběti
A z ruky tvojí daru.“

Tu statný Vilém kožich svůj
Ochotně s sebe svlekl,
A: „Vděk-li tento dar ti můj,
V němž válčil jsem, co vůdce tvůj,
Jej přijmi, kníže!“ — řekl.

Když Konrád domů přijeda,
Pak kožich rozebírá
A tisíc děr v něm uhledá:
Tu žasne vděčný vévoda
A slzu s oka stírá.