České besedy/Co máme nejvíce milovati?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co máme nejvíce milovati?
Podtitulek: Humoreska s koncem sentimentalním
Autor: Alois Vlastislav Rirenšaft (jako Vlast. Plzenský)
Zdroj: České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 73–84. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Si hic, si ille, cur tu non Augustine?“ to jest: „V nouzi Franta dobrý;“ — tak jsem si myslil, když jsem péro do ruky vzal, a jestli jsem nic zdařilého nenapsal, alespoň jsem měl svatou vůli, a Vy mějte svatou trpělivost. Co nám bude asi pan humorista vypravovati? — slyším se vás vůkol tázati — a upřímně mluveno — sám to ještě nevím.

Víte-li co? — buďte tak laskaví — smím-li prosit — hoďte každý jakési motto do schránky — nebo-li urny — jinák popelnice, kterouž zde moje hlava představuje — nebo v té již pro mnohé strýčkování se vždy horoucím ohništěm — totiž, s vaším dovolením, panáčkem srdcem — v té již — povídám — to jest — neračte zapomenouti — nejedná se tu o nějakou makovou hlavu — ale o mou — tedy: v tom drahém nádobí to vypadá již jako v popelnici — co tedy z té popelnice vytáhnu, o tom budu vypravovati.

Nuže, tedy s boží pomocí do ní sáhněme! Jedna — dvě — tři — Již to mám! — Na cedulce, červeným inkoustem na bílém papíru, stojí slova psána — červeným inkoustem? — naposledy, nerač Bože dáti! — zase něco o lásce? — Strach se mne chápe — a věru, jest to takové! — Ta osudná slova slují: „Co máme nejvíce milovati?

Tedy zase něco o lásce? — slyším vůkol mrzutě vás volati: Milý Bože! co pak nás chtějí ti pánové samou láskou umučit? — Milí, zlatí pánové, paničky a panny, já za to nemohu! — prosím, račte svou nevrlost na pana Osuda vylíti; — proč mi dal na cedulce tento úkol do ruky!

Však že mi to tak ukrutník velí, jenž veškeré člověčenstvo podlé své nestydaté chuti — nutívá, pálívá a trápívá: tedy se mu zato alespoň vysměji, a budu — s vaším dovolením — o lásce jakýmsi divným způsobem, o němžto ještě nikdo, ani sám já, ničeho neslyšel, neviděl ani nečetl — to jest: svým geniálním způsobem rozprávěti.

Láska, milé paničky, panny a pánové — láska provádí své šprýmy a kotrmelce ve všech světa krajích — u Cikánů tak dobře, jako u Kakrlaků, a mezi salámníky tak dobře, tak vroucně, jako mezi syrkářkami. To nešťastné robě, totiž mazánek Láska, plete se i do krásného umění, i do slavného chrámu věd, a mate hlavu učeným i neučeným. To pouzdro je Vám nezbedné, a jako rtuť; chcete-li ji lapnout, vyklouzne Vám skrze prsty.

I podíváme se tedy, v jakém poměru láska s vědami stojí, jak se v nich vyjevuje anebo schovává.

Nejvznešenější mezi vědami jest hvězdosloví či-li astronomie. Onoť nás seznamuje s nebeskými končinami, vypočítává jich tělesa, jejich kruhy a oběhy. Tak na příklad povídá, že mezi hvězdami jsou: stálice, oběžnice a komety. — V lásce bývají stálice hrozně po řídku; oběžnice a hojných změn milovnice naproti tomu zhusta, a věrná láska — ta je věru jako kometa; ta nás jenom jednou za dlouhý čas navštíví. Dále nás ta věda učí, že je vždy jedno slunce králem celé říše, kolem něhož se mnoho tisíc trabantů točí. Tak to máme také na zemi. Okolo jednoho slunce, v podobě krásného děvčete, točí se hromada trabantů. Že nás ale ta vznešená věda také s nebeskými medvědy seznámila, zato snad mnoho díků nezasluhuje; nebo medvědů máme bohužel! — i na zemi dost.

Fysika nebo siloskum je také pěkná věda. Jí máme za mnoho vynálezů co děkovat; obzvláštně v našem moderním světě; i za parní lodě a parní vozy — tak sice, že pára teď velikou roli hraje. V lásce je dvojí pára: jedna v srdci, druhá v hlavě; srdce se vždy domnívá, že je předmět jeho lásky — anděl, a to jest ještě lehká pára, neboť se brzy rozplyne; hlava se ale vždycky domejšlí, že jsme lásky — i třeba andělské lásky hodni, a to je těžká pára, ta jen se životem se rozptylí, a v čistou vodu se rozplyne. Kdož neví, jak vážená věc jindy dobrý barometr byl! Za našich časů má každý svůj barometr. U bohatých ukazuje na pěkné povětří, u chudáka na déšť, u ženských na nestálé povětří, ze šviháka fouká vítr, u hrubého hrozí bouřka. Když manžel měšec vytahuje, a ženušce peníze dává, tu jej ona pohladí, a barometr ukazuje na pěkné povětří; když jí ale peníze odepírá, tu vylévá ubohá slzičky, a barometr ukazuje na ranní déšť; neboť ženské slzy a ranní déšť, povídá se, dlouho netrvají. Když si ale panička hlavičku postaví, tu fouká ostrý vítr; chopí-li se však manžel žezla, hrozí blízká bouře. Taková komedie opakuje se třeba každodenně, ačkoli nikdy na všeobecnou žádost.

Chemie či-li lučba je tuze pěkná věda, obzláštně za našich časů, kde každý lehce živu býti žádá. A tomu ona hoví; nebo jsme již tak učeni, že z bramborů cukr děláme, a ačkoliv takový cukr žádná raffinada není, aspoň ti, co ho dělají, jsou — raffinada. Chemie učí slučovati a rozlučovati. V lásce bývá loučení smutné, a tak i v životě vůbec; obzláště po masopustě, když se leckdo se svým pláštěm loučí, a na odpočinutí ho posílá.

Geometrie či-li měřictví učí vyměřovati pole, luka, lesy atd. Správný geometr postaví si stolek někde na příhodném místě, vyndá nástroje, dalekohledy — a potom říkáme, že — nivelluje. Nahrne-li se mu ale nějaká mlha do cesty, tu si protře skla i oči — a čeká až se mlha rozptýlí. V lásce se to děje naopak; když milovník nějakou mlhu spatří, posečká až je tužší, a potom panáček po oblacích uletí.

Filozofie anebo libomudrctví je matka všech véd; a kdo ji miluje, toho nazýváme filozofem nebo mudrcem. Jindy byl každý filozof mudrcem, teď se mnoho mudruje, ale filozofů je málo. Jindy — kdo chtěl moudrým býti, musel po celém světě cestovati, a moudrost si nasbírati; teď to máme pohodlněji, za několik grošů nakoupíme si moudrosti plné kapsy, a kdo má hodně grošů, toho uzná celý svět za mudrce. V lásce nedá se mnoho mudrovati, neboť moudrosti je v lásce pramálo; větším dílem je srdce mudrcem, a rozum toho mudrce poslouchá. V lásce má míti srdce dobrý rozum, a rozum dobré srdce. Kde si ale srdéčko na pána hraje a rozum sukni nosí, tam — dobrou noc! — Také se někdo vyjádřil, že mezi zamilovaným a hladovým ten rozdíl je: u hladového prý žaludek musí míti dobré srdce, u zamilovaného ale srdce dobrý žaludek.

Jak důležitá věc to jest, znáti dějepis, čili historii světa — ten obraz zašlých věků, tu pokladnici vší pravdy, toho malíře lidských ctností, jakož i slabostí — to je každému patrno, že o tom ani slova šířiti nechci. V dějepisu leží na nejprvnější periodě neprozračná noc, neboť všecko zpytování slavných historiků bylo až posud skoro marné; čím více ale k novějšímu věku se blíží, tím více pramenů, tím více pravdy nalézáme. V lásce je to právě naopak. Neboť paní maminky nám vypravují, jakže dcerušky již od kolébky andílkové byly, a kterak vždy dál a dál ta andělská essence se rozvinovala. Víme tedy o nejdávnějších časech toho andílka nejvíce; čím dále ku předu, tím více ubývají jisté zprávy, tak že o andělském chování-se z nynějších dob obyčejně hrozně málo víme. —

Teď jsme se ale na božím poli věd dost naobraceli; ještě si trochu na palouky krásného umění skočíme.

Nejprvé nám umění stavby nebo stavitelství v ústrety kráčí. Stavitel, nežli práci počíná, hledá, aby našel dobrý, pevný základ, pak staví vzhůru do povětrného prostoru; milovník činí naopak: dříve si nastaví krásné paláce do povětří, pak teprva hledá pevné základy. Stavitel staví na léta, láska na léto; stavitel staví pevné domy, láska pavillony, letohrádky.

Kdo umí přírodu, ten svatý chrám božího světla, tu věčnou, dobrotivou matku všeho, co žije a bytuje, ten nepomíjitelný obraz při vší své změně — ve svou duši pojmouti a vylíčiti barvami — kdo tuto umu zná, kdo jí svůj život čistým, horoucím plamenem zasvětil, ten neupadne vášním do klepet.

Malíř, dříve než obraz dělati začne, vyvolí si dobrý štětec, platec, trvanlivé barvy atd., ohlíží se tedy po dobrých materialích. Potom teprva obraz, kterýž celou duši jeho naplnil, v život uvede — aby pak se mu celosti dostalo, také jej slušným rouchem přiodí. V lásce — alespoň velmi zhusta — hledí se také větším dílem nejdřív na dobré materiale, potom se teprva po obrazu ohlížíme. Malíři jest obraz hlavní věcí, roucho je mu jen pouhý přídavek okrasy; — v lásce ale, zvláště při smlouvách, hašteří se nejvíce o stkvostné roucho, obraz — to jest: panna — je přídavek na zboží, a námluvy jsou často malý — „tandelmark“. Když koupíme za několik grošů marcipánu, dostaneme přídavkem — krejcarovou panenku.

Malíř ve svých malbách se řídí dle věčných zákonů krásného a vznešeného; v lásce bývají oba díly malířem — on i ona; každý ale omaluje druhého — jak se mu líbí.

Co bych Vám měl ku chvále a slávě té nejdražší božské dcery, toho nejduševnějšího všech lidských umění, všem Čechům předrahé hudby říci? Známí jsou Čechové po celém světa divadle pro svou hudebnost; a jestliže jiný pro bravúru, z měšce zpívá, dělá to Čech z duše. —

Hudební skladatel nasbírá citů ve svém srdci, a pak je vylévá v jemné melodie; — milovník má vždy dříve melodie pohromadě, pak teprva hledá city. Co má býti výbornou hudbou, musí dojímati srdce; co má býti dokonalou láskou, musí dojímati také — žaludek. Dokonalá hudba nemiluje mnoho not; — láska má každý den jinou notu. V hudbě tvoří se ze zvuků melodie, z akkordů harmonie. V manželství dělají se teprva po zrušené harmonii — akkordy.

Hudba má dvoje nástroje: totiž se strunami a beze strun. Jestliže hudec strun svého nástroje se dotkne, tuť vydají zvuky; ale struny zvučí pořád jemněji, vždy tišeji, až — oněmí. Jestli že se ale strunek ženského srdce dotkneme, ty Vám, milí pánové, zvučí naopak — pořád hlasitěji. To ale musím ke cti krásného pohlaví vyznati — kdo ví, jak milostných strun srdce ženského jemně se dotýkati, ten uslyší tu nejvýbornější hudbu.

Ale pro pána krále, kdy pak ten pan humorista tu svou dissertací ukončí? — na mne čeká večeře — jábych již raději spal — jábych si rád zakouřil — a já jsem na polku zaslíben — to je mutace s tím věčným čtením!

Kdo chce večeřet — ať si nechá dobře chutnat; komu pan Morfeus své makovice do očí vylil — dobrou noc; kdo chce kouřit — s Pánem Bohem, jenom zde ne! — kdo se ale na polku těší — tomu nemohu pomoci — musí čekat. —

Co máme nejvíce milovati? byla ta osudná otázka, ten ořech, jejž jsme ještě nerozlouskali; — bude tedy čas, abychme na to zuby naostřili.

Vědy a umění, milí pánové a ještě milejší paničky a panenky, jsou bonum commune, to jest: nepatří žádnému; tedy si nemůže nikdo na ně zakládat. Čech může tak dobře býti učeným, jako Angličan a kdo jiný. Jest sice dobře býti učeným; to však není ještě dost k lidské velikosti. Učenost je arci brána k slávě, ale mnohý zůstane za dveřmi. Komu učenost srdce neušlechtí, ten jest tak útlý, jako — drvoštěp. Kdo svou učenost prodává, je učený — kramář. Komu vědy a umění mravy neujemní, je učený — divoch. Vidíme tedy, že pouhé vědy člověka dokonalého nedělají, tedy samy sebou ještě nezasluhují, abychme ty dámy nejvíce milovali. —

Když nás prozřetelnost božská v tento pozemský život uvedla, starala se milostivá ruka její také o to, aby nebyl člověk opuštěn a pomoci starostlivých přátel zbaven; neboť ubohý tento světa pán nastupuje vládu svého království tak, že ani proti větrům tělo své uchráněno nemá. V lůně dobré své pěstounky, z jejíhož těla první ssaje potravu, slyší také první láskyplné zvuky; ona mu otvírá bránu rozumu, ona jej chrání od zahynutí tělesného i duševního. Komu by mohla nemilou býti ta, kteréž za tak mnohá dobrodiní děkovati máme? — komu nemilé ty zvuky, jenž ponejprv v naše slabé ucho splývaly? Ty zvuky, jenž nám jazyk, — ten nejdražší nebes dar — rozvázaly? Jazyk mateřský je ta první pochodeň, kterážto člověku v temnosti říše cestu proklestila; — jazyk mateřský byl ten šlechetný učitel, jenž ho učil Boha znáti, jenž nadchnul duši jeho po větší dokonalosti; — jazyk mateřský byl onen věrný vůdce, jenž ho po cestách ctnosti vodil, jenž mu dalekou života dráhu naznačil. — Kdo by uvěřil, že by mohlo býti člověka, jenžby zapomínaje na vše dobré, co mu beze vší zásluhy tak hojně bylo dáno, nejen chladně ku svému domovu, ku svému jazyku, k té zemi, jížto se nejprvé jeho slabá noha dotkla — srdce své uzavíral, ale i k hanbě lidské ještě svévolně káral, posmíval se, potupoval, nohou šlapal to, čemuž svou jestotu a celé své blaho děkuje? — A předce, bohužel! mnoho takových ničemníků denně nám srdce bolestně svírá!

A však jakože příroda žádného, kterýž se jí zpronevěřil, bez trestu nenechá, takž i ony nevděčníky trest nemine; neboť jasný plamen pravdy takového mrzáka nikdy nepotěší; duše jeho tím nejdražším citům nikdy neporozumí, hlava i srdce zůstanou ležeti na pusto.

Chraňme se takových bludařů, a kdo chce uchovati srdce nepoškvrněné, přičiň se tam, kde ho matky hlas volá; přičiň se podlé sil svých, abys byl vděčným synem jejím, a za odměnu čeká na tebe ráj, kterýžto jsi ve svém srdci sobě sám utvořil — to jest vlast, jejíž meze nerozborné jsou, a jichž se potupa nikdy nedotkne. Každý může pro vlast, pro svůj jazyk pracovati; nebo jako již náš podunajský pěvec — Kollár — praví:

Pracuj každý s chutí usilovnou
Na národu roli dědičné;
Cesty mohou býti rozličné,
Jenom vůli mějme všickni rovnou —

takž i my máme v tomže smyslu veškeré snažení naše vlasti v obět přinášeti.

A nemáme-liž my Čechové dosti příčin, bychme k vlasti a svému jazyku z celého srdce přilnuli? Neměli my jsme mužů z krve naší, jichžto jména věčně se budou stkvíti na obloze člověčenstva? My uchránili Evropu před vpádem divých Tatarů, a uchovali tím pro svět blaho všech umění; — my jsme učenosti bránu otevřeli Němcům, Pražská universita, ta slavná památka Karla IVho, byla první v Německé říši! — my jsme snahou Komenského zavedli lepší školy. Náš byl Sámo, Krok, Libuša, Přemyslovci, náš Jiří Poděbradský, a sta jiných mužů, jež tu vypočísti nemůžeme. My měli malířů jakých málo kde jinde, a slavné jméno hudebných Čechů do všech světa končin se rozléhá. My máme vlast, kteráž jest, co druhdy Egypt pro Římany, bohatá zásobnice všeho obilí; plody naší půdy živí půl Evropy. — Kdož neví, že díla našich rukou po celém světě se rozesílají? Netřeba tu podotknouti, jakou roli ve světě naše sklo hraje, jak mnohé očko krásné Amerikánky v Českém zrcadle se těší. A kdo je v stavu vypočísti, co všecko příčinlivost Českých rukou pro blaho veškerenstva činí? — I naše lázně jsou půli světu dobrodincem, a jména Karlovy Vary, Teplice, Marianské lázně znají v Americe, v Asii a jinde tak dobře, jako v Evropě.

Takž tedy, milí páni a ještě milejší panny a paničky, jsou vlast a jazyk — jazyk a vlast — živlové našeho ráje, to jsou ty drahé poklady, jež nejvíce milovati máme, a protož i vždy chovejme v srdci předrahá slova podunajského slavíka:

„Krásněji se nikdo nehonosí
Smělým čelem jako vlastenec,
Jenž v svém srdci cely národ nosí!“